Křest...

Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 1:26:44

Křest

Křest je svátost, jejímž přijetím se člověk dosud nepokřtěný stává dítětem Božím a údem Církve katolické.[1] Jeho přijetí s sebou nese odpuštění dědičného hříchu a přijetí milosti posvěcující, činí z pokřtěného dítě Boží a katolíka a vtiskává duši pokřtěného nesmazatelné znamení křesťana. Přezdívá se mu též svátost znovuzrození.

Bez křtu nikdo nemůže být spasen ani přijímat další svátosti. Nebyl-li ale někdo řádně pokřtěn bez vlastní viny, může být spasen skrze křest touhy či křest krve. Křest touhy přináleží tomu, kdo se snaží, jak nejlépe umí, konat to, co poznává jako Boží vůli, a lituje svých hříchů, ale nemá možnost dáti se pokřtít. Křest krve přináleží tomu, kdo ještě nebyl pokřtěn a zemře jako mučedník pro Pána Ježíše.

Za normálních okolností uděluje křest kněz spolu se všemi křestními obřady. Nicméně ve stavu nouze, je-li zde nebezpečí, že by žadatel zemřel nepokřtěný, smí křtít i laik. Za předpokladu, že je zde skutečný úmysl křtícího činit to, co činí Církev, stačí pak prosté vylití vody na hlavu žadatele a pronesení předepsaných slov: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

http://www.katopedia.cz/index.php?title=K%C5%99est
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 1:31:41

Křest

Křest (asi ze starohornoněmeckého Krist – Kristus[1]; řecky βάπτισμα [báptisma] ponoření < βαπτίζειν [baptízein] nořit, ponořovat) je obřad očištění vodou (praktikovaný většinou skrze ponoření, někdy skrze omytí), užívaný v některých východních náboženstvích (např. sikhismu nebo hinduismu), v určitých historických skupinách židovství a především křesťanství. V přeneseném významu se dnes často jedná o marketingový akt s vírou nesouvisející, vztahující se k neživým předmětům.

V judaismu

V judaismu bylo ponořování ve vodě užíváno při rituálním omývání těla. Tato proto-křitelnice byla v židovském prostředí nazývána mikve. Někteří badatelé v tomto vidí tradici, z níž se vyvinula praxe křtů u Jana Křtitele, který pocházel z rodiny židovského kněze Zachariáše.[2]

V křesťanství

V křesťanství je křest jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Křesťané křtí v závislosti na tradici pokropením, politím nebo plným ponořením do vody.


"V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Marek 1:9-11

Symbolika křtu

Symbolika křtu v křesťanství odkazuje na víru, že křest není pouze symbolickým ponořením do Kristovy smrti a vzkříšení, ale skutečnou nadpřirozenou proměnou, která má svou paralelu v příběhu Noema či Mojžíše a projití Izraelitů Rudým mořem. Křest je proto podle této víry nejen očištěním, ale také smrtí a vzkříšením spolu s Kristem. Ve většině církvích získává při křtu neofyta (tedy pokřtěný člověk) nové jméno, které symbolizuje nový život ve víře.


"Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu odpověděl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řek: Musíte se narodit znovu.“ (Jan 3:3-7).

Svátost

Křest je tzv. iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může přijmout jen člověk pokřtěný. Jednotlivé církve se liší v počtu svátostí, avšak křest je uznáván všemi.

V některých církvích probíhá křest krátce po narození, v jiných až ve věku, kdy se očekává schopnost rozpoznat význam křtu. Jindy jsou možné obě možnosti a záleží na rozhodnutí rodičů.

Křty za mrtvé

Související informace naleznete také ve článku Křest za mrtvé.

Některé současné církve a křesťanské skupiny a společenství na pomezí křesťanství v minulosti praktikovaly nebo dnes praktikují křty za mrtvé. Většina křesťanských společenství však praktikuje pouze křty pro živé.


"Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč se za ně dávají křtít?" 1.Korintským 15:29

Vzájemné uznávání křtů

Z právního hlediska je křest vstupem do určité církve. Podle toho, v jaké církvi a ritu člověk křest podstoupí, k té církvi a ritu náleží a platí pro něj zákoník té dané církve. Pro velký význam křtu je mezi církvemi, které jsou členy ekumenické rady církví, ustálená praxe, že si křest navzájem uznávají, pokud byl vykonán ve víře v Trojjediného Boha. Vychází to i z všeobecného přesvědčení, že křest může být svou povahou udělen/přijat jen jednou, neboť jeho platnost je trvalá a nelze ji nikdy zrušit. To znamená, že – až na výjimky – pokud nějaký pokřtěný přechází z jedné církve do druhé, nebývá „překřtíván“.[3] Pokud je někdo pokřtěn, považuje se za takového, i když později církev či víru opustí (toto neplatí u některých církví, jako například CJKSPD a dalších).

