Úvaha nad Já

[Jana]

Každé jaro jezdím meditovat do přírody českého ráje a ten den, jsem jako obvykle každé ráno meditoval, šaktijoga na pročištování čaker, mantra joga s mantrou „já jsem“ pronášená v srdci, meditace spočívání v pocitu bytí „já jsem“. Protože bylo pěkně a svítilo sluníčko, po meditaci jsem se natáhnul na plácek mezi skály a usnul..
Pak náhle, naprosto samovolně přišla zkušenost Já. Bylo to jasné, samovolné, blažené, vědomé bytí, jedno jediné bez druhého, naprosto beztvaré, ničím neomezené. Nebyl zde žádný pozorovatel který by něco pozoroval, bylo zde jen Já.

Celou zkušeností prolínala jasné záře, světlo. Avšak toto světlo nebylo něčím odděleným od Já, bylo to Já, bylo jeho součástí podobně jako vědomí, bytí, blaženost.

Byl to klid,nikoli však temná prázdnota. Nic nemůže být živější. Nikdy předtím jsem neměl tak jasné vědomí a intenzita bytí nebyla nikdy taková, jako zde. Vědomí bdělého stavu je šerou tmou ve srovnání s vědomím Já.

Byla i zde blaženost, lépe řečeno štěstí, nikoli extatické vzrušení mysli při styku s žádaným objektem. I čistý cit lásky je příliš hrubý oproti jemné blaženosti bytí.. Nebyla to radost z něčeho, ani se zde nikdo neradoval, neboť zde nebyl pozorovatel ani pozorované. Radost neměla důvod nebo příčinu než sebe samu – čisté bytí, od něhož ji nebylo možno oddělit. Tryskala z čistého, všeho oproštěného bytí, jehož byla podstatou.. Byla svým zdrojem i svědkem, vše v jednom.

Čas i prostor neexistoval, jen vědomí zářilo samo v sobě blaženstvím, tiché, neproměnné a samojediné. Protože zde nebyl čas, byla zde naprostá jistota věčnosti.

Podstatným znakem celé zkušenosti byla její naprostá samozřejmost a samovolnost. Nebyl žádný nový stav, žádná nová zkušenost, byl to starý známý domov. Nebylo třeba zjišťovat, zda se jedná o Já, bylo naprosto jasné, že jsem Já. Bylo to tak PROSTÉ A SAMOZŘEJMÉ, že mysli, která se vždy chopí hodnocení každého duchovního prožitku trvalo několik dní, než si uvědomila, že šlo o prožitek Já. Pro mysl, která věnuje tolik času zevním fenoménům, jako jsou mystické sny, různé vize a pocity v těle, nebyl prožitek prostého bytí Já pro svoji samozřejmost ničím výjimečným. Mysl neměla o čem spekulovat či co posuzovat.

V prožitku Já zkušenost i zakoušející tvořili nerozbornou jednotu, nebyl zde ani subjekt ani objekt, ale pouze jednota, která se uvědomovala jako blažené jsoucno. Vylíčit krásu toho stavu je nemožné, avšak lze neomylně říci, že já jsem Já, že jsem, který jsem. A že toto je můj domov a má přirozenost, neboť při srovnání přirozenosti ega s přirozeností Já, je zřejmé a jasné, že mou přirozeností je Já.

Není třeba nijak pochybovat o tom, že by někdo své Já během jeho prožitku nepoznal, každý zná velmi dobře své Já…………
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... 60&lang=en

[Jana]

Jedna věta z toho stojí za pozornost:

I čistý cit lásky je příliš hrubý oproti jemné blaženosti bytí.

Autor píše o tom, že v tom okamžiku o téhle zkušenosti nemohl mluvit. Je to opravdu vědomý stav nejvyšší Skutečnosti, který je vědomý v hlubokém spánku těla a mysli beze snů. Tehdy o tom také není možné mluvit a tehdy v tom stavu není něco, co by se dalo nazvat láskou.

Láska se objevuje až teprve při probuzení těla a mysli. Při probuzení do snu. Pak je tady obojí. Je tady možnost projekce psychosomatiky, je možné o tom, co je, mluvit, psát a zároveň zůstává vědomé, čím to ve skutečnosti je.

