Posedlost štěstím

[vostalpetr]

Posedlost štěstím, touha po štěstí,

je vlastní lidskému rodu...

Je vcelku jedno, čím jste posedlí, co pro vás znamená to štěstí,

jestli láska, nebo samotné štěstí, nebo peníze či jiná věc.

Když to nemáte, tak tím trpíte, protože jste posedlí a chcete to,

když to konečně získáte,

tak jste jak ten boháč :


neustále přepočítáváte svý zlatáčky,

nábožně nasloucháte jich sladkýmu cinkotu,

leštíte je o svůj posmrkaný rukáv aby se krásně leskly,

povídáte o nich jak jsou krásné a blaženě zlaté,

neustále kontrolujete jejich stav,

snažíte se je zmnožovat a mít jich více,

a věnujete jim neustále svou POZORNOST....



Majitel štěstí se nijak neliší od majitele peněz,

oba dva jsou do předmětu své touhy vroucně zamilovaný,

a oba dva si toho užívají...


A oba dva by bez toho svého štěstí opět propadli utrpení,

proto ta horečnatá činnost a neustálá pozornost k tomu, co tak milujeme,

vždyt to je naše "existence"

bez ní by se život opět stal "peklem"

tak, jako byl dříve

[vostalpetr]

Rhonda Byrne TAJEMSTVÍ

viewtopic.php?f=22&t=876

Nejen muži mají své dny,

ale i blázni mají své knihy

[vostalpetr]

Re: Rhonda Byrne TAJEMSTVÍ

Příspěvekod Jana » ned 29. lis 2009 0:46:04
Jak využít tajemství

1.
Podobně jako Aladinův džin, plní zákon přitažlivosti každý náš příkaz.
2.
Kreativní metoda vám pomáhá tvořit to, co chcete, ve třech krocích: požádej, věř a získej!
3.
Tím, že vesmír požádáte o to, po čem toužíte,
je to pro vás zároveň příležitost ujasnit si, co opravdu chcete.
Tím, že si to ujasníte, zároveň o to požádáte.
4.
Věřit znamená jednat, mluvit a myslet, tak jako by jste již měli to,
oč jste žádali. Pokud vysíláte frekvenci, že jste to již získali,
zákon přitažlivosti posune osoby,
události a okolnosti takovým způsobem, že to získáte.
5.
Získat zahrnuje pocit, jaký budete mít,
až vaše touha dojde svého naplnění.
To, že se cítíte dobře, vás uvádí na frekvenci toho, po čem toužíte.
6.
Abyste ubrali na váze, nezaměřujte se na úbytek na váze.
Zaměřte se místo toho na ideální hmotnost.
Vyvolávejte v sobě pocity ideální váhy, a tím ji k sobě přivoláte.
7.
Vesmíru netrvá dlouho splnit to, po čem toužíte.
Je pro něj právě tak snadné zařídit jeden dolar, jako milion dolarů.
8.
Snadná cesta, jak zakusit zákon přitažlivosti v akci, je začít s něčím malým - například šálkem kávy nebo parkovacím místem.
Chtějte silně přitáhnout něco malého. Jakmile zakusíte sílu přitažlivosti, kterou v sobě máte,
posune vás to k tvoření daleko větších věcí.
http://www.poradnazdarma.cz

Uživatelský avatar
Jana

Příspěvky: 757
Registrován: pon 26. led 2009 23:46:53
Poděkoval: 953
Poděkováno: 344-krát v 219 příspěvcích

Nahoru

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Jana za tento příspěvek:
Ida, San