Výjimky

Výjimkou jsou případy, kdy křest nebyl vykonán ve víře v Nejsvětější Trojici, jako je tomu např. u Svědků Jehovových. Jejich křest (jako všechny křty nevykonané ve víře v Trojici) není ostatními církvemi uznáván za platný, a pokud přicházejí do těchto církví, jsou pravidelně znovu křtěni. Naopak Svědci Jehovovi neuznávají jiné křty a pokud přechází někdo k nim, je také křtěn. Další výjimkou je pravoslavná církev. Ta neuznává křest katolický, ale katolíci uznávají křest pravoslavný.[4]

Existuje-li pochybnost, zda byl křest udělen či neudělen právoplatně, provede se tzv. křest pod podmínkou (sub conditione): „Pokud nejsi pokřtěn, tak tě křtím ve jménu Otce i Syna i ducha Svatého.“ Ten pak má právní důsledek jedině tehdy, nebyl-li první křest platný a člověk takto křtěný má jistotu, že je skutečně členem církve – Těla Kristova (praxe katolické církve).

V katolicismu


Katolické pojetí křtu má několik specifických prvků. Katolíci věří, že křtu je zapotřebí pro smazání prvotního hříchu, a proto je běžná praxe křtu malých dětí.

Podmínky křtu

Jedinou podmínkou k přijetí křtu je, že člověk, který jej chce přijmout, musí vyznávat to, v co věří církev provádějící křest. Malé děti mohou být pokřtěny pouze tehdy, zaručí-li se jejich rodiče, že je budou vychovávat ve víře. Předpokládá se, že rodiče zajistí naplňování povinností, které ze křtu vyplývají (dodržování jak desatera, tak u katolíků ještě církevních přikázání). Některé křesťanské denominace považují tento křest za neplatný, byť zvyk křtít děti je tradice církve už od nepaměti (výslovně dosvědčena nejméně od 2. století viz Katechismus, 1252). Ježíšova slova: “Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim” (Mk 10,14) a touha rodičů aby jejich dítě žilo a čerpalo z Božích milostí už od počátku své existence, je argument pro křest krátce po narození (podobnou logikou nechávají starostliví rodičové očkovat své děti proti vlivům nemocí jakmile je to možné, protože je to v zájmu dítěte). Křtem se u konvertitů podle převažující víry smazává jak dědičný hřích, tak hříchy z předchozího života.

Obvykle křtí biskup, kněz nebo jáhen, ale ve výjimečné situaci může křtít každý, kdo má úmysl „konat to, co církev“ a křest udělit dle platné formy na základě vyhovění žádosti (tudíž i nevěřící). Křestní formule katolické církve: „(Jméno ve vokativu), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ Při těchto slovech je na člověka lita čistá voda. (Například dojde k porodu na lodi nebo v letadle. Rodiče mohou kapitána lodi nebo letadla požádat o provedení křtu. Církev tento křest uzná, požaduje jen, aby při křtu byla vyslovena výše uvedená formulace, např. "Pavle, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého").

Kritika dětského křtu

Praxe křtění dětí, které o svém křtu nemohou samostatně rozhodnout, bývá z různých důvodů kritizována. Jedním z důvodů, proč je tato praktika některými považována za kontroverzní, je skutečnost, že se dítě křtem stává bez vědomého souhlasu členem církve. Někteří křesťané upozorňují, že sám Ježíš byl pokřtěn až ve 30 letech. Proto křtění dětí odmítají mnohé křesťanské denominace jako baptisté, letniční, charismatici, ale i mormoni, amenité, mennonité, svědkové Jehovovi a další. Ti křest v dětském věku považují za neplatný a pokud k němu došlo, provádí jej v dospělosti znovu.

Závažným argumentem proti křtění dětí je absence katechumenátu. Předpokládá se, že dítě bude vzděláváno v průběhu dospívání od rodičů, avšak právě to se v některých případech neděje, a tak vznikají praktikující křesťané bez jakékoli elementární znalosti křesťanství. Jako řešení tohoto problému by měl sloužit neokatechumenát.

Alternativní formy křtu

Pokud křest nemůže být udělen – například proto, že není voda, existuje podle učení katolické církve křest touhy a křest krve. Umírající, který není pokřtěn a nemůže být u něho křest řádně vykonán, je svojí touhou – vírou pokřtěn. Křtem krve jsou pokřtěni ti, co dřív, než stačili přijmout křest řádný, byli zabiti pro Krista. Nejčastěji se jako příklad uvádějí prvomučedníci. Dnes například v Číně a v dalších zemích je možné, že není pokřtěn člověk, který se rozhodl pro konverzi, protože je dříve pro svoji konverzi zabit. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů také provádí tzv. zástupné křty za ty, kteří již zemřeli a kteří za svého života neměli možnost křest přijmout.

V sikhismu

Související informace naleznete také ve článku Sikhismus.

Součástí sikhistického náboženství je obřad očištění/křtu, který se provádí rituálním ponořením v Khalse v posvátném jezírku u chrámu Harmandir Sáhib.[5] Tento obřad se jmenuje Amrit Sanchar.

Křest v přeneseném významu[editovat | editovat zdroj]

Nejpozději od novověku začal být v západní civilizaci používán pojem křest ve smyslu první zkušenosti, iniciačního rituálu, slavnostního zahájení či inaugurace. Například „křest ohněm“ v tomto smyslu znamená první bojovou zkušenost, obecně vážnou životní událost jako příležitost, při níž je třeba osvědčit své kvality (takové jejich reálné a tvrdé až nemilosrdné prověření).


