Vědci našli zlo

[vostalpetr]

To je na mě moc,

7 je moc,

já jsem si to zjednodušil na pouhé tři,

dole, nahoře a kolkolemdokola

i když vlastně to jsou jen dvě, protože nahoře a dole je to stejný,

a vlastně je to jen jedna páč nahoře i dole je taky kolkolemdokola...

[vostalpetr]

Je to dobro nebo zlo?

To nevím, mně se to furt plete jak ti sloni....

[Alaja]

A jak to všechno asi platí u siamských dvojčat?

https://www.tyden.cz/rubriky/veda/dvojc ... 31562.html

Dvojčata z Manily mají jedno tělo, dvě hlavy

29.07.2009

V noci z úterý na středu se v hlavním městě Filipín devětadvacetileté matce narodila siamská dvojčata. Holčičky mají jedno tělo a sdílejí většinu vnitřních orgánů. O jejich šanci na přežití rozhodne zřejmě vyšetření srdce.

Ředitel nemocnice Ruben Flores řekl filipínskému tisku, že pravděpodobnost takové události je jedna k osmdesáti tisícům. Měl však zřejmě na mysli narození siamských dvojčat obecně, nikoli tento konkrétní typ spojení, který je mnohem vzácnější. Dvojčata byla podle něj převezena do kardiologického centra, protože vyšetření odhalila problémy se srdcem - nebo spíše se srdci.

Kardioložka Eden Latosaová potvrdila, že ultrazvuk ukázal dvě srdce, která však leží ve společném osrdečníku. Levé se zdá pracovat sice s problémy, ale relativně normálně. Pravé však vykazuje značné abnormality. Další vnitřní orgány, například játra, ledviny nebo trávicí soustavu, mají děvčátka společné. Oba lékaři vyloučili možnost chirurgického odstranění jedné z hlaviček. „Budoucí vývoj záleží na stavu jejich srdcí. Pokud mají pouze jedno funkční srdce, nepřežijí," prohlásil nejmenovaný expert v místním rádiu.

Matka porodila císařským řezem a až do porodu ona ani lékaři o žádném problému nevěděli. Vyšetření ultrazvukem prý nic neobvyklého neodhalilo.

Siamská dvojčata - chyba v embryonálním vývoji

Pokud se v prvních dnech vývoje embryo rozdělí na dvě části, narodí se jednovaječná dvojčata. Ve vzácných případech je však rozdělení neúplné. Podle alternativní teorie se embryo sice zcela rozdělí, ale obě části následně opět splynou. Obě embrya vzniklá rozdělením totiž nevnímají svého „souseda" v děloze jako cizí organismus. Jsou geneticky zcela totožná, a mají proto stejné i bílkoviny na povrchu buněk, které za normálních okolností fungují jako unikátní „vizitka" organismu.

Přesná oblast a rozsah spojení rozhoduje o tom, jakou část těla mají siamská dvojčata společnou. Někdy jde jen o relativně malý kontakt a oba jedince není obtížné chirurgicky oddělit. Jindy dvojčata sdílejí některé vnitřní orgány a operace je mnohem obtížnější, případně zcela vyloučená.

V některých případech je jedno z dvojčat výrazně méně vyvinuto a jeho životní funkce jsou zcela závislé na druhém, případně je natolik zakrnělé, že je nelze považovat za samostatného jedince. Lékaři pak hovoří o asymetrickém nebo parazitickém dvojčeti.

[Alaja]

https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/p ... .seznam.cz

Probudila se s vzácným onemocněním, okamžitě všechny zasypala nadávkami

Když se jedno zářijové ráno sedmadvacetiletá Angličanka Hayleigh-Elizabeth Honeyová probudila, z ničeho nic začala svému manželovi a dětem vulgárně nadávat, její tělo svíraly křeče a celá se třásla. Zjistilo se, že se u ní rozvinul Tourettův syndrom.

Honeyová sama připouští, že nikdy předtím podobné problémy neměla. „Je to pro mě něco úplně nového, neměla jsem ponětí, že se něco takového může stát,” říká matka pětileté dcery a dvouletého syna z britského hrabství Cornwall.

„Všechno to začalo jednou ráno. Když jsem se probudila, třásla jsem se, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Říkala jsem si, že to po snídani zmizí. Okolo oběda už mi ale začala cukat ramena, a když večer přišel manžel z práce, začala jsem na něj vykřikovat náhodné nadávky,” vysvětluje Honeyová.

Druhý den se její stav ještě zhoršil a mladá žena zamířila rovnou k lékaři. Ten se nejdříve domníval, že jde o virovou infekci, která sama odezní, a pacientku poslal domů. O týden později ale byla v ordinaci zpět, když se její tiky stále zhoršovaly.

Po provedených testech vyšlo najevo, že Honeyová trpí Tourettovým syndromem, tedy neuropsychiatrickým onemocněním. „Říkají, že by se to mohlo u mě projevovat ze stresu, ale neřekla bych, že ho mám víc než běžná matka,” myslí si Britka, u které je ale stále šance, že během jednoho roku tiky a vulgární slovník odezní.

