Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

[armin]

A co je láska?

[honzam]

A co je láska?

Je to instinkt do značné míry nezávislý na myšlení. Pro mě jsou láskou ty hadí děti. Jsem tu pro ně a jsou smyslem mé existence. To, že existují a mají se dobře, je mi příjemné a naplňuje mě to.

[armin]

A co je láska?

Je to instinkt do značné míry nezávislý na myšlení. Pro mě jsou láskou ty hadí děti. Jsem tu pro ně a jsou smyslem mé existence. To, že existují a mají se dobře, je mi příjemné a naplňuje mě to.

To je mateřská láska.

Je ještě nějaká jiná?

[honzam]

Je ještě nějaká jiná?

Pak existuje láska mezi oběma hady samcem a samicí, kteří sdílejí jedno lidské tělo. Tahle láska se projevuje v partnerských vztazích mezi lidmi. Je to tak, že jeden had miluje druhého hada, se kterým je inkarnovaný v lidském těle, ale navenek ten člověk miluje jinou lidskou bytost, do které si milovaného hada promítá.

Tahle láska je úplně naplněna, až když se oba hadí milenci spojí do jednoho hadího těla. Dokud se takhle nespojí, tak se opakovaně inkarnují do fyzických těl a prožívají svou lásku na fyzické úrovni.

[armin]

A co hadí síla - kundalini. Jak to vidíš?

[honzam]

A co hadí síla - kundalini. Jak to vidíš?

Jako nesmírnou krásu. Moderní obrazy tu krásu nevystihují. Tady je jeden, který se vzdáleně blíží.

https://www.artmajeur.com/jehan-bassigny/en/artworks/16937962/montee-de-kundalini

[armin]

A co hadí síla - kundalini. Jak to vidíš?

Jako nesmírnou krásu.

No, ale co to je? Jak souvisí nebo nesouvisí s hady, láskou, probuzením, jing a jang atd.

[honzam]

A co hadí síla - kundalini. Jak to vidíš?

Jako nesmírnou krásu.

No, ale co to je? Jak souvisí nebo nesouvisí s hady, láskou, probuzením, jing a jang atd.

Nevím, co to je. Přijde mi to jako mechanismus analogický s uvolněním hormonů v určité fázi lidského života. Nevím, jestli se její vzestup dá cíleně vyvolat nebo proběhne samovolně. Pokud na to jedinec není připraven, může ho to zničit.

S nehmotnými hady by mohla souviset tak, že je odlepuje od fyzického těla, když dospějí a mají se proměnit z larválního stadia.

Probuzení je pro mě umělá vágně popsaná škatulka. Jak už jsem víckrát psal, duchovní transformace je pro mě dospíváním těch nehmotných hadů v průběhu mnoha inkarnací. Obecně je probuzení náhlá událost a změna stavu. V duchovním smyslu na to nevěřím.

Jin a jang jsou spíš filozofické kategorie, které jsou definované opačně než Šakti a Šiva. Setkal jsem se i s teorií, že veřejně prezentovaná podoba jinu a jangu je schválně otočená, aby se tím zmátli nezasvěcení. Osobně ženskou a mužskou energii vnímám spíš jako Šakti a Šiva. Když hadí síla vystoupá do hlavy, má podobu živé zářící laskavé bohyně.

[armin]

Už to rady bylo jednou publikováno, ale neuškodí to sem dát znovu.
Popis Ramakrišnovy zkušenosti s probuzením a výstupem "hadí sily".

Zkušenost může být různá, většinou ne tak intenzivní a absolutní.
Hadí síla představuje naši touhu na různých úrovních, kvalitách, mohutnostech bytosti. Více či méně máme tuto zkušenost stále i v jejím "spícím" stavu.
Je to naše životní síla.
Popis Ramakrišny může přispět k pochopení povahy toho, čemu se říká pokušení.

Výstup hadí síly a její spojení v Sahasráře s "Bohem" jak to nazývá Ramakrišna nebo v jiném pojetí s Šivou není zdaleka koncem duchovní cesty, ale přechodem na novou úroveň její motivace a způsobu.
Odpadne touha - ta je naplněna a objeví se soucit.

Celý průběh může být a většinou je částečný, opakovaný, postupně se zintenzivňující každým očišťujícím průběhem.
To, co popisuje Ramakrišna bych nazval "průlomový" průběh - napoprvé a úplně - což je dáno, způsobeno a umožněno jeho absolutním odhodláním.


