Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » stř 19. zář 2018 17:22:37

Stav jednoty s Ďáblem

Chtěl bych tu sdílet své zkušenosti i když vím, že mohou na druhé lidi působit různým způsobem, který nedokážu předem odhadnout. Budu to popisovat i s vědomím, že má cesta může skutečně být cestou zatracené bytosti, která nahromadila takový karmický dluh, že nemůže pokračovat s ostatními a musí ho odčinit zvláštním způsobem neurčeným pro ty dobré.

Jak už jsem tu víckrát popisoval, vnímám realitu tak, že každé blaho je jinde vyváženo stejně velkým utrpení, přitom existuje jakási rovnováha, kterou vlny blaha a prohlubně nepříjemnosti nutně procházejí. Duchovně orientovaní lidé často vnímají jako to, co od Boha a spočinutí v něm vzdaluje, změnu nebo proměnlivost věcí/světa. Většinou to mají spojené s poklesem vlny dolů a při změně směrem nahoru stejný pohyb chápou jako Boží milost, přitom je obojí pohybem, který prochází tím středem mezi blahem a nepříjemnem.

Z mé zkušenosti je právě ten střed, který není ani jedním, stavem velmi ďábelským. Pokud v něm bytost setrvává, prožívá zvláštní oddělení se od druhých. Je to hodně intenzivní povýšený prožitek nad ostatními vlnícími se na blahu a utrpení. Nejlepším popisem pro mě je jednota s Ďáblem, jako když se z vás stane ten největší hajzl na světě, který není s ostatními vůbec solidární.

V detailech to umocňuje ten vjem vlastního tělesna v rohaté okřídlené formě s ocasem a křídly. Dále vyzařování mezi rohy, jež má charakter připoutanosti a ulpívání ostatních bytostí, jakoby to světlo byla samotná mája jako ulpění na pocitu blaha. Zároveň si však myslím, že ostatní bytosti tohle vyzařování mohou vnímat úplně jinak a vyvolává v nich lásku k mojí osobě, kterou mě mohou často i zaskočit, protože sám nic takového vůbec necítím. Jejich reakce a náklonnost mi nepřijdou adekvátní tomu, co právě dělám. Tedy nemám to jako lidská matka s dítětem, kde oba prožívají vztah podobně jako lásku. Mám to jako matka-ďábel. Zatím tomu rozumím tak, že pro matku, která má třeba tisíce dětí, je z nějakého důvodu lepší vztah k nim takhle prožívat.

Budu rád za jakékoliv reakce nebo odkazy na internet, kde je popisováno něco podobného. Díky.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod armin » stř 19. zář 2018 18:09:40

Slovo "Ďábel" je slovo. Co ale vyjadřuje?

Myslím, že to co popisuješ není ďábelské, ale jaksi duchovně revoluční. Revoluční vzhledem k tomu, co se běžně považuje za pozitivní. Opak pozitivního se tradičně bere jako ďábelské. V křesťanské církevní tradici se takoví revolucionáři označovali jako posedlí ďáblem nebo služebníci ďábla. S ďáblem to ale nemělo nic společného.

Dobré video k zamyšlení nad tématem a pojmem ďábla:
https://www.youtube.com/watch?v=XdDpiRWEygo&authuser=0
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2004
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » stř 19. zář 2018 18:57:47

Díky za zajímavé video. Pro mě slovo Ďábel v současnosti vyjadřuje:

1) oddělenost od lidí jako fyzických bytostí
2) stav bez lásky
3) pocit takové neurčité velké moci (je to spojené s rohy)
4) divný povýšený temný klid (oblast srdce, která ústí do toho neohraničeného nehybného beztvarého černého tělesna)
5) temnota obecně

S tím smutkem mě pán zaujal. Víckrát se stalo, že mi lidé řekli, že vypadám smutně, i když jsem sám smutek nijak necítil. Myslím si, že ze mě jde něco jako smutek-bezmoc v tom, že bytosti stále prožívají kromě radosti také utrpení a jsou v tom uvězněné. Asi to při běžném fungování nevnímám, ale nějak to ve mně pořád bude. Nesedí, že bych vědomě lidi naváděl k nepravostem a pak jimi pohrdal. Pozoruju jen, že často věci rád relativizuju a předkládám opačný pohled na situaci. Dělám to oběma způsoby, jak z pozitivního vnímání na negativní pohled, tak i naopak.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Alaja » stř 19. zář 2018 20:13:13

