Kletba ustavičného mlžení Pravdy 2.

Kletba ustavičného mlžení Pravdy 2.

Příspěvekod vostalpetr » pon 15. pro 2014 0:52:47

Mistr Eckhart

Traktát „O odloučenosti“

Pročetl jsem mnoho spisů jak pohanských mistrů, tak i proroků Starého a Nového zákona, a se vší vážností a pílí jsem zkoumal, která je ta nejlepší a nejvyšší ctnost, skrze níž by se člověk nejvíce a nejtěsněji spojil s Bohem a mohl se milostí stát tím, čím je Bůh z přirozenosti, a aby se stal co nejpodobnější obrazu, jímž byl v Bohu ještě před stvořením světa, kdy mezi ním a Bohem nebylo žádného rozdílu.

A když všechna tato díla důkladně probírám, pokud to můj rozum může posoudit, pak nenalézám nic jiného než vše přesahující čirou odloučenost,[1] neboť každá ctnost se ještě nějak ohlíží po stvoření, zatímco odloučenost je všech stvoření prosta. Proto řekl náš Pán Martě: "Jednoho je třeba" (Luk 10,42), to znamená: kdo chce být nezkalený a čistý, musí mít jedno, totiž odloučenost.


Učitelé chválí lásku nade vše, jako sv. Pavel, který říká: "Ať konám cokoli, nemám-li lásku, nic nejsem" (srv. 1Kor 13,1n). Já však stavím odloučenost nad všechnu lásku. Za prvé proto, že nejlepší na lásce je to, že mne nutí, abych Boha miloval, zatímco odloučenost nutí Boha, aby on miloval mne. Je přece mnohem ušlechtilejší, když k sobě Boha nutím, než abych se mu vnucoval. Bůh se totiž může těsněji přimknout ke mně a lépe se spojit se mnou, nežli já bych se mohl spojit s ním. Že pak odloučenost nutí Boha ke mně, dokazuji tím, že každá věc spočívá ráda na místě, které je jí přirozené a vlastní.[2] A místo přirozené a vlastní Bohu je jednota a čirost; ty však vycházejí z odloučenosti.[3] Proto se musí Bůh nevyhnutelně sám dát odloučenému srdci.[4]

Za druhé vyzdvihuji odloučenost nad lásku, protože láska mě nutí, abych všechno snášel pro Boha, kdežto odloučenost mě vede k tomu, abych nebyl otevřený pro nic jiného než pro Boha. Je přece mnohem ušlechtilejší být otevřený pouze pro Boha, než pro něho všechno snášet. Neboť při utrpení má člověk ještě určitý zřetel na to stvoření, které mu působí bolest, kdežto odloučenost je zcela oproštěna od každého stvoření. Že však odloučenost nepřijímá nic kromě Boha, dokazuji následovně: Co má být přijato, musí být přijato někam. Avšak odloučenost je tak blízko ničemu,[5] že žádná věc není tak jemná, aby se mohla v odloučenosti udržet - kromě samotného Boha. Jen on je tak jednoduchý a tak subtilní, že může přebývat v odloučeném srdci. Proto odloučenost nemůže přijímat nic jiného než Boha.


Také pokoru chválí mistři[6] nad mnohé jiné ctnosti. Já však kladu odloučenost nad všechnu pokoru; a sice proto, že pokora může být bez odloučenosti, ale nikoli dokonalá odloučenost bez dokonalé pokory. Neboť směřuje-li tato k zničení vlastního já, dotýká se odloučenost nicoty tak těsně, že mezi dokonalou odloučeností a ničím už nemůže nic být. Proto nemůže být dokonalá odloučenost bez pokory. Dvě ctnosti jsou však vždy lepší než jenom jedna. Druhý důvod, proč stavím odloučenost nad pokoru, je ten, že dokonalá pokora se sklání před všemi tvory, a při tom sklánění vychází člověk ze sebe ke stvořením, kdežto odloučenost zůstává sama v sobě. Žádné vycházení však nemůže být nikdy tak ušlechtilé, aby zůstávání v sobě nebylo ještě ušlechtilejší. Proto říká prorok David: „Veškerá sláva královské dcery pochází zevnitř“ (Ž 45,14). Dokonalá odloučenost se nepřiklání k žádnému stvoření; není ani pod tvory ani nad nimi. Nechce být ani dole ani nahoře, chce být sama ze sebe, nikomu k lásce ani k soužení, a nechce ani rovnost ani nerovnost s nějakým tvorem, ani to ani ono: nechce nic jiného než pouze být.[7] Že by však chtěla být tím či oním,[8] to nechce; neboť kdo chce být tím či oním, ten chce být něčím, kdežto odloučenost nechce být ničím. Proto zůstává nedotčena všemi věcmi.


Nyní by mohl někdo namítnout: V naší Paní byly přece svrchovaně zastoupeny všechny ctnosti, tedy i dokonalá odloučenost. Je-li však odloučenost vyšší než pokora, proč se tedy naše Paní chlubila svou pokorou a nikoli svou odloučeností, když řekla: "Shlédl na pokoru své služebnice" (Luk 1,48) - proč tedy neřekla: "Shlédl na odloučenost své služebnice"? Na to odpovídám následovně a říkám, že v Bohu je odloučenost i pokora, pokud u Boha můžeme mluvit o ctnostech. Měl bys tedy vědět, že jeho láskyplná pokora ho přiměla k tomu, aby se sklonil k lidské přirozenosti, a že jeho odloučenost prodlévala v sobě samé, i když se stal člověkem, jakož i tehdy, když tvořil nebesa a zemi, jak ti ještě později vysvětlím. A poněvadž náš Pán, když se měl stát člověkem, nepohnutě setrval ve své odloučenosti, naše Paní dobře věděla, že od ní žádá totéž a že přitom hledí na její pokoru a nikoli na její odloučenost. Proto zůstala ve své nepohnuté odloučenosti a chlubila se svou pokorou a ne odloučeností. A kdyby se o ní zmínila jen jediným slovem a kdyby například řekla: "Shlédl na mou odloučenost", pak by tím byla zakalena a už by nebyla úplná ani dokonalá, protože tím by vyšla ze sebe. Žádné vycházení totiž nebývá tak malé, aby odloučenost nezůstala bez poskvrny. A tu vidíš ten důvod, proč se naše Paní chlubila svou pokorou a ne svou odloučeností. Proto říká prorok: "Audiam quid loquatur in me dominus deus" (Ž 85,9), to znamená: "Chci mlčet a naslouchat, co můj Pán a můj Bůh ve mně mluví" - jakoby chtěl říci: "Chce-li Bůh ke mně mluvit, ať vejde do mě, já nevyjdu."