Křest knihy Ekonomie dobra a zla
Stavitelé začali „křtít“ lodě, letadla, stroje, domy apod., přičemž slavnost křtu byla většinou koncipována jako slavnostní zahájení provozu, spojená s přípitkem, teprve později s rozbitím lahve sektu o palubu lodi apod. Původně totiž u oslav tohoto druhu (zejména u spouštění lodí a zprovoznění budov) bývali přítomni zástupci křesťanských církví, kteří často objekt žehnali a také prováděli kropení objektu svěcenou vodou (odtud také označení „křest“ pro tyto oslavy pochází). V zásadě jde však o ryze marketingové akce, jejichž často jediným účelem je propagace uvedeného produktu nebo instituce. „Křest knihy“, „křest gramofonové desky“, „křest mláďat“ v zoo, nebo jiného produktu („křest tramvaje“[6]) probíhá buď ve formě slavnostního přípitku, jindy ovšem i tak, že je kniha, zvukový nosič apod. doslova polit malým objemem sektu, případně jiné tekutiny.[7]

Je jistým paradoxem, že tuto formu profánního křtu bylo možné zaznamenat i na řadě slavností pořádaných státními organizacemi v období komunistických vlád, které se jinak snažily programově propagovat ateismus.[8] V porevolučním Sovětském svazu nějakou dobu existovaly okťabriny, občanský iniciační rituál. Pozdější alternativou k církevnímu křtu se v komunistických zemích stalo vítání občánků.

V neobvyklém přirovnání použila slovo „křest“ americká politička Sarah Palinová, která označila mučení technikou waterboardingu za „křest (muslimských) teroristů“.[9]

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99est
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 1:35:34

Křest touhy

(lat. baptismus flaminis)

Křest touhy je upřímná touha po svátostném křtu, spojená s dokonalou lí­tostí nad všemi těžkými osobními hříchy. Působí ospravedlnění již před přijetím svátostného křtu vodou a zajišťuje spásu, ačkoliv není svátostí. Tento křest obdrží ti, kteří ze srdce touží po svátostném křtu vodou, ale smrt je zastihne dříve, než stihnou svátostný křest přijmout.

Obdobnou skutečností je tzv. „křest krve".
http://revue.theofil.cz/krestanske-pojm ... clanek=740




Křest krve

(lat. baptismus sanguinis)

Křest krve přijímají ti do­spělí i děti, kteří pro víru v Krista podstoupili násilnou (tj. mučednickou) smrt ještě před tím, než mohli přijmout svátostný křest vodou.

Jak píše Cyril Jeruzalémský ve své Katechezi (3,10): "Kdo není pokřtěn, není spasen, kromě mučedníků, kteří i bez křestní vody dostávají království." Sv. Basil Veliký k tomu píše: "Jsou pak tací, kteří bojovali v obraně pravé víry a skutečně, a nikoliv napodobováním, podstoupili smrt pro Krista. Pokřtěni ve vlastní krvi nepotřebovali ke spáse ani symbolu vody." (O Duchu Svatém, XV,36)

Obdobnou skutečností je tzv. "křest touhy"

http://revue.theofil.cz/krestanske-pojm ... clanek=741
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 1:39:16

Nezbytnost křtu, křest vodou, křest krve a touhy, nepokřtěné děti

Katechetická promluva dle Učící se církve o svátku Křtu Páně - 10. ledna 010


Úvod:

Je velice pěkné, že o svátku Křtu Páně křtí Svatý otec Benedikt XVI. 14 dětí z celého světa, 7 chlapců a 7 děvčat různé barvy pleti. U nás sice nekřtíme, ale o křtu svatém si máme něco říci. Především si neplést křest vodou s takzvaným křestem šampaňským.

1.

Jenom v tom prvním případě platí, že kdo se nenarodí z vody a z Ducha nemůže vstoupit do Božího království. Tak to řekl Pán Ježíš a z toho vyplývá, že kdo se narodí z vody a z Ducha svatého, má vstupenku do nebe. Šampaňské mu k tomu nepomůže. Pán Ježíš to jinde řekl ještě jasněji: Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen. Proto je křest nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost. Církev nezná jiný prostředek, kromě křtu, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovuzrodit "z vody a Ducha" všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh svázal spásu se svátostí křtu, nicméně není vázán na své svátosti. Proto v katechismu čteme doslova: Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev. Je dovoleno předpokládat, že by tyto osoby chtěly být pokřtěny, kdyby poznaly, že je nezbytný. Čili: kdo takto dopadne, může být spasen. K tomu katechismus v článku 1260 přidává: "Kristus zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh". To je učení církve, to je slovo církve, nikoho nezavrhuje, další možnosti neuzavírá. Všimněme si však, že Ježíšovo slovo zní naprosto jasně: Kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen.

2.

A co když to někdo nestihne, připravuje se na křest, ale přijde doba pronásledování a je umučen. Církev byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž by přijali křest, jsou pokřtěni svou vlastní smrtí pro Krista a s ním. To není křest vody, ale krve a má stejné účinky, totiž spásu. To samé platí, když se někdo připravuje na svatý křest a dostane mrtvičku. Toužil být pokřtěn, je to křest touhy a i ten přináší plody křtu, i když není svátostí. Katechismus to shrnuje v článku 1259: Pro katechumeny, kteří umírají před křtem, jejich výslovná touha přijmout ho, spojená s lítostí nad vlastními hříchy a s láskou, jim zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost.

3.