Při hlubším propadu do iluze oddělenosti mizí i vědomí lásky. Mizí vědomí, čím jsme. Vzniká ego a s ním i egoismus. A jediné, co zase zpětně rozpouští egoismus, umožňuje žít s projekcí psychosomatiky a neztratit vědomí Já, je vědomí lásky.

[vostalpetr]

Ty seš jak malá holka Jano,

neustále požaduješ aby tvoje panenka na hraní byla nejkrásnější, nejčistší, nejblaženější, prostě nej..

Tak to ale není,

jsou prostě různé úrovně, od hrubého ega až po čistou nirvikalpu..

A mezi těmito dvěma krajnostmi leží mnoho různých úrovní,

různé pocity blaženosti,

a také různé úrovně uvědomění blaženosti Já...


Záleží také, jakým způsobem postupuješ na duchovní cestě,

pokud provádíš koncentraci na Já, tak si nejspíš uvědomíš nirvikalpu,

pokud provádíš "očistu od ztotožnění" pak se octneš v savikalpě, kde si ego uvědomuje blaženost Já


Vždyt je to jednoduché,

tvá neustálá starost o tvoji blaženost, aby byla tou blažeností nejvyšší spíše ukazuje na to,

že jsi moc velkej duchovní pokrok neučinila,

nebot se ztotožnuješ se spekulativní myslí,

která právě o těchto hloupostech má zájem přemýšlet


PS.

K uvědomění nirvikalpy došlo pomocí koncenrace na Já,

a také díky uvolnění z úsilí koncentrace,

je to tam napsaný...

Není to nikterak důležitý stav,

protože v nirvikalpě nedojde k rozpuštění vasán,

přesto je to zkušenost čistého Já

Dále by pak tato cesta měla pokračovat tak, že dojde k rozepnutí vědomí do nek.prostoru VBB,

což se ovšem stává (díky vasánám) málokdy..


Vyžaduje to další praxi (ale o tom tam již nepíšu)

[vostalpetr]

PS.

Možná jsi si všimla, že tento technologický postup kritizuji,

protože vasány povětšinou neumožní plné rozšíření vědomí coby prostoru...

Je tedy lepší obrácený postup,

rozpusštění vasán (savikalpa s) tak jak to popisuje dzogčhen,

jen by tuto praxi nemělo provádět ego s cílem a záměrem rozpouštět připoutanosti

Tomu dle mě odpovídá stav relaxace (dzogčhen je popis relaxace)

[Jana]

Ty seš jak malá holka Jano,

neustále požaduješ aby tvoje panenka na hraní byla nejkrásnější, nejčistší, nejblaženější, prostě nej..

Tak to ale není,

jsou prostě různé úrovně, od hrubého ega až po čistou nirvikalpu..

A mezi těmito dvěma krajnostmi leží mnoho různých úrovní,

různé pocity blaženosti,

a také různé úrovně uvědomění blaženosti Já..

Nicméně pravé Já, tedy to, kým skutečně jsi, je stále na té nejvyšší možné úrovni a ani ten nejděsivější sen s tou Tvou úrovní, na které ve skutečnosti jsi, nehne.

Může tady být sen o různých úrovních. Můžeš tomu snu věřit. Můžeš věřit tomu, že se můžeš dostat na nějakou vyšší úroveň. Můžeš se za ní hnát vůlí a nebo bojem proti vůli.

Pokles na tu nejnižší možnou úroveň, na jaké můžeš být, když ničeho nedosahuješ, když Tvá mysl nic neví a tělo spí, otevírá tu nejvyšší možnou úroveň.

A důvod, proč s tím nenalézáš spojení (proč to nezůstává vědomé při probuzení těla a mysli), je absence spojení.

Záleží také, jakým způsobem postupuješ na duchovní cestě,

pokud provádíš koncentraci na Já, tak si nejspíš uvědomíš nirvikalpu,

pokud provádíš "očistu od ztotožnění" pak se octneš v savikalpě, kde si ego uvědomuje blaženost Já

Je v dosažení dokonalosti ve finále mezi tím nějaký rozdíl ?

...tvá neustálá starost o tvoji blaženost,...

Asi netušíš, jak hloupý je tohle pohled, který jsi sám vždycky kritizoval, díváš se na prst místo na měsíc.

