Tichá moudrost zenu

[Monika]

mistr, musí počítat s tím, že žáci automaticky přebírají způsoby, jakými jedná on.

Mistr nevede žáky k tomu, aby žáci automaticky přebírali jeho způsoby, to by bylo absurdní, ale k tomu, aby "moudrost objevili" sami v sobě nakonec o tom je také jeden známý zenový příběh


"Mistr byl už velmi starý a vysychalo mu v krku, a proto si všude s sebou nosil malou tykvičku s pitnou vodou.

Jednou bylo zvlášť veliké horko, a tak se šel se svými sedmi žáky vykoupat k posvátné řece. Tykvičku si nesl schovanou pod svým sárí.

Žáci byli pilní a po celou cestu šli zabráni do učené diskuse, zda je či není k dosažení poznání bezpodmínečně nutné následovat svého gurua, duchovního učitele.

Když došli k řece, mistr je nechal být a sám se svlékl. Svou tykvičku zahrabal do vlhkého písku, aby mu nezteplala voda, a navršil nad ní malou hromádku, aby to místo snadno našel. Ohlédl se ještě za žáky a šel se koupat.

Jaké však bylo jeho překvapení, když se vrátil na břeh a chtěl najít svoji tykvičku! Na břehu se skvělo osm stejných hromádek písku, a pod kterou teď hledat?

Když přišli žáci, smutně si stěžoval:

"Jste sice poslušní žáci a máte svého gurua jako vzor, a tak jste si udělali každý před koupáním také svoji hromádku. Čeho jste si však nevšimli, bylo to, že ta hromádka, která vám byla vzorem, měla i smysl - byla pod ní tykvička s vodou."

[Monika]

"Jeden žák se zeptal zenového mistra Philipa Kapleaua:

"Co mi zenový mistr může dát?"

Kapleau odpověděl:

"Nemůže ti dát nic, co už nemáš, ale může ti vzít mnohé, co je cizí tvé pravé přirozenosti."

[Monika]

Otec jezuita William Johnston píše o tom, že když se zdržoval v japonském klášteře, mistr se ho zeptal na metodu, podle níž medituje.

Johnston odpověděl, že tiše, beze slov, myšlenek, obrazů nebo idejí sedí v přítomnosti Boží.

Mistr se ho zeptal, zda je jeho Bůh všude, a když Johnston odpověděl kladně, zeptal se ho mistr, zda je "zcela zahalen v Boha".

Johnston řekl, že ano.

"A to prožíváte?" zeptal se mistr.

Johnston řekl, že ano. "Výborně, výborně," řekl mistr, "jen tak dál. Časem zjistíte, že Bůh zmizí a zůstane jenom Johnston."

Johnstona tato poznámka šokovala, protože mu zněla jako popření všeho, co mu bylo svaté. Proto mistrovi odporoval a řekl: "Bůh nezmizí. Ale možná Johnston, a potom zůstane už jenom Bůh."

"Ano, ano," opáčil mistr usmívaje se. "To je totéž. Tak jsem to myslel."

[Monika]

Těm svým žákům, kteří byli naivně přesvědčeni, že není nic, čeho by nemohli dosáhnout, jen když budou chtít, Mistr říkával:

"Nejlepší věci v životě si nevynutíte."


"Můžete se přinutit dát si do úst jídlo, ale ne mít na něj chuť.

Můžete se přimět ležet v posteli, ale ne spát.

Můžete se přinutit udělat poklonu, ale ne obdivovat.

Můžete se přinutit prozradit tajemství, ale ne důvěřovat.

Můžete se donutit učinit skutek milosrdenství, ale ne milovat."

[Monika]

Kdysi kdesi žil starý Mistr a ten uváděl své žáky na duchovní cestu. Byli to mnichové a novicové. Žili celý čas v klášteře, četli svatá Písma, modlili se a meditovali.

Až jednoho dne vstoupil obyčejný muž a řekl:

"Poslyš, Mistře, já nejsem žádný mudrc, já jsem obchodník. Já se nemůžu dát vzít do kláštera, protože jsem věčně na cestách. Neumím se modlit ani meditovat, vždyť mě to nikdo nenaučil! A přesto bych i já chtěl vstoupit na duchovní cestu. Řekni, je vůbec nějaká možnost pro lidi, jako jsem já?"

