Tichá moudrost zenu

[Monika]

ŠESTÝ PATRIARCHA

(výběr krátkých Zen-buddhistických textů "Mistři a žáci")

Hui-neng porvé pochopil, když ještě jako malý chlapec zaslechl několik slov z Diamantové sutry. Vydal se do kláštera ve Wang-mei, kde tehdy sídlil pátý zenový patriarcha Hung-jan. Ten sice okamžitě poznal hloubku jeho pochopení, ale obával se, že způsoby nevzdělného venkovana by mohly popudit společnost učených mnichů. Proto rozhodl, že Hui-neng bude pracovat jako pomocník v kuchyni.

Roky plynuly a jednou starý patriarcha Hung-jan rozhlásil, že hledá nástupce, kterému by mohl předat plášť a žebráckou misku, pocházející údajně od samého Buddhy. Této cti se mělo dostat tomu, kdo napíše nejlepší báseň o Zenu.

Všichni očekávali, že to bude nejlepší žák Šen-siu, a tak se ani nepokoušeli soutěžit. Šen-siu byl však na pochybách o svém pochopení, a proto svou báseň napsal v noci na podlahu chodby, kudy chodil patriarcha:

Tělo je stromem poznání
a mysl jako jasné zrcadlo.

Je třeba je udržovat čisté
a nedovolit, aby na ně sedal prach.



Následujícího rána si patriarcha báseň přečetl a nařídil u ní zapálit kadidlo. Prohlásil, že kdo uskuteční její obsah, pozná svou pravou podstatu. Když však za ním Šen-siu přišel a prokázal se jako její autor, patriarcha ho ujistil, že jeho pochopení má k dokonalosti ještě daleko.

Příští den se však vedle básně objevila další:

Nikdy nebyl strom poznání
ani žádné jasné zrcadlo.

Široko daleko nikde nic -
Tak jaký kde sedá prach?

Patriarcha si uvědomil, že tohle mohl napsat jedině Hui-neng. Rozmazal botou báseň, aby žáci nežárlili, a vyhledal Hui-nenga tajně v noci v jeho světnici. Tam mu předal misku a plášť a poradil mu, aby se na čas uchýlil do hor, než horké hlavy žáků ochladnou a než uzraje doba k tomu, aby mohl začít sám veřejně učit."

[vostalpetr]

Anarchista se bouří proti řádu, cítí odpor k dění, chce něco jiného, než právě je.

Zenbuddhismus dění relativizuje /absurdními reakcemi neosobně bourá logiku situací/, neustále vrací vnímání do tady a teď.

Relativizací se překročí /anuluje/ chtění osobního já, kdežto anarchistickým osobním odporem k řádu se odmítající já posílí.

A proč to ten zenbudhismus dělá ?

Proč mu nestačí to co je (jak říkáš) proč není happy s těmi ztotožněními s časem a prostorem.

Proč neustále něco někam vrací ?

A nebo jinak:

Myslíš si že vláda a stát a zákony jsou něčím co je,
nebo jsou jen myšlenkovou konstrukcí na které se lpí ?

Jediný co anarchismus ve své podstatě říká je, pusttě své lpění na vládě a zákonech,
což samozřejmě znamená změnu,
ale v tom budhismu to také znamená změnu,

a ta změna je v tom, že se neztotožnuji s tím, čím jsem byl dříve ztotožněn

To je fakt hrozný odmítání,
asi tak velký jako neti-neti...

Ale vždycky můžeš říct, že změna je odmítání,
nebot změna znamená,
že to staré neplatí a platí to nové

Nejspíš se ti anarchismus nelíbí,
a vcelku pochopitelně to takto u většiny lidí je,
protože to znamená příliš velkou změnu,
zůstat stát bez jakékoliv jistoty, ochrany, vůdce, smyslu apd.
prostě všechno toto pustit, na čem jsi dříve lpěl

cítí odpor k dění,

To je samozřejmě velké téma,
ale nejenom v anarchii,
a vcelku je dobrý se zamyslet nad pojmy: tak jak "věci skutečně jsou" a "tak jak se věci jeví"

Třeba takovej Platon ve svém známém pojednání o jeskyní o tom píše
a je to snadno k pochopení

[Zero]

Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují

[Monika]

Dva bratři

V malém klášteře v severním Japonsku žili dva bratři. Starší byl vzdělaný, zato mladší byl hloupý a navíc měl jen jedno oko.

