DEJTE STÁTU KORUNU!

DEJTE STÁTU KORUNU!

Příspěvekod vostalpetr » pon 05. pro 2016 9:43:22

Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 5259
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 98
Poděkováno: 666-krát v 510 příspěvcích

Re: DEJTE STÁTU KORUNU!

Příspěvekod vostalpetr » pon 05. pro 2016 14:37:31

TAOISMUS

Taoismus je něco, co jinde nemá obdoby. Je to jak filosofie, tak vůbec celý životní postoj, ba ten teprv dělá taoistu taoistou. Původní pravý taoismus není náboženstvím a není ani mystikou – přitom není jen učeneckou filosofií.

Především intuice hraje důležitou úlohu v taoismu. Ta otevírá dveře řadě implikací. Předně je od ní krátká cesta k meditaci a k meditativnímu postoji ke skutečnosti. Ten si taoisté vysloveně pěstovali. Odtud už je jenom krok k tomu, aby do jejich filosofie a celého životního postoje a světového názoru vstoupila poesie. Na tomto poli – ve všech odvětvích umění a ve zpoetizování života – přinesli taoisté dosud nevyčerpatelné bohatství pro celou světovou kulturu.

Vedle intuitivního momentu hrála v taoismu vždy ústřední úlohu přímo zanícená láska k přírodě.

S láskou k přírodě opět přirozeně – pro taoistu – souvisí láska k umění. Pro něho není umění nápodobou nápodoby, jako je platónikovi – umění je spolutvorba s přírodou. Jako by příroda v nás vytvářela námi své nové přírodní dílo. Proto je umělec současně filosof a „světec“; skutečný umělec se rozplynul v přírodě, stal se jedním s přírodou, proto může umělecky tvořit. Námětem převážné většiny uměleckých děl je u taoistů příroda, ale vždy tam někde v koutku či v náznaku jedné metafory je přítomen i konkrétní člověk.

Láska k přírodě ovšem také vede i k většímu zájmu o přírodu, zájmu, který najednou začíná postřehovat přírodní zákony a je na ně zvědav.

Třetím momentem, který je všem taoistům společný, je silně negativistická společenská kritika – ta ovšem může stejně tak dobře vést k individualistickému stažení se ze společnosti, jako i k revoltnímu postoji vůči daným řádům. Tak jako samotář-estét někde v horách píšící básně, tak i taoista-povstalec a bojovník je všudypřítomným zjevem v čínských dějinách.

Stát je pro Lao-c’a skutečně organizovaným násilím jako pro Marxe, to není žádná dnešní aktualizace – stát je to, co nejvíc stojí v cestě přirozeného vývoje, nejvíc brání uskutečnění vzoru TAO, stát je tedy to, co je nutno odstranit ze všeho nejdřív. V mnoha kapitolách se Lao-c’ stále vrací k tomu, jaké naprosto negativní, morálně devastující účinky má státní organizace. „Kde je opuštěno svrchované TAO, objevuje se lidumilnost a spravedlivost. Kde vládne chytrost a mazanost, objevuje se pokrytectví a klam.“ Vždyť všechny ty slavné konfuciánské ctnosti, počínaje velebenou humanitou a spravedlivostí, jsou jen důsledkem všeobecného zkažení, ba co dím důsledky: přímo současně i nástroje tohoto všeobecného zkažení, jsou to berly pomáhající udržovat nepřirozený stav, násilnický vykořisťovatelský stát, a slouží mu jako fíkový list pro hanebnost.

Společenský ideál Lao-c’ův je ovšem konzervativní. Ve zmatcích a útlacích své doby obracel pohled k mýtickému dávnověku – zlatému věku folklórní fantazie. („V dávnověku byli lidé jako příroda.“) Nejenže doporučuje odzbrojení státu a nato odumření státu, nejenže žádá, aby byly zničeny všechny zbraně, ale dokonce i všechny železné nástroje, vozy, lodě, ba i kulturní vymoženosti, jako luxus všeho druhu, zvlášť upravená jídla, výstavné domy, ale i „nové“ písmo (místo nějž mají přijít jen uzlíkové značky) – hlásá přímo omezení společenské organizace na pouhé jednotlivé občiny, aby sousedící „země“ byly na doslech kokrhání kohoutů a přitom nikoho ani nenapadlo podívat se z jedné do druhé.



„Čím více se vydává zákonů, tím více je zlodějů a lupičů.“



„Mít paláce naplněné nádherou, ale pole zarostlá býlím a sýpky zející prázdnotou, oblékat se v přepychová roucha a k opasku připínat ostré meče, žít v nadbytku jídla a pití uprostřed přepychu a bohatství – tomu se říká chvástat se lupičstvím!“ To vše jsou slova, která do té doby v Číně žádný vládce neslyšel, protože konfuciánský žu[3] by se při tom pominul strachy.

