Mě nejvíce v tom úvodním článku, co sem dal armin, zaujala pasáž Vztah jako pohřebiště...., je to tak...., i v knize Protnutí duchovního materialismu Trungpa píše o 6 nebích, nebo peklech???
, a píše o tom, že se lidské ego, lapené, uvězněné v malém prostoru bez oken a dveří, kdy neustále si rozbíjí hlavu o nepropustné stěny (má vlastní slova), dostane z tohoto stavu jen v tzv. lidské říši, v žádné jiné, než právě v lidské a o tom jsou i tato slova:
Vztah jako pohřebiště
Abychom si vysvětlili, jak ta alchymie funguje, použijeme drsnější metaforu tantrických buddhistických a hinduistických tradic: vztah je pohřebištěm. Tradičně se v asijských společnostech odnášela mrtvá těla na pohřebiště, aby je sežrali supi a šakali. Z pohledu tantrického jogína je to ideální místo k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde jsou vedle sebe zrození a smrt, strach a nebojácnost, pomíjivost a probuzení. Zatímco něco zaniká a umírá, jiné živí a je živeno, a něco dalšího se ze zániku rodí. Pohřebiště je ideálním místem k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde nelze jinak, než cítit syrovost lidské existence.
Čögyam Trungpa rinpoče popisoval pohřebiště jako “veliký hřbitov, kde jsou pohřbeny všechny složitosti samsáry a nirvány”. Samsára je podmíněná mysl, která zastiňuje naši přirozenou podstatu, zatímco nirvána je přímé vidění této podstaty. V jednom ze svých prvních seminářů Trungpa rinpoče popsal tuto skličující křižovatku takto:
Je to místo, kde se současně rodí i umírá. Je to jednoduše náš drsný a syrový charakter, základ, kde neustále zvracíme, upadáme a děláme chaos. Neustále umíráme a neustále rodíme. Na pohřebišti jíme, sedíme, spíme, máme noční můry… Ani se nepokouší skrýt pravdu o realitě. Všude kolem se válejí těla, utržené paže, ruce, vnitřnosti a poletují vlasy, toulají se šakali a supi, každý se snahou ukořistit nejlepší kus masa.
Každý máme jakousi představu, spíš karikaturu, o blaženosti vztahu. Měl by zajišťovat trvalé bezpečí a útěchu, abychom nemuseli čelit drsnému, bolestivému a obtížnému životu. Představujeme si, že nalezení té správné osoby, nebo manželství s ní, nás zachrání od osamělosti, zklamání, zoufalství, hrůzy nebo dezintegrace. Každý, kdo byl delší čas v manželství, ví asi něco o té pohřebištní vlastnosti vztahu – těla všude okolo a toulající se šakali a supi, se snahou ukořistit nejlepší kus masa. Trungpa rinpoče říká, že když pracujeme s tou “drsnou a syrovou situací” pohřebiště, objeví se “jiskra sympatie a soucitu, odevzdání se, nebo otevřenosti. Chaos v naší neuróze je jediným místem, kde můžeme budovat mandalu probuzení.” To je silné vyjádření, protože říká, že se můžeme probudit, jenom když čelíme chaosu svých neurotických vzorců. To je ale často to poslední, čím se chceme ve vztahu zabývat.
Trungpa rinpoče říká, že se naše neuróza zakládá na faktu, že:
… velké oblasti našeho života se snaží odvrátit objevení naší vlastní zkušenosti. Teď (na pohřebišti v našem vztahu) máme šanci prozkoumat tyto veliké oblasti, které v nás existují a kterým se snažíme vyhnout. To je první poselství, snad velmi chmurné, ale současně nadějné. Nepokoušíme se z pohřebiště uprchnout, ani uprostřed něj stavět Hilton. Budujeme zde ale mandalu probuzení. Na pohřebišti dochází k neustálému osobnímu zkoumání a mimo to k odevzdání se, otevírání a vystavení se situacím tak jak jsou. Být úplně vystaven a cítit, že lze dát zrodu jiného světa.
Atd.
https://www.cestyksobe.cz/intimni-vztah ... hnem/12787