Nevím
Napsal: čtv 21. pro 2017 21:12:32
Zen je udržováním mysli "Nevím" vždy a všude.
Nakonec se tvá mysl "nevím" stane úplně čistou. Když pohlédneš na oblohu, je jen modrá. Uvidíš strom, je jen zelený. Tvá mysl je jako čisté zrcadlo. Objeví se červená, zrcadlo je červené; objeví se bílá, zrcadlo je bílé. Přijde někdo hladový, dáš mu najíst; přijde někdo žíznivý, dáš mu napít. Nic nechci jen pro sebe, pouze pro všechny bytosti. Taková mysl je již osvícením, které nazýváme Velkou láskou, Velkým soucitem, Velkou cestou bódhisattvy. Je to jednoduché, není to nic těžkého.
Zenový mistr Seungh Sahn
http://www.kwanumzen.cz/cz/co-je-zen
Ten přístup "nevím" se dá zkoušet od rána do večera při všem, co dělám - a všímat si přitom, kde je v tom navíc i nějaké chtění nebo odpor, neuvědomovaný egoistický nátlak, který vzniká z nevědomé potřeby, vyvolávané bůhvíjak starou vnitřní zraněností.
Překrývá to spokojené tvořivé "nevím podívám se na to uvidíme ...
Učím se to rozpoznávat takříkajíc "za pochodu" a když si toho všimnu, dá se to ošetřit a zahojit obejmutím toho vnitřního nespokojence
http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.p ... 73#p136573
Nezbývá již více
Co tady říká Buddha:
“Nakonec poznává, že i duchovní jednota je podmíněná, je vytvořená myslí. Jenže co je podmíněné, myslí vytvořené, to je nestálé, a co je nestálé, to musí jednou zaniknout. Jak to uvidí a pozná, odpoutá se mu srdce od marnosti stále si něco přát, odpoutá se mu srdce od marnosti stále něčím být a odpoutá se mu srdce od marnosti stále si zastírat, jak to je. S osvobozením přichází poznání: svoboden – skončeno putování, svatý život dokonán, dílo završeno, nezbývá již více na tomto světě.“
Co potom takový člověk vlastně dělá? No, docela jednoduchou věc. Jako ten rybář, přesně to, co předtím. Buddhisté říkají: cvičí se dál v osmidílné stezce. Za prvé, správné vidění, … až za osmé, správné soustředění. A to proto, aby překonal všechna dosud zbývající lpění, ona se vždycky ještě nějaká najdou. A to bez ohledu na to, jaký má názor!
Jenomže on mu ten názor předtím vždycky trošku pomáhal. Byla to taková drobná půjčka, nijak veliká, ale přesto půjčka: Každé další hranice totiž setřel vždy ušlechtilejším názorem, jenomže uvnitř, v sobě, tam stále ještě trvaly příčiny lpění. Ve chvíli oproštění sice nelpěl na ničem, ale ty příčiny, ze kterých lpění vyvstává, zvyky, reflexy, tohle všecko, to stále ještě mělo hluboké kořeny.
Proto mnich opět pokračuje osmidílnou stezkou jako na začátku, jenom bez opory předem připraveného názoru, jak to vlastně celé dopadne. Protože kdyby si ten názor zase na chviličku půjčil, utkvěl na něm a budoval na něm svou existenci, tak bude okamžitě zpátky v některém z předchozích vnorů, kterými už jednou prošel.
Ale i to se stává docela běžně. Nebývá to tak, že se k osvobození jde přímo, ale spíš tři kroky dopředu, dva nazpátek. Ve svých lepších chvílích je třeba člověk v neomezeném vědomí, má všechny rád a všechno by rozdal. Jenomže vzápětí ho vyhodí z práce, to pak nic nemá doopravdy a najednou je vedle. Tak si zase pěkně uvědomí, jak je to všechno pomíjivé a marné, než se postupně prokouše tam, kde byl, a všem odpustí, že už třeba není ředitel, ale jenom obyčejný referent. Dokonce i na těch nejvyšších stupních se může stát, že ho to na chvíli shodí a začíná pak zase u těch chatrčí a bambusů, v té své vesničce. Opravdu to není pojišťovna, na osvobození vážně zatím neexistuje žádný patent.
Ale nevadí, tak si to zase postupně uvědomí, smaže hranice, všechno vyprázdní a opět přirozeně, jako vzlétá balón, když se odlehčí, tak se dostane výš.
Buddha to uzavírá:
„On ví: chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou myšlenku něco si přát,
chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou představu něčím být,
chudším stalo se jeho myšlení o utkvělou představu, že neví, jak to je.
Pouze jediné bohatství vykazuje - toto tělo zde, obdařené šesti smysly, jako nutnou podmínku života. O co tady méně jest, o to se vidí chudším, prázdnějším. A co zde ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, na něho sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.
Kdokoli, Ánando, za minulých, přítomných i budoucích časů uskuteční vnitřní chudobu, bude to vždy právě tato čistá, nejvyšší chudoba.“
Tím sutra končí.
Ještě malou poznámku. Pojem „prázdnota“, sunná nebo v sanskrtu šuňjá, ten za Budhova života patrně neexistoval. Je pozdější. Budha sám by používal jiný pojem, patrně bližší pojmu chudoba – opuštění, zanechání. Možná také, že se jedná o vyjádření jeho původních myšlenek v pozdější podobě, možná dokonce, že celá sutra není vůbec původní.
V čem může být rozdíl mezi prázdnotou a vnitřní chudobou? V tom, že prázdnota se dá intuitivně chápat jako věc, jako „něco“. I fyzikové tak dosud chápou prázdný prostor. Kdežto chudoba - něco nemít - to je spíš stav než věc. Pro člověka je získávání věcí zavádějící, protože se jich pak chytá, a to i prázdnoty. A tak ta chudoba se spíš víc hodí, o tu nikdo tolik nestojí. O tom by mohli povídat třeba bratři františkáni…
http://www.lampa.cz/prednasky/prazdnota.html