Re: Rhonda Byrne TAJEMSTVÍ

Příspěvekod Jana » ned 29. lis 2009 0:47:27
Účinné metody

1.
Očekávání
je mocnou přitažlivou silou.
Očekávejte věci, po kterých toužíte a neočekávejte věci,
které nechcete.
2.
Vděčnost je mocná metoda, kterou můžete změnit svou energií a přivést si do života víc toho,
po čem toužíte.
Buďte vděční zato, co již máte
a přitáhnete víc pozitivního.
3.
Když dopředu děkujete za to,
po čem toužíte,
urychlujete tím své tužby a vysíláte silnější signál do vesmíru.
4.
Vizualizace je metoda, při níž si v mysli vytvoříte představy
a těšíte se z toho, po čem toužíte. Když si něco vizualizujete, generujete mocné myšlenky a pocity, že už teď, to co chcete, máte. Zákon přitažlivosti vám pak tuto skutečnost vrátí právě takovou, jakou jste ji v duchu viděli.
5.
Abyste mohli využít zákon přitažlivosti ke svému prospěchu,
udělejte si z toho zvyk - nejen jednorázovou událost.
6.
Na konci každého dne, než půjdete spát, si projděte události onoho dne. Jakékoli události nebo okamžiky, které neodpovídají tomu,
co jste chtěli si znovu přehrajte v mysli tak,
jak byste si přáli, aby proběhly.

Šílenství mysli...

[Saruman]

Nejen muži mají své dny,
ale i blázni mají své knihy

Blázni majú knihy? A čo majú cynici?

[vostalpetr]

To nevím,
zkus se jich zeptat...

Největší cynikové bývají v postatě nejcitlivějšími lidmi.

Josef Škvorecký | Posláno 7x | Poslat

Cynismus cyniků nespočívá v tom, že říkají, co si myslí, ale v tom, že myslí.

Gabriel Laub | Posláno 2x | Poslat

Cynik se dívá na svět s monoklem na oku své duše.

Orson Welles | Posláno 2x | Poslat

Cynik je zlosyn, jehož pokřivené vnímání způsobuje, že vidí věci, jaké jsou, a ne jaké by měly být.

Ambrose Bierce | Posláno 2x | Poslat

Cynik je člověk, který sice zná cenu všeho, ale nezná hodnotu ničeho.

N.N. | Posláno 3x | Poslat

Cynici jsou ti, kteří nahlas pronášejí, co si sami myslíme.

Pierre Danninos | Posláno 3x | Poslat

Cynismus je nepříjemný způsob jak povědět pravdu.

Lillian Hellman | Posláno 1x | Poslat

[vostalpetr]

„ Cynik? Tak říka idealista realistovi. “


— ze seriálu Jistě, pane ministře!

[vostalpetr]

Kynismus
Díogenés Johna Williama Waterhouse

Kynismus (novým pravopisem kynizmus; z řec. kyón - pes) byla v antickém Řecku filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák Sókratův), a která trvala takřka 1000 let. Přívrženci směru (kynikové) opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

Dnešní výrazy cynik a cynismus jsou od kynismu odvozeny, ale jejich význam je poněkud jiný.



Charakteristika
„ Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji! “
— Tento výrok vyřkl Sókratés na tržišti, kde byl pestrý výběr zboží.
Lze ho považovat za hlavní motto Kynismu.

Kynikové vycházeli ze Sókratova požadavku skromnosti a střídmosti. Zdůrazňovali, že skutečné štěstí nespočívá ve vnějších věcech jako je materiální luxus nebo politická moc, nezávisí na náhodných a pomíjivých věcech. A protože na nich nezávisí, mohou ho dosáhnout všichni. A také, když je člověk jednou dosáhne, nelze je ztratit. Kynikové se snažili co nejvíce eliminovat nadbytečné materiální potřeby a kulturu ve jménu návratu k přírodě.
Hlavní představitelé

Zakladatel kynického učení Antisthenés byl synem otrokyně. Jako neplnoprávný občan se cítil být vyřazen ze společnosti, a proto se jeho filozofie zaměřuje proti otrokářskému systému a celkové politické struktuře Řecka. Za jediný správně řízený stát považuje vesmír a všechny ostatní státy odmítá. K tomuto jedinému státu náleží pouze jediný bůh, který však do něj nijak nezasahuje. Antisthenés ovšem neusiluje o svržení politického systému převratem, ale nabádá k osobní sebevýstavbě každého jednotlivého člověka. Za hlavní ctnosti považuje střídmost, soběstačnost a izolaci od společnosti, všechno kromě dosažení ctnosti jsou věci lhostejné. Prohlašuje, že neexistuje nějaké obecné dobro a zlo, ale pouze skutky, které pomáhají či brání dosáhnout ctnosti.

