Míla Tomášová - cit a rozum

Míla Tomášová - cit a rozum

Příspěvekod Trini » sob 19. zář 2015 19:53:48

Otázka: Četl jsem vaši knihu, pomohla, ale stále nemohu odstranit myšlení v mozku, aby pouze duchovní srdce vnímalo Já.

Míla: Duchovní srdce se hned neozve. To, co se vám většinou ozývá a kam se koncentrujete, je čtvrtá čakra. Ale duchovní srdce se ozve tehdy, až se spojí čtvrtá a šestá čakra, až se vám spojí cit a rozum. Pak se teprve rodí Světlo Poznání.

Tento cit a rozum bývá znázorněn trojúhelníky, čili určitým znamením - cit má špici nahoru a rozum dolů. A až se tyto dva principy, dva trojúhelníky spojí, symbolicky představují jesličky - teprve tehdy se rodí Kristus čili Světlo Poznání. A také až tehdy nám to začne v duchovním srdci líbezně hřát, rozvine se blažené teplo, ale není to hned. A zase na druhé straně není to za dlouhou dobu. I „hadí síla“ musí nahoru a pak sklouzne do duchovního srdce. Ono se předtím trochu ozve, ale ta síla to víc oživí. Tohle jsou docela jednoduché čáry a kouzla.



:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5116
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Míla Tomášová - cit a rozum

Příspěvekod Trini » sob 19. zář 2015 20:02:48

Druhý vnor tedy je „on je tím nekonečným vědomím“ a to je velice krásné. Odtud se málokomu chce pokračovat dál, protože to je taková krásná, svatá a blažená jistota - plno krásných přívlastků byste tam mohli dát. A přece jednou se i toto musí překročit!

Vzpomínám si, jak mi tehdy Fráňa Drtikol docela hrubě řekl: „Nakopni to!“ A dobře udělal. Jednou se to tedy musí překročit. Vzdát se tohoto vnímání - nekonečně krásného, blaženého, šťastného, svatého a vědoucího. To největší pokušení je vědomí – „já vím“ – „já“ - ještě pořád je tam to maličké, byť svaté a čisté já.

Pak přichází třetí vnor - „položit já k nohám Vševědomí“ - je to řečeno obrazně, kdyby to Vševědomí mělo nějaké nohy.

Položit - je to napsáno i v jedné básni: Veliká pokora je potřeba k vzdávání se i lásky Boží, protože v tom druhém vnoru je obrovská láska Boží. A tak se vzdát i toho, to zažívat.

Proč tomu tak je? Protože jestliže je tu malé, svaté, čisté já - pořád z té Jednoty nějak vyčnívá, překáží, jakoby tu jednotu zdánlivě omezovalo. Svým způsobem nic tuto jednotu nemůže omezit, všechno v ní je - i ta nejhorší „já“ jsou v Jednotě. Ono je jenom jedno Já, a i to nejtemnější tam je.

Četla jsem v jedné knize, že největší hrůza je, když se má toto „já“ odložit (napsal to Kapleau) - není to pravda! Pro někoho určitě ano, ale jsou lidé pokorní, čistí, kteří toto „já“ pokládají Božství pokorně, z lásky.


:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5116
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 109 návštevníků