Popis Nepopsatelného – vyprávění Šrí Rámakrišny o vzestupu kundaliní sedmi čakrami a o nalezení Boha

„Vedle rozličných způsobů, jimiž se duše může dobrati jednoty, musíme si všimnout i různých plání vědomí, jež nutno přejíti. Ať rozjímá kdokoliv — Buddha Osvícený či prostý člověk — každého uctívatele Pravdy provede rozjímání šestero různými údolími neboli pláněmi vědomí, jež jsou branami do údolí sedmého a posledního. Nechť vaše duchovní vnuknutí se bere kupředu skoky žabími či letí letem jestřábím, musí nutně projít sedmero údolími.“

„Jsou zkušenosti z těchto údolí stále stejné, ať se tam duše dostane už tak či onak?“ tázal se jeden z jeho žáků.

„Ano,“ odpověděl Mistr. „Tyto prožitky jsou u všech lidí stejné.“

Tentýž žák se ho znovu tázal: „Když jsi začínal, rozjímal jsi po každé stejným způsobem? Nebyl snad tvůj způsob jiný nežli náš?“

Rámakršna: „Rozjímal jsem tak jako vy. Seděl jsem nehnutě, jak mi přikázal můj duchovní učitel, a snažil jsem se očistit své myšlenky a pocity od všech škvárů odluky. Celou myslí, celým srdcem, celou duší a celým tělem prahl jsem po Jeho přítomnosti. Cítil jsem, že nejsem od Něho odloučen. On dlel ve Mně. I pobízel jsem každou částečku své bytosti, aby mi vyjevila Skrytého: „Vyleť, ó dýko nesmrtelnosti, z tohoto těla, jež je tvou pochvou!“ Tak jsem se modlil den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, až konečně moje duše se několika skoky přenesla přes břehy tohoto světa a vnořila se do vod prvního ze sedmera údolí. Neznámé světlo jakoby z jiného slunce oblévalo vše, nač jsem se podíval. Všechny pozemské věci, na nichž utkvěl můj zrak, se mi jevily jako do krásy zahaleny. Ať jsem pohleděl kamkoliv, krása a duchovnost tryskaly z hmoty, jako tygři vyrážející z temných pelechů. Uvědomil jsem si, že jsem v domově smyslů. Pohled na tolikero divů mne plnil nezřízenou žádostivostí. „Ber, ber,“ dotíraly na mne žádosti ze všech stran. Byl jsem jat nevýslovnou touhou zmocniti se vší té krásy, která mne obestírala. Vtom se ve mně ozval jiný hlas: „Střež se, střež se šalebných svodů tohoto údolí!“„

„A nemeškaje uposlechl jsem tohoto vnitřního hlasu. Zdvojiv své úsilí vnořil jsem se do hlubšího rozjímání a modlil jsem se ještě vroucněji, abych byl vysvobozen z nástrah tohoto údolí. Po několika měsících byly moje modlitby vyslyšeny. Svět smyslů mne již nelákal: brzy jsem pustil ze své mysli svody prvního údolí, jako orel pouští ze svých spárů kostru své kořisti.“

Takto prošel Rámakršna bez úhony prvním údolím.

„Teď jsem vešel do druhého údolí. Zde se nevtírala v mou přízeň hmotná krása toho, co jsem viděl. Světlo, v němž se tento svět stápěl, bylo jemnější, ušlechtilejší a konejšivější. Cítil jsem se tu šťasten. Divukrásné barvy, tvary a zvuky oslazovaly mi svými zlomky pobyt v tomto údolí. Zachtělo se mi povolit v rozjímání a zůstati na tomto místě. Tu dolehlo na mne pokušení zplodit život a já uslyšel „volání pohlaví“. Neboť v luzném světle druhého údolí odívá se pohlaví v roucho krásy a síly. Ale ať je jeho roucho jakkoliv svůdné, duše mu musí odolat. I jal jsem odpoutávat své vědomí od mocného půvabu pohlaví. Přiložil jsem vícero paliva oddanosti na oltář hledání nejvyššího brahmana. Plamen osvícení hořel zprvu velmi slabě. Ale postupně jasnil a jasnil. A po několika dalších dnech plály jeho plameny jak světelné dýky. A v těchto sžíravých plamenech lehlo druhé údolí popelem. Jeho lákadla už na mne nikdy nepůsobila.“