Nejznámějším představitelem kynických ctností byl Antisthenův žák Díogenés ze Sinópé (asi 412 – 323 př. n. l.), který byl za penězokazectví vyhoštěn ze Sinópé a v Athénách se připojil ke kynické škole. Dovedl do důsledků kynické myšlenky a rozhodl se žít podle nich. Opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku z vydlabané dýně, ale i tu zahanbeně zahodil, když viděl, že pes se dokáže napít i bez ní. Od Antisthena se odlišuje tím, že se vůbec nesnaží vytvořit nějaký filozofický systém, ani neshání žádné žáky či popularitu, zabývá se kritikou společnosti a etikou. Všechny filozofické systémy se snažil vyvracet a negovat. Zemřel ve vysokém věku v Korintu.

Dalšími pokračovateli kynické filozofie byli Diogenův žák a nerozlučný společník Kratés z Théb se svou ženou Hipparchií a jejím bratrem Metroklem.

Ve 3. století př. n. l. kynickou filozofii dále rozvíjeli Bión z Borysthenu a Menippos z Gadar, kteří přejali též některé myšlenky od hedoniků (jimiž ovšem Diogenés pohrdal) a naproti potírání slastí a krás života spíše usilují o přizpůsobení se všem životním situacím. V následujících stoletích kynické škola dále pokračuje, ale postupně ztrácí na významu.

Kynická filozofie ovlivnila především stoicismus, částečný vliv zřejmě měla i na poustevnictví a střídmý klášterní život. Významná je také kynická energická rétorika a pohotová argumentace, jejíž styl je možné pozorovat u Cicerona a zprostředkovaně také u křesťanských myslitelů jako např. Tertuliána nebo Řehoře z Nyssy.

[vostalpetr]

Tak doufám, že jsem ti rozšířil obzory o cynicích a jejich literatuře a i názorech,.

[vostalpetr]

Díogenés ze Sinópé (asi 413 př. n. l. (dle jiných zdrojů 399 př. n. l., nebo 400 př. n. l.), Sinópé (dnešní Sinop, Turecko) – asi 322 př. n. l., nebo 323 př. n. l. Korint) byl starořecký filosof, radikální zastánce kynismu.

Mládí

Díogenův otec Hikesios byl odsouzen za penězokazectví a s ním i jeho syn, který byl ze Sinópé vyhoštěn. Není zcela jisté, zda se na falšování peněz skutečně podílel. Pokud ano, je možné, že svůj pozdější život chápal alespoň zpočátku jako určitou formu pokání.
Díogenés žákem Antisthena
Díogenés od malíře Jean-Léona Gérôma, 1860

Po vyhnání odešel Díogenés do Athén, kde se připojil k posluchačům filosofa Antisthena, domyslel zásady do krajních důsledků a řídil se jimi ve skutečném životě. Antisthenés jej zpočátku odháněl holí, ale Díogenés mu nastavil hlavu a řekl: "Nenalezneš dost tvrdého dřeva, abys mě s ním odehnal." Stal se pak Antisthenovým přítelem a byl také posledním, kdo seděl u jeho smrtelné postele.
V čele kynické školy

Po Antisthenově smrti se Díogenés stal hlavním hlasatelem jeho filosofie. Opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku z vydlabané dýně, ale i tu zahanbeně zahodil, když viděl, že pes se dokáže napít i bez ní. A také jako pes žil ve psí boudě nebo v sudu v Metróu, chrámě matky bohů Kybely. Tvrzení o sudu může být však smyšlené, protože ve staré řečtině existoval stejný výraz jak pro sud, tak i pro konec vesnice.[zdroj?]. V létě lehal na horkém písku, v zimě objímal zasněžené sochy.