Na závěr otázka nejbolestnější: Umřou malé děti, hned po porodu, anebo ještě pod srdcem matčiným, ať už jde o potraty samovolné anebo umělé. Mají sice dědičný hřích, ale osobně nic nezavinily. Doplatí na to? Katechismus mluví všeobecně, ale přitom citlivě a biblicky. Poslechněme si článek 1261. Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství, jak to také dělá při pohřebních obřadech za ně. Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili, a Ježíšova něha k dětem, jež mu dala říci: "Nechejte děti přicházet ke mně, nebraňte jim" (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu.

Závěr:

Neříkejme křesty, ale vždy mluvme o svátosti křtu, o svatém křtu. A všichni bychom měli umět pokřtít v nouzi, v nebezpečí života. Anebo to druhým vysvětlit,co by měli dělat.

Stačí voda, jakákoli voda, musí se dotknout tělíčka toho dítěte, stačí tělíčka, nemusí to být přímo na čelíčko a má se říci: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Může to udělat každý, i nevěřící, musí mít jen dobrý úmysl.Tedy nedělat to naoko, nedělat to jako hru, ale chtít dělat to, co dělá církve. Ta nakonec chce, aby se naplnila Ježíšova zaslíbení, aby se naplnilo nebe, kam může vstoupit každý, kdo se narodí z vody a z Ducha a také i ti, kteří mají křest krve nebo křest touhy. Přičemž Boží milosrdenství nechceme a nesmíme omezovat, protože to je věčné.

Amen.

http://www.poutnik-jan.cz/promluvy--c/n ... tene-deti/
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 1:51:07

A ještě jeden křest.... :D




Pojem křtu Duchem svatým

Mnozí katolíci jsou nervózní ze samého termínu ´křest v Duchu svatém´, aby nedocházelo k matení
z knihy Křest Duchem svatým


Mnozí katolíci jsou nervózní už ze samého termínu „křest v Duchu svatém“, aby nedocházelo k matení a záměně se křtem vodou, tedy svátostným křtem. Mohlo by to vypadat, že vyznáváme dva křty - jeden vodou a jeden Duchem. Proto někteří nahrazují pojem křtu v Duchu různými opisy, např. nové hlubší vylití Ducha svatého, obnova křtu a biřmování, uvolnění nebo pronikání Ducha svatého, apod.

V katolickém církevním dokumentu se zcela oficiálně objevil tento pojem poprvé dne 13.03.1992 v listu biskupa P.J. Cordese, tehdejšího viceprezidenta Papežské rady pro laiky, kde píše „charizmatikům“ (ICCRO)[4]u příležitosti 25 let počátku charizmatické obnovy: „Povzbuzuji vás, abyste zůstali věrni milosti, kterou jste přijali skrze křest v Duchu svatém.“[5]


2.1 Novozákonní ozřejmění fenoménu křtu v Duchu svatém

2.1.1 Předpovědi

Křest v Duchu svatém je biblický pojem. Vlastní význam slova křest - baptisma - je ponoření. Jan Křtitel poukazuje na Ježíše jako na toho, který „vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3,11 „baptisei en pneumati agiv kai puri“). Taktéž u Mk 1,8 (bez ohně) a u Lk 3,16 identicky s Mt.

Naplnění tohoto Janova proroctví, vícekrát v evangeliích potvrzeného Ježíšem (srov. Jan 14,15.25; 16; Lk 11,13), a dokonce Zmrtvýchvstalým vysvětleného ve Sk 1,5 slovy „... vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní“ (umeis de hn pneumati baptisqhsesqe agiv ou meta pollas tautas hmeras), je třeba vidět v události Letnic.


2.1.2 Letnice

Lukáš o letniční události (Sk 2,3-4) informuje, že „se jim ukázaly jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“(kai wfqhsan autois diamerizomenai glvssai wsei puros kai ekaqisen ef ena ekaston autvn, kai eplhsqhsan pantes pneumatos agiu, kai hrxanto lalein eterais glwssais, kaqws to pneuma edidou apofqeggesqai autois).

Náš ekumenický překlad je v tomto místě nepřesný, neboť v textu není nic o mluvení ve vytržení. Žádná „extasis“ není zmíněna, apoštol Petr ve svém vysvětlení popírá opilost, ale odvolává se na naplněné proroctví proroka Joela. (srov. Sk, 2,13-21) Také je v této souvislosti asi vhodnější trvat na překladu v. 4, že Duch jim „dal vyjádřit se.“

Výslovně v textu přichází souvislost ohně a Ducha svatého (což bylo předpověděno Mt 3,11; Mk 1,8; Lk 3,16). Dalšími prvky jsou mluvení v jazyku, a to o velikých skutcích Božích (magnalia Dei). Můžeme tu vnímat souvislost s Ježíšovým jásáním v Duchu svatém (srov. Lk 10,21), když chválí Otce, za to, co vykonal.


A. VÝZNAM LETNIČNÍ UDÁLOSTI

Petr ve svém kázání shrnuje význam letnicového vylití Ducha takto:
1. Začaly se „poslední dny“ (s odvoláním na Joela, Sk 2,17-20).

2. Letniční událost je Boží znamení, že právě toho Ježíše, „kterého jste vy ukřižovali“, Bůh vzkřísil z mrtvých a ustanovil Mesiášem (Sk 2,22-24.36).