Odloučenost vyzdvihuji rovněž nad každé milosrdenství, neboť milosrdenství není nic jiného než to, že člověk vychází ze sebe k nedostatkům svých bližních a jeho srdce tím bývá zarmouceno. Toho je odloučenost prosta a zůstává sama v sobě a nedá se ničím zarmoutit. Neboť pokud člověka může něco zarmoutit, nestojí si moc dobře. Zkrátka, ať se podívám na kteroukoli ctnost, nenacházím žádnou natolik dokonalou a k Bohu se přimykající jako právě odloučenost.


Jeden mistr jménem Avicenna říká: Vznešenost odloučeného ducha je tak velká, že cokoli vidí, je pravdivé, vše, oč žádá, dostane, a vše co poručí, musí být uposlechnuto.[9] A měl bys vskutku vědět: Stojí-li svobodný duch v pravé odloučenosti, pak nutí Boha k svému bytí; a kdyby mohl být bez tvaru a bez všech případků,[10] přijal by vlastní Boží bytí na sebe. To však Bůh nemůže dávat nikomu než sám sobě; proto nemůže s odloučeným duchem činit nic víc, než mu dát sám sebe. A člověk, který takto stojí ve svrchované odloučenosti, je tak vytržen do věčnosti, že s ním žádná pomíjivá věc už nemůže pohnout, aby pociťoval něco tělesného; a je jako mrtvý pro tento svět, protože nic pozemského mu již není po chuti. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: "Žiji, a přece nežiji, žije ve mně Kristus" (Gal 2,20).


Nyní se můžeš zeptat, co je odloučenost, že má v sobě takovou vznešenost. O tom bys měl vědět, že pravá odloučenost není nic jiného než neochvějná stálost ducha ve všem, co se přihodí - v milém i nemilém, ve cti či hanbě a potupě - jako olověná hora nehnutě stojící ve slabém větru. Tato nepohnutá odloučenost činí člověka nejvíce podobným Bohu. Neboť to, že Bůh je Bohem, tkví v jeho nepohnuté odloučenosti; z ní má svou čirost a svou nesloženou jednoduchost a svou nezměnitelnost. A proto, má-li se člověk stát rovným Bohu, pokud nějaké stvoření může mít rovnost s Bohem, pak se to musí stát pomocí odloučenosti. Ta vtahuje člověka do čirosti a z čirosti do nesložené jednoduchosti a z té zase do neproměnnosti, a tyto pak nastolují rovnost mezi Bohem a člověkem; tato rovnost však musí povstat z milosti, neboť ona odvádí člověka od všech časných věcí a očišťuje ho od všeho pomíjivého. A věz: Být prázdný od všeho stvořeného znamená být plný Boha a být plný všeho stvoření znamená být prázdný Boha.


Měl bys tedy vědět, že v této neochvějné odloučenosti stál Bůh od věčnosti a stojí dosud, a věz, že když stvořil nebe a zemi, dotklo se to jeho nepohnuté odloučenosti tak málo, jako by nikdy nic nestvořil. A tvrdím ještě víc: Všechny modlitby a dobré skutky, které člověk vykoná v časnosti, dotknou se Boží odloučenosti tak málo, jako by se nikdy v čase neudály, a Bůh pro ně nebude k člověku milostivější ani shovívavější, ale zůstane tak, jako kdyby člověk modlitbu či dobrý skutek nikdy nevykonal. A říkám dále: Když se Syn v božství měl stát člověkem, a stal se jím a pak trpěl muka, dotklo se to tak málo nepohnuté Boží odloučenosti, jakoby se člověkem nikdy nestal.