Od Antisthena se odlišuje tím, že se vůbec nesnaží vytvořit nějaký filozofický systém ani neshání žádné žáky či popularitu, zabývá se kritikou společnosti a etikou. Všechny filosofické systémy se naopak snažil vyvracet a negovat, jejich tvůrce pak zesměšňovat, filosofickou argumentaci odsuzuje jako sofistický podvod, který jen zastírá a znejasňuje skutečnost.
Životní příběhy
Díogenés hledá s lucernou člověka v pravé poledne, Hans-Peter Klut a Elke Estel, 1642
Díogenés a Alexandr Veliký

O Díogenovi se traduje mnoho historek a anekdot. Zpravidla už nelze rozhodnout, které z nich jsou pravdivé a které smyšlené. Kynikové totiž považovali psaní za zbytečné; sám Díogenés po sobě nezanechal žádný spis, jeho osudy zachytil až jeho přítel a žák, Kratés z Théb.

Díogenés byl velkým kritikem Platóna, ale ne pouze na úrovni Aristotela, který vedl kritickou diskusi a vlastně tak Platóna podpořil, ale v přímé opozici k němu. Na rozdíl od Platóna zpochybňoval možnosti jazyka. Platón tvrdil, že je jím možno postihnout realitu, používal na vše poučky a definice, kdežto Díogenés toto rázně napadal. Proti všem filosofiím zásadně prosazoval praktický život, jen to, co vidíme, slyšíme, cítíme a co můžeme ve svém životě použít. Když se ho například zeptali, co soudí o myšlence elejské školy, že pohyb neexistuje, vstal a začal se procházet.

Proslavil se také výrokem při rozhovoru s Alexandrem Makedonským. Vojevůdce, postupující na válečném tažení Řeckem, prý filosofa vyzval, ať si zvolí přání, které mu bude splněno. Díogenés odpověděl: "Ustup mi ze slunce."[1]

Jindy se v pravé poledne procházel s lucernou po athénském náměstí a volal: „Hledám člověka.“[2]

Na otázku, jaké víno má nejradši, odpověděl: „To z cizího sklepa.“[2]

Když byl na návštěvě u bohatého občana, ten mu přísně zakázal, aby si v jeho domě kdekoliv na zem odplivl. Díogenés si tedy odplivl na jeho obličej s tím, že se mu v celém domě nepodařilo najít horší místo.

Stavěl se proti všem zásadám, zvykům, mravnostem a obyčejům, honbě za majetkem a slávou, odsuzoval lidi za modlářství. Neuznával manželství, ženy a děti měly být společné všem mužům.

Kritizoval pokrytectví společnosti a tvrdil, že náboženství jen zneužívá druhé. Pýcha je předsudek, bránící vidět pravdu.

U Athéňanů byl velmi oblíben pro svůj neobvyklý způsob života, zvláštní nápady a skvělé řečnictví. Jeho rétorika byla zcela jistě ovlivněna sofistickou argumentací, ačkoli on sám se proti ní ostře stavěl. Nazývali ho proto „ztřeštěným Sókratem“, pro jeho životní styl psa (řec. kyón), k čemuž se sám hrdě hlásil. Z tohoto slova nejspíše pochází označení kynikové. Výraz možná vznikl z Antisthénova působiště, gymnázia v Kynosarges. Díogenés věřil, že všichni ostatní jsou otroky různých věcí: žádostivosti, pýchy, strachu, zármutku a hlavně slasti.
Konec života
Díogenés, Jules Bastien-Lepage, 1873

Díogenés opustil Athény, až když byl zajat mořskými loupežníky a odvezen na Krétu. Tam se nechal koupit, ovšem nikoli jako otrok, nýbrž jako pán, muž, který umí vládnout jiným lidem. Koupil jej korintský kupec Xeniadés, v jehož rodině pak Díogenés žil až do konce svého života, jeho děti vychoval skromnosti a střídmosti. Zemřel ve vysokém věku, asi roku 323 př. n. l. v Korintu. Na příčinu smrti je několik názorů - snad to byla cholera, možná se sám udusil nebo jej pokousali psi, s nimiž se chtěl podělit. Po smrti jej pohřbili Xeniadovi synové nebo jej snad jen tak pohodili, jak si přál, „...aby z něj všechna dravá zvířata dostala svůj díl.“

nebo jej snad jen tak pohodili, jak si přál, „...aby z něj všechna dravá zvířata dostala svůj díl.“

To je dobrej nápad,

člověk tak ušetří za hrob a vystrojení pohřbu,

stejně z toho nic nemá,

a dědicové si pak mohou ponechat ušetřené peníze za bezcenou mrtvolu...