Mistr se hluboce zamyslel a pravil:

"Nu.jistá možnost by tu byla, ale je velmi riskatní. Když se to povede, ještě dnes budeš na duchovní cestě. Když se to nepovede, přijdeš o hlavu."

V obchodníkovi hrklo. Neměl nejmenší chuť ztratit hlavu, ale přitom dobře tušil, že takovou šanci víckrát nedostane. Sebral všechnu odvahu a přikývl.

Mistr dal přinést šachový stolek. Z kláštera přivolal mladičkého mnicha a do ruky vzal těžký meč.

"Vy dva," řekl, "si teď zahrajete šachy. Kdo prohraje, tomu na místě useknu hlavu, a vítěz bude na duchovní cestě. Nuže začněte!"

Obchodník se rychle zpotil hrůzou, protože po prvních tazích poznal, že mladý mnich je velmi silný hráč. Tah po tahu byla hra těžší a on se musel soustředit až do krajnosti, aby neudělal chybu. Partie trvala dlouho, oba mlčky bojovali celý den.

Potom se nachýlil večer a obchodník hrál lépe a lépe. Konečně přišel úžasný okamžik, kdy viděl, že příštím tahem dá mníškovi mat. A vtom poprvé za celý den pronikla clonou jeho strachu překvapivá myšlenka:

"Ale jak k tomu ten chlapec vlastně přijde? Proč on, který je tak mladý, má zemřít jen proto, že já se chci dostat na jakousi cestu?"

a v poslední vteřině ruku stáhl a udělal jiný, úmyslně slabý tah.

V tu chvíli Mistr odložil meč.

"Dost!" vykřikl.

"Jsi na duchovní cestě.

Našel jsi odvahu riskovat život - a bez té se na žádnou cestu nedostaneš.

Našel jsi schopnost soustředit se, jako když jde o život - a bez té se na žádné cestě neudržíš.

A konečně jsi v sobě našel soucit, který pro tebe byl víc než vlastní život - a bez soucitu každá cesta zabloudí a nedojde k cíli.

Jsi na cestě, tak jdi!"

[Monika]

Mistr se ptá žáka:

"Co je nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné završení cesty?"

Žák:

Opravdovost?

Mistr:

"Ne."

Žák:

"Touha po Spočinutí, Pravdě?"

Mistr:

"Ne."

Žák:

"Houževnatost, píle?"


Mistr:

"Ne. Připravenost kdykoli připustit, že se mohu mýlit."

[Monika]

Záchrana světa

Mladý zenový mnich se ptá svého mistra:

"Co mohu udělat pro záchranu světa?"

Mistr odpovídá:

"Tolik, co můžeš udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce."

"Ale k čemu pak jsou všechny mé dobré činy a všechno, oč se snažím?"

ptá se mnich zklamaně.

Nato mistr:

"Pomáhají ti, abys byl bdělý, když slunce vychází."

[Monika]

Samuraj a kočka

Samuraj chytil v řece rybu a právě si ji chtěl připravit k jídlu, když z houští vyskočila kočka a úlovek mu ukradla. S velkou zlostí samuraj vytasil meč, mohutným skokem dostihl kočku a rozsekl ji vedví. Ještě však rybu ani nedojedl a už ho začaly trápit výčitky svědomí, protože jako bohabojný buddhista usmrtil živého tvora.

Když se samuraj vydal na cestu domů, zpíval vítr ve větvích stromů "mňau". Ve zvuku jeho kroků zaznívalo "mňau". Lidé, kteří šli proti němu, jako by na něj volali "mňau". Slova jeho manželky byla "mňau". V pohledu jeho dětí se zračilo "mňau", v noci se mu o něm zdálo. Ve dne se nakonec každý tón, každý myšlenka, každý počin proměňovaly v mňoukání. Nakonec sám sebe cítil jako jedno jediné "mňau".

Šlo to s ním rychle z kopce. Bez přestání a všude ho trýznilo mňoukání, a tak se vydal k jednomu starému zenovému mistrovi a prosil ho o pomoc. Samuraj líčil, v jakém strašném stavu se nachází.

Zenový mistr vážně pravil:

"Jste samuraj, jak jste jen mohl tak hluboko klesnout?"
Jestliže všechno to mňoukání nedokážete ovládnout, nezasloužíte si nic jiného než smrt.
Nemáte jinou volbu, než zde a nyní provést harakiri.
Jako buddhista cítím s vámi, a až si začnete rozparovat břicho, useknu vám mečem hlavu, abych zkrátil vaše muka."