Nyní možná namítneš: "Pokud dobře slyším, pak každá modlitba a všechny dobré skutky přicházejí vniveč, poněvadž Bůh se jich neujme a ani jím nemohou pohnout. A přece se říká, že Bůh chce být o všechno prošen." Nyní dávej dobrý pozor, abys mi, pokud můžeš, správně porozuměl: Bůh svým prvním věčným pohledem - pokud tu můžeme o nějakém prvním pohledu mluvit - nazřel všecky věci, jak se mají stát, a viděl týmž pohledem, kdy a jak stvoří svět a kdy se Syn stane člověkem a kdy má trpět. Spatřil i tu nejmenší modlitbu a dobrý skutek, který kdo vykoná, a nazřel také, kterou modlitbu a kterou pokornou zbožnost vyslyší; viděl, že zítra ho budeš úpěnlivě volat a prosit; a toto volání a modlitbu nevyslyší teprve zítra, neboť je vyslyšel již ve své věčnosti, dříve nežli ses narodil. Není-li však tvá modlitba usilovná a opravdová, neodepře ti Bůh vyslyšení teprve teď, nýbrž to učinil již ve své věčnosti.[11]
A takto Bůh svým prvním věčným pohledem nazřel všechno a nekoná nic z nového [podnětu], neboť vše již učinil na samém počátku. A tak Bůh stojí odevždy ve své nepohnuté odloučenosti, a přece proto nejsou modlitby a dobré skutky lidí ztraceny, ale kdo dobře činí, bude i dobře odměněn, a kdo činí zlé, bude posléze také odměněn. Tuto myšlenku vyjádřil i sv. Augustin v páté knize O Trojici v poslední kapitole, kde říká: "Bůh chraň, aby někdo říkal, že Bůh miluje časným způsobem, poněvadž u něho není nic minulé a také nic budoucí. On miloval všechny svaté ještě před stvořením světa, tak jak je již napřed viděl. A když nastane chvíle, že projeví v čase, co viděl už ve věčnosti, tak se lidé domnívají, že Bůh k nim pojal nějakou novou lásku. Takže když se na nás hněvá nebo nám prokazuje něco dobrého, tehdy se měníme my, kdežto on zůstává beze změny, tak jako sluneční světlo působí bolest nemocným očím a zdravým prospívá, samo však změnám nepodléhá."[12] Téže myšlenky se Augustin dotýká také ve dvanácté knize O Trojici, ve čtvrté kapitole, kde říká: "Nam deus non ad tempus videt, nec aliquid fit novi in eius visione" (Bůh se nedívá časným způsobem a ani v něm nepovstává žádné nové vidění).[13] V tomto smyslu hovoří též Isidor v knize O nejvyšším dobru, kde čteme: "Mnozí lidé se ptají, co Bůh činil, než stvořil nebe a zemi, nebo odkud se v něm vzala nová vůle stvořit svět?", a takto odpovídá: "Žádná nová vůle v Bohu nikdy nepovstala, ale i když stvoření nebylo vždy, jako je teď, přesto bylo od věčnosti v Bohu a jeho rozumu."[14] Bůh nestvořil nebe a zemi, tak jako když my v běhu času říkáme: "Ať se stane to nebo tamto!", neboť všechna stvoření jsou již vyslovena ve věčném Slově. K tomu můžeme ještě připojit slova, která řekl náš Pán Mojžíšovi, když se ho Mojžíš otázal: "Pane, když se mě farao zeptá, kdo jsi, jak mu mám odpovědět?", a Hospodin řekl: "Pověz toto: Ten, který jest, mne poslal" (Ex 3, 13n). To znamená: Ten, který je neměnný sám v sobě, ten mě poslal.


Nyní by mohl někdo namítnout: Cožpak Kristus také měl nepohnutou odloučenost, když zvolal: "Má duše je zarmoucena až k smrti" (Mt 26,38; Mk 14,34), a Maria, když stála pod křížem, víme přece mnoho o jejím nářku, - jak se to všecko může srovnávat s nepohnutou odloučeností? Věz tedy, že v každém člověku - jak říkají mistři - jsou vlastně dva lidé: jeden se nazývá vnější člověk - to jest smyslovost. Tomuto člověku slouží pět smyslů, jinak je však činný silou duše. Ten druhý se nazývá vnitřní člověk - to jest jeho niternost.[15] Duchovní člověk, jenž miluje Boha, neužívá mohutností duše[16] ve vnějším člověku víc, než to patero smyslů nezbytně potřebuje; a nitro samotné se obrací k těmto smyslům jen potud, aby jim bylo vůdcem a správcem a chránilo je, aby nepodléhaly jako zvířata předmětu svých smyslů, jak činí mnozí lidé hovící svým tělesným rozkoším jako nerozumná zvířata. Takoví lidé by se spíš měli nazývat zvířaty než lidmi! A co duši přebývá z mohutností, jež poskytuje pěti smyslům, to duše zcela odevzdává vnitřnímu člověku. A když se člověk obrátí k něčemu vysokému a vznešenému, stáhne duše k sobě všechny síly, které předtím půjčila smyslům, a pak se takový člověk nazývá smyslů zbavený a vytržený; neboť jeho předmětem je určitá rozumová (duchovní) představa nebo něco duchovního bez tvaru.[17] Avšak věz, že Bůh od jednoho každého duchovního člověka očekává, že ho bude milovat všemi silami duše. Proto říká: "Miluj Boha z celého srdce!" (Mk 12,30). Jsou však lidé, kteří naprosto stravují mohutnosti své duše ve vnějším člověku. To jsou ti, kteří všecky své smysly a svůj rozum obracejí k pomíjivým věcem; ti nevědí nic o vnitřním člověku. Ty bys měl ovšem vědět, že vnější člověk se může zabývat různou činností, a přesto zůstává vnitřní člověk zcela volný a touto činností nedotčený. Také v Kristu byl vnitřní a vnější člověk a právě tak v Marii; a vše, co kdy říkali o vnějších věcech, činili vnějším člověkem, a jejich vnitřní člověk přitom stál v neochvějné odloučenosti. A bylo tomu tak i tehdy, když Kristus řekl: "Má duše je smutná až k smrti"; a jakkoli naše Paní naříkala i jinak mluvila, přece stálo její nitro vždy v nepohnuté odloučenosti. Vezměme si k tomu následující přirovnání: Dveře jsou opatřeny stěžejemi, v nichž se otáčejí. Dveře přirovnávám k vnějšímu, stěžeje zase k vnitřnímu člověku. Když se dveře otvírají a zavírají, pohybují se veřeje dveří sem a tam, ale stěžeje zůstávají nepohnuty na svém místě a nikdy nemění svou polohu. Zrovna tak je tomu i zde, pokud tomu správně rozumíš.