Nejenže mudřec má hledat správnou a včasnou uměřenost, má přímo vždy ustupovat, neboť poddajnost je podle Lao-c’a větší silou než tvrdost. Voda, nejměkčí ze všech věcí, prorazí nakonec nejtvrdší kámen. Moudrý nikdy neusiluje o sílu a velikost, o veřejnost a slávu, o moc a vyznamenání, ale o jejich pravý opak. Nevyhledává přízeň, neboť z ní povstává strach, nevyhledává pocty, neboť přinášejí velké soužení. (Přízeň implikuje strach ze ztráty, pocty soužení z nároků, jež na člověka kladou. Obojí je příklad, jak se člověk nemá dávat svazovat věcmi, „aby ho do něčeho nezapletly“, jak říkal Jang Ču.) Jen tak, resp. právě tím, dokáže mudřec, že jeho působení může být trvalé, jeho moudrost hluboká, jeho příklad účinný. Ideál „skrytého mudrce“ se stal pro taoismus – ale i pro jiné školy v Číně – typický. „Připravovat obtížné, dokud je snadné; provádět velké, dokud je nepatrné.“ (Má vše považovat za závažné, každý detail.)

„Ó jaká bezútěšnost! A její meze dosud nelze dohlédnout! Davy se radují a veselí, jako by slavily obětní hostinu, jako by stoupaly k terasám o příchodu jara! Já jediný zůstávám tichý a neúčastný ... jako dítě vyšlé z lůna, které se dosud neusmálo. Ztracen jako poutník, který nemá kde spočinout. – Já jediný se liším od ostatních, neboť ctím a velebím Matku, živitelku všeho.“ (V jiné kapitole píše Lao-c’ o tom, že obyčejný člověk, když slyší o TAO, dá se do smíchu: kdyby se nedal, nebylo by to také TAO.) Toto učení kromě pozorování procesů přírody, kterému už Lao-c’ přikládá základní důležitost, předpokládá skutečně i poznání intuicí a cvičení se v ní klidnou a tichou kontemplací až meditací. „Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu. Je možno nazírat TAO nebes, aniž vyhlédneme ze svého okna.“ (S tím souvisí Lao-c’ovo naučení, aby se mudřec „uzavíral vnějšku a zamykal brány smyslů.“)

Ideální stav novorozeného děcka, o něm Lao-c’ často hovoří, není takový proto, že by byl harmonií, ale proto, že je začátkem vzestupného pohybu: čím více se dokáži udržovat ve stavu novorozeného děcka, ve stavu klíčícího slabého, tím méně jsem v nebezpečí pohromy, jež stíhá dozrálé, přezrálé, přestárlé........



.......Čuang-c’ odmítal velmi stroze úřední místo, ale ne kvůli nějakému kvietismu, nýbrž zcela normálně proto, že nechtěl přijít o svoji volnost a svoje dolce far niente. Když zemřela jeho manželka, nejdřív docela normálně lidsky plakal. Teprv pak, když si uvědomil, že její smrt je jenom článkem řetězu přeměňování, začal rozdováděně tlouct do hrnce!

Daleko více než nějaký kvietismus je pro Čuang-c’a charakteristický skutečně důrazný individualismus, který však není egocentrismem. Střed TAO je všude, tzn. že vše má stejně nezadatelnou individuální hodnotu. Dopřát rozvinutí individuálním potřebám vede k individuálnímu a relativnímu štěstí. Spočinutí v TAO vede k poznání, že já sám jsem TAO: Nebesa a Země povstaly současně se mnou a všechny věci jsou se mnou dohromady jedním. Když se ho všetečka ptal, kde je TAO, odpověděl nejdřív, že v mravenci; když všetečka dotíral, řekl mu rovnou, že TAO je v hovnu. A tak je právo na obhájení individuality zakotveno ontologicky, a ne jen snad společensky. Znásilňovat individualitu vede k záhubě. Markýz z Lu uctíval vzácného mořského ptáka lidskými pochoutkami a konfuciánskými rity. Pták třetí den pošel.

Od důrazného individualismu je krok ke kritice státu. Žádné vlády není potřeba, každá vláda je špatná, jediná dobrá vláda je žádná vláda. Kdo se snaží působit na druhé, není žádným mudrcem, žádným světcem, nýbrž naopak. Jeho „ctnosti“ vedou ke slavomamu, a tak ke sporům a válkám.

Když převládne to, co je ustanoveno od lidí, nad tím, co je od přírody, přichází jen bída a neštěstí. S tím souvisí, že všemu, tedy i každému jednotlivému člověku, má být dána možnost rozvíjet se podle vlastní, zcela individuální přirozenosti. V knize Čuang-c’ově čteme celou řadu úvah na toto téma. Je tu vyslovováno naprosté odmítání jakýchkoli obecných norem pro chování lidí a panuje tu naprostá averze vůči jakékoli uniformitě, i když by normy a uniformita byly zaváděny v nejlepším úmyslu. Čuang-c’ bývá proto nazýván nejen ultraindividualistou, ale i anarchistou. Svobodná společnost v jeho době byla bohužel stejnou utopií, jako je dnes. Je to ale argument pro to, že filosof nemá pravdu?

Čuang-c’ nehlásal ideály asketismu a i když sám žil v chudobě, neviděl v tom žádnou přednost kromě toho, že si uchovává volnost. Jeho ideálem je člověk, který spojuje mudřectví uvnitř s královskostí navenek. Je to ideál, který byl blízký i ideálu antickému, zvláště stoickému. Ale je prodchnut specifickou čínskou láskou k přírodě a estetismem.



„Opři se o strom a tiše si broukej, podrž se uschlé větve a tiše klímej.“
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 5259
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 98
Poděkováno: 666-krát v 510 příspěvcích

Re: DEJTE STÁTU KORUNU!

Příspěvekod vostalpetr » pon 05. pro 2016 16:06:21

Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 5259
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 98
Poděkováno: 666-krát v 510 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 33 návštevníků