Je to zásek v představě osoby, která to nějak má a tím se posiluje iluze oddělenosti a představa, že jsi tím, kdo to může mít jinak, než to doopravdy má.

NEJSI EGO. NEJSI ILUZE. JSI JÁ.

K uvědomění nirvikalpy došlo pomocí koncenrace na Já,

a také díky uvolnění z úsilí koncentrace,

je to tam napsaný...

Není to nikterak důležitý stav,

protože v nirvikalpě nedojde k rozpuštění vasán,

Stane se něco při rozpuštění vasán jiného, než, že je vědomé pořád to, kým skutečně jsi ?

Tahle zkušenost je bez ohledu na vasány nejvyšší, není v ní obsažena představa časoprostoru, představa, že to není trvalé, skutečné, věčné, dokonalé, celistvé, není v tom žádná představa, že tomu ještě něco chybí. V tomhle stavu vědomí není žádná starost s vasánami, v tu chvíli fakticky neexistují, není tady ten sen ega, že jsi tou osobou, která by nějaké vasány mohla mít.

přesto je to zkušenost čistého Já

Dále by pak tato cesta měla pokračovat tak, že dojde k rozepnutí vědomí do nek.prostoru VBB,

což se ovšem stává (díky vasánám) málokdy..

Tohle je jen představa a tendence dodatečně ji na to napasovat.

Čas i prostor neexistoval, jen vědomí zářilo samo v sobě blaženstvím, tiché, neproměnné a samojediné. Protože zde nebyl čas, byla zde naprostá jistota věčnosti.

Ten okamžik vědomí Já byl dokonalý. Může být vědomý v různé intenzitě, ale je to spojení sama se sebou, kdy tady není ego a nejsou vasány.

Ego a vasány mohou fungovat jen v časoprostoru.

Teď tady může být víra ve skutečnost představ časoprostoru. Můžeš věřit tomu, že víš, že Já jsem něco jiného, než Ty.

Můžeš věřit díky představám časoprostoru na různé úrovně.

[Saruman]

Nemôžete sa baviť normálne?

[Jana]

Co si, Sarumane, uvědomuješ jako normální ?

[Saruman]

Bez slov ako sú vasány, časopriestor a podobne.

[Jana]

Bez slov ako sú vasány, časopriestor a podobne.

A co úplně bez slov ?

[vostalpetr]

Bez slov ako sú vasány, časopriestor a podobne.

Není to složitý,

časoprostor je prostě svět jenž si uvědomuješ

a vasány to jsou připoutanosti a ztotožnění,

které tě ovládají a zkreslují tvé vnímání světa i sebe sama

a ovlivnují tvé chování...

Tak např. někdo si třeba myslí o sobě že je královna ze Sáby,

a furt o tom přemýšlí a mluví až z toho nakonec zblbne

a už si pak neuvědomuje co vlastně je,

už se uvědomuje jako královna ze Sáby

[Saruman]

Aha, takže napríklad keď stále pozerám filmy o Batmanovi, obdivujem ho, a napodobňujem, nakoniec uverím, že ja sám som Batman?

[Jana]

Aha, takže napríklad keď stále pozerám filmy o Batmanovi, obdivujem ho, a napodobňujem, nakoniec uverím, že ja sám som Batman?

Takových lidí, co uvěřili, že jsou něčím neuvěřitelným, jsou plné psychiatrické léčebny, ale najdeš je i jinde, třeba v politice, najdeš je vlastně všude. Většina lidí věří, že někým je.

[vostalpetr]

Aha, takže napríklad keď stále pozerám filmy o Batmanovi, obdivujem ho, a napodobňujem, nakoniec uverím, že ja sám som Batman?

Když to budeš dělat pořádně, tak se ztotožníš se svou představou a budeš Batman...

Musíš tomu ovšem věnovat dostatek pozornosti, samozřejmě je třeba mít k tomu lásku a vyvíjet dostatečnou touhu...

Víra, naděje, láska...

Tedy jinými slovy : Pozornost, touha, přitažllivost


A protože žádné spojení nechybí, jak tvrdí Jana,

bude každé tvé zaměření pozornosti po zásluze odměněno,

a dostaneš to, co jsi chtěl,

budeš SPOJEN s objektem své touhy,

a to je velká blaženost, to spojení...