3. Obrácení a přijetí křtu v Ježíše Krista je cestou z hříchů ke spasení.

4. Boží odpovědí člověku je dar Ducha. (Sk 2,37-40).

Zdá se, že lze z Petrovy řeči dovodit, že naplnění Duchem - tato náboženská zkušenost apoštolů, které byli svědky ostatní přítomní - je nabídkou pro každého, kdo se obrátí ke Kristu, přijme ho za Pána a vyzná jako Mesiáše, což veřejně se dosvědčuje činem křtu.


B. ÚČINKY VYLITÍ DUCHA O LETNICÍCH

Nemůžeme přehlédnout nejen průvodní znaky „křtu v Duchu“, ale také ovoce a proměnu člověka, kterou Duch působí.

1. Vzniká společenství nových vztahů: „poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“. Respekt a vzájemná úcta charakterizovala vzájemné vztahy, Boží moc působila ve společenství. Sociální solidarita (zřejmě ovšem též pod vlivem toho, že nastaly poslední dny), společná modlitba, radost a chvála, misie (srov. Sk 2,41-47).

2. Písmo svědčí o osobní proměně apoštolů. Nyní opustili bezpečí večeřadla a bez strachu svědčí a konají to, co činil Ježíš, a co jim on sám přislíbil, že budou konat (srov. Mk 16,16-18; Jan 14,12): zázraky, které nápadně a jasně připomínají zázraky Ježíšovy (srov. např. uzdravení ochrnulého Sk 3, 9,32-35 a Mt 9,1-8, vzkříšení Tabity (Sk 9,36-43 a Mk 5,21-43), atd. Vysvětlení opět podává sám Petr: „... proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí. Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše (...), a protože tento člověk (...) uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví...“ (Sk 3,12-16).

Jinými slovy: Ježíšova moc - Duch svatý - působí skrze apoštoly, z toho má posluchač a čtenář Písma uzavřít, že Ježíš opravdu žije.


2.1.3 „Letnice pohanů“ - křest Kornélia v Cesarei

Ve Sk 10,1-11,18 se popisuje událost křtu Kornélia, pohana. Pozoruhodná je tu skutečnost, že zatímco Petr káže evangelium, sestoupí na přítomné Duch svatý (Sk 10,44-46). Příchod Ducha je popsán obdobnými znaky, jako o Letnicích v Jeruzalémě. Zmiňuje se, že „je slyšeli mluvit v jazyku a chválit Boha“(glwssais kai megalunontwn ton Qeon).

Příběh odůvodňuje misii k pohanům a potvrzuje, že Ježíš jim dává téhož Ducha, jako Židům o Letnicích. Takto to sám Petr hodnotí: „Když jsem k nim začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý, jako už na počátku sestoupil na nás.. Tu jsem si vzpomněl na to, co řekl Pán: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.“ (Sk 11,15-16)

Tato událost se někdy nazývá „Letnice pohanů“. Duch zde sestupuje již před vlastním svátostným křtem, což nesvědčí o zbytečnosti svátostného křtu pro spásu nebo o náhradě křtu Duchem, to by ho Petr již vůbec neudílel, ale svědčí pro to, že pohani nemusí nejdříve přistoupit k židovství, aby měli účast na spáse. Pro Petra právě naplnění Duchem je důvodem, aby udělil svátostný křest.


2.1.4 Události v Samaří

Ve Sk 8,14-19 se dočítáme o dalším líčení křtu v Duchu. Zde Duch svatý sestupuje na již pokřtěné křesťany, když na ně apoštolové za modlitby vkládají ruce[6]: „Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli pokřtěni jen ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“. (Sk 8,15-17)

Zde sice nejsou výslovně zmíněny obvyklé projevy křtu Duchem svatým, ale vzhledem k následující žádosti Šimona kouzelníka, lze soudit, že příchod Ducha probíhal za doprovodu smysly poznatelných jevů, zřejmě obdobných jak popsáno jinde. „Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl: Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce“. (Sk 8,18-19)

Toto svědectví popisuje naplnění Duchem svatým jako samostatný proces, který navazuje na svátostný křest.


2.1.5 Událost v Efezu

Zde se Pavel setkává s divnými „křesťany“, kteří ani nevědí, že je Duch svatý. Při setkání s nimi, hned Pavel cítí, že tu není něco v pořádku. „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?“, ptá si jich Pavel. (Sk 19,2-7) Po odstranění „závad“ nejprve patřičnou katechezí a následném přijetí svátostného křtu vodou, „na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali“ (elaloun te glwssais kai eprofhteuon). Zde jsou zmíněny glosolálie a dar proroctví v souvislosti se křtem v Duchu. I zde je skutečnost naplnění Duchem jmenována sice v linii svátostného křtu vodou, ale přitom jako samostatný proces.


2.1.5 Křest v Duchu u sv. Pavla

V pavlovských textech nemáme přímé popisy křtu v Duchu, ale často zachycuje účinky působení Ducha v jednotlivcích i společenství, a to ve směru morálním a charizmatickém.

Přesto se ovšem dovolává v Gal 3,2-5 na smysly zakusitelnou osobní zkušenost křesťanů s Duchem, kterou prožili po svém obrácení ke Kristu. „Dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci (tolik jste vytrpěli) jste prožili nadarmo? Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili?“ (Gal 3,2-5)

Centrální výpovědí o naplnění Duchem svatým je u sv. Pavla vyjádření, že „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“. (Řím 5,5) Důsledky tohoto naplnění popisuje celá osmá kap. Římanům, koncentrovaně ji lze vyjádřit a shrnout do výroku: „Přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče“ (Řím 8,15). Obdobně i v Gal 4,6.