Samuraj měl před očima mistrovu autoritu a bezvýchodnost své situace - a souhlasil.
Nehleděl na strach ze smrti, klesl na kolena, uchopil oběma rukama svou dýku a namířil si ji na břicho.

Za ním stál mistr a vytasil svůj meč:

"Pravý okamžik je tu, začněte!"

Samuraj si nasadil hrot dýky na břicho a skoro už ji vbodl dovnitř, když tu k jeho sluchu dolehl mistrův hlas:

"Co je teď s vaším mňoukáním?
Pořád ještě slyšíte "mňau"?

"Ne," odpověděl samuraj užasle, "nic neslyším. Vůbec nic."

"No tak když už nic nemňouká," řekl mistr, "není už ani nutné umírat."

[Monika]

Co mi zbyde, až nebudu mít ego?

- Přece ego.

- Jak to?

- Dveřmi uteče, oknem se vrátí.

- A skončí to někdy?

- Až ti to přestane vadit.

[Monika]

Jeden žák, vyděšený Mistrovou snahou bořit každé vyjádření víry v Boha, vykřikl:

"Nenecháváš mi nic, čeho bych se držel."

"Přesně tohle říká ptáče, když ho poprvé vystrčí z hnízda!" Pravil Mistr.

Později dodal:

"Čekáte, že budete létat, když jste bezpečně usazeni v hnízdečku svých názorů? To není let, to je plácání křídly...!"

[Monika]

Jeden žák se zeptal svého mistra.

"Smím při meditaci kouřit?"

Mistr řekl rozhodné ne.

Když pak onen žák procházel zahradou, viděl jiného žáka jak rozjímá a kouří.
Přiběhl zpět za mistrem a povídá.

"Proč on může kouřit a já ne?"

Mistr odvětil.

"Ty ses ptal zda můžeš při meditaci kouřit a to je nepřípustné.

On se zeptal zda lze při kouření meditovat a proti tomu nemohu mít námitek."

[AlfaScorpii]

Co mi zbyde, až nebudu mít ego?

- Přece ego.

- Jak to?

- Dveřmi uteče, oknem se vrátí.

- A skončí to někdy?

- Až ti to přestane vadit.

Naprosto trefné

[Monika]

Karma, soucit a pravda

Na břehu moře žili tři staří zenoví mniši, kteří pokročili tak daleko ve svém duchovním vývoji, že se kolem nich děly zázračné věci.

Když ráno ukončili meditaci a šli se vykoupat do moře, pověsili své meditační pláště prostě do větru.

A pláště zůstaly vlát ve větru, dokud se mniši nevrátili a neoblékli si je.

Jednoho dne, když se ti tři právě koupali, viděli, jak se najednou do vody vrhl mořský orel, a když se opět vznesl do vzduchu, držel v zobáku mrskající se rybu.

Jeden mnich řekl:

"Zlý pták!"

Tu jeho plášt spadl do písku.

Druhý mnich řekl:

"Nebohá ryba!"

Tu i jeho plášt padl k zemi.

Třetí mnich se díval za ptákem, jak odlétá s mrskající se rybou v zobáku, je stále menší a menší, až zcela mizí za obzorem.

Mlčel - a jeho plášť zůstal viset ve větru.

[Monika]

Jen úhel pohledu

V jedné malé vesničce žila stará žena, které přezdívalí "Plačka".

Plakala, když pršelo, a plakala, když svítilo slunce.

Když se o ní doslechl zenový mistr ze sousední vesnice, navštívil ji: "Proč bez přestání pláčeš, stará ženo?"

"Mám dvě dcery," dala se žena do vyprávění, "starší prodává pantofle ze slámy, mladší zas deštníky. Když je pěkné počasí, musím pořád myslet na mladší, u které nikdo nekupuje deštníky. A když prší, musím pořád myslet na tu starší, u které pak nikdo nekupuje slaměné pantofle."

"Pomysli jen na to, že se tvé starší dceři daří obchody, když slunce svítí, a že za deště se dobře prodávají deštníky tvé mladší dcery" radil zenový mistr.

A od toho dne už "Plačka" neplakala.

Usmívala se za deště a usmívala se i za slunečního svitu. Brzy se jí začalo říkat "Usměvavá".