Teď se však zeptám, co je předmětem čiré odloučenosti? Nato odpovídám takto a říkám, že předmětem ryzí odloučenosti není ani to ani ono.[18] Ona totiž stojí na holém nic, a řeknu ti, proč tomu tak je: Čirá odloučenost stojí na tom nejvyšším. A kdo stojí na tom nejvyšším, v tom Bůh může působit zcela podle své vůle. Bůh však nemůže ve všech srdcích působit zcela podle své vůle, neboť ačkoli je všemohoucí, přece jen může působit jen natolik, kolik připravenosti nalézá, anebo když ji sám vytvoří. A slova "anebo ji vytvoří", přidávám kvůli sv. Pavlovi, neboť u něho Bůh neshledal žádnou připravenost, ale sám ho připravil vlitím své milosti. Proto říkám: Bůh působí podle toho, jakou připravenost nalézá. Jinak působí v člověku, a jinak v kameni. K tomu nacházíme určité podobenství v přírodě: Když roztopíme pec a vložíme do ní těsto z ovsa, z pšenice, z ječmene a ze žita, je tu jen jeden žár a přece nepůsobí stejně v těstech, ale z jednoho bude chléb jemný, z druhého hrubší a ze třetího ještě hrubší. Příčinou toho ale není žár, nýbrž látka, která je nestejná. Zrovna tak různě působí Bůh v každém srdci; působí podle toho, jakou míru připravenosti a schopnosti přijímat nalézá. Pokud je v srdci to či ono, pak v tom může být něco, co Bohu znemožňuje působit na to nejvyšší. Má-li být tedy srdce připravené přijmout to nejvyšší, musí stát na holém nic, a v tom také spočívá ta největší schopnost, jaká může být. Pokud má odloučené srdce stát na tom nejvyšším, musí stát na ničem, neboť v tom právě spočívá nejvyšší schopnost přijímat. K tomu si vezměme jedno podobenství z přírody: Chci-li psát na voskovou tabulku, nemůže na ní být napsáno nic tak krásného, aby mi to zabránilo v psaní; ale když chci psát, musím smazat všecko, co je na tabuli napsáno. A nikdy se mi nebude hodit tak dobře k psaní, jako když na ní nebude napsáno vůbec nic.[19] Podobně, má-li Bůh do mého srdce psát na to nejvyšší, musí všechno, ať je to cokoli, ze srdce odejít. A právě tak je tomu s odloučeným srdcem. Proto v něm Bůh může působit na to nejvyšší a podle své nejvyšší vůle. Předmětem odloučeného srdce není tudíž ani to ani ono.


Teď položím další otázku: Jaká je modlitba oproštěného srdce? Nato odpovídám následovně a říkám: Čirá oproštěnost se nemůže modlit, neboť kdo se modlí, žádá Boha, aby mu něco dal, anebo ho něčeho zbavil. Oproštěné srdce však nežádá vůbec nic, a také nemá zhola nic, čeho by se chtělo zbavit. Proto je prosté veškeré modlitby a jeho modlitbou není nic jiného, než být jedno s Bohem. Na tom spočívá celá jeho modlitba. K tomu můžeme uvést výrok, který vyjádřil sv. Dionysios ke slovům sv. Pavla, kde říká: "Je mnoho těch, kteří běží za korunou, a přece jen jeden jí dosáhne" (srv. 1Kor 9,24) - všechny mohutnosti duše běží za korunou, a přece ji dostane jen podstatné bytí - Dionysios tedy říká: Tento běh není nic jiného než odvrácení se od všech stvoření a sjednocení se s nestvořeným.[20] A když duše dospěje až tam, tehdy pozbude své jméno a Bůh ji vtáhne do sebe, takže zanikne sama o sobě,[21] tak jako Slunce přitahuje ranní červánky, až zhynou. K tomu dovede člověka pouze čistá odloučenost. Sem můžeme připojit také slovo sv. Augustina, který říká: "Duše má tajný vchod do božské přirozenosti, kde se jí všechny věci stávají ničím."[22] Tímto vstupem není na zemi nic jiného než ryzí odloučenost. Když odloučenost dospěje k tomu nejvyššímu, ztrácí duše v poznání své poznání, v lásce svou lásku a ve světle své světlo. K tomu se vztahuje také výrok jednoho mistra: Chudí duchem jsou ti, kteří Bohu ponechali všechny věci tak, jak je měl, když jsme ještě nebyli.[23] Učinit něco takového dokáže jen čisté, oproštěné srdce. Že Bůh přebývá v jednom oproštěném srdci raději než v každém jiném, poznáme z tohoto: Když se mě zeptáš: "Co hledá Bůh ve všech věcech?", odpovím ti slovy knihy Moudrosti, kde Bůh říká: "Ve všech věcech hledám spočinutí!" (Sir 24,7). Nikde jinde však není klid a spočinutí tak naprosté jako v oproštěném srdci. Proto zde Bůh přebývá raději než v jiných věcech nebo ctnostech.


A také tohle bys měl vědět: Čím víc se člověk snaží být otevřený Božímu vlivu, tím je blaženější; a kdo je s to se přitom uvést do nejvyšší připravenosti, ten také stojí v nejvyšší blaženosti. Ale žádný člověk se nemůže otevřít Božímu vlivu jinak než sjednocením se s Bohem; neboť nakolik je každý člověk jedno s Bohem, natolik je otevřený Božímu působení. Toto sjednocení se nastolí tím, že se člověk podrobí Bohu; nakolik se však člověk podrobí stvoření, natolik bude méně jedno s Bohem. Čiré, oproštěné srdce je prosté všech tvorů. Proto je plně poddáno Bohu, a tím stojí v nejvyšší jednotě s Bohem a je zároveň Božímu působení nejotevřenější. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: "Oblecte se v Ježíše Krista!" (Ř 13,14), a myslel tím: skrze úplné ztotožnění s Kristem; toto odění se v Krista může totiž nastat jen skrze ztotožnění s Kristem. A věz: Když se Kristus stal člověkem, nevzal na sebe jednoho člověka, ale přijal lidskou přirozenost. Oprosti se proto od všech věcí, a zůstane jen to, co na sebe vzal Kristus, a tak ses oděl v Krista.[24]

Kdo chce tedy poznat vznešenost a prospěšnost dokonalé odloučenosti, ať uváží Kristova slova, která řekl o svém lidství, když mluvil ke svým učedníkům: "Prospěje vám, abych od vás odešel. Když neodejdu, Duch svatý k vám nepřijde" (Jan 16,7), jakoby tím říkal: Příliš mnoho zalíbení jste nalezli v mé současné podobě, proto vám nemůže být dána dokonalá radost Ducha Svatého. Odložte tedy to, co má podobu a tvar, a spojte se s bytím bez tvaru, neboť duchovní útěcha přicházející od Boha je jemná a chce se proto sdílet pouze tomu, kdo tělesnou útěchou pohrdá.