A co když je to všechno jen telepatický přenos (propojení) od nějakého toho drakoida či reptiliána? :lol:


http://novy-vek.avalon24.eu/reptilni_rasy.php
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » stř 19. zář 2018 21:25:11

Alaja píše:A co když je to všechno jen telepatický přenos (propojení) od nějakého toho drakoida či reptiliána? :lol:


http://novy-vek.avalon24.eu/reptilni_rasy.php

:) Pak je to hodně precizní napojení, protože se mně drží dlouho a stabilně, nevypadávám z toho zpátky do "lidství".

Nejsem si tím úplně jistý, ale přijde mi, že fyzické tělo normálně prochází stavy blaha nebo nepříjemna a na chemické úrovni by to bylo měřitelné. Zdá se mi, že ty procesy dál probíhají a promítají se do reakcí, ale já to přímo neprožívám, stejně jako na dotyk nevnímám fyzický tvar jako své tělo. Třeba automaticky normálně lidsky napíšu nebo řeknu, že bych něco rád nebo měl radost a někde v těle proběhnou věci s tím spojené, ale nedostaví se to přímo vědomě jako prožitek. Dokonce si připouštím, že v těle probíhá chemie jako při lásce a působí to na ostatní jako, že je miluju, ale vlastně je to mimo mě na úrovni uvědomovaného prožitku. Vysvětluju si tak, že mám už přerušená nějaká napojení mezi tím nehmotným hadím tělem a fyzickým.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » stř 19. zář 2018 21:47:21

K tomu, proč nazývám to nehybné bezforemné temné tělesno Ďáblem ...

Boha chápu hodně jako stvořitele jako nějaký zákon/zákony formující svět a děje v něm. Boží vůle se pro mě naplňuje i tím vlněním blaha a utrpení a prostřednictvím toho. Tahle černá nehybnost je jako svoboda k čemukoliv, mnohem větší svoboda, než když si člověk může dělat, "co chce". Pravá velká svoboda je pro mě samotný potenciál k něčemu, který je právě obsažený v té nehybnosti a temnotě, zároveň je to vysvobození z tohoto stvoření, které zařídil Bůh. Jakmile se to neomezené tělo nějak formuje a pohybuje, je už ta svoboda umenšená.

Pokud je pro lidi Bůh hlavně láska, tak odmítnutí prožívat lásku, protože je to také pohyb a umenšení té svobody, beru jako postavení se do opozice vůči tomuhle obecně přijímanému Bohu.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » stř 19. zář 2018 22:41:25

Asi není moc lidí, kteří by o sobě přemýšleli jako o loutce se dvěma provázky - blahem a utrpením. :)
Podle mě pro lidi svoboda znamená mít co nejvíc možností, jak prožívat blaženost. Kdo z nich, si pak uvědomuje, že při tom prožitku je jeho velmi nesvobodným otrokem se zablaženou myslí?
Duchovně orientovaní lidé to mohou mít tak, že při blažených prožitcích jsou v souladu s Bohem a věci se dějí v souladu s Boží vůlí. Nikdo z nich si neuvědomuje, že tahle blaženost je doopravdy jen vědomí toho, že jiní to tak nemají - radost z cizího utrpení přebarveného na růžovou barvu.

Uprostřed mezi oběma extrémy je pro mě pravá svoboda a je to prožitek velké temné neohraničené svobody, která je jako mít Ďábla v srdci jako sebe sama místo toho obyčejného lidského sebe sama nebo duchovního blaženého hřejivého milujícího Sebe Sama.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » čtv 20. zář 2018 18:23:38

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=333&t=8427&sid=63ddb0f11690247f1f38253fa0e021d2

Saruman píše:Mne sa páči to, čo povedal Einstein, že zlo je iba nedostatok lásky. Keď si predstavíme svet ako veľkú
miestnosť, kde svetlo je láska, a tma je zlo, potom čím viac v nej bude svetla, tým menej bude tmy.

Díky. Je mi líto, ale tenhle příběh o Einsteinovi je velmi pravděpodobně smyšlený.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_d%C3%ADra

Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádný objekt včetně světla nemůže tuto oblast opustit. Černá díra byla teoreticky předpovězena v obecné teorii relativity publikované v roce 1915 Albertem Einsteinem. ...