Bývalo zvykem, že když přijde poutník a vyhraje v debatě o nejvyšších pravdách, nechají ho za to přespat.

Jednoho večera zaklepal na dveře putující mnich. Starší bratr byl už unaven od čtení posvátných písem a tak řekl mladšímu, aby ho zastal v rozpravě s cizincem. "Pokud možno potichu...", volal za ním.

A tak mladší bratr uvedl cizince do chrámu a tam oba usedli.

Po chvíli však přiběhl poutník ke staršímu bratrovi a oznámil mu:

"Váš bratr je skvělý. Porazil mě."

"Vyprávějte, jak to bylo," naléhal starší bratr.

"Tak se podívejte," začal poutník. "Nejdříve jsem zvedl jeden prst, to jako že Buddha je jeden. On zvedl dva, tedy že Buddha a jeho učení. Tak jsem zvedl tři, že přece Buddha, jeho učení a žáci, kteří podle něj žijí. Vtom mi zamával pěstí před obličejem na znamení toho, že všechno přece pochází z jednoho! Čímž on vyhrál a já si musím jít hledat nocleh jinam. S těmito slovy se cizinec rozloučil a zmizel.

"Kde je ten drzoun?," sháněl se po něm mladší bratr.

"Mám dojem, že prohrál v debatě," odpověděl mu starší.

"Nic nevyhrál. Chystám se mu namlátit," vykřikoval mladší.

"Tak pověz, o co šlo," uklidňoval ho starší.

"No jak mě uviděl, zvedl jeden prst. To mě chtěl urazit, že mám jen jedno oko. Že byl cizinec, chtěl jsem na něj být zdvořilý. Zvedl jsem dva prsty, abych mu blahopřál, že on má dvě oči. Ten nezdvořák však vzápětí zvedl tři prsty, jako že my oba dohromady máme jen tři oči. To už mě dopálilo a chtěl jsem mu dát pěstí, ale on si utekl.

No a to je vlastně všechno."

[Tino]

Karma, soucit a pravda

Na břehu moře žili tři staří zenoví mniši, kteří pokročili tak daleko ve svém duchovním vývoji, že se kolem nich děly zázračné věci.

Když ráno ukončili meditaci a šli se vykoupat do moře, pověsili své meditační pláště prostě do větru.

A pláště zůstaly vlát ve větru, dokud se mniši nevrátili a neoblékli si je.

Jednoho dne, když se ti tři právě koupali, viděli, jak se najednou do vody vrhl mořský orel, a když se opět vznesl do vzduchu, držel v zobáku mrskající se rybu.

Jeden mnich řekl:

"Zlý pták!"

Tu jeho plášt spadl do písku.

Druhý mnich řekl:

"Nebohá ryba!"

Tu i jeho plášt padl k zemi.

Třetí mnich se díval za ptákem, jak odlétá s mrskající se rybou v zobáku, je stále menší a menší, až zcela mizí za obzorem.

Mlčel - a jeho plášť zůstal viset ve větru.

[Monika]

„Důstojnosti,“ tázal se Chuaj-žang, „co je cílem meditace vsedě?“

„Cílem je stát se Buddhou,“ odpověděl Ma-cu.

Nato vzal Chuaj-žang dlaždici a začal ji leštit o kámen.

„Co děláte, mistře?“ ptal se Ma-cu.

„Leštím ji, aby z ní bylo zrcadlo,“ řekl Chuaj-žang.