„Takto jsem dospěl k třetímu úseku. Tam jsem zjistil, že se zmnohonásobila moje síla, již jsem pocítil v druhém údolí. Měl jsem pocit, že bych mohl uchopit samo slunce do svých dlaní a rozdrtit je v žhavý prach. Ale pocit síly musí být rovněž zkrocen, neboť je jen zkouškou lidské povahy. Není podlejšího pokušení nad tento vládychtivý pud! Sotvaže jsem si uvědomil toto nebezpečí, tísnící mne se všech stran, jal jsem se rozjímat ještě usilovněji. Moje rozjímání musilo být mocnější nežli síla, které jsem měl vzdorovat. Modlil jsem se — ach! jak jsem se modlil! — abych se vymanil z pout své vládychtivosti. Ale pokušení jako zuby hadí zůstávalo zabořeno v mém nitru. Však moje duše se mu nepoddala. Na křídlech rozjímání vylétl jsem stoupaje stále výš a výš, až výška pozbyla pro mne významu. Tu had otevřel svá ústa a odpadl mi od boku!“

„A teď jako slon, jenž prorazí ohradu, vřítil jsem se do onoho údolí, kde září Boží srdce. Jako by se moje srdce proměnilo v pochodeň zažehlou Jeho plamenem, zalévala moje duše svou září všechny věci. Od oblázků až po hvězdy — vše pělo v tomto lesku chvalozpěv Nevystižitelného. V tomto čtvrtém údolí jsem se cítil takřka oproštěn od všech pokušení. Ale přece jen jsem dával na sebe bedlivý pozor. Ačkoliv jsem byl kalichem světla, zůstával jsem ještě nedůvěřivý k lidským svodům. Tato nedůvěřivost byla mi výstrahou. I rozhodl jsem se, že tu nebudu otálet. A tak přišlo období postu, modliteb a rozjímáním

„Na štěstí nemusil jsem čekat příliš dlouho. Světlo mého srdce se rozestřelo obetkavši se zářným kruhem sluncí. A hle! Vešel jsem do dalšího údolí, do království projevů. Všechny mé myšlenky a pocity, každý tep mého srdce a každá buňka mé bytosti byly výhní světla! Z hrdla a ze rtů mi plynula slova, plná zázračné krásy a požehnání. Velebil jsem Boha neustále. Nemohl jsem mluvit než o Něm. Hovořil-li někdo o hmotných statcích a požitcích, šlehala mne jeho slova jako metla. Přišel-li některý z mých příbuzných za mnou, abych mu poradil v rodinných věcech, tu jsem prchal, abych se ukryl v lesích paňčabatských. Příbuzní nebo přátelé, kteří si činili na mne právo, připadali mi jako studně, strhující mne do své propastné hlubiny. Obával jsem se, že se udusím v její podzemní tmáni. Měl Jsem pocit tonoucího v jejich přítomnosti, i musil jsem je opustit, abych došel míru. Jedním slovem: toto údolí neslyne snášenlivostí a láskou ke všem bytostem. Musil jsem si tedy klestit cestu ještě dále.“

„A tu jsem se ponořil do rozjímání ještě tužšího a hlubšího. Nebylo pro mne ani klidu ani radosti. „Buď Ho uvidím tváří v tvář anebo si vezmu život,“ říkal jsem si stále a stále. Počínal jsem si jako tygr, choulící se ke skoku. Modlil jsem se, čekal jsem a číhal. Nechtěl jsem se zdržet v údolí projevů. Nechtěl jsem naplnit svůj život pouhým velebením Boha. Potřeboval jsem Ho vidět. A tak jsem se tiskl k zemi v nejvroucnějších modlitbách. Náhle jsem uzřel cosi před sebou. V tom okamžiku jsem vyskočil — a octl jsem se v šestém údolí, v údolí vesmírného stavu. Byl jsem v samém předpokoji Milovaného. Mohl jsem Ho vidět i cítit vedle. Jen lehoučký, průsvitný závoj odděloval mou duši od Něho. Poznal jsem, že jsem konečně překročil práh Příbytku Jediného.“

„Ze šestého údolí lze už snadno vejíti do údolí sedmého. Leč tam nemá přístup ni slovo, ni nejmenší záchvěv lidské myšlenky. Jedině duše, zahalená v Mlčení, může odestříti onen závoj, abyste spočinuli v objetí Božím…“

[honzam]

Je to romantik.
Moje zkušenost je příšerná. Bylo mi tak zle, že jsem několik let den za dnem prosil, ať zemřu.