Asi se taky někam pohodím, až to přijde...

[Saruman]

To vyzerá, akoby cynizmus bol životný štýl. Otázka je, môže byť cynik šťastný?

[vostalpetr]

To vyzerá, akoby cynizmus bol životný štýl. Otázka je, môže byť cynik šťastný?

Není to styl, ale životní zkušenost...

Život je škola a má tedy různé stupně, či třídy...

Základní třída je zkušenost, jak být štastný, jak dosáhnout štěstí...

To co učí Abraham nebo hedonismus

Hédonismus (z řec. hédoné, potěšení, slast) je filosofické učení o slasti jako hlavním motivu lidského jednání, které může mít dvě formy.

Psychologický hédonismus je názor, že lidé fakticky vyhledávají slast a pouze slast. Veškeré jednání směřuje podle této teorie k dosahování slasti a vyhýbání se strasti.

Etický hédonismus navíc říká, že slast je také nejvyšší dobro. Takové stanovisko zastával údajně Eudoxos z Knidu, slavný řecký matematik a starší současník Aristotelův. Aristotelés o něm říká, že Eudoxos považoval slast za nejvyšší dobro, neboť viděl, že všechno rozumné i nerozumné k ní směřuje. Podle Aristotela Eudoxos tvrdil, že ve všem, co je předmětem volby, musí být dobro, a čím více je to žádoucí, tím lépe, a proto skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny; neboť každý, jak Euxodos říká, poznává, že co je dobré samo o sobě, jako třeba vhodná strava, a co je tedy dobré pro všechny a je cílem snažení všech, to je pro ně nejvyšším dobrem.

V moderní době s hédonismem pracuje utilitarismus, například John Stuart Mill nebo Jeremy Bentham a jejich následovníci.

Na prvním stupni se naučíš pouštět vůli,

jinak řečeno, naučíš se netlačit na pilu touhy,

a proto se naučíš lehce dosahovat svých přání...



Druhý stupen je ovšem mnohem těžšší,

pustíš nejen jakýkoliv projev touhy, ale i samotné užívání si štěstí,

to je kynismus...

Pro ty, co jsou na štěstí závislí, co si ze štěstí udělali svého boha,

je to velmi těžké,

protože velmi správně tuší, že přijdou o všechno o co stáli



Je to jako bys měl rozdat celé své bohatství, ztratit celý svůj život,

je to prostě ztráta,

a to opravdu udělá málokdo...nebot každý si raději podrží štěstí...a užívá si blaženě svého štěstí...


Problém "asketismu" je ovšem v tom,

že jej nemůžeš praktikovat vůlí a touhou po vyšším štěstí,

jak to mnozí dělají,

jak to mimochodem pár let zkoušel bezvýsledně i Budha,

nebot to je hedonismus, nikoliv kynismus,

kynismus nemá cíl a nemá za cíl štěstí



No jaký je rozdíl mezi hedonikem a kynikem ?

No já bych to řekl asi takto :

Hedonik ví že je štastný a užívá si svého štěstí

a

kynik neví, že je štastný a proto si neužívá štěstí
ale on sám o sobě JE ŠTĚSTÍ


V prvém případě tedy JSI ŠTASTNÝ ,

v druhém případě JSI ŠTĚSTÍ...