...„Jak by mohlo leštěním dlaždice vzniknout zrcadlo?“

„Jak by se člověk meditováním vsedě mohl stát Buddhou?“

[Monika]

Sózan - Sin sin ming

Verše důvěřující mysli

Velká Cesta je snadná,

pokud ničemu nedáváš přednost.
Když není lásky ani nenávisti,
vše se stává jasným a nezastřeným.
Ale učiň sebemenší rozlišení
a nebesa budou oddělena od země
nekonečnou vzdáleností.
Toužíš-li spatřit pravdu,
nestav se pro ani proti.
Stavět milé proti nemilému,
to je nemoc mysli.
Není-li pochopen hluboký smysl věcí,
je základní mír mysli zbytečně rušen.

Cesta je dokonalá jako širý prostor,

kde nic nechybí ani nepřebývá.
Jen pro svou tendenci přijímat či odmítat
nevidíme pravou podstatu věcí.
Nežij ve spletitosti vnějších jevů
ani ve vnitřním pocitu prázdnoty.
Buď klidný v jednotě věcí
a podobné chybné postoje samy zmizí.
Když se pokoušíš vyloučit činnost,
abys dosáhl nečinnosti,
tato snaha tě naplňuje činností.
Dokud setrváváš v jedné či druhé krajnosti,
nikdy nepoznáš Jednotu.

Kdo nesetrvává na jednoduché Cestě,

selhává v činnosti i nečinnosti,
v potvrzení i popření.
Popřít realitu věcí
znamená opomenout jejich skutečnost.
Potvrdit prázdnotu věcí
znamená opomenout jejich skutečnost.
Čím více o tom mluvíš a přemýšlíš,
tím více se odchyluješ od pravdy.
Přestaň mluvit a přemýšlet
a nebude nic, co bys nebyl schopen poznat.
Vráti se ke kořenům znamená nalézt smysl,
honit se za povrchními jevy znamená opomíjet zdroj.
V momentě vnitřního osvícení
dochází k překročení jevů i prázdnoty.
Změny, které se zdají dít v prázdném světě,
nazýváme skutečnými jen z vlastní nevědomosti.
Nehledej pravdu;
pouze přestaň zastávat názory.

Nepřebývej ve stavu duality,

pečlivě se mu vyhni.
Pokud je zde byť jen stopa
toho či onoho, správného či nesprávného,
podstata Mysli se ztrácí ve zmatku.
Přestože všechny protiklady vycházejí z Jediného,
nebuď připoután ani k tomuto Jedinému.
Když mysl přetrvává nerušena na Cestě,
nic na světě ji nemůže ohrozit.
A když věci nejsou již více hrozbou,
přestávají existovat v původním smyslu.
Když nevznikají žádné rozlišující myšlenky,
přestává stará mysl existovat.
Když zmizí předmět myšlení,
zmizí i myslící subjekt.
Když mizí mysl, mizí i objekty.
Věci jsou objekty, protože je zde subjekt - mysl
a mysl je subjektem, protože jsou zde objekty.
Pochop relativitu obojího
a základní skutečnost, jednotu prázdnoty.
V této prázdnotě jsou věci nerozlišitelné
a každá v sobě obsahuje celý svět.
Pokud nerozlišuješ mezi hrubým a jemným,
nebudeš pokoušen předsudky a postoji.

Žít na Velké cestě

není ani snadné, ani obtížné.
Ale ti, jejichž rozhled je omezen,
jsou ustrašení a nerozhodní.
Čím rychleji se ženou, tím pomaleji postupují.
Lpění nemůže být udrženo v rozumných mezích,
dokonce i připoutanost k myšlence osvícení
znamená zbloudění.
Jen nech vše jít vlastní cestou
a pak nebude příchodu ani odchodu.

Buď poslušný přirozenosti věcí

a budeš kráčet volně a nerušeně.
Pokud je myšlení spoutáno, je pravda skryta,
neboť vše je temné a nejasné.
Obtížná praxe odsuzování
přináší jen mrzutost a únavu.
Jaký užitek může vzejít
z rozlišování a rozdělování?

