Proč je na duchovní cestě tak důležitá pokora?

Proč je na duchovní cestě tak důležitá pokora?

Příspěvekod adiuv » stř 09. led 2019 13:35:22

Nejsilnějším zájmem duchovního ega je snaha vyzrát na osobní já nějakou technikou, aby nastal stav bez ega.

Duchovní ego coby "vědoucí já" nadšeným používáním nejrůznějších technik a přisvojováním si jejich účinků posiluje pocity své vlastní síly a moci. Může pak být na všechna svoje dosažení patřičně hrdé a cítí neutuchající potřebu znovu a znovu všem ostatním svoje oblíbené techniky doporučovat.

:church:

Proč je na duchovní cestě tak důležitá pokora?





Když pokora chybí, může se začít objevovat až nebetyčná hrdost ega na všechno, co si přisvojuje jako svoje dosažení.
Potřebuje se svými zážitky chlubit a popisovat je na webu

"Mám Jeho božský pocit hrdé posvátné vznešenosti.....Dary mám veliké... "

Inflace ega

Tento prapodivný termín můžeme jednoduše nahradit slovem nafoukanost, v rámci našeho tématu duchovní nafoukanost; speciálně hrozí po tzv. vrcholných zážitcích, nebo když se člověku aktivují archetypální obsahy jeho vlastní psyché. Během sebepoznání či i nezávisle na něm se mohou aktivizovat a zvláště pro nepřipravenou mysl může jít o těžko zvladatelný proces.

Může se z nás kupříkladu stát přemoudřelá osobnost, která vidí do hlubin, pobaveně se soucitným úsměvem shlíží na hemžení nevědomých lidiček a udílí moudré rady, kudy chodí. Přes tuto novou osobnost člověk žije, odtržen od méně zářivých, ale mnohdy autentičtějších částí sebe sama, které ovšem nikam nezmizí, ale zatlačeny do opozice, do stínu, probublávají často nepříjemnými projevy.

Je to past, do níž může spadnout a často padá hledající na nelehké cestě sebepoznání. Pokud ovšem člověk upřímně a opravdově pokračuje, má dobrou šanci ji prokouknout, opustit naleštěný sebeobraz a výšiny bohorovnosti a stát se více uzemněným, realistickým.

Duchovní pýcha dříve či později přivodí pád, zhroucení slonovinové věže. Čím vyšší je, tím bolestivější.

https://psychologie.cz/rozcesti-duchovni-pouti/

Uživatelský avatar
adiuv
 
Příspěvky: 195
Registrován: čtv 01. zář 2011 15:49:54
Poděkoval: 15
Poděkováno: 20-krát v 19 příspěvcích

Re: Proč je na duchovní cestě tak důležitá pokora?

Příspěvekod adiuv » čtv 10. led 2019 14:00:22

Pokora má v sobě pokojnost a tichost, přirozenou ochotu naslouchat

Je pozoruhodné vidět, jak vyzařují ti, za kterými přichází bezpočet lidí a ptají se jich, prosí je o pomoc. Probuzení dokážou druhým nejen naslouchat, ale i odpovídat, aniž by si přisvojovali to, o čem mluví - jsou přirozeně pokorní.

Obrázek

Dokud ovšem člověk stav pokory nezná, může se domnívat, že jde o sebe-pokořování - o rozdvojení vůle, kdy ego jde proti sobě samému.

Pokora a její role v uzdravování lidské duše

Nedostatek pokory znamená pýchu a pýcha je to nejhorší, co člověka může potkat. Právě pýcha – tj. absence pokory – stojí v prvopočátku spousty somatických chorob. Protože nemít pokoru znamená porušovat přirozené zákony života. Znamená to žít v iluzi a podporovat bujení vlastního egoismu. Pokora je naopak branou, často opomíjenou, k uzdravení nejen charakteru, ale i těla.


Vnoření se do pokory

Pokora znamená být nejmenším z nejmenších. Je to stav posvátné úcty. Uvědomění si vlastní malosti v protikladu k nekonečnému, obrovskému vesmíru (často mají spontánně prožitek pokory kosmonauté při letu otevřeným vesmírným prostorem po opuštění planety Země). Pokora ale neznamená být ponížený, zakřiknutý, nevýrazný. Pocity méněcennosti jsou totiž minimálně tak destruktivní jako namyšlenost. Naopak každý velký člověk má v sobě alespoň elementární vědomí pokory. Brilantně je tento charakterový postoj vystižen pro změnu v české pohádce Honza málem králem, ve větě: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“.

Z psychologického hlediska platí, že s mírou pokory je svázána míra sebereflexe, moudrosti, a schopnosti nezaujatě posoudit své schopnosti. Pokorný člověk nemá potřebu porovnávat se s ostatními, či je dokonce soudit. Ví, že si nikdy nemůže být jistý v tom, že je schopen za všech okolností rozlišit dobro od zla. Nikdy nebude sám sebe stavět do role Boha. Bude si vědom svých chyb a omezení. Jak mi kdysi řekl jeden moudrý mistr: „Když si někdo myslí, že žádné chyby nemá, tak se nesnaží být lepším člověkem. A když se nesnaží být lepším člověkem, tak stagnuje. A stagnace, to už je porušení zákonů života.“

https://www.celostnimedicina.cz/pokora- ... z5cCzOt2lZ


Uživatelský avatar
adiuv
 
Příspěvky: 195
Registrován: čtv 01. zář 2011 15:49:54
Poděkoval: 15
Poděkováno: 20-krát v 19 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 1 návštěvník

cron