armin píše:Takhle se to běžně u duchovňáků, zejména zpočátku děje. Můžeme chtít nic nechtít za nějakým cílem.
K postupné změně vnitřního života a k hlubšímu přirozenému pochopení, rozšíření obzoru i za hranice své osoby dochází až když opravdu vnitřně toho chceme méně a méně. Takže teprve až když Nirvánu nebo cokoliv jiného vnitřně už vůbec nechceme, tak přichází poznání, probuzení. Čili jedině nechtěně, i když tomu z počátku často předchází obrovská touha a sjednocení celé bytosti v této touze. A to sjednocení pak uschopní člověka vzdát se nakonec všeho, vědomého i dříve působícího v podvědomí, instinktivně objevujících se motivací, své existence atd. Zkrátka všeho, minulosti, budoucnosti i přítomnosti.
Nevím, jestli jsem to dobře pochopila.
Duchovnáci si ze začátku přejí dosáhnout Nirvanu = neprožívat tento svět, dostat se z něho natrvalo pryč?
Nevzpomínám si, že bych to kdy chtěla. Za to jsem došla k poznání, že to není možné. Nirvana je tady pořád a projev je tady taky pořád. Uniknout z toho do neexistence - ta neexistuje - se tedy taky nedá. (Tím se stal můj nejhorší strašák neměnnou skutečností .
)
Má to jediné plus - projev má nekonečně mnoho dimenzí, tedy nejen tuto, kterou právě prožíváme. Ale pravidla pro přesunutí se do jiné nejsou lehká. Chce to trpělivost a určité pochopení: Dokud budu ráda číst detektivky, dívat se na kriminálky a bude mě bavit boj dobra nad zlem, tak si to přitahuju do reálného života a dimenzi nezměním - vyjadřuji tak totiž přání, že mě to stále baví. Dále k tomu patří být bohatá, úspěšná, vědět všechno nejlépe a potřeba druhé neustále poučovat atd. atd.
Malé plus je samozřejmě ten závoj zapomnění, bez něho bychom se potom guláši rodili všichni už jako šílení.