„Učím se s tím žít. Tiky mám v závislosti na okolním prostředí, stačí si pustit jinou hudbu a mění se to. Musím prostě počkat, jestli to odejde, stejně, jako to přišlo,” říká.

Časté nadávky

Do té doby ale bude muset čelit nezvyklým situacím, jako například při návštěvě optometristy. „Vešla jsem dovnitř a upozornila jsem ho na to, že syndromem trpím. Řekl mi, že je to v pořádku. Jen to dořekl a poslala jsem ho do p****e,” vypráví až úsměvnou historku Honeyová, která občas náhodně častuje kolemjdoucí zdviženým prostředníčkem.

„Vzal to úplně v pohodě. Řekl mi, že chodí hrát rugby a že se tam s ostatními posílají ještě do mnohem horších míst,” říká Honeyová.

„Ještě štěstí, že synovi jsou teprve dva roky, a když nadávám, nemá z toho rozum. Dcera se tomu už ale směje. Manžel to ignoruje, nikdy se mu nemusím omlouvat, když ho nazvu nějakým strašně sprostým slovem. A to mu tak teď říkám snad častěji, než že ho miluju,” dodává žena.

[Alaja]

https://www.mojezdravi.cz/nemoci/touret ... -2413.html

Tourettův syndrom

Tourettův syndrom patří mezi neurologicko-psychiatrické poruchy. V současné době panuje názor, že nemoc je způsobena vrozeným postižením hlubokých struktur mozku, takzvaných bazálních ganglií, které jsou přítomny v obou hemisférách. U onemocnění se také předpokládá vliv genetiky.

Projevy Tourettova syndromu

Pro nemoc jsou typické tikové projevy. Jedná se o abnormální pohyby a zvuky - záškuby hlavou, grimasy, trhavé pohyby končetiny a výkřiky. Může se jednat o slova, výkřiky (mumlání, štěkání, neartikulované mumlání) někdy i vulgární (koprolálií neboli nutkavým vykřikováním vulgarismů trpí podle odhadů kolem dvaceti procent pacientů s Tourettovým syndromem).

Většina pacientů pociťuje velké nutkání určitou věc udělat, i když jsou v situaci, kdy je jim jasné, že se to absolutně nehodí. Někteří se dokážou po nějaký čas ovládnout, většinou to vede k většímu tlaku. Po vykonání projevu nastává úleva.

Vyskytuje se převážně u dětí. Během puberty může dojít k dočasnému zhoršení příznaků. Přibližně třetina pacientů se v dospělosti projevů částečně nebo zcela zbaví. Přibližně u třetiny pacientů se projevy zmírní a vyžadují jen minimální léčbu. Pouze u třetiny přetrvávají velké obtíže do dospělosti a vyžadují léčbu.

Podle historiků a lékařů se Tourettův syndrom vyskytoval u řady známých osobností, například u W. A. Mozarta nebo spisovatele Charlese Dickense.

Léčba

Onemocnění je nevyléčitelné, příznaky se nicméně dají potlačovat. Léčba je buď psychologická (uplatňuje se zejména psychoterapie nebo kognitivně-behaviorální terapie), v případě vážných potíží mohou lékaři přistoupit k podávání léků (například antipsychotik).

Léky

V případě vážných potíží mohou lékaři přistoupit k podávání léků (například antipsychotik).

Domácí léčba a babské rady

Terapie patří do rukou odborníka. Rodina a okolí nemocného mohou pomoci svým porozuměním, pochopením jeho obtíží a celkovou podporou.

Vyšetření

Nemocného vyšetří neurolog a psychiatr. Ti mohou využít EEG, CT vyšetření, magnetickou rezonanci mozku, které by měly vyloučit jiné příčiny potíží.

Možné komplikace

U velké části pacientů se v průběhu onemocnění postupně objevují také další poruchy, například ADHD nebo obsedantně-kompulzívní porucha (OCD). U pacientů s Tourettovým syndromem se také častěji vyskytuje deprese.

[adiuv]

Co je amygdala?

Co je to amygdala? Četla jsem, že je to něco jako vnitřní autopilot, který dokáže v určitých krizových situacích dostat člověka do absolutní synchronizace s okolním světem; jako příklad byly uváděny pády letadel či autonehody. Lidé, kteří dokázali díky své amygdale zesynchronizovat své tělo s okolní situací /tj. s havárií svého letadla/, přežili. Je výraz amygdala pouze ze světa esoteriky nebo ho zná a pracuje s ním i medicína-psychologie či psychiatrie? Je na teorii o autopilotovi něco pravdivého nebo jsou to pouze domněnky? Děkuji, snad to není moc zmatené.
A.K.

