"V tomto článku bych se chtěl pozastavit nad poněkud jinými aspekty nekonečných konfliktů na Blízkém východě. Před několika dny, provokován odpalováním palestinských raket, zaútočil Israel na civilní objekty v Gaze a zabil (raketou odpálenou z vrtulníku) vůdce palestinského Hamásu Ahmeda al-Džabarího.
Následovala – jako už mnohokrát – odveta za odvetou s mnoha mrtvými, i ženami, i dětmi.
Všichni víme, jak je pro celý svět klíčově důležitá ropa, těžící se v oblasti mezi Tureckem, Egyptem, Saudskou Arábií a Íránem. Jenže konflikty zde trvají již tisíce let, takže vysvětlení, že se zde kříží zájmy současných velmocí, zcela jistě nevysvětluje celé pozadí této „hnisající rány“ na naší planetě. Co tedy může být ona skrytá příčina nenávisti, násilí a fanatismu, které tuto oblast ovládají?
Pamatuji se, jak jeden z mých spirituálních učitelů, rakouský druid Anton Raborne, při jedné ze svých skurilních nočních přednášek u piva pravil cosi jako: „Podívejte se, odkud všechna tři velká náboženství přišla: Z pouště! A jejich kněží, rabíni a ajátollové nedají pokoj, než celý svět promění v poušť.“ Drastičnost tohoto výroku překonal už jen Bert Hellinger, který v jedné ze svých knih napsal (Mit der Seele gehen“, 2001): „Židovský národ dosáhne teprve tehdy míru se sebou a se svými arabskými sousedy, až když poslední Žid vyřkne Kaddiš (modlitbu za mrtvé) za Hitlera.“ Za tento výrok byl samozřejmě Hellinger rozcupován nejen německými intelektuály.
Pomineme-li pochopitelné emoce, které jak Raborne, tak i Hellinger svými provokujícími výroky vyvolávají (koneckonců učitel, který svoji profesi bere jako poslání, je vždy provokativní), můžeme v neutuchajících konfliktech, odehrávajících se v oblastech, kde vznikl Talmud, Bible a Korán, uvidět to, co je v nich skryto. Je to konflikt mezi lidmi a národy, kteří jsou pevně přesvědčeni, že pouze a jedině ten „jejich“ Bůh má pravdu. Je to nekonečná bitva tří rozhněvaných patriarchálních psychopatů, kterým jejich věřící dali jména Jahve, Alláh a Hospodin. Bůh, pokud vůbec existuje, je možná milostivý a milosrdný, jeho věřící a jejich představy o bohu to každopádně nejsou. A fakt, že na sebe armády a teroristické bojůvky těchto tří patriarchů vzájemně pálí raketami (jaký to úžasný falický symbol!) podtrhuje šílenství mužského principu, který pevně věří v jednu jedinou, totiž tu „naší“ pravdu.
Ve světle mužsko-ženské polarity porozumíme i výroku druida Raborneho: Ano, poušť bez vody (tj. bez emoce a lásky) je konečné stádium ekologické nerovnováhy systému, který opomíjí rozmanitost a upřednostňuje nadvládu suchého, zářícího a ohnivého ducha nad nekontrolovatelnou, vlhkou, životadárnou a temnou duší. Je to výsledek působení malých kluků, kteří se odřízli od Matky-Bohyně a zahalili ji do šátků, čádorů a věčné cudnosti, aby se mohli vzájemně pobít ve jménu svaté pravdy, vlastněné samozřejmě jen jimi a nikým jiným.
Pro Bohyni ale jsou všechny bytosti její děti. Je těžké si představit lid, který vzývá Velkou Matku, ať už se jmenuje Astarte, Isis, Šakti, Persephone, Epona nebo Ostara, jak v jejím jménu odpaluje rakety na obydlí těch, kteří ji nazývají jiným jménem. Všechny tak zvané primitivní společnosti spojoval celistvý pohled na přírodu a člověka – lidé se zde vnímali jako neoddělitelná součást Matky Země, spolu se zvířaty a rostlinami, s horami řekami a moři. Nad Matkou se klenulo Nebe, které Jí posílalo oplodňující déšť a poskytovalo teplo Slunce.