E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Alaja » pát 21. zář 2018 2:12:53

Třeba... hypoteticky......černé díry jsou propojeny s bílými dírami. (pochopitelně přes subprostor neboli to vyšší Já) ..a co do černé díry padá, to z bílé díry vypadne ven...ovšem je možné, že to vypadne poněkud v jiné podobě, než v jaké to tam padalo....
:lol:
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Eva Nada » pát 21. zář 2018 8:58:39

Asi není moc lidí, kteří by o sobě přemýšleli jako o loutce se dvěma provázky - blahem a utrpením. :)

Uprostřed mezi oběma extrémy je pro mě pravá svoboda a je to prožitek velké temné neohraničené svobody, která je jako mít Ďábla v srdci jako sebe sama místo toho obyčejného lidského sebe sama nebo duchovního blaženého hřejivého milujícího Sebe Sama.

S tímto celkem souzním. Akorát bych neoznačovala prostor svobody, pro mne Harmonie, jako temný (opak světlého). A na Ďábla taky nehraju (opak anděla). Jsou to jen personifikace, nálepky osobního já, zabarvení.

Kdysi se mi zdál sen, bylo to na dovolené v Liberci (kde jsem se mimochodem setkala osobně i se skřítkem, modří vědí). Zdálo se mi, resp. jsem ve snu požívala stav, ne, BYLA jsem stavem VYROVNÁNÍ, harmonie - obrazem, jako když je na hodinách přesně 12. Velká ručička zakrývá malou. Je Celá. Byl to nepopsatelný stav vnitřního naplnění.... do doby, než se velká ručička vychýlila na jednu stranu - nebo na druhou stranu, stav Celá se v tu ránu rozpadl, rozbil a někdo ve mě pociťoval velkou bolest, ztrátu...
Stále je to živé...

Jinak zdravím spolujdoucí, moc mi poslední dobou není do hovorů, soustředím se na vyléčení, abych mohla zase chodit, zatím chodím jen s chodítkem a jsem v podstatě jen doma, nebo sem tam v práci, když mě tam muž odveze. V říjnu mám jít na magnetickou rezonanci (konečně, od dubna lítám po doktorech) a uvidí se, co a jak). Snažím se cvičit, zobu léky, vozím se na dornovku, kraniosakrální terapii, atd. Tak mi držte palce, je to únavné nejen fyzicky, v bolesti z každého pohybu, kdy nemůžu nic, já panna, která uklízela, vařila, prala, žehlila, zalívala kvítečka, nakupovala a najednou neuzvednu ani tu konev s vodou :-) Ale toho bohdá nebude, abych z boje utíkala. Tak pa pa.
Uživatelský avatar
Eva Nada
 
Příspěvky: 896
Registrován: pát 23. dub 2010 15:47:39
Poděkoval: 34
Poděkováno: 27-krát v 26 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Alaja » pát 21. zář 2018 20:46:46

honzam píše:Budu rád za jakékoliv reakce nebo odkazy na internet, kde je popisováno něco podobného. Díky.


Zjistila jsem, že české děti jsou dlouhodobě ohlupovány ....pohádkový děd Vševěd je ve skutečnosti Ďábel.... :lol:

https://www.pohadky.org/index.php?co=po ... ohadka=533
Ďábel se třemi zlatými vlasy
Bratři Grimmové


https://www.youtube.com/watch?v=AFf7_IgGsuY
Simsala Grimm - Bajka O Diable Z Trzema Zlotymi Wlosami
Přílohy
dedvseved.jpg
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod armin » sob 22. zář 2018 8:07:51

.....
„Ano, já jsem bůh, do jehož rukou vkládají lidé svá přání“, skočil mu přízrak do řeči a ukázal na kožešinu kolem beder, „já jsem jediný opásaný mezi bohy, všichni ostatní jsou bezpohlavní. Jen já mohu rozumět přáním. Kdo je opravdu bezpohlavní, ten navždy zapomněl, že existují. Nepoznatelný, nejhlubší kořen každého přání spočívá vždycky v pohlaví, i když květ - - vědomé přání - - zdánlivě nemá s erotikou nic společného“.
více zde
http://www.siggi.cz/html/valpurzina_noc.html
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2004
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » sob 22. zář 2018 12:17:00

Eva Nada píše:
Asi není moc lidí, kteří by o sobě přemýšleli jako o loutce se dvěma provázky - blahem a utrpením. :)

Uprostřed mezi oběma extrémy je pro mě pravá svoboda a je to prožitek velké temné neohraničené svobody, která je jako mít Ďábla v srdci jako sebe sama místo toho obyčejného lidského sebe sama nebo duchovního blaženého hřejivého milujícího Sebe Sama.

