armin píše:Z jiného vlákna:
Rüdiger Dahlke:
Má to co dělat s rezonancí. Připouštíme k sobě jenom ty věci, témata nebo lidi, s nimiž máme příslušnou rezonanci. Všechno ostatní, s čím se ještě nekonfrontujeme, s čím ještě neumíme rezonovat, a tedy být na stejné vlně, zatlačujeme do stínu... A ono se to dřív nebo později přihlásí. Buď jako symptom choroby, nebo jako nějaký náš jiný problém.
A považujeme to vybírání si, s čím souzníme, jako hlavní kriterium, jako náš správný směr života. Nebudeme přece se spojovat s něčím, co je jaksi pod námi. My přece míříme výše, k tomu nejlepšímu. Tím co nás nezajímá, nesouzní s námi se přece nebudeme zabývat. Proč??
Použiju "pomůcku Jana".
Nesouzním s jejími názory, které publikuje a zabývat jimi jsem se zabývala již dost a stačilo.
O co jde.
Jde o to nemít v sobě odpor vůči něčemu, co je jiné. Vnímat, nebo všimnout si v sobě odporu ale není samozřejmé a není lehké...., odpor je vlastně výsledek uchopení daného něčeho, odsouzení, zaujmutí postoje, o kterém píše armin - my to máme správně, oni ne...., my jsme výš..., v tom lepším případě, v tom horším může být ve hře nenávist, zášť...
Plout životem s soucitem je známkou moudrých a bohužel není takových hodně. Hodně je ovšem takových, kteří si to o sobě myslí a dokonce i píšou, že to tak přece mají, ach jo, armine, ano, píšu o tobě...
Pamatuješ si, jak jsem ti kdysi psala o mém živém snu v souvislosti s maríčí? Bylo to v době, kdy jsme se setkávali na jejich stránkách a tys ji teda coby Franta dost drtil...
Pamatuješ si ten můj sen, o čem byl? To se manifestoval skutečný soucit ... s ní..., bez mého (osobního) chtění...
A nakonec mé úvahy
taky jeden citát od našeho společného učitele: Láska, soucit je, jen když se vytratí "já".