Pro Pavla je tedy křest Duchem vlastní zkušeností s Boží láskou a se znovuzrozením k Božímu synovství (milost ospravedlnění Božích synů a dcer) a vstupní branou k novému životu Božích dětí. Tento nový život se projevuje ovocem (srov. Sol 4,1-8; 1Kor 6,1-11; Ef 4,22-32; Gal 5,16-25) a charizmaty (1Kor 12;14; Ef 4,7-15; Řím 8,26.27).


2.1.6 Ježíšův křest v Jordánu

Účinek křtu v Duchu svatém, kterou Pavel popisuje jako zkušenost syna nebo dcery s Božím otcovstvím, nás směruje zpět k události zaznamenané na počátku synoptických evangelií. Jedná se o Ježíšův křest v Jordánu, kde byl Ježíš sám jako člověk naplněn Duchem a veřejně Bohem osvědčen: „To je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“. (Mt 3,17; srov. Mk 1,11; Lk 3,22)

Je pravděpodobné, že líčení Ježíšova křtu v Jordánu je formulováno právě s ohledem na letniční zkušenost apoštolů a praxi prvotní církve.[7] Neunikne nám, že i Petr ve svém kázání v Cesareji se odvolává na tuto událost: „Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan. Bůh pomazal Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním“. (Sk 10,37-38) To je právě část oné řeči, při níž sestoupil na posluchače Duch svatý. Zdá se tedy, že je prokazatelná souvislost křtu v Duchu svatém a prožitím stavu Božího dětství. Je to možno interpretovat tak, že Ježíšův křest v Jordánu a jeho zkušenost s láskou Boha Otce je prazákladem křesťanovy zkušenosti Božího dětství, kterou zakusil při svém křtu v Duchu svatém.

I v líčení Ježíšova křtu spatřujeme určité standardní znaky křtu v Duchu: hlásání pokání, konání křtu, obdarování Duchem (srov. Lk 3,21.22 a Sk 2,38). Petr zároveň ve své katechezi vyjadřuje souvislost mezi Ježíšovým křtem a jeho následným charizmatickým působením.


2.2 Předběžné shrnutí

Ve Skutcích znamená křest Duchem svatým prvotní křesťanskou zkušenost, kterou působí Bůh skrze Ježíše Krista. Ježíš přitom vylévá svého Ducha na všechny ty, kteří se mu veřejně odevzdávají, a to při křtu v jeho Jméno. Boží odpovědí na toto člověkovo sebedarování se Bohu je dar Ducha svatého, který působí proměnu člověka v křesťana (křesťanku) a začlenění jej do společenství pravého Izraele. Duch člověka vybavuje odvahou ke svědectví, darem chvály a dalšími charizmaty. Projevení darů Ducha je pro prvotní církev důkazem, že Ježíš opravdu je živ.

Pavel stojí naprosto přesně v linii Skutků, ale více zdůrazňuje ospravedlňující skutečnost Božího dětství a naplnění Duchem jako výchozí pozici pro křesťanský život každého jednotlivého věřícího. I pro něho je naplnění Duchem opravdový zážitek, který lze vnímat, vidět, slyšet, cítit. Nejde o pouhou ideu. Ve zkratce tuto zkušenost vyjadřuje voláním: „Abba, Otče!“

Zároveň si můžeme být na základě výše řečeného jisti, že křest Duchem podle Písma je událostí, kterou je třeba klást do souvislosti se křtem vodou (svátostným) a vkládáním rukou (biřmováním).


2.3 Svědectví Otců o křtu v Duchu

Existují četná a významná svědectví mezi církevními Otci o tom, že křest v Duchu svatém má biblický charakter. Popisují velmi barvitě projevy křtu v Duchu. Při porovnání těchto svědectví zjistíme, že jsou shodná, ačkoli pocházejí ze tří odlišných lokalit: severní Afriky, Asie a Evropy. Tím prakticky reprezentují celou církev a potvrzují, že charizmatické projevy, které mají svůj kořen ve křtu Duchem svatým, nebyly nějakou specialitou určitých oblastí nebo jednotlivých sborů, ale normálním projevem života celé tehdejší církve. Někteří Otcové, zdá se, chápali křest Duchem přímo jako synonymum křesťanské iniciace. Zcela určitě lze z jejich svědectví dovodit, že křest Duchem souvisí s iniciačními svátostmi a pokládají ho prakticky za veřejnou záležitost a pravidlo.[8]

https://www.pastorace.cz/Knihovna/2-Poj ... vatym.html
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 2:02:58


Víra je »temné světlo«... je »uchopením« Boha


Každý paprsek světla, které dopadá jako předzvěst budoucího jasu do naší noci, je neocenitelnou pomocí...Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein)

Láska je život v nejvyšší dokonalosti: bytí, které se věčně odevzdává, aniž by pocítilo nějaký úbytek, nekonečná plodnost.

Nejniternější podstatou lásky je odevzdanost, vydanost. Bůh, který je láska, se daruje svým tvorům, které stvořil k lásce.