Nyní dávejte pozor, všichni přemýšliví lidé! Nikdo není radostnější mysli než ten, kdo stojí v největší odloučenosti. Žádná tělesná a smyslová útěcha nemůže být bez duchovní škody, "neboť touhy těla směřují proti Duchu a Duch zase proti nim" (Gal 5,17). Kdo proto v těle zasévá smyslovou lásku, sklidí věčnou smrt; kdo však v duchu zasévá pravou lásku, ten sklidí v Duchu věčný život. Proto: čím rychleji člověk běží od stvoření, tím rychleji k němu spěchá Stvořitel. Tady dávejte pozor, všichni hloubaví lidé! Pokud pouhé zalíbení, které bychom mohli mít z tělesné podoby Krista, nám už brání v přijímání Ducha Svatého, oč více nám ve vztahu k Bohu brání naše nevázaná touha po pomíjivé útěše! Proto tím nejlepším ze všeho je odloučenost, / neboť očišťuje duši / a tříbí svědomí / a zapaluje srdce / a probouzí ducha / a rozněcuje touhu / a dává poznání Boha / a odděluje od stvoření / a spojuje se s Bohem.


Nyní dávejte pozor, všichni rozvážní lidé! Nejrychlejší zvíře, které vás nese k této dokonalosti, je utrpení; neboť nikdo nepožívá více věčné sladkosti nežli ti, kteří stojí s Kristem v největší hořkosti. Nic není trpčího než utrpení, a nic tak medově sladké než žít v utrpení; nic neporuší tělo před lidmi víc než utrpení, a naopak nic nezdobí duši před Bohem víc než přestálé utrpení. Nejpevnějším základem, na němž tato dokonalost může stát, je pokora; neboť čí [tělesná] přirozenost se zde plazí v nejhlubší poníženosti, toho duch vzlétá k výšinám božství, neboť láska přináší bolest, a bolest přináší lásku. Kdo proto touží dojít dokonalé odloučenosti, ať usiluje o dokonalou pokoru, pak přijde do blízkosti božství.
Aby se to stalo nám všem, k tomu nám dopomáhej nejvyšší Odloučenost, která je Bůh sám.[25] Amen.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 5259
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 98
Poděkováno: 666-krát v 510 příspěvcích

Re: Kletba ustavičného mlžení Pravdy 2.

Příspěvekod vostalpetr » pon 15. pro 2014 1:01:21

http://nicnavzdy.blogspot.cz/2014/01/ug ... ast-5.html



Tajemství Osvícení:
Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 5.

Část Druhá

- (Z rozhovorů v Indii a Švýcarsku v roce 1973 sestavil James Brodsky)

Nemám za cíl nikoho osvobozovat. Musíte se osvobodit sami a toho nejste schopni. To, co říkám, vás osvobodit nemůže. Mně jde jen o popisování tohoto stavu, odstraňování záhadnosti a mystiky, do nichž lidé v „duchovním byznysu“ tohle celé zahalili. Možná vás budu moct přesvědčit, abyste neplýtvali časem a energií při hledání stavu, který existuje pouze ve vaší představivosti.

______________

Abychom si to ujasnili: to, co popisuji, je váš stav, váš přirozený stav, nikoli výhradně můj stav nebo stav nějakého člověka, který si uvědomil Boha, stav nějakého mutanta nebo něčeho takového. Tohle je váš přirozený stav, ale co mu zabraňuje v jeho unikátním projevu je vaše snaha něčeho dosáhnout - snaha být něčím jiným, než čím jste.

______________

Nikdy tomu nemůžete porozumět; zakusit to můžete pouze v rámci uplynulé zkušenosti. Leží to mimo sféru zkušeností. Přirozený stav je akauzální: zkrátka se to stane. Žádné sdělení není možné ani nutné. Jediná věc, která je pro vás reálná, je způsob, kterým fungujete; porovnávat můj popis tohoto stavu se způsobem, jakým fungujete, je projevem zmaru. Když přestanete se vším srovnáváním, co tu zbude je váš přirozený stav. Pak už nebudete poslouchat nikoho.

---------------------

Nemám žádné učení a nikdy ho mít nebudu. „Učení“ není tím správným výrazem. Učení totiž obsahuje metodu, systém, techniku nebo nový typ myšlení, které se použijí s vidinou dosažení změny ve způsobu, jakým žijete. O čem tu mluvím je mimo pole schopnosti se tomu naučit; je to jenom popis toho, jak funguji. Je to zkrátka popis přirozeného stavu člověka – takhle fungujete i vy, když se zbavíte všech intrik myšlenek.

Přirozený stav není stavem člověka, který si uvědomil sám sebe nebo Boha, nelze ho dosáhnout ani se dopracovat, není to nic, co byste mohli úmyslně stvořit; je zkrátka tady – je to stav žití. Tento stav je prostou funkční činností života. „Životem“ nemyslím nic abstraktního; je to živost smyslů, fungujících přirozeně bez zásahu myšlenky. Myšlenka je vetřelcem, který se plete do záležitostí smyslového vnímání. Jejím motivem je zisk: myšlenka řídí činnost smyslů, aby něčeho dosáhla a používá je k tomu, aby si zajistila vlastní kontinuitu.

Váš přirozený stav nemá vůbec nic společného s duchovními stavy rozkoše, blaženosti a extáze; ty patří do oblasti zkušeností. Ti, kteří vedli lidstvo duchovností napříč staletími, nejspíše tyto spirituální stavy zažili. Stejně tak můžete i vy. Jsou to myšlenkou vyvolané stavy bytí a tak, jak přicházejí, tak i odejdou. Vědomí Krišny, Vědomí Buddhy, Vědomí Krista a cokoli dalšího chcete, to všechno jsou cesty vedoucí špatným směrem: všechny spadají do oblasti času. Věčnost nemůže být nikdy zakušena, uchopena ani zadržena a už vůbec nemůže být žádným člověkem vyjádřena. Tahle vyšlapaná cesta nepovede nikam. Tam v dáli se nenachází žádná oáza; zůstane vám jen přelud.