S tímto celkem souzním. Akorát bych neoznačovala prostor svobody, pro mne Harmonie, jako temný (opak světlého). A na Ďábla taky nehraju (opak anděla). Jsou to jen personifikace, nálepky osobního já, zabarvení.

Kdysi se mi zdál sen, bylo to na dovolené v Liberci (kde jsem se mimochodem setkala osobně i se skřítkem, modří vědí). Zdálo se mi, resp. jsem ve snu požívala stav, ne, BYLA jsem stavem VYROVNÁNÍ, harmonie - obrazem, jako když je na hodinách přesně 12. Velká ručička zakrývá malou. Je Celá. Byl to nepopsatelný stav vnitřního naplnění.... do doby, než se velká ručička vychýlila na jednu stranu - nebo na druhou stranu, stav Celá se v tu ránu rozpadl, rozbil a někdo ve mě pociťoval velkou bolest, ztrátu...
Stále je to živé...

Díky. Od včerejších 23:40 jsem opět s děťátkem. Znovu můžu tu temnotu přímo popisovat někdy na konci roku. Harmonii mám víc spojenou s nějakým sladěným pohybem nebo s hudbou. Tady je jeden popis té pokojné temnoty jako sametové ...

...a tak by to pokračovalo až do věčnosti, neboť bylo vyloučeno,
aby se na průběhu věcí něco změnilo. Jedině on, Bastián, mohl za-
sáhnout. A musel to udělat, jestli nechtěl zůstat uzavřený do tohoto
koloběhu. Připadalo mu, že se příběh opakoval už tisíckrát, ne, jako

by neexistovalo předtím a potom, jako by všechno bylo navěky pořád
tady. Teď pochopil, proč se starci roztřásla ruka. Kruh věčného ná-
vratu byl konec bez konce!
Bastián necítil, že mu po tváři tečou slzy. Skoro jako beze smys-
lů se náhle rozkřičel:
„Měsíčnice! Už jdu!“
V tu chvíli se odehrálo několik věcí současně.

Jakási nesmírná síla rozbila skořápku velkého vejce a kolem se
rozléhalo temné dunění hromu. Pak se odněkud zdaleka přihnala
smršť

a vylétla ze stránek knihy, kterou měl Bastián na kolenou, až se
jí listy divoce roztřepetaly. Bastián cítil tu bouři ve vlasech a na tváři,
skoro mu brala dech, plameny svíček v sedmiramenném svícnu se
roztančily a lehly si vodorovně, a pak nový, ještě prudší závan smrště
vletěl do knihy a svíčky zhasly.
Věžní hodiny odbily dvanáctou.