Přesně takto se vyrábějí polopravdy,

pomocí těchto kvalit,


Každé "mrknutí oka" je akce, které vyvolá náležitou reakci

a každej se pak spojí s tím, na co mrknul


Spojení je velká blaženost (lži)

[vostalpetr]

Motýlí efekt

Motýlí efekt, nebo také efekt motýlího křídla, vyjadřuje citlivou závislost vývoje systému na počátečních podmínkách, jejichž malé změny mohou mít za následek velké variace v delším průběhu. Mezi umělé systémy, které tento efekt vykazují, patří například Lorenzův atraktor.

Název se vztahuje k myšlence, že i něco tak malého, jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun třeba i někde na druhé polovině světa. Ovšem pravděpodobnost, že daná motýlí křídla vyvolají dané velké následky, je stejná té, že jiná křídla, působící opačně, oněm následkům zabrání. Navíc je tato motýlí pravděpodobnost mnohem menší, než u větších zdrojů turbulencí.

Tento pojem poprvé použil Edward Lorenz 29. prosince 1979 na své přednášce “Predictability: Does the flap of a butterfly’s wings in Brazil set off a tornado in Texas?” přednesené na zasedání Americké asociace pro pokrok ve vědě ve Washingtonu, USA. Ale již v roce 1971 byla tato myšlenka a klimatické změny dávány do souvislosti.[1]

[vostalpetr]

Aha, takže napríklad keď stále pozerám filmy o Batmanovi, obdivujem ho, a napodobňujem, nakoniec uverím, že ja sám som Batman?

Takových lidí, co uvěřili, že jsou něčím neuvěřitelným, jsou plné psychiatrické léčebny, ale najdeš je i jinde, třeba v politice, najdeš je vlastně všude. Většina lidí věří, že někým je.

Nejvíc magorů ovšem běhá tam, kde se hovoří o pravdě.

Jak má někdo plnou hubu pravdy (pravda vítězí) apd.

je to magor co si nevidí na špičku vlastního nosu


Evidentně trpí silným komplaxem "ABSOLUTNÍ NEJVYŠŠÍ PRAVDY"

Jsou to ale jen převzaté tendence od předchozích (stejně pitomých) generací,

blbost je totiž silně dědičná, ale také i silně nakažlivá...



Stačí vcelku jen získat nějakou "pravdivou informaci "

nejlépe když ji věří aspon pět lidí,

tak to pak už je dozajista pravda,

a nadšeně vyrazit ve směru ukazujího prstíku,

a zamilovaně čumět na měsíc...

[Jana]

Tedy jinými slovy : Pozornost, touha, přitažllivost


A protože žádné spojení nechybí, jak tvrdí Jana,...

Fakt ? To jsem někde tvrdila ? Když chybí blaženost, tak to spojení chybí.

budeš SPOJEN s objektem své touhy,

a to je velká blaženost, to spojení...

Aha. Spojení s iluzí znamená, že se objeví odpojení od skutečnosti,

což je naopak zdrojem utrpení.

Přesně takto se vyrábějí polopravdy,

Sen, iluze.

Zajímavé je, že v určité fázi poznávání se začínají všechny duchovní nauky sjednocovat a objevuje se v nich úplně stejný zdroj pravdy, nakonec je slovo - slovo, iluze je iluze a skutečnost je skutečost.

Každé "mrknutí oka" je akce, které vyvolá náležitou reakci

a každej se pak spojí s tím, na co mrknul

Když to vezmeš jako mrkání subjektu na objekt, tak je tady odpojení vědomí od toho, kým skutečně jsi.

Když to mrknutí vezmeš jako obrazný opis skutečnosti, že veškeré mrkání je jen mrkáním na sebe sama,

pak platí, že :

Spojení je velká blaženost

[vostalpetr]

Fakt ? To jsem někde tvrdila ? Když chybí blaženost, tak to spojení chybí.

Fakt ?

Aha. Spojení s iluzí znamená, že se objeví odpojení od skutečnosti,

což je naopak zdrojem utrpení.

Fakt ?