Jestliže chceš kráčet po Jediné cestě,

neměj nic ani proti světu smyslů a myšlenek.
Jejich plné přijetí totiž odpovídá
pravému osvícení.
Moudrý člověk se nesnaží dojít cíle,
ale hloupý se váže.
Je pouze jediná Dharma, ne mnoho;
rozlišování pochází ze lpění nevědomých.
Hledat Mysl pomocí rozlišující mysli,
je tou největší ze všech chyb.

Odpočinek i únava vycházejí z iluze;

kde je osvícení, tam není libost ani nelibost.
Všechny podvojnosti pocházejí z nesprávného úsudku.
Jsou jako sny o květinách v povětří;
jen hlupáci se je snaží chytit.
Zisk a ztráta, správné a chybné,
podobné myšlenky musí být nakonec zrušeny.

Když oko nikdy nespí,

všechny sny přirozeně ustanou.
Když mysl nečiní žádných rozdílů,
pak je deset tisíc věcí tak, jak jsou,
jediné podstaty.
Pochopit tajemství této jediné podstaty
znamená být vysvobozen ze všech nesnází.
Když jsou věci viděny jako sobě rovné,
je dosaženo bezčasé podstaty jáství.
Žádná srovnání ani analogie nejsou možné,
v tomto bezpříčinném, bezvztažném stavu.

Pomysli na pohyb v klidu,

pomysli na klid v pohybu
a pohyb i klid zmizí.
Když přestanou podobné podvojnosti,
nemůže existovat ani sama Jednota.
Na toto nejzazší
se nevztahuje žádný plán ani popis.
Pro sjednocenou mysl, která je ve shodě s Cestou,
přestává všechno sobecké snažení.
Pochybnosti a nerozhodnost ustanou
a otevře se možnost života ve skutečné víře.
Jediným tahem jsme vysvobozeni ze zajetí,
nic na nás neulpívá a my se ničeho nedržíme.
Vše je prázdné, jasné, sebeosvětlující,
bez použití síly mysli.
Zde nemají myšlenky, pocity, znalosti
ani představy žádnou hodnotu.
V tomto světě taktovosti
není ani já, ani cokoliv kromě já.

Abys mohl být v přímé harmonii s touto skutečností,

ve chvíli pochybností řekni prostě "Nic dvojího."
V tomto "nic dvojího" není nic odděleno,
ani vyloučeno.
Bez ohledu na to, kdy nebo kde,
osvícení znamená vstoupit do této pravdy.
A tato pravda je mimo nárůst i úbytek
v čase či prostoru;
jediná myšlenka je v ní desetitisícem let.

Prázdnota tady, prázdnota tam,

ale nekonečný vesmír stojí
stále před tvýma očima.
Nekonečně velký a nekonečně malý:
v tom není žádný rozdíl, neboť definice zanikly
a nejsou vidět žádné hranice.
Stejné je to i s bytím a nebytím.
Nemař čas pochybnostmi a argumenty,
které s tímto nemají co dělat.
Jediná věc, všechny věci:
pohybují se a vzájemně se prolínají
bez rozdílu.Žít s tímto vědomím
znamená být bez starostí o nedokonalost.
Žít v této víře je cesta k nedualitě,
protože nedualistický je ten, kdo má důvěřující mysl.

Slova!

Cesta jde za hranice jazyka,
protože na ní není
žádné včera,
žádné zítra,
žádné dnes.

[Conchar]

Je krásné, že existují Mistři,
je krásné, že existuje hledání,
je krásná nedokonalost a touha, jež z ní plyne,
zatímco Átmá se raduje z každého našeho kroku.

[Jana]

Je krásné, co tady píšeš.

[Conchar]

Je krásné, že se tu sešlo tolik skvělých lidí,
a jejich myšlenky si mě přitáhly.
Znaveného poutníka věčným cestováním
procházejícího udiveně kolem.