Srdce je vlastním středem života. Slovem »srdce« označujeme tělesný orgán, na jehož činnost je vázán tělesný život. Stejně tak jím však běžně rozumíme nitro duše, zřejmě proto, že právě srdce se nejvíce podílí na tom, co probíhá v nitru duše, neboť nikde jinde nepociťujeme spojitost těla a duše tak silně.
V nitru je podstata duše rozevřena směrem dovnitř. Jestliže naše »já« žije tady – v základu svého bytí, kde je vlastně jeho domov a kam patří –, pociťuje něco ze smyslu svého bytí a pociťuje svou soustředěnou sílu, ještě než se rozdělí na jednotlivé dílčí síly. A vychází-li život tohoto »já« právě odsud, žije »já« plným životem a dosahuje vrcholu svého bytí. Ty obsahy, které se zachytí zvnějšku a proniknou až sem, nezůstávají jen vlastnictvím paměti, ale mohou přejít »do těla a krve«, a tak se stát v duši životodárným zdrojem síly. Je ovšem také možné, že sem pronikne něco svou podstatou cizorodého, co život duše stravuje. To se pak stává pro duši, jestliže nesebere všechny své síly a nevypudí to ze sebe ven, smrtelným nebezpečím.

„Hledáš-li snad nějaké vyvýšené místo, nějaké svaté místo, poskytni své nitro jako chrám Boží. ‚Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.' (1) Chceš se modlit v chrámě? Modli se v sobě. Ale napřed musíš být chrámem Božím, neboť ve svém chrámě Bůh naslouchá tomu, kdo ho prosí." (2) „Vyveď mne z bloudění: buď mi vůdcem a já se vrátím do sebe a do tebe." (3) Mystické omilostnění poskytuje osobní zkušenost toho, čemu učí víra: přebývání Boha v duši. Člověk, který veden pravdou víry hledá Boha, se ve svém svobodném úsilí vydá právě tam, kam ho přitahuje mystické omilostnění: od smyslů a »obrazů« paměti, ba dokonce i od přirozené činnosti rozumu a vůle se uchýlí do prázdné samoty svého nitra, aby tam setrval v temné víře – v prostém milujícím vzhlížení ducha ke skrytému Bohu, který je zahaleně přítomen. Zde – na místě svého spočinutí – bude v hlubokém pokoji prodlévat až do té doby, než se Pánu zlíbí proměnit víru v blažené patření na Něho.

Víra je »temné světlo«. Umožňuje nám něco chápat, ale jen proto, aby poukázala na to, co pro nás zůstává nepostižitelné. Jelikož sám prazáklad všeho jsoucího je neprobadatelný, dostává se vše, co je z něho vidět, do »temného světla« víry a tajemství... Víra je jakýmsi »uchopením« Boha. Toto uchopení však předpokládá, že i my sami jsme »uchopeni«: nemůžeme věřit bez milosti. A milost je podíl na Božím životě. Otevřeme-li se milosti a přijmeme-li víru, máme v sobě počátek věčného života.

Víra je Boží moudrosti blíž než veškerá filozofická a dokonce i teologická věda. Poněvadž je však pro nás obtížné chodit v temnotě, je každý paprsek světla, které dopadá jako předzvěst budoucího jasu do naší noci, neocenitelnou pomocí, abychom na své cestě nezbloudili.

(1) 1 Kor 3,17.
(2) Augustinus: In Ioannis evangelium tractatus 15,25.
(3) Augustinus: Soliloquia II 6,9.

Převzato z knihy: Edita Steinová, Myšlenky a meditace
Vydalo: Trinitas, 2000
Vybral a upravil: Norbert Žuška, OCarm.

http://www.karmel.cz/index.php/karmelit ... gicka-veda
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích

Re: Křest...

Příspěvekod Alaja » stř 13. bře 2019 2:47:07

Bůh je světlo: Buďme proto světlem, křesťané!


Bible často hovoří o světle a tmě. Pokud chceme charakterizovat esenci světla, musíme nutně k jeho zdroji – k Bohu.

Jako křesťané věříme, že Bůh stvořil vše svým Slovem z ničeho (ex-nihilo). Cokoliv, co existuje, existuje v závislosti na Bohu. A proto, tak jako potřebujeme slunce, abychom mohli vidět okolní svět, potřebujeme Boha, abychom jej dovedli definovat.

Nebo-li: Bůh je měřítkem všech věcí. A když tedy hovoříme o světle a tmě, a chceme-li definovat světlo, musíme zvednout hlavy a dívat na zřídlo veškerého jsoucna – věčného Hospodina.

O světle v Bibli nalezneme mnoho, ale nejzajímavější verš je pravděpodobně v první Janově epištole: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma.“ (1 Janův 1:5).

Co to znamená, že Bůh je světlo a není v něm žádná tma? V prvé řádě si všimněme banální, nicméně zásadní skutečnosti: Světlo není něco, čeho se Bůh snaží dosáhnout – On sám je světlem!

Bůh Bible je zřídlem všech perfekcí a je sám sobě zákonem! Není zavázán vůči nějakému vnějšímu zákonu či spravedlnosti – kdepak! To by pak znamenalo, že nad Hospodinem existuje ještě nějaká vyšší autorita – nějaký další Bůh. Bible nám ale jasně říká, že Hospodin je tou finální Autoritou. A co se týká třeba té spravedlnosti, tak my poznáváme, co je doopravdy spravedlivé jen tehdy, když se díváme na to, jaký je Bůh.