[vostalpetr]

Někdy je poněkud těžké rozlišit jedno od druhé,

když se o tom píše,

ale kdo chodil do školy a učil se češtinu,

dokáže rozeznat podstatné jméno od přídavného jména nebo slovesa

[vostalpetr]

Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus; v češtině alternativně i "zdatnost") je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]



Pojem ctnosti v historii

Platón

Ústřední otázkou Platónových dialogů je zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427: „Patrno tedy, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)

moudrost (sofia, sapientia)
statečnost (andreia, fortitudo)
uměřenost (sófrosyné, temperantia).[2] V překladu Františka Novotného také jako "rozumnost"
spravedlnost (dikaiosyné, justitia)

Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech. Akvinský prohodil pořadí statečnosti, kterou klade na poslední místo, a spravedlnosti, kterou klade na druhé místo (Summa theologiae II(I).61.2.3).
Aristotelés

Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždycky vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:

etické (mravní),
dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
poietické (praktické dovednosti).

Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin - tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.
Seneca a stoikové

Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu, záměru, s níž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:

rozumnost
spravedlnost
mírnost
statečnost

Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:

přítomné domnělé dobro = rozkoš
přítomné domnělé zlo = žal
budoucí domnělé dobro = touha
budoucí domnělé zlo = strach.

Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Při čemž ctnost a rozkoš definuje takto:

"Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí ... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu."

Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.
Ctnosti v křesťanství
Matyáš Bernard Braun,
Láska (Ctnosti)
lapidárium Kuks

V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5, 22 (Kral, ČEP); 1Tm 6, 11 (Kral, ČEP); 2Pt 1, 5-7 (Kral, ČEP))

Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:

„A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|1K]] 13, 13 (Kral, ČEP))

O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologických, protože jsou darem (milostí) Boží a převyšují přirozené lidské schopnosti.
Sedmero ctností

Související informace naleznete také v článku Sedm ctností.

Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se také staly tyto ctnosti protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.
Tomáš Akvinský

Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři ctnosti přirozené - moudrost, spravedlnost, statečnost a uměřenost (nazývají se kardinální ctnosti) - jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.
Novověká filosofie

Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle"[3] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[4]

Od 80. let 20. století však zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů, jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.

Krishanmurti

O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."




Jak je vidět z tohoto výčtu,

tak je třeba jít ještě "nad" či "za" kynismus a stoicismus,

tak, jak popisuje Krišnamurti

[vostalpetr]

Takže asi nějakej rozumnej závěr :

Ale je nádherné, že jsi šťastný. Je potřeba tenhle stav ještě nějak limitovat?

No jo, kupodivu je....je třeba to pustit..

[Jana]

Posedlost štěstím, touha po štěstí,

je vlastní lidskému rodu...

Je vcelku jedno, čím jste posedlí, co pro vás znamená to štěstí,

jestli láska, nebo samotné štěstí, nebo peníze či jiná věc.

Když to nemáte, tak tím trpíte, protože jste posedlí a chcete to,

když to konečně získáte,

tak jste jak ten boháč :


neustále přepočítáváte svý zlatáčky,

nábožně nasloucháte jich sladkýmu cinkotu,

leštíte je o svůj posmrkaný rukáv aby se krásně leskly,

povídáte o nich jak jsou krásné a blaženě zlaté,

neustále kontrolujete jejich stav,

snažíte se je zmnožovat a mít jich více,

a věnujete jim neustále svou POZORNOST....



Majitel štěstí se nijak neliší od majitele peněz,

oba dva jsou do předmětu své touhy vroucně zamilovaný,

a oba dva si toho užívají...


A oba dva by bez toho svého štěstí opět propadli utrpení,

proto ta horečnatá činnost a neustálá pozornost k tomu, co tak milujeme,

vždyt to je naše "existence"

bez ní by se život opět stal "peklem"

tak, jako byl dříve

Jsi zlatíčko, že si děláš takovou starost se štěstím těch druhých.

Nebo neděláš ?

Nebereš to vážně ?

Nebo bereš ?

Může tady být ta mentální hra a zkoumání, kdy by se stal život peklem...

Kdyby zmizelo spojení sama se sebou ?

Kdyby zmizelo vědomí, kým jsem, kým jsi ?

A na místo toho by se objevila představa,

že jsme tím, jehož život může být peklem ?