XIV.
PERELÍN, NOČNÍ LES


MĚSÍČNICE, už jdu!“ pronesl Bastián ještě jednou tiše do
tmy. Cítil, jak z toho jména vychází nepopsatelně sladká, útěšná síla,
která jej celého vyplňovala. Proto si je hned ještě několikrát pro sebe
zopakoval:
„Měsíčnice! Měsíčnice! Už jdu, Měsíčnice! Už jsem tady.“
Ale kde byl?
Neviděl sice ani záblesk nějakého světélka, ale již ho neobklo-
povala studící temnota půdy, nýbrž sametová, teplá tma, v níž se cítil
bezpečně a šťastně. Veškerý strach a stísněnost z něho spadly.
Vzpomínal na ně už jen jako na něco velmi vzdáleného. Bylo mu tak
vesele a lehce u srdce, že se dokonce potichu zasmál.
„Měsíčnice, kde jsem?“ zeptal se.
Už necítil tíhu vlastního těla. Hmatal rukama kolem sebe a uvě-
domil si, že se vznáší. Už tu nebyly žádné žíněnky a žádná pevná
zem pod nohama.
Byl to čarokrásný, dosud neznámý pocit, pocit uvolněnosti a ne-
konečné svobody. Už k němu nemohlo dosáhnout nic, co ho předtím
kdy tížilo a trápilo.
Vznášel se snad nakonec někde ve vesmíru? Ale ve vesmíru
jsou přece hvězdy a on nic takového neviděl. Byla tu jen sametová
temnota a Bastián se cítil tak dobře, jako nikdy předtím v životě.
Neumřel snad?
„Měsíčnice, kde jsi?“
A nyní zaslechl hlásek něžný jako hlas ptáčka, a ten mu od po-
věděl a možná mu odpovídal už předtím, aniž si to Bastián uvědo-
moval. Slyšel jej zcela blízko, a přesto by nedokázal povědět, odkud
přichází:
„Tady jsem, můj Bastiáne.“
„Měsíčnice, jsi to ty?“
Zasmála se zvláštně zpěvavým způsobem.
„Kdo jiný by to byl. Přece jsi mi právě dal toto krásné jméno.
Děkuji ti za ně. Buď mi vítán, můj zachránce a hrdino.“
„Kde jsme, Měsíčnice?“
„Jsem u tebe a ty jsi u mne.“
Bylo to jako rozhovor ve snu, a přesto Bastián zcela bezpečně
věděl, že je vzhůru a že nespí.
„Měsíčnice,“ šeptal, „je to teď konec?“
„Ne,“ odpověděla, „je to začátek.“
„Kde je Fantázie, Měsíčnice? Kde jsou všichni ostatní? Kde je
Átrej a Falco? Zmizelo všechno? A co stařec z Putující hory a jeho
kniha? Už neexistují?“
„Fantázie znovu vznikne z tvých přání, můj Bastiáne. A já způ-
sobím, že se stane skutečností.“
„Z mých přání?“ opakoval užasle Bastián.
„Víš přece,“ slyšel sladký hlas, „že mi říkají Vládkyně veške-
rých přání. Co si budeš přát?“
Bastián přemýšlel a pak se opatrně zeptal:
„Kolik přání smím vyslovit?“
„Kolik chceš — čím víc, tím lip, můj Bastiáne. Tím bohatší a
rozmanitější bude Fantázie.“
Bastián byl překvapen a nadšen. Ale právě proto, že měl najed-
nou nekonečně možností, nepřišel ani na jediné přání.
„Nic mě nenapadá,“ řekl nakonec.
Chvíli bylo ticho, pak Bastián uslyšel něžný ptačí hlásek:
„To je zlé.“
„Proč?“
„Protože pak už nebude existovat žádná Fantázie.“
Bastián zmateně mlčel. To, že všechno závisí jen na něm, mu
trochu kazilo onen příjemný pocit neomezené svobody.
„Proč je taková tma, Měsíčnice?“ zeptal se.
„Začátek je vždy temný, můj Bastiáne.“
„Rád bych tě ještě jednou viděl, Měsíčnice, víš, jako v tu chvíli,
kdy ses na mě podívala.“
Znovu slyšel tichý, zpěvavý smích.
„Proč se směješ?“
„Protože mám radost.“

- Michael Ende, NEKONEČNÝ PŘÍBĚH
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » ned 23. zář 2018 10:25:36

Myslím si, že není náhoda, když matka Buddhy má stejné jméno jako iluze. Světlo mezi rohy teď není mateřské, ani když nosím dítě. Pořád je ďábelské, je stále jako ulpívání a připoutanost bytostí. Když se na to světlo soustředím, tak to, že jsou bytosti připoutané a nesvobodné, je neobyčejně krásné a to světlo jsem krásně i já jako osoba. Tahle krása jako jáčko té rohaté hlavy, kterým je přítomná ve svých dětech.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod armin » pon 24. zář 2018 17:22:41

Ďábel, stejně jako Bůh, Lucifer, strach, štěstí atd. vše je v nás. Jsou to oblasti naší bytosti, vnitřní světy, které máme tendenci si zpředmětňovat, personifikovat a mít k nim vztah jako k něčemu mimo nás.
Ve sjednocené bytosti je zažívána jednota všech oblastí bytosti - tedy i jednota jak s Bohem, tak Ďáblem, přesněji řečeno poznání, prohlédnutí obojího.
Co týče toho Ďábla, výstižný náhled je obsažen v příběhu Milarepy:

Nastávalo nové jaro, pestré a vonící, hýřící vodami tajícího sněhu a ledu, bohaté horskými kvítky a jejich líbeznou vůní, opájející čirým, průzračným vzduchem.