[armin]

Je to romantik.
Moje zkušenost je příšerná. Bylo mi tak zle, že jsem několik let den za dnem prosil, ať zemřu.

A ti hadi, těhotenství, rodění - to bylo i před tím?

[honzam]

Ne. To bylo až potom.

únor 2000 - listopad 2007 ... vzestup hadí síly, možná se probouzela už o pár let dříve, ale od roku 2000 nastaly zdravotní problémy a postupná ztráta pocitu vlastního těla
prosinec 2007 - červen 2010 ... neschopnost uvědomit si sebe sama, mysl v zajetí nádherné bohyně
červenec 2010 - duben 2013 ... opět se uvědomuju, ale vnímám nejdřív jednoho hada (samce), potom i druhého (samici), oba se spojují do jednoho hadího těla, které vnímám jako svou tělesnost
květen 2013 - současnost ... rození hadích dětí, nejdříve velmi krátká těhotenství kolem 2 týdnů, postupně se prodlužují, až poslední trvalo téměř dva roky, teď jsem ve čtvrtém měsíci

[armin]

A probuzená hadí síla vystupovala?
Pokud ano, kam až vystoupila?

A ta ženská identita se objevila také až potom, nebo tu máš už od narození?

[honzam]

A probuzená hadí síla vystupovala?
Pokud ano, kam až vystoupila?

Mezi rohy a tam je jako Matka a mateřskost, jíž jsou ostatní děti.

[armin]

A kde jsi ty?

[honzam]

A kde jsi ty?

Jsem uvězněný v tom hadím těle, ale je to jiné než být člověk. Být člověk je mít tělo a cítit vztah k ostatním lidem a být s nimi společně na světě.

Tohle je vědomí mě samotného uzavřeného a bez ostatních. Jsem tam jen já sám jakoby uvězněný a oddělený od okolí. To sebe uvědomění doprovází pocit nenávisti v oblasti dělohy (v srdci). Ta nenávist je také sama a není k něčemu konkrétnímu nasměrovaná ani k dětem uvnitř. Je to stav nenávisti v srdci a tou nenávistí jsem já jako vědomí zúžené na sebe samotného jako individualitu. Nazval bych to koncentrované uvězněné ego "jsem tu já sám" ten stejný já, který byl dřív člověkem obklopeným dalšími lidmi.

Tohle se začalo objevovat až loni po posledním dlouhém těhotenství. Ten stav od té doby sílí a stává se stabilnějším.

[armin]

a co tedy znamená to v nadpisu tohoto vlákna - Jednota s Ďáblem?
Ďábel je já, Já, prostě jakékoliv jáství - jak píšeš.
Kdo nebo co by mělo být v jednotě s já?
Co je příčinou té nejednoty?

[honzam]

a co tedy znamená to v nadpisu tohoto vlákna - Jednota s Ďáblem?
Ďábel je já, Já, prostě jakékoliv jáství - jak píšeš.
Kdo nebo co by mělo být v jednotě s já?
Co je příčinou té nejednoty?

Jednota znamená, že právě nezůstane žádné další jakékoliv jáství, jenom jedno jediné osamocené. Rozdíl oproti spojení s Bohem spočívá v tom, že tohle individuální jáství je od Boha oddělené tak, že ho vnímá jako svůj majetek. Ostatní živé bytosti jsou jako milovaná hromada zlaťáků v dračím doupěti, kde je drak se svým pokladem úplně sám.

O příčině nejednoty můžu jen spekulovat. Myslím si, že to sjednocení je jen následek nahromadění příliš velké negativní karmy, která se nedá běžným způsobem odčinit. Není to duchovní cesta v pravém slova smyslu, po které by šlo jít z vlastní vůle.

[armin]

A co ta nenávist. k čemu se vztahuje. Nebo je to nenávist sama o sobě?

[honzam]

A co ta nenávist. k čemu se vztahuje. Nebo je to nenávist sama o sobě?

Nedokážu říct, jestli se k něčemu vztahuje a k čemu. Současně s ní jsem jen já sám a lidi nevnímám jako bytosti. Někdy se stane, že na nějakou dobu zmizí a bytosti opět naskočí. Každopádně je ta nenávist přesně lokalizovaná v oblasti srdce, kde je i děloha. Jsou tam i háďata, ale ta nenávist nesměřuje k nim. Spíš jako by byla jejich plodovou vodou.