Zajímavé je, že v určité fázi poznávání se začínají všechny duchovní nauky sjednocovat a objevuje se v nich úplně stejný zdroj pravdy, nakonec je slovo - slovo, iluze je iluze a skutečnost je skutečost.

Fakt ?

Když to vezmeš jako mrkání subjektu na objekt, tak je tady odpojení vědomí od toho, kým skutečně jsi.

Když to mrknutí vezmeš jako obrazný opis skutečnosti, že veškeré mrkání je jen mrkáním na sebe sama,

pak platí, že :

Spojení je velká blaženost

Fakt ?

[honzam]

Každé jaro jezdím meditovat do přírody českého ráje a ten den, jsem jako obvykle každé ráno meditoval, šaktijoga na pročištování čaker, mantra joga s mantrou „já jsem“ pronášená v srdci, meditace spočívání v pocitu bytí „já jsem“. Protože bylo pěkně a svítilo sluníčko, po meditaci jsem se natáhnul na plácek mezi skály a usnul..
Pak náhle, naprosto samovolně přišla zkušenost Já. Bylo to jasné, samovolné, blažené, vědomé bytí, jedno jediné bez druhého, naprosto beztvaré, ničím neomezené. Nebyl zde žádný pozorovatel který by něco pozoroval, bylo zde jen Já.

Celou zkušeností prolínala jasné záře, světlo. Avšak toto světlo nebylo něčím odděleným od Já, bylo to Já, bylo jeho součástí podobně jako vědomí, bytí, blaženost.

Byl to klid,nikoli však temná prázdnota. Nic nemůže být živější. Nikdy předtím jsem neměl tak jasné vědomí a intenzita bytí nebyla nikdy taková, jako zde. Vědomí bdělého stavu je šerou tmou ve srovnání s vědomím Já.

Byla i zde blaženost, lépe řečeno štěstí, nikoli extatické vzrušení mysli při styku s žádaným objektem. I čistý cit lásky je příliš hrubý oproti jemné blaženosti bytí.. Nebyla to radost z něčeho, ani se zde nikdo neradoval, neboť zde nebyl pozorovatel ani pozorované. Radost neměla důvod nebo příčinu než sebe samu – čisté bytí, od něhož ji nebylo možno oddělit. Tryskala z čistého, všeho oproštěného bytí, jehož byla podstatou.. Byla svým zdrojem i svědkem, vše v jednom.

Čas i prostor neexistoval, jen vědomí zářilo samo v sobě blaženstvím, tiché, neproměnné a samojediné. Protože zde nebyl čas, byla zde naprostá jistota věčnosti.

Podstatným znakem celé zkušenosti byla její naprostá samozřejmost a samovolnost. Nebyl žádný nový stav, žádná nová zkušenost, byl to starý známý domov. Nebylo třeba zjišťovat, zda se jedná o Já, bylo naprosto jasné, že jsem Já. Bylo to tak PROSTÉ A SAMOZŘEJMÉ, že mysli, která se vždy chopí hodnocení každého duchovního prožitku trvalo několik dní, než si uvědomila, že šlo o prožitek Já. Pro mysl, která věnuje tolik času zevním fenoménům, jako jsou mystické sny, různé vize a pocity v těle, nebyl prožitek prostého bytí Já pro svoji samozřejmost ničím výjimečným. Mysl neměla o čem spekulovat či co posuzovat.

V prožitku Já zkušenost i zakoušející tvořili nerozbornou jednotu, nebyl zde ani subjekt ani objekt, ale pouze jednota, která se uvědomovala jako blažené jsoucno. Vylíčit krásu toho stavu je nemožné, avšak lze neomylně říci, že já jsem Já, že jsem, který jsem. A že toto je můj domov a má přirozenost, neboť při srovnání přirozenosti ega s přirozeností Já, je zřejmé a jasné, že mou přirozeností je Já.

Není třeba nijak pochybovat o tom, že by někdo své Já během jeho prožitku nepoznal, každý zná velmi dobře své Já…………
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... 60&lang=en

Tvary projeveného světa zářící vytvarované z celého Já v každém jejich kousíčku uvnitř prostoru Těla neomezeného lidským tvarem.