Světlo je součástí Boží esence a vyjadřuje excelence Jeho dobroty (obzvláště morální). Evangelium Ježíše Krista zjevuje právě tuto morální dokonalost, neboť Bůh, který nemůže odpustit žádný hřích, neboť je spravedlivý (a je světlem), může odpustit hříšníkům pouze tak, že za ně zaplatí svou vlastní krví. Zde si vypůjčím citát reformovaného teologa Arthura W. Pinka: „Bůh často odpouští hříšníkům, ale nikdy neodpustí žádný hřích.“

Bůh, jenž je světlem, a ve kterém není žádná morální vada, povolal hříšníky ze světa, aby mohli toto světlo nést dál. Aby zvěstovali o velikých a mocných skutcích Božích – aby byli, jak říká Pán Ježíš, světlem světa (Matouš 5:14).

Křesťané nemají svůj poklad ukrývat, ale mají ho nést vysoko nad hlavami, aby všichni viděli zdroj jejich radosti – tu nejcennější perlu jejich života. Poznáním Pána Ježíše Krista, který se nám stal „moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením “ (1 Kor. 1:30), jsme získali ten největší poklad.

Westminsterský katechismus odpovídá na otázku, co je nejvyšším cílem človeka, následujícím způsobem: „Nejvyšším cílem člověka je oslavovat Boha a věčně se z Něj radovat.“ A podobná slova nacházíme i u apoštola Pavla: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.“ (1 Kor. 10:31).

Cokoliv, co děláme, máte činit k Boží slávě, abychom ukazovali světu, jak si ceníme poznání Pána Ježíše Krista. Aby svět, vzbuzen Duchem svatým, přišel a ptal se po zdroji této naděje, kterou máme v Pánu. A je to také jediný smysl života – poznávat Boha a věčně se z něj radovat.

Co to znamená pro náš život? „Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.“ (Efezským 5:8). Žijme jako děti světla, „upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12:2). Pro radost z poznání Pána Ježíše a věčného života, pro slávu tohoto požehnání, kterému se nám dostalo zdarma v Evangeliu, žijme jako velvyslanci Kristovi a ve všem, cokoliv děláme, oslavujme Boha!

Krásně to navazuje na pobídku Pavla ve 4. kapitole Efezským: „Zloděj ať již nekrade, ale ať raději pracuje a dělá vlastníma rukama něco dobrého, aby měl co dávat tomu, kdo má nedostatek.“ (Efezským 4:28). Jde o princip, který provází celý náš život. Podobně můžeme říci: Lhář, ať už nelže, ale ať hovoří pravdu v mírnosti a lásce. Lenoch, ať nyní pracuje tak, aby svou poctivou prací (či studiem) zjevoval slávu Boží. Proměněný život, který lidé mohou vidět, zjevuje světlo, které do nás Bůh zasadil svým Slovem.

To platí ve všech oblastech života. Zejména tam, kde je svět ve velké temnotě. Křesťané rozhodně nemají být tmáři, kteří odmítají vědění; zbožnost nemáme zaměňovat za pobožnost či pověrčivost. Naším evangeliem je Ježíš Kristus a poznáním Jeho byla naše mysl osvícena, a proto si vážíme vlastností, které jej reprezentují. Pán Ježíš jako člověk nebyl pověrčivý, ani netrávil většinu času studováním konspiračních teorií. Také se nesnažil evangelizovat lidi teorií o ploché zemi. Podobné aktivity, které vyznávající křesťané dělají, nelze popsat jinak než tmářství a nemají s křesťanstvím ani Kristem nic společného. Proto se jich vyvarujme!

Křesťané mají být známí velikou úctou k pravdě a k poctivosti v bádání. Mají mít úctu k vědění a ke vzdělání. A mají, jak říká Písmo, bořit rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha (2 Kor. 10:5). Ale vždy s mírností a láskou. Bůh nám k tomu dal mocnou zbraň Božího Slova.

Bůh nás povolal k tomu, abychom svým životem zjevovali Jeho slávu. To je veliká čest, ale i zodpovědnost. Nechcete proto, abyste svým jednáním zatvrzovali lidi nad rámec jejich přirozeného a hříšného odporu ke svatému Bohu. Nechcete sami sebe stavět mezi evangelium, které je mocí Boží k záchraně (Řím. 1:16) a svatého Boha, který může odpustit každému, kdo by uvěřil v Pána Ježíše Krista.

Položme si proto jednoduchou otázku: Přináší můj život Bohu slávu? Zjevuji svým životem světlo, které do mě zasadil Bůh? Pamatujte na to, že všichni jste velvyslanci Kristovi. Vy jste jediná Bible, kterou někteří nevěřící budou číst, a proto musíte žít tak, abyste zjevovali Boží slávu a svým chováním neodrazovali lidi od evangelia.

Na závěr si připomeňme krásná Pavlova slova, která zjevují, jak moc si vážil poznání Pána Ježíše Krista.


„Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry.“ (Filipským 3:7-9).

http://www.slovo-pravdy.cz/2018/07/06/b ... -krestane/
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 2819
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 182
Poděkováno: 238-krát v 228 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků