honzam píše:Původně jsem to měl tak, že nemůžu být šťastný, když jiní trpí. Cítil jsem provinile.
Tohle téma mě zajímá, protože pořád ještě znám bytost, která to taky takhle má. Působí to velmi ušlechtile: "Když vy trpíte, trpím s vámi". Jenže tohle vůbec nikomu nijak nepomáhá, naopak utrpení téhle bytosti může trápit ty, kteří tuhle bytost mají rádi. Všechny bytosti, pro které se stane vzorem, budou odsouzeny ke stejnému utrpení.
Měla jsem to obráceně, přála jsem si, aby všechny bytosti, které mám ráda, byly šťastné. Věděla jsem, že pokud tohle mám přát svým milovaným, tak musím to skutečné pravé
štěstí pravého Já, které nemusí být vyvažované neštěstím iluzorního ega, najít.
Je to až neuvěřitelné, jak je to jednoduché, protože
štěstí je ve skutečnosti naší přirozeností.A teď mě zajímá, co přesně brání tomu naši skutečnou přirozenost poznávat. Jak se osvobodit od toho, co tomu poznání brání.
Ve mně stále sílí přesvědčení, že celá ta moje zkušenost je způsobená nějakým obrovským karmickým dluhem, který budu muset v téhle podobě vyrovnat.
Něco takového ona bytost, která říkala, že nemůže být šťastná, když tolik lidí trpí, také říkala.
Možná právě taková bytost může spoustě stejně trpících bytostí pomoci osvobodit se od trápení, když z toho najde pro sebe cestu. Možná zrovna tohle by mohlo splatit všechny dluhy.
V Bibli taková možnost existuje:
10Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“
11Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“(Jan 8,2-11)