Teprve nadvláda mužského principu tuto jednotu rozlomila. A ačkoliv ve své době byla tato změna, tento přechod od celistvého pojetí Země, Přírody a Lidí, nutná (bez této změny bychom dnes ještě žili v jeskyních, neboť teprve oddělení a vydělení vědomí z celku přineslo vědu a technologii), je dnes ono troj-patriarchální náboženské šílenství jedním z hlavních překážek hledání společné cesty. Pokud si neuvědomíme, že největší překážkou radikální změny ve vnímání celku, tedy přírody a nás lidí, je judaismus, křesťanství a islám (spolu s dalšími „mužsko-patriarchálními“ náboženstvími), proměníme naše okolí velice brzy v poušť. Ta je estetická, monotónní a mrtvá a výborně se hodí k duchovní, tedy mužské meditaci.
Není to ale velká Matka Země, ona Gaia Jamese Lovelocka, která je ohrožena. Jsme to my lidé, naše civilizace a lidská kultura, která se může proměnit v poušť. Ona zůstane i po nás. Po několika milionech let vyvinou v Jejím lůně možná chrousti nebo švábi jinou, doufejme už ne tak sebevražednou civilizaci. Možná že budou mít to štěstí či inteligenci, nekorunovat nějaký mužský insekt coby „jediného Boha“.
A tak se mi zdá, že konflikty (nejen) Blízkého východu nejsou způsobeny jen ropou či údajnou sionistickou světovládou, ale především třemi odtud pocházejícími náboženstvími, které už dávno přestaly mít se spiritualitou vůbec něco společného. Možná, že namítnete, že umírněné formy oněch třech náboženství se jeví jako mírumilovné, charitativní, plné lásky k bližnímu. Že poskytují miliardám lidí duchovní podporu a útěchu. To je možné. Ale jejich základní kámen – idea „našeho“, mužsky pojatého Boha, ke kterému se buď hlásím a pak mě má rád, nebo nehlásím a tím přivolávám na sebe jeho zatracení, z těchto náboženství dělá pro současný vývoj vědomí v mých očích problém číslo jedna.
Jako malý pionýr jsem opakoval po tátovi: „Komunismus je krásná idea. Ale lidé ho mrví.“ Dnes se kloním spíš k názoru, že každá ideologie, na jejímž začátku je víra v jedinou, právě tu „ideologickou“ a „naší“ pravdu, je zhoubná a proměňuje pestrý prales, les a louky v poušť. Zdali je to na pohled krásná a meditativní poušť Sahary nebo poušť umělohmotných odpadků, plovoucí kdesi v polovině Atlantiku, poušť vydolovaných ložisek hnědého uhlí na Mostecku nebo spoušť po náletu izraelských stíhaček (nebo palestinských bomb) je úplně jedno.
A jak se vším souvisí zmíněný provokativní citát Berta Hellingera? Systemicky viděno dělají Židé Palestincům nyní totéž, co dělal Hitler jim (i když v menším měřítku) – zavírají je do „koncentračního tábora“ oplocených enkláv. Bývalé oběti se stávají přinejmenším spolupachateli. Postavíme-li konstelaci, mají jak pachatel (a to čehokoliv, i genocidy), tak i oběť na jisté úrovni stejnou pravdu. Proto Bert od začátku systemických konstelací zdůrazňoval spojení a propletení pachatele s obětí. Z tohoto začarovaného kruhu lze vystoupit pouze radikálním odpuštěním a netrváním na svém nároku na pravdu. Ano, i Hitler, ačkoliv se nám to zdá být podivné, byl milovaným dítětem Velké Bohyně. Dichotomie zlý-dobrý nebo náš-cizí je veliký klam oněch patriarchálních náboženství, který je používán k rozdělení na „naší pravdu“ a „jejich lež“. A to je cesta do (mužského) pekla.
Hezký den s Bohyní a Bohem v souladu vám přeje
Jan."
převzato z
http://janbily.blogspot.cz/
od flpbb » sob 01. zář 2012 3:45:14 