______________

Tento stav je fyzickým stavem vaší bytosti. Není to žádná psychologická změna. Není to stav mysli, do kterého jeden den vstoupíte a další den z něho zase vypadnete. Neumíte si ani představit rozsah, v jakém nyní myšlenky pronikají a zasahují do fungování každé buňky vašeho těla. Vstup do vašeho přirozeného stavu rozbije každou buňku, každou žlázu, každý nerv. Je to chemická změna. Dojde k určité alchymii. Tento stav ale nemá nic společného se zážitky vyvolanými chemickými drogami jako je LSD. To jsou jen zážitky; toto nikoli.

______________

Existuje něco takového, jako je osvícení? Co podle mého existuje je čistě fyzický proces; není na něm nic mystického ani duchovního. Když zavřu oči, trocha světla prochází skrze víčka. Když si je zakryji, pořád je uvnitř trochu světla. Vypadá to, jako by na čele byla nějaká díra, která není vidět, ale skrze kterou něco prochází dovnitř. V Indii je to světlo zlaté; v Evropě je modré. Nějaký druh světla také prochází skrze zadní část krku. Zdá se, jako by díra probíhala skrz tyto body na předku a v zadní části lebky. Uvnitř není nic než tohle světlo. Pokud tyhle body zakryjete, je tu jen úplná, absolutní tma. Tohle světlo k ničemu není a nijak nepomáhá tělu fungovat; prostě tam jen je.

______________

Tento stav je stavem nevědění; vážně nevíte, na co se díváte. Můžu sledovat hodiny na stěně půl hodiny a pořád nebudu vědět, kolik je hodin. Nebudu ani vědět, že to jsou hodiny. Vše, co tu je, je vnitřní údiv: „Na co se to vlastně dívám?“ Ne, že by se ta otázka skutečně zformovala ve slovech: celá moje bytost je jako jeden jediný, velký otazník. Je to stav údivu, stav zvědavosti, protože zkrátka nemám tušení, na co se dívám. Znalosti o té věci – všechno, co jsem se naučil – se drží v pozadí, dokud nejsou potřeba. Jsou v „odpojeném stavu“. Pokud se mě zeptáte, kolik je hodin, řeknu vám: „Je 15:15.“ – přijde to rychle jako šíp – a hned poté jsem zpátky v nevědění, ve stavu údivu.

______________

Nikdy nemůžete pochopit ten nesmírný mír, který je vždycky uvnitř vás, je to váš přirozený stav. Vaše snahy o dosažení klidu mysli ve vás ve skutečnosti vytváří zmatek. Jediné, na co se zmůžete, je mluvit o klidu, vytvořit nějaký stav mysli a říct si, že jste velice klidní – ale to není klid; to je násilí. Praktikování klidu tak není vůbec k ničemu, praktikovat ticho nemá žádný smysl. Skutečné ticho je výbušné; není to ten odumřelý stav mysli, za který jej duchovní hledající považují: „Ach, dosáhl jsem míru se svým já! Je tu ticho, úžasné ticho! Zakouším ticho!“ – to neznamená vůbec nic. Ve své podstatě je ticho vulkanické povahy: je vždy vroucí – energie, živost – to jsou jeho vlastnosti. Můžete se zeptat, jak to vím. Nevím to. Život si je vědom sám sebe, pokud se to tak dá říct – uvědomuje si sám sebe.

______________

Když mluvím o „cítění“, nemyslím tím to samé, co vy. Tyto „pocity“ jsou ve skutečnosti fyzickou odezvou, zaduněním v brzlíku. Brzlík, jedna ze žláz s vnitřní sekrecí, je umístěna pod hrudní kostí. Lékaři říkají, že je činná v dětství a v pubertě přestává být aktivní. Když vstoupíte do svého přirozeného stavu, tato žláza je znovu spuštěna. Jsou v ní cítit vjemy; nerozlišuji je na „dobré“ a „špatné“; je to jen dunění. Pokud mimo vás dochází k nějakému pohybu – houpající se kyvadlo hodin, pták prolétající vaším zorným polem – tento pohyb je cítit v brzlíku. Celá vaše bytost je tím pohybem nebo vibruje s tím zvukem; neexistuje tu žádná oddělenost. To neznamená, že byste se považovali za toho ptáka nebo tak něco – „Jsem tím letícím ptákem.“ Není tu žádné „vy“, není tu ani žádný objekt. Nevíte, co způsobuje tyto vjemy. Dokonce ani nevíte, že jde o vjemy.

„Ovlivněnost“ [v angličtině také náklonnost, pozn. překl.] znamená, že jste ovlivněni naprosto vším, nikoli že nějaké emoce od vás proudí směrem k něčemu jinému (to není má interpretace tohoto slova). Přirozený stav je stavem ohromné citlivosti – jde ale o fyzickou citlivost smyslů, nikoli o nějaký druh emočního soucitu nebo něhy vůči ostatním. Soucit je tu pouze v tom smyslu, že pro mě neexistují žádní „druzí“, takže tu není žádná oddělenost.

______________

Je ve vás nějaká bytost, kterou nazýváte „já“, „mysl“ nebo „osoba“? Je tu ve skutečnosti nějaký koordinátor, který usměrňuje, na co se díváte, co slyšíte, co cítíte, co chutnáte a podobně? Je tu něco, co by spojovalo dohromady různé vjemy pocházejícího z jednoho smyslu – například tok podnětů z vašich očí?

Ve skutečnosti je mezi dvěma vjemy mezera. Koordinátor tuto propast překlenuje: dosazuje sám sebe jako iluzi kontinuity.

V přirozeném stavu není žádná entita, které uvádí v soulad zprávy z různých smyslů. Každý smysl funguje nezávisle svým vlastním způsobem. Pokud se z vnějšku objeví požadavek, který si žádá soulad jednoho, dvou nebo všech smyslů a vytvoření odezvy, stále tu není žádný koordinátor, je tu ale dočasný stav koordinace. Není tu žádná kontinuita; když je požadavku vyhověno, je tu opět pouze nesladěné, odpojené, nesouvislé fungování smyslů. Tohle platí vždy. Jakmile je kontinuita roztrhána na kousky – ne že by tu někdy skutečně byla; ale klamná iluze kontinuity – je s ní konec jednou pro vždy.