Umírající však o tom sotva věděl. S námahou ve své kamenné sluji rozpoznával jen změnu dne a noci. Slabostí nevydržel sedět ani v ásaně. Lehl si proto na zbytky suché trávy a zavřel oči.

Tu měl náhle silný dojem, že není v jeskyni sám. Rozhlédl se. Neviděl nikoho. Zavřel opět unavená víčka a v tom znovu pocítil mocný psychický náraz něčeho strašlivého. S nesmírným úsilím vytřeštil zraky do tmy a náhle ho spatřil. V dálce uvnitř samotné hory jakoby v nejzazších tajemných hlubinách skalního masivu ohnivě zasvitly dva zelené body.

Otřásl se hrůzou. Přichází. Věděl, kdo přichází, ale nechtěl to vědět, vzpíral se tomu, ale přece to věděl a věděl také, že i on o něm ví, že o něm vždycky věděl, že na něj ani na vteřinu nezapomněl. Přichází právě teď, v pravou chvíli pro velmi snadnou kořist. Dvě oči bez víček se zeleně zablýskly z bezedné kamenné tmy. Nyní již byly blíže než prve, ohnivé, a přece vražedně chladné a strašné na pohled jak pozorovaly umírajícího jógina. Dvě tvrdé zornice krvelačné šelmy, nemilosrdně se ve tmě lesknoucí svou zlobou.

Tělem projela znovu nesmírná hrůza jako náhlý blesk a zmateně se usadila kdesi v okolí srdce. Chtěl se začít modlit, aby ji zahnal, chtěl volat Mistra na pomoc, ale nešlo to. Jako zhypnotizován musel hledět do těch dvou neúprosných zraků, příšerných a zlobných, o nichž věděl jen tolik, že nepatří žádnému z lidských ani zvířecích tvorů, ale samotnému ďáblu, králi všech ďáblů, Velikému Zelenému Zlu.

"Zadong Murnag, Zadong Murnag," pomyslel si Töpaga, šílený strachem.

Ale sotvaže v duchu vyslovil tu myšlenku, zlé oči prorazily náhle skalní stěnu a ocitly se v jeskyni v těsné blízkosti jeho hlavy a s nimi celý ten pekelný tvor.

"Volal jsi mne? Zde jsem!" řekl hlas, znějící jako praskání skal. "Konečně...! Však to také trvalo..." dodal jízlivě.
Töpaga se odsunul až ke skalní stěně, dál už nemohl. Nemohl však také odtrhnout oči z té příšery a věděl, že nyní nebude moci myslet na nic jiného, než na co myslí ona. Snažil se proto opět zavřít oči, ale přesto ji stále viděl.

"Nevolal jsem tě. Proč bych tě volal?" podařilo se mu konečně vyrazit z vyschlého hrdla.

"Ovšemže, proč bys mě volal? Jsem přece stále zde. To jen pro ta tvoje odporná duchovní cvičení, pro ty tvoje šílené koncentrace jsem ti byl dočasně neviditelný. Ale teď už to bude lepší. Teď budeme stále spolu, tak jako kdysi... pamatuješ?"

Ta krutá slova jakoby vrátila umírajícímu poslední zbytek odvahy a sil.

"Nebudeme spolu!" odvážil se odporovat příšeře do očí.

A tu poznal, že tímto odporem nad ní nečekaně a definitivně zvítězil.

"Nebudeme už nikdy spolu!" opakoval.

Křičel to ze všech zbylých sil. "Nikdy! Nikdy! Slyšíš? Už nikdy, neboť jsem se tě už navždy zřekl. Rozumíš? Navždy! Navždy!" volal a řval jí to nyní přímo do očí.

Příšera couvla.

"Ale, ale, proč bys to dělal, bláhový? Ty se svou odvahou? Ty se svými nádhernými přírodními silami? Se svou vůlí? Staneš se vládcem mezi námi všemi, mistrem zvrácených existencí, králem a pánem nade vším, co si jen budeš přát..."

"Dost," řekl Töpaga. "Namáháš se marně, naprosto zbytečně..."

"Nikdy se nenamáhám zbytečně," řekl přízrak. "Však ještě uvidíme. Ale to není to, co jsem ti přišel říci..."