A paradoxně, když zmizí vědomí kým jsi, kým jsem,

když zmizí ta hra, tak zmizí i ta možnost pekla.

Ale ta hra nijak nevadí,

nebo ano ?

[vostalpetr]

Tvá posedlost štěstím je jen strach z neštěstí,

s neustálou potřebou se obelhávat vírou, nadějí a blažeností,

i takto může vypadat strach...


Někdy se sebeuvědomění docela zblázní a vytlačí sebe samo, jakoby přestane existovat,

a místo něj nastoupí něco jiného, co jej nahradí, v tvém případě jde o to nebeské blažené Já


a jakokoliv zmínka o sebe samém mu působí kruté muka a tak neustále popírá sebe sama a vytváří únikovej stav...

[vostalpetr]

Nebo neděláš ?

Nebereš to vážně ?

Nebo bereš ?

Může tady být ta mentální hra a zkoumání, kdy by se stal život peklem...

Kdyby zmizelo spojení sama se sebou ?

Kdyby zmizelo vědomí, kým jsem, kým jsi ?

A na místo toho by se objevila představa,

že jsme tím, jehož život může být peklem ?

A paradoxně, když zmizí vědomí kým jsi, kým jsem,

když zmizí ta hra, tak zmizí i ta možnost pekla.

Ale ta hra nijak nevadí,

nebo ano ?

No i takovéto zoufalé myšlenky pak takovéto zblázněné vědomí produkuje,

hlavně jde o to uniknout před sebou samým,

únik před pravdou, neustále vytváření "pseudopravdy"

že jsme něčím jiným, nežli doopravdy jsme...



Takže bud klidná, jistě ta hra nijak nevadí,

jednou přijde příležitost či situace,

kdy tu únikovou hru před sebou samou pustíš....

[Jana]

Tvá posedlost štěstím je jen strach z neštěstí,

s neustálou potřebou se obelhávat vírou, nadějí a blažeností,

i takto může vypadat strach...


Někdy se sebeuvědomění docela zblázní a vytlačí sebe samo, jakoby přestane existovat,

a místo něj nastoupí něco jiného, co jej nahradí, v tvém případě jde o to nebeské blažené Já


a jakokoliv zmínka o sebe samém mu působí kruté muka a tak neustále popírá sebe sama a vytváří únikovej stav...

Máš takovou zkušenost, že by něco takového mohlo být možné ?

Máš zkušenost, že by bylo možné, aby tady byl setrvalý stav štěstí a blaha,

a přitom "jakákoliv zmínka o sobě samém působila krutá muka" ?

Naopak, jakmile je jasné, že nejsi tohle smrtelné tělo, že nejsi to, co si představuje mysl, jakmile je vědomé, kdo skutečně jsi,

je zmínka o sobě samém radostí.

[Jana]

Šťastný rok 2015 všem

ŠTĚSTÍ JE NÁŠ PŘIROZENÝ STAV

[vostalpetr]

Máš takovou zkušenost, že by něco takového mohlo být možné ?

Zřejmě trpíš silnou sklerozou,

když si nepamatuješ svou mnohaletou praxi Myšlením k bohatství co napsal nějakej Napoleon,

pomocí níž jsi dosáhla nirvány...

Máš zkušenost, že by bylo možné, aby tady byl setrvalý stav štěstí a blaha,

Každé přání bude vyplněno,

můžeš si to nastudovat na vlákně co jsi založila,

jak k tomu dojít...

Naopak, jakmile je jasné, že nejsi tohle smrtelné tělo, že nejsi to, co si představuje mysl, jakmile je vědomé, kdo skutečně jsi,

je zmínka o sobě samém radostí.

Samozřejmě, jen je třeba neustále věnovat pozornost tomu, co si vroucně přejeme,
aby to bylo pořádně jasný...

Pořád přepočítávat svý zlatáčky,
tak to přece radí ten Napoleon,
víra, naděje láska...


Představivosti se meze nekladou,

můžeš si představovat nejen že jsi Já, nebo královna ze Sáby,

ale dokonce si můžeš i představovat, že si nic nepředstavuješ.....