Může vám tohle dávat smysl? Nemůže. Vše, co víte, leží v rámci vaší zkušenosti, která je jen myšlenkou. Tento stav není zkušeností. Jen se vám snažím přiblížit, jaké to je, což je bohužel zavádějící.

Když tu není žádný koordinátor, není tu žádné spojování vjemů a nedochází k jejich tlumočení; zůstávají čistými a jednoduchými vjemy. Já vlastně ani nevím, že jde o vjemy. Dívám se na vás, když mluvíte. Oči se soustředí na vaši pusu, protože ta se pohybuje a uši přijímají zvukové vibrace. Uvnitř není nic, co by tyto dva vjemy dalo dohromady a prohlásilo, že se jedná zrovna o vás a že mluvíte. Můžu se dívat na pramen vyvěrající ze země a slyšet zvuk vody, ale není tu nic, co by tvrdilo, že zvuk, který slyším, je zvukem vody, ani že má ten zvuk jakoukoli spojitost s tím, co vidím. Můžu se dívat na svoje chodidlo, ale nikdo vevnitř netvrdí, že je to moje chodidlo. Když chodím, vidím, jak se mé nohy pohybují – je to tak zvláštní: „Co se to tam pohybuje?“

______________

Oči jsou jako velice citlivá kamery. Fyziologové tvrdí, že světlo odrážené od objektů naráží na oční sítnici a vjem prochází optickým nervem do mozku. Schopnost zraku, vidění, je jenom fyzickým úkazem. Očím nezáleží na tom, jestli jsou zaměřené na horu s čepicí ze sněhu nebo na popelnici: vytvářejí vjem stejným způsobem. Oči sledují každého a všechno stejně bez rozdílu.

Vy máte pocit, že je tu nějaký „kameraman“, který oči řídí. Když jsou ale ponechány samy sobě – když tu žádný „kameraman“ není – oči nezahálejí, ale neustále se pohybují. Přitahují je vnější objekty. Přitahuje je pohyb, jas nebo barva, které vyčnívají nad své okolí. Není tu žádné „já“, které se dívá; hory, květiny, stromy, krávy, ti všichni mě sledují. Vědomí je jako zrcadlo, které na vnějšek odráží všechno, co v něm je. Hloubka, vzdálenost, barva, to všechno tu je, ale není tu nikdo, kdo by tyhle věci tlumočil. Dokud se neobjeví potřeba znalostí o tom, na co se dívám, není tu žádné oddělení, žádná vzdálenost k tomu, co se tam nachází. Asi není opravdu reálné, že bych mohl spočítat vlasy na hlavě někoho, kdo sedí na druhé straně místnosti, ale je tu taková jasnost, že se zdá, jako by to možné bylo.

Oči nemrkají kromě případů, kdy se objeví neočekávané nebezpečí – je to přirozené, protože věci tam venku vyžadují neustálou pozornost. Když se oči unaví, vestavěný mechanismus v těle je odřízne – můžou být otevřené, ale budou zastřené. Když očí zůstanou otevřené pořád, když neoperuje bezděčné mrkání, vyschnou a vy oslepnete; proto jsou za vnějšími koutky očí žlázy, které ve vašem případě nejsou aktivní a které fungují jako zavlažovací ústrojí. Slzy tečou neustále z vnějších koutků. Neznalí lidé je popisují jako “slzy štěstí” nebo “slzy blaženosti”. Není na nich nic duchovního. Když budete trénovat nemrkání, nedosáhnete tohoto stavu; jenom budete zbytečně namáhat oči. V psychiatrických léčebnách jsou neurotici, kteří také z toho či onoho důvodu nemrkají – pro ně je to patologický problém. Jakmile vstoupíte do svého přirozeného stavu, ať už díky štěstí nebo čiré náhodě, tohle všechno se stane úplně automaticky.

______________

Nachází se krása v očích toho, kdo se dívá, nebo je v objektu? Kde se nachází? Krása je vytvořená myšlenkou. Nezastavuji se, abych psal básně o hoře, která je přede mnou. K čemu dochází je, že při chůzi spatřím něco rozdílného, protože se změnilo světlo. Nemám s tím nic společného. Nejde o to, že by bylo spatřeno něco nového, nebo že je tu najednou plná pozornost; došlo ke změně samotného světla. Není to rozpoznáno jako krása. Je tu jasnost, která tu nejspíše nebyla, dokud nedošlo ke změně světla. Potom se tohle vědomí náhle rozšíří do velikosti objektu, který se před tělem nachází a plíce se zhluboka nadechnou. Tohle je pranayama (rozšíření dechu); nikoli to, co děláte vy, když sedíte v rohu místnosti a vdechujete jednou nosní dírkou a vydechujete druhou; k téhle pranayamě dochází neustále. Je tu uvědomění náhlé změny v dýchání a poté se zase přesune na něco dalšího, bučení krávy, vytí šakala. Je neustále v pohybu; neotálí na něčem, co myšlenka označila za krásné. Nikdo to neřídí.

______________

Nasloucháte někomu? Nenasloucháte; slyšíte jen sebe. Když necháte sluchový smysl na pokoji, zůstává jen zvuková vibrace – slova se uvnitř vás zopakují, je to dozvuková komora. Tenhle smysl ve vás funguje úplně stejně, akorát si myslíte, že slova, která slyšíte, přicházejí zvenčí. Ujasněme si to: Nikdy nemůžete slyšet jediné slovo od kohokoli jiného a nezáleží na tom, za jak důvěrný vztah mezi vámi považujete; vždycky slyšíte pouze svou vlastní interpretaci. Vše, co slyšíte, jsou vaše vlastní slova. Všechno, co pro vás snad mohou slova druhého člověka být, je zvuk, vibrace zachycená ušním bubínkem přenesená do nervů, které vedou do mozku. Vy tyto vibrace nepřetržitě tlumočíte, snažíte se porozumět, protože se z toho, co slyšíte, snažíte něco vytěžit. To je v pořádku, když se jedná o záležitost jako: „Tady jsou nějaké peníze, dejte mi půl kila mrkve.“ – ale tohle jsou hranice vašich vztahů, vaší komunikace s úplně každým.