"Co tedy ještě chceš!?"

"Že není žádné Absolutno," řekla příšera suše a opět to znělo jako drcení skal. "A Pravda že je jenom prázdný žvást. Soucit a láska, hlouposti pro děti. Nic takového ve skutečnosti není, Töpago. To tvoje slepá víra tě kdysi zklamala a tvůj Mistr se mýlil. Co má nějakou cenu, je jedině síla. Síla je pohyb. Klid, to je nesmysl. Pohyb je boj a hrůza a strach. Jen smrt pohltí všechno, cožpak to necítíš? Až v tobě vyschne tenhle tupý mozek, pak přece bude všemu konec. Všemu! Že má Absolutno věčný život? Jakýpak život, kde není nic a nikdo, jen směšná agonie bez konce. Je-li kdo pánem přírody, pak je to smrt a já jsem SMRT, jak víš, jak nejlíp víš ty sám, jenž jsi tolikrát s mou pomocí vraždil..."

"Dost, už dost! Co vlastně ode mne chceš?" sípal Töpaga, který zase ztrácel svou jistotu.

"Sejdi tam dolů, dokud máš ještě možnost! U Maun Survur, u jezera Manasrovaru, jak víš, jsou pěkné gönpy a sýpky plné jídla a dobrého pití dost a dost, pod nimi dole čisté vesnice s hojností dobré campy a vonícího másla a masa, nacpi si jimi břicho, až ti bude praskat, nacpi si je, nebo v tom zuboženém těle život pohasne. A hlavně... zažeň od sebe ty bludné mátohy, ty nesmyslné prý duchovní cviky, až zalezou jak vypráskaný pes. Stačí ti, co už víš, co máš, co dovedeš. To samo ti přinese schopnost užívat, využít mocných sil, budeš-li ovšem živ. Pak bys je mohl použít tam dole, ty hloupý, pro sebe! Za zlato je budeš prodávat, za zlato je vyměníš tam dole, bohatě vyměníš. Žij za ně, užívej! Zlato je přece vskutku dobrá věc, cožpak to nechápeš? Copak je jóga uměním pro hlupáky? Jaké to máš už nyní nádherné, přenádherné síly k páchání zla! Zlo, ano zlo - jenom se tolik nediv, dnes ti to můžu říci už naplno - má ve světě ještě nějakou cenu. Či snad znáš někoho, kdo platí víc než ten, kdo je dost zlý, aby ovládal druhé?"

Ale Töpaga se už zase ovládl a nabyl nové odvahy a síly a rozvahy. Teď věděl, na čem je, a věděl, s mým má tu čest.

"Jdi, jen jdi," řekl klidně a skoro přátelsky. "Jdi už konečně pryč, Zelený. To je jen blábolení, výplod chorého, neduživého mozku."

Ale přízrak nezmizel.

"Jsi silný, Töpago", zasípal s obdivem. "Pojď, budeme spojenci. Obdivuji tvou sílu, úžasnou sílu, úžasnou sílu vůle a mládí... Pojď, budeš věčně mlád, budeš-li chtít... budeš jako já," šeptal tajemně. "Nejvyšším bohem zvrácených rozkoší... a ty bys chtěl, bloude, klid? Ubohý, bídný klid?"

Töpaga mlčel a jen ho pozoroval.

"Tvojí bohové mlčí? Anebo přijímáš? Prodloužím tvůj život o sto, o dvě stě let, to už přece něco je, Töpago, souhlasíš? Nu, podej mi svou ruku. Kvůli malé kapce krve, jediné kapičce té rudé tekutiny."

"A pak?"

Zlé oči se zploštily v proužky zelenavého světla.

"Pak? Pak budeme stále spolu, vždy znovu a znovu a v nových proměnách... tak jako s miliony ostatních..."

"S oprátkou na krku a veden bosý po žhavých železech..." řekl klidně Töpaga. "Prohlédl jsem tě, Zelený, už s tebou nepůjdu. Přišel jsem sem pro Světlo Svobody a Nejvyšší Inteligence už můj postoj přijala. Utvrdila mne v tom, že je to ONA, kdo bude vykonávat všechnu práci za mne, kdo bude skrze mne jednat, hovořit a pracovat, a proto tě už nepotřebuji. Ona mne osvobodila od posledních zbytků touhy, pýchy a hněvu a naplnila mne poznáním Jednoty. Tak ve mně nalezla své svaté ohnisko, chápeš to, ty malý, prohnaný ubožáku, který si myslíš, že jsi silný...? Chápeš to, Zelený?"