[honzam]

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=265&t=30&sid=fafb46e6815a9df338bc603704758e5a&start=40

Jednoduše to

... Myšlenky a pocity přicházejí a odcházejí jako vlny hrající si na hladině oceánu. Nech ať vše přichází a odchází samo od sebe, to je pro vlny přirozené. Oceán, voda, vlny – vše jedno a to samé. Zůstaň pouze jako svědek. Pro vědomí není nic ztraceno nebo nalezeno nebo dobré či zlé. Je to neposkvrněný základ oproti kterému tančí stín mysli/světa jmen a tvarů tanec své zdánlivé existence...

Ano, díky.

Každé jaro jezdím meditovat do přírody českého ráje a ten den, jsem jako obvykle každé ráno meditoval, šaktijoga na pročištování čaker, mantra joga s mantrou „já jsem“ pronášená v srdci, meditace spočívání v pocitu bytí „já jsem“. Protože bylo pěkně a svítilo sluníčko, po meditaci jsem se natáhnul na plácek mezi skály a usnul..
Pak náhle, naprosto samovolně přišla zkušenost Já. Bylo to jasné, samovolné, blažené, vědomé bytí, jedno jediné bez druhého, naprosto beztvaré, ničím neomezené. Nebyl zde žádný pozorovatel který by něco pozoroval, bylo zde jen Já.

Celou zkušeností prolínala jasné záře, světlo. Avšak toto světlo nebylo něčím odděleným od Já, bylo to Já, bylo jeho součástí podobně jako vědomí, bytí, blaženost.

Byl to klid,nikoli však temná prázdnota. Nic nemůže být živější. Nikdy předtím jsem neměl tak jasné vědomí a intenzita bytí nebyla nikdy taková, jako zde. Vědomí bdělého stavu je šerou tmou ve srovnání s vědomím Já.

Byla i zde blaženost, lépe řečeno štěstí, nikoli extatické vzrušení mysli při styku s žádaným objektem. I čistý cit lásky je příliš hrubý oproti jemné blaženosti bytí.. Nebyla to radost z něčeho, ani se zde nikdo neradoval, neboť zde nebyl pozorovatel ani pozorované. Radost neměla důvod nebo příčinu než sebe samu – čisté bytí, od něhož ji nebylo možno oddělit. Tryskala z čistého, všeho oproštěného bytí, jehož byla podstatou.. Byla svým zdrojem i svědkem, vše v jednom.

Čas i prostor neexistoval, jen vědomí zářilo samo v sobě blaženstvím, tiché, neproměnné a samojediné. Protože zde nebyl čas, byla zde naprostá jistota věčnosti.

Podstatným znakem celé zkušenosti byla její naprostá samozřejmost a samovolnost. Nebyl žádný nový stav, žádná nová zkušenost, byl to starý známý domov. Nebylo třeba zjišťovat, zda se jedná o Já, bylo naprosto jasné, že jsem Já. Bylo to tak PROSTÉ A SAMOZŘEJMÉ, že mysli, která se vždy chopí hodnocení každého duchovního prožitku trvalo několik dní, než si uvědomila, že šlo o prožitek Já. Pro mysl, která věnuje tolik času zevním fenoménům, jako jsou mystické sny, různé vize a pocity v těle, nebyl prožitek prostého bytí Já pro svoji samozřejmost ničím výjimečným. Mysl neměla o čem spekulovat či co posuzovat.

V prožitku Já zkušenost i zakoušející tvořili nerozbornou jednotu, nebyl zde ani subjekt ani objekt, ale pouze jednota, která se uvědomovala jako blažené jsoucno. Vylíčit krásu toho stavu je nemožné, avšak lze neomylně říci, že já jsem Já, že jsem, který jsem. A že toto je můj domov a má přirozenost, neboť při srovnání přirozenosti ega s přirozeností Já, je zřejmé a jasné, že mou přirozeností je Já.

Není třeba nijak pochybovat o tom, že by někdo své Já během jeho prožitku nepoznal, každý zná velmi dobře své Já…………
http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... 60&lang=en

Tvary projeveného světa zářící vytvarované z celého Já v každém jejich kousíčku uvnitř prostoru Těla neomezeného lidským tvarem.

Díky

Vznik

Při běžném atmosférickém tlaku tekutá voda tuhne v led při teplotě 0 °C (273,15 K, 32 °F). Jestliže jsou ve vodě rozpuštěny další látky (např. sůl kamenná) může voda zůstat tekutá i při teplotách pod bodem mrazu.

