https://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-se ... paign=nullPozor na falešnou pozitivitu nejen o VánocíchJedním ze smyslů života, zvlášť toho soukromého, je hledání spokojenosti a štěstí. Často slýcháme, že tu jde především o osobní postoj. Prostě máme být pozitivní a dobré věci přijdou, hlásají motivační citáty. Jenže permanentní nucená pozitivita není přirozená, tudíž vyvolává i řadu nechtěných vedlejších účinků. Dokonce i ubližuje. A to i o Vánocích.
Jako u spousty původně dobrých věcí i tady platí, že bychom ani ve snaze zlepšit svůj život neměli zacházet do extrémů. Termín toxická pozitivita se vztahuje k životní snaze za každou cenu udržet stoprocentně kladný životní postoj, a to čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.
Navíc vyžaduje absenci negativních pocitů nejen od sebe, ale i od svého okolí. Že je to nemožné? Tím víc překvapuje, kolik lidí se o to alespoň intenzivně snaží.
Efekt totiž může být úplně opačný. Podle odborníků je to totiž skvělý recept na zesílení nepříjemných a znepokojujících pocitů a všeobecné frustrace.
„Je to paradox, ale tento přístup nakonec přinese mnoho zármutku,“ uvádí Brock Bastian, spoluautor studie zabývající se potlačováním některých emocí z celkové pocitové škály.
„Tito lidé mají mnohem větší náchylnost k obsesivnímu zabývání se každou negativní emocí, která jim prolétne hlavou,“ upozorňuje vědec a doporučuje přístup, který také velí zdravý rozum – negativní emoce bychom si připouštět měli, protože život není jen růžový.
Pocity prostě nelze popírat
Snaha zvládnout vše perfektně, a ještě se u toho cítit dobře, je velmi náročná. Pokud chceme rodině připravit „dokonalé“ Vánoce, které si všichni stoprocentně užijí, můžeme dosáhnout pravého opaku. Zvlášť když k tomu máme zapotřebí kontrolovat i emoce ostatních.
„Je to téměř jistý recept na neúspěch. Pokud takto žijeme dlouhodobě, je to na náš energetický dluh a může nás přivést ke kolapsu,“ říká Jitka Holčapková z pražské kliniky KAPPA a dodává, že člověk tím frustruje nejen sebe, ale i své okolí.
Důsledky takového chování můžeme dobře vidět na trochu extrémním příkladu publicistky Helen Wilson Beeversové. Od mládí trpí vážnou nemocí a mnohokrát byla dlouhodobě hospitalizována.
„Už ani nevím, kolikrát jsem slyšela: Dívej se na to z té lepší stránky.“ Řeči o tom, jak by všechno mohlo být lepší, jen kdyby chtěla a měla pozitivní přístup, považuje nejen za povýšenecké, ale i překrývající realitu a potlačující skutečné pocity. Pokud chceme někomu pomoci, těžko toho dosáhneme tím, že po něm budeme chtít, aby popíral závažnost problému nebo považoval své autentické emoce za neadekvátní.
„Měli bychom být v rovnováze,“ říká psychiatrička Jitka Holčapková. „Na jedné straně je tu škarohlídství a na druhé falešná pozitivita, která je hodně o nepochopení celkové situace, snaze vyhnout se nepříjemnostem.“
Můžeme naslouchat a sdílet
Podle psychiatričky je do určité míry přirozené, že se nechceme zabývat cizími problémy, a nakonec se musíme rozhodnout, jestli nám to stojí za to, nebo ne.
„Falešná pozitivita je taková obrana na vše, třeba před tím, abychom si připustili, že daný člověk je smutný a my s tím nemůžeme nic dělat.“ Nemáme tu moc, udělat z něj šťastnou a spokojenou bytost jen lusknutím prstů nebo hláškou: Pozitivní myšlenky přinášejí pozitivní věci.
„Takovým přístupem si lidé ničí vztahy. Pokud se takhle budete dlouhodobě chovat ke svým blízkým, způsobíte konflikty.“ Navíc budete těžko působit věrohodně a autenticky a lidé se k vám nebudou obracet s důvěrou.
Co tedy pro své blízké můžeme udělat? Těžké chvíle někdy potkají každého. „Můžete pomoci i bez mluvení, zabalit ho do deky, uvařit mu čaj, to může být hodně přínosné,“ radí Jitka Holčapková. Schopnost unést cizí nepříjemné emoce se dá trénovat a sdílení je mnohdy to jediné, co zmůžeme.
„Neměli bychom tlačit smutného člověka k něčemu, na co nemá kapacitu, a neměli bychom chtít rychle vyřešit jeho smutné stavy. To nezvládnou ani odborníci, akorát tím přivodíme sami sobě frustrace.“
Malé nečestnosti
Na druhou stranu jsme povzbuzení někdy v životě potřebovali všichni. Slova jako: Neboj, to se vyřeší, nám mnohokrát pomohla. Dá se tedy poznat, kdy jde o povzbuzení přínosné, a kdy je toxické?
„Pokud pozitivitu používáme jen jako zástěrku k tomu, aby byly umlčeny skutečné lidské zážitky a prožitky, je to špatně,“ myslí si psycholožka Jamie Longová, podle které všichni prožíváme nejen bolestivé, ale i prostě jen nepěkné emoce.
„Pravda je, že my lidé máme své chyby. Někdy jsme žárliví, rozzlobení, dotčení nebo lakomí.“ Pokud jsme podle psycholožky nuceni celý den vysílat jen „pozitivní vibrace“, jsme obráni o možnost autentického lidského prožitku. Nedává nám to možnost uvědomit si své „ošklivé“ pocity nebo strachy, natož je zpracovat.
Podle odborníků přináší příliš pozitivní přístup tato negativa:
•Pocit studu. Nemusíme si ho ani uvědomovat, ale máme pocit, že bychom měli něco dělat jinak a skrývat, co jsme. Příklad? Třeba výčitky kvůli žárlivosti nad perfektními fotkami z Instagramu.
•Potlačování emocí. Vytvoříme si personu pro okolní svět i pro své nejbližší, a tím popíráme, kdo opravdu jsme.
•Izolace a jiné vztahové problémy. Pokud se chováme neautenticky, začneme se izolovat od světa, ale i sami od sebe.
Psycholožky Jamie Longová a Samary Quinterová dávají příklady toxických, a naopak pozitivních vět.
Mezi ty falešné patří: Nemysli na to a buď v pohodě. Prohra je nesmysl. Všechno bude dobré. Budeme tu mít jen pozitivní vibrace. Když to zvládnu já, tak ty taky. Soustřeď se na ty dobré stránky. Vše se děje z nějakého důvodu. Mohlo by to být horší.
Vhodnější jsou tyto přijímající komentáře: Pověz mi, jak se cítíš. Poslouchám. Prohra je součástí úspěchu. To musí být těžké, myslím na tebe. Jsem tu pro tebe i v dobrém i ve zlém. Každý to máme jinak, a to je v pořádku. Nejsi v tom sám. Občas si vytáhneme tu krátkou sirku. Jak ti můžu pomoci? Je mi líto, že tím musíš procházet.
Napsal: stř 11. pro 2019 8:54:04
S kým nebo s čím by měl soucítit? 