"A nechala tě chcípnout a žrát jen kamení... che, che!"

"Ne, ještě ne, ještě jsem nezemřel. Nejvyšší Inteligence má dost možností uživit své dítě i mezi kamením, když bude chtít, aby ještě žilo... A nebude-li chtít, bude to zas jen její, jen její svatá vůle..."

Zelený přízrak začal ztrácet půdu pod nohama. Bylo to, jako by se rozplýval ve vzduchu.

"Ty, Zelený, nyní ale pro všechny časy zmiz!" řekl rozhodně Töpaga. "A nikdy víc už se mi neobjevuj. Poroučím ti to, rozumíš, ty červe. Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."

A jógin zavřel oči a víc se o svoji vidinu nestaral. Otevřel je opět, až když jasný paprsek bílého dne východem slunce zazářil do
jeskyně. Byl opět sám.

Úryvek z knihy Milarepa, Eduard Tomáš
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2004
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » pon 24. zář 2018 21:02:15

Tohle je jen jinak převyprávěné Ježíšovo pokušení na poušti. Ďábel něco nabízí a jogín tomu odolává. Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Eva Nada » pon 24. zář 2018 21:12:09

honzam píše:Tohle je jen jinak převyprávěné Ježíšovo pokušení na poušti. Ďábel něco nabízí a jogín tomu odolává. Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)

Pro něho jako Ďábla, nebo pro Anděla, pořád volba pro + nebo - podle ocejchování skrze osobnostní filtr.
Co preferuji.

Vzdání se sebe sama pro to nejcennější ovšem je dobrá myšlenka. Co je tím nejcennějším, co vnímám, jako to nejcennější..., že bych se dokázal vzdát sebe sama pro to....
Uživatelský avatar
Eva Nada
 
Příspěvky: 896
Registrován: pát 23. dub 2010 15:47:39
Poděkoval: 34
Poděkováno: 27-krát v 26 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod Alaja » pon 24. zář 2018 21:50:55

honzam píše:Tohle je jen jinak převyprávěné Ježíšovo pokušení na poušti. Ďábel něco nabízí a jogín tomu odolává. Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)


:D
Ještě je další možnost:
Když někdo miluje někoho víc než svůj život, tak by mohl tomu mystickému Izidorovi Polívčičkovi nabídnout ten svůj cit, tu svoji lásku k někomu.... :D
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod honzam » pon 24. zář 2018 22:59:48

honzam píše:Tohle je jen jinak převyprávěné Ježíšovo pokušení na poušti. Ďábel něco nabízí a jogín tomu odolává. Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl. Vzdal by se toho z lásky k tomu ostatními odmítanému Ďáblu a pro něho. :)

Kdybych byl Ďábel, asi bych to prokoukl. :D

Vysvětlil bych hrdinovi, že to není dobrý obchod, vždycky je něco za něco a navrhl mu úpravu. Vezmu si jeho Já, blaženost, lásku a celé srdce a on už nic z toho nebude moci prožívat. Místo toho bude v místě srdce zažívat stále dokola bolest, od které nebude úniku. Bude mi patřit a sloužit jako ta nejposlednější sexuální otrokyně, kterou budou čerti pořád dokola znásilňovat.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2922
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!

Příspěvekod armin » úte 25. zář 2018 10:35:14

honzam píše: Co kdyby se to otočilo a někdo by odhodil své odsuzování a předsudky a nabídl by Ďáblovi jako dar to nejcennější, co má (svou Božskou podstatu) a sám by za to pro sebe nic nechtěl...


To je právě základ všech iluzí, že si člověk vnitřní oblasti ducha zpředmětňuje. Například Ďábla - "nabídnu Ďáblovi dar"... a dokonce i svoji "Božskou podstatu" (jako něco, co bych mohl někomu darovat).
A z těchto mrtvých pojmů a představ pak mysl generuje nejrůznější spekulace a "duchovní" představy a cíle. A proto Ďábel či Božská podstata nemůže být poznávána protože pozornost není zaměřena na to co skutečně je (žije), ale na své představy o tom, co je a na své emoce.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2004
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Další

Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 návštevníků

cron