[Monika]

Vidět přítomnost

"Setkal jsem se v Himálajích se svatým mužem, který dokáže vidět do budoucnosti a cvičí své žáky, aby to uměli také,"

vypravoval s velkým zaujetím jeden mladý muž.

"To umí každý,"

řekl zenový mnich znuděně, "moje cesta je daleko těžší."

"A jaká je?"

dotazoval se zvědavě mladý muž.

Mistr řekl:

"Přivádím lidi k tomu, aby viděli přítomnost."

[Monika]

Mistr řekl:

"Toto je moje půda, to jsou moji synové." - tak mluví jen hlupák, který nechápe, že ani on nepatří sám sobě...

Ve skutečnosti vlastně nikdy žádnou věc nevlastníme.

Jen ji tak chvilku podržíme. A nejsme-li schopni ji odložit, drží ona nás.

Vše co je ti drahé, se drží v misce dlaně jako voda.

Když sevřeš ruku v pěst, unikne ti to.

Když si to přivlastníš, znečistíš to.

Vnímáš-li to jako něco svobodného, je to navždy tvoje.

[Monika]

Jednou přišel veliký vojevůdce k mistru Hakuinovi a poprosil ho:

"Mistře, co je cesta do nebe a co je cesta do pekla?"

"Kdo jsi?" zeptal se ho Hakuin.

"Jsem přece velký vojevůdce Císaře!"

"Nesmysl", na to Hakuin, "co by to muselo být za císaře, aby se obklopoval idioty!"

"Co se opovažuješ!", zařval vojevůdce a tasil meč.

Na to klidně Hakuin: "To je cesta do pekla."

Zmatený vojevůdce se zarazil, zasunul meč a uklonil se.

"To je cesta do nebe", řekl Hakuin.

[Monika]

stěžoval si přítel příteli.

"Chodil jsem sedm let do jógy, studoval křesťanskou vědu, Bibli znám téměř nazpaměť, umím recitovat mantry, učil jsem se hlubinnou psychologii, ale pořád jaksi nejsem Bohu blíž,"

" Měl jsem obdobný problém,"

odpověděl druhý,

"vyzkoušel jsem blondýnu, černovlásku, rusovlásku, dlouhovlasou i stříhanou nakrátko, ale od žádné jsem nedostal tu pravou lásku."




Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují

[Monika]

Žák se zeptal: "Jestliže nemáš žádnou touhu, proč jíš?"

Son-sa odpověděl: "Když jsem hladový, jím."

"Ale proč jíš, když říkáš, že nemáš žádnou touhu?"

"Jím kvůli tobě."

"Co tím myslíš?"

"Pokud říkám: Když jsem hladový, jím, znamená to, že je to právě tak, jak to je. To znamená, že neulpívám na jídle. Nemám žádné chci to nebo nechci tamto. Kdybych nejedl, nemohl bych tě učit. Takže jím kvůli tobě."

"Opravdu tě nechápu."

Son-sa ho udeřil a řekl: "Teď už rozumíš?"

"Nevím."

" Musíš pochopit toto nevím. Pak nebudeš připoután k ničemu. Vždy udržuj stav mysli nevím. To je pravá svoboda."

[Monika]

Neznám zenové teorie,

možná jednou, dvakrát jsem praktikoval zazen,

myšlenky mi létaly zběsile jako vyplašené vosy,

nestudoval jsem u žádných mistrů,

nevedl sáhodlouhé rozhovory,

ani nenavštěvoval zenové školy.

Učit se zen, ve škole?

Áááá, nevím jestli se dá zen naučit, nebo pojmenovat?

Pojmenuj to a ve chvíli kdy otevřeš ústa

je všechno pryč.

Snad zenu nerozumím ani kapánek,

a teď tu pěstuju zenovou zahradu.

Jdu naslouchat vodě,

vnímat zpěv ptáků,

kteří zpívají jenom tak,

dívat se stromy, které dávají stín v parném létu -

prostě tak.

Beru zen jako vnímání,

prožívání života,

každým okamžikem,

každou buňkou těla.

A je mi úplně jedno, sedím-li doma v meditaci nebo třeba v kině,

mysl je mysl a kdo sedí na miskách vah,

tomu se motá hlava.

Vlastně nevím proč něco nazývat zenem,

stejně tak bych to mohl nazvat životem,

štěkajícím psem nebo poletujícím kusem papíru...


převzato z http://praxe.webpark.cz/zen/hlavni.html