od armin » pon 24. zář 2018 17:22:41
Ďábel, stejně jako Bůh, Lucifer, strach, štěstí atd. vše je v nás. Jsou to oblasti naší bytosti, vnitřní světy, které máme tendenci si zpředmětňovat, personifikovat a mít k nim vztah jako k něčemu mimo nás.
Ve sjednocené bytosti je zažívána jednota všech oblastí bytosti - tedy i jednota jak s Bohem, tak Ďáblem, přesněji řečeno poznání, prohlédnutí obojího.
Co týče toho Ďábla, výstižný náhled je obsažen v příběhu Milarepy:
Nastávalo nové jaro, pestré a vonící, hýřící vodami tajícího sněhu a ledu, bohaté horskými kvítky a jejich líbeznou vůní, opájející čirým, průzračným vzduchem.
Umírající však o tom sotva věděl. S námahou ve své kamenné sluji rozpoznával jen změnu dne a noci. Slabostí nevydržel sedět ani v ásaně. Lehl si proto na zbytky suché trávy a zavřel oči.
Tu měl náhle silný dojem, že není v jeskyni sám. Rozhlédl se. Neviděl nikoho. Zavřel opět unavená víčka a v tom znovu pocítil mocný psychický náraz něčeho strašlivého. S nesmírným úsilím vytřeštil zraky do tmy a náhle ho spatřil. V dálce uvnitř samotné hory jakoby v nejzazších tajemných hlubinách skalního masivu ohnivě zasvitly dva zelené body.
Otřásl se hrůzou. Přichází. Věděl, kdo přichází, ale nechtěl to vědět, vzpíral se tomu, ale přece to věděl a věděl také, že i on o něm ví, že o něm vždycky věděl, že na něj ani na vteřinu nezapomněl. Přichází právě teď, v pravou chvíli pro velmi snadnou kořist. Dvě oči bez víček se zeleně zablýskly z bezedné kamenné tmy. Nyní již byly blíže než prve, ohnivé, a přece vražedně chladné a strašné na pohled jak pozorovaly umírajícího jógina. Dvě tvrdé zornice krvelačné šelmy, nemilosrdně se ve tmě lesknoucí svou zlobou.
Tělem projela znovu nesmírná hrůza jako náhlý blesk a zmateně se usadila kdesi v okolí srdce. Chtěl se začít modlit, aby ji zahnal, chtěl volat Mistra na pomoc, ale nešlo to. Jako zhypnotizován musel hledět do těch dvou neúprosných zraků, příšerných a zlobných, o nichž věděl jen tolik, že nepatří žádnému z lidských ani zvířecích tvorů, ale samotnému ďáblu, králi všech ďáblů, Velikému Zelenému Zlu.
"Zadong Murnag, Zadong Murnag," pomyslel si Töpaga, šílený strachem.
Ale sotvaže v duchu vyslovil tu myšlenku, zlé oči prorazily náhle skalní stěnu a ocitly se v jeskyni v těsné blízkosti jeho hlavy a s nimi celý ten pekelný tvor.
"Volal jsi mne? Zde jsem!" řekl hlas, znějící jako praskání skal. "Konečně...! Však to také trvalo..." dodal jízlivě.
Töpaga se odsunul až ke skalní stěně, dál už nemohl. Nemohl však také odtrhnout oči z té příšery a věděl, že nyní nebude moci myslet na nic jiného, než na co myslí ona. Snažil se proto opět zavřít oči, ale přesto ji stále viděl.
"Nevolal jsem tě. Proč bych tě volal?" podařilo se mu konečně vyrazit z vyschlého hrdla.
"Ovšemže, proč bys mě volal? Jsem přece stále zde. To jen pro ta tvoje odporná duchovní cvičení, pro ty tvoje šílené koncentrace jsem ti byl dočasně neviditelný. Ale teď už to bude lepší. Teď budeme stále spolu, tak jako kdysi... pamatuješ?"
Ta krutá slova jakoby vrátila umírajícímu poslední zbytek odvahy a sil.
"Nebudeme spolu!" odvážil se odporovat příšeře do očí.
A tu poznal, že tímto odporem nad ní nečekaně a definitivně zvítězil.
"Nebudeme už nikdy spolu!" opakoval.
Křičel to ze všech zbylých sil. "Nikdy! Nikdy! Slyšíš? Už nikdy, neboť jsem se tě už navždy zřekl. Rozumíš? Navždy! Navždy!" volal a řval jí to nyní přímo do očí.
Příšera couvla.
"Ale, ale, proč bys to dělal, bláhový? Ty se svou odvahou? Ty se svými nádhernými přírodními silami? Se svou vůlí? Staneš se vládcem mezi námi všemi, mistrem zvrácených existencí, králem a pánem nade vším, co si jen budeš přát..."
"Dost," řekl Töpaga. "Namáháš se marně, naprosto zbytečně..."
"Nikdy se nenamáhám zbytečně," řekl přízrak. "Však ještě uvidíme. Ale to není to, co jsem ti přišel říci..."
"Co tedy ještě chceš!?"