Můžeš tady k tomu napsat něco víc?

Je to neposkvrněný základ oproti kterému tančí stín mysli/světa jmen a tvarů tanec své zdánlivé existence...

VS

Tvary projeveného světa zářící vytvarované z celého Já v každém jejich kousíčku uvnitř prostoru Těla neomezeného lidským tvarem.

Skutečné tvary!

https://cs.wikipedia.org/wiki/Titanic

Ledovec

Pár minut po varování od Californianu hlídka v předním vraním hnízdě (ve složení Reginald Robinson Lee a Frederick Fleet) zpozorovala mlžný opar vpředu, před přídí (známka blízkosti ledovce, mlha navíc snižuje dohlednost). Fleet posléze rozeznal ledovou masu před nimi a v 23:39 třemi údery zvonce signalizoval „Předmět před lodí“. Zároveň pomocí telefonu předal 6. důstojníkovi J. P. Moodymu na můstek hlášení „Led přímo před námi“. Zvuk zvonce vyburcoval 1. důstojníka Murdocha, který měl hlídku na můstku. Murdoch po vyslechnutí zprávy okamžitě přikázal strojovně „STOP“ a kormidelníkovi Robertu Hichensovi velel „Docela vpravo“, což v lodní terminologii roku 1912 znamená záď doprava, příď doleva.[59][60] Sled vydaných povelů však byl pro Titanic tragický.[61][62] Moody potvrdil provedení Murdochova rozkazu „Docela vpravo“.[63][64][65] Následně Murdoch vydal povel strojovně „Plný zpětný chod“[66][67] a ke kormidlu „Docela vlevo“.[59] Později před vyšetřovateli jak americké, tak britské (proběhl zde spor o kompetence) vyšetřovací komise byla poněkud zveličena otázka nepřítomnosti dalekohledů ve skříňce strážního koše – byly zde nejpozději při plavebních zkouškách Titanicu 2. dubna – pak se však z dnes neznámých důvodů ztratily. Dalekohled však slouží na moři pouze k obecnému přehlédnutí místa a detail je pak pozorován pouhým okem. Ledovec, který se ocitl v plavební dráze lodi, se pravděpodobně před několika málo hodinami ve vodě převrátil a stékající voda jej učinila tmavým, a pro hlídku neviditelným. Frederic Fleet, který ho v neobyčejně jasné noci zpozoroval ze strážního koše jako první, ho rozeznal jen podle toho, že jeho silueta zakrývala hvězdy. Jeho reakce byla rychlá – hlášení telefonem a bezprostředně následující tři údery na zvon (předmět v kurzu lodi). Hlášení převzal 6. důstojník Moody.

Myslím si, že "ďábel" je nálepka pro skutečné jevy, kterým lidé nerozumí. Je za ní přirozený strach z neznámého, jež by mohlo ohrozit jejich obraz skutečnosti a tím i je samotné.

[honzam]

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=265&t=30&start=50

Když se ztotožníme s osobou, tak je možné si ty myšlenky přivlastňovat,

Ale o tom já nemluvím, o přivlastnování,

prostě každá myšlenka, kterou vyprodukuje ztotožněné Vědomí, tedy ego,

je myšlenka tohoto ega,

nikoliv myšlenka Vědomí....

Jestli si to přivlastnuje nebo ne, to je vedlejší,

i když to přivlastnování k tomu egu vcelku patří,


ale i u těch co si myšlenky nepřivlastnují platí,

že tyto myšlenky jsou jejich, že je vyprodukoval nějaké ztotožněné Vědomí,

nikoliv Vědomí


tedy, myšlenky jsou poplatné míře ztotožnění toho kterého projeveného Vědomí

tedy mé myšlenky jsou mé a tvé myšlenky jsou tvé

bez ohledu na to, zda si je přivlastnuji či nikoliv...

Přestává být ztotožněné Vědomí Vědomím?

Je to obráceně. Osoba si o sobě myslí, že je Já a tahle její myšlenka je jejím ztotožněním s vědomím. Ego je, když si osoba Jana myslí, že není myslící osoba, ale že je Já.