Když nedochází k žádnému tlumočení, všechny jazyky znějí stejně, ať už je vaše vědomostní struktura ovládá, či nikoli. Jediný rozdíl je v rozestupu mezi slabikami a v intonaci. Jazyky se liší svou melodičností.

Je to nabytý vkus, který vám říká, že „Beethovenova devátá“ je krásnější než sbor kočičího skučení; obojí vytváří rovnoměrně platné vjemy. Některé zvuky samozřejmě mohou tělo poškodit a úroveň hluku nad určitou úroveň decibelů dává zabrat nervovému systému a může způsobit hluchotu – ale o tom nemluvím. Schopnost docenit hudbu, poezii a jazyk jsou všechno kulturně podmíněné následky myšlenky.

______________

Pohyb myšlenky ve vás zasahuje do průběhu doteků, stejně jako je tomu s ostatními smysly. Všechno, čeho se dotknete, je převedeno na „tvrdé“, „měkké“, „teplé“, „studené“, „mokré“, „suché“ a tak podobně.

Neuvědomujete si, že i vaše tělo je vytvořeno myšlenkou. Bez tohoto procesu myšlení tu není žádné vědomí těla – což je jako říct, že tu žádné tělo není. Mé tělo existuje pro ostatní lidi; pro mě nikoli; jsou tu pouze izolované body, kde dochází ke kontaktu, hmatové podněty, které nejsou myšlenkou vázány dohromady. Tělo se tak nijak neliší od ostatních předmětů v jeho okolí; je to soubor vjemů jako cokoli jiného. Vaše tělo vám nepatří.

Možná vám to můžu trochu přiblížit. V noci spím čtyři hodiny, nezáleží na tom, v kolik hodin jdu do postele. Potom ležím až do rána plně probuzený. Nemám tušení, co tu v posteli leží; nemám tušení, jestli ležím na levé straně nebo na pravé – ležím takhle celé hodiny. Pokud se venku objeví nějaký zvuk – pták nebo něco podobného – opakuje se ve mně jako ozvěna. Naslouchám zvuku mého srdce a nemám tušení, co to vlastně je. Mezi prostěradlem a pokrývkou se nikdo nenachází – ani tělesná forma tu není. Pokud je položena otázka: „Co to tu vlastně je?“, je tu jen vědomí kontaktních bodů, kde se tělo dotýká postele, pokrývky a samo sebe, například v místě, kde se kříží nohy. Jsou tu pouze vjemy doteku z těchto kontaktních míst, zbytek těla tu není. Je tu nějaký druh tíhy, pravděpodobně jde o gravitaci, něco velice nejasného. Uvnitř není nikdo, kdo by tyto věci propojoval. Dokonce i když jsou oči otevřené a sledují celé tělo, stejně jsou tu jen kontaktní body a nemají žádnou souvislost s tím, na co se dívám. Když se pokusím o spojení bodů doteku s tvarem mého těla, nejspíše se mi to podaří, ale až k tomu dojde, tělo bude ve stejné situaci s jinými body kontaktu. Propojení nemůže zůstat. Stejné je to když sedím nebo stojím. Žádné tělo tu není.

Můžete mi popsat, jak chutná mangový džus? Já nemůžu. Vy také ne; ale snažíte se opětovně prožít myšlenku na mangový džus – stvoříte si určitý typ zkušenosti o tom, jak chutná – což já nedokáži. Musím mít mangový džus na jazyku – vidět ho nebo cítit nestačí – abych byl schopný přivést minulé vědomosti v činnost a říct: „Ano, takhle chutná mangový džus.“

To neznamená, že by se osobní preference a chutě změnily. Na trhu má ruka automaticky sáhne po tom, co jsem měl rád celý život. Jelikož si ale nedokážu vyčarovat mentální zkušenost, nemůže se objevit touha po jídle, které tam nemají.

Čich hraje ve vašem denním životě větší roli, nežli chuť. Čichové orgány jsou neustále otevřené všem vůním. Když ale nezasahujete do čichového smyslu, je tu jen podráždění v nose. Nesejde na tom, jestli čicháte ke kravskému hnoji nebo drahému francouzskému parfému – otřete si nos a pokračujete dále.

Co říkám přichází jako odpověď na otázky, které pokládáte. Nemůžu sedět a dávat přednášku o přirozeném stavu – to je pro mě vyumělkovaná situace. Není tu nikdo, kdo přemýšlí a potom dává odpovědi. Když mi hodíte míček, odrazí se zpátky a to nazýváte „odpovědí“. Já nedávám žádné odpovědi; tenhle stav vyjadřuje sám sebe. Vážně nemám ponětí, co říkám, a co říkám pro mě není nijak důležité. Můžete to přepsat, ale to mi nedává žádný smysl – je to něco mrtvého. [UG trval na tom, že vydávat knížky s jeho hovory je pitomost, pozn. překl.]

Co tu je - tenhle přirozený stav - je něčím živým. Nemůže být zachycen ani mnou, natož vámi. Je jako květina (tohle přirovnání je to jediné, jaké můžu poskytnout). Zkrátka vykvétá. Je tu. Dokud tu je, má svou vůni, která je jiná a odlišná od všech jiných květin. Možná si ji ani nevšimnete. Možná o ni napíšete ódy a sonety, možná nikoli. Může být snědena potulující se krávou, může být posečena kosou nebo uvadne a je s ní konec – tím to končí. Není nijak důležitá. Nemůžete uchovat její vůni; cokoli uchováte je jen umělá náhražka, chemická vůně, nikoli žijící věc. Zachovávání vyjádření, učení nebo slov takového člověka je bezvýznamné. Tenhle stav má hodnotu pouze v téhle chvíli, je to jen dobové vyjádření.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 5259
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 98
Poděkováno: 666-krát v 510 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 30 návštevníků

cron