"Že není žádné Absolutno," řekla příšera suše a opět to znělo jako drcení skal. "A Pravda že je jenom prázdný žvást. Soucit a láska, hlouposti pro děti. Nic takového ve skutečnosti není, Töpago. To tvoje slepá víra tě kdysi zklamala a tvůj Mistr se mýlil. Co má nějakou cenu, je jedině síla. Síla je pohyb. Klid, to je nesmysl. Pohyb je boj a hrůza a strach. Jen smrt pohltí všechno, cožpak to necítíš? Až v tobě vyschne tenhle tupý mozek, pak přece bude všemu konec. Všemu! Že má Absolutno věčný život? Jakýpak život, kde není nic a nikdo, jen směšná agonie bez konce. Je-li kdo pánem přírody, pak je to smrt a já jsem SMRT, jak víš, jak nejlíp víš ty sám, jenž jsi tolikrát s mou pomocí vraždil..."
"Dost, už dost! Co vlastně ode mne chceš?" sípal Töpaga, který zase ztrácel svou jistotu.
"Sejdi tam dolů, dokud máš ještě možnost! U Maun Survur, u jezera Manasrovaru, jak víš, jsou pěkné gönpy a sýpky plné jídla a dobrého pití dost a dost, pod nimi dole čisté vesnice s hojností dobré campy a vonícího másla a masa, nacpi si jimi břicho, až ti bude praskat, nacpi si je, nebo v tom zuboženém těle život pohasne. A hlavně... zažeň od sebe ty bludné mátohy, ty nesmyslné prý duchovní cviky, až zalezou jak vypráskaný pes. Stačí ti, co už víš, co máš, co dovedeš. To samo ti přinese schopnost užívat, využít mocných sil, budeš-li ovšem živ. Pak bys je mohl použít tam dole, ty hloupý, pro sebe! Za zlato je budeš prodávat, za zlato je vyměníš tam dole, bohatě vyměníš. Žij za ně, užívej! Zlato je přece vskutku dobrá věc, cožpak to nechápeš? Copak je jóga uměním pro hlupáky? Jaké to máš už nyní nádherné, přenádherné síly k páchání zla! Zlo, ano zlo - jenom se tolik nediv, dnes ti to můžu říci už naplno - má ve světě ještě nějakou cenu. Či snad znáš někoho, kdo platí víc než ten, kdo je dost zlý, aby ovládal druhé?"
Ale Töpaga se už zase ovládl a nabyl nové odvahy a síly a rozvahy. Teď věděl, na čem je, a věděl, s mým má tu čest.
"Jdi, jen jdi," řekl klidně a skoro přátelsky. "Jdi už konečně pryč, Zelený. To je jen blábolení, výplod chorého, neduživého mozku."
Ale přízrak nezmizel.
"Jsi silný, Töpago", zasípal s obdivem. "Pojď, budeme spojenci. Obdivuji tvou sílu, úžasnou sílu, úžasnou sílu vůle a mládí... Pojď, budeš věčně mlád, budeš-li chtít... budeš jako já," šeptal tajemně. "Nejvyšším bohem zvrácených rozkoší... a ty bys chtěl, bloude, klid? Ubohý, bídný klid?"
Töpaga mlčel a jen ho pozoroval.
"Tvojí bohové mlčí? Anebo přijímáš? Prodloužím tvůj život o sto, o dvě stě let, to už přece něco je, Töpago, souhlasíš? Nu, podej mi svou ruku. Kvůli malé kapce krve, jediné kapičce té rudé tekutiny."
"A pak?"
Zlé oči se zploštily v proužky zelenavého světla.
"Pak? Pak budeme stále spolu, vždy znovu a znovu a v nových proměnách... tak jako s miliony ostatních..."
"S oprátkou na krku a veden bosý po žhavých železech..." řekl klidně Töpaga. "Prohlédl jsem tě, Zelený, už s tebou nepůjdu. Přišel jsem sem pro Světlo Svobody a Nejvyšší Inteligence už můj postoj přijala. Utvrdila mne v tom, že je to ONA, kdo bude vykonávat všechnu práci za mne, kdo bude skrze mne jednat, hovořit a pracovat, a proto tě už nepotřebuji. Ona mne osvobodila od posledních zbytků touhy, pýchy a hněvu a naplnila mne poznáním Jednoty. Tak ve mně nalezla své svaté ohnisko, chápeš to, ty malý, prohnaný ubožáku, který si myslíš, že jsi silný...? Chápeš to, Zelený?"
"A nechala tě chcípnout a žrát jen kamení... che, che!"
"Ne, ještě ne, ještě jsem nezemřel. Nejvyšší Inteligence má dost možností uživit své dítě i mezi kamením, když bude chtít, aby ještě žilo... A nebude-li chtít, bude to zas jen její, jen její svatá vůle..."
Zelený přízrak začal ztrácet půdu pod nohama. Bylo to, jako by se rozplýval ve vzduchu.
"Ty, Zelený, nyní ale pro všechny časy zmiz!" řekl rozhodně Töpaga. "A nikdy víc už se mi neobjevuj. Poroučím ti to, rozumíš, ty červe. Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."
A jógin zavřel oči a víc se o svoji vidinu nestaral. Otevřel je opět, až když jasný paprsek bílého dne východem slunce zazářil do jeskyně. Byl opět sám.
Úryvek z knihy Milarepa, Eduard Tomáš