Amygdala je mozkové jádro (shluk těl nervových buněk), které patří k tzv. limbickému systému. Informace, které dostáváme z vnějšího světa prostřednictvím hmatu (dotyky) a čichu (pachy), jdou nejprve do amygdaly. Ty, které přicházejí zrakem (vizuální) či sluchem (auditorní), jsou nejprve zpracovány v jádře, kterému se říká talamus, a které funguje jako vrátnice nebo lépe poštovna (v počítačové hantýrce rozdělovač - „hub“). Odtud jsou adresovány do mozkové kůry (kde dochází k sémantickému zpracování a uvědomění), a do amygdaly. Amygdala je vlastní emoční jádro mozku. Je branou ohrožení a vyrábí strach. Informace procházející amygdalou zde obdrží jakousi emoční nálepku a spolu s ní jsou uloženy v hipokampu (v paměti). To umožňuje jejich správnější využití v další situaci, kde se „v boji o přežití“ vybaví i s příslušným emočním znaménkem. (Má opravdu smysl se bát? Je situace vskutku ohrožující?). Amygdala také spouští strachovou reakci, která usnadňuje zvládnutí popř. únik z nebezpečné situace. Stimuluje například jádro zvané nucleus coeruleus, které pak spustí „adrenalinovou“ reakci: rozšíření zornic, zrychlení tepu, zvýšení krevního tlaku aj. Další zajímavá funkce amygdaly je projekce emočních stavů. Jedna pacientka, která má zničenou amygdalu, byla požádána, aby popsala emoce lidí, jejichž obličeje jí ukázali na fotografii. Poznala všechny kromě strachu! Já bych amygdalu sice nenazýval autopilotem, protože to jaksi implikuje i automatickou orientaci v čase a prostoru, ale něco na tom přirovnání je. Amygdala nám usnadňuje přežití ještě před tím, než si uvědomíme o co vlastně jde.

http://www.hoschl.cz/?text=3118&lang=cz

[Alaja]

https://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/

Když za nás myslí had

Krizové situace mnohdy neustojí ani sami odborníci na zvládání emocí. Michal Petr vysvětluje proč.


„Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Michal Petr.


Většina lidí se pokládá za vlastníky jednoho mozku. Při troše zjednodušení se dá říci, že ve skutečnosti máme mozky tři: plazí mozek (mozkový kmen), savčí mozek (limbický systém) a lidský mozek (neokortex). Každá z nich je jinak specializována, přičemž od opic a jiných savců se lišíme hlavně vývojově nejmladší vrstvou, šedou kůrou mozkovou.

Naše základní reakce na ohrožení však řídí savčí, resp. emoční mozek. Na rozdíl od počítačů je v našem mozku rychlejší vývojově starší část, neboť plní funkci přežití. Z toho důvodu neustále pracuje a na impulzy, které vyhodnotí jako ohrožující, reaguje okamžitě (v pikosekundách!) a bez velkého přemýšlení.

Je vědecky dokázano, že v takových chvílích vyhlásí limbické centrum (zejména její součást amygdala) tísňovou situaci a převezme velení nad ostatními částmi mozku. Prostě sesadí dosavadního velitele, naše myšlení. Obvykle proto nesedíme a nepřemítáme, zdali na nás tygr stojící před námi opravdu útočí anebo jde jen o optický klam, jak vtipně poznamenal autor knihy Černá labuť Nassim Taleb.

Co se děje v mém mozku, když při hádce ztrácím kontrolu?

Michal Petr: Celá věc je pochopitelně komplikovanější, podrobně je vše možné nastudovat např. v Danielu Golemanovi a jeho Emoční inteligenci nebo v konečně česky přeložené knize Petera Levina Probouzení tygra.

Zůstaneme-li však u zjednodušujícího modelu, můžeme říci, že ze smyslových orgánů jdou informace do thalamu (který převádí informace do jazyka mozku – elektrochemické signály). Z thalamu poté do amygdaly (přes jediné synaptické spojení!) a do neokortexu. První spojení je rychlejší, umožňuje amygdale získat část přímých signálů dříve, než dojde k jejich zpracování v neokortexu.
Za normálních okolností je mezi limbickým systémem a neokortexem mnohočetné nervové spojení. Ve chvílích „nervového poplachu“ však přebírá řízení amygdala. Toto spojení je pak jakoby přestřihnuto, IQ jde (metaforicky) o 50 bodů dolů a my se chováme tak, že se tomu sami mnohdy až divíme. Ve skutečnosti jasně nemyslíme, i když si myslíme, že ano. Amygdala tak přebírá kontrolu nad naším jednáním. Můžeme pak mluvit o emočním přestřelení či amygdalickém únosu.

Jaká je funkce amygdaly, když zrovna nejsme ve stresové situaci?

Amgydala je sídlem emoční paměti (uchovává vzpomínky na citové zabarvení zážitků). Pozorně také zkoumá vjemy ze smyslových orgánů a srovnává to, co se děje teď, se zkušenostmi z minula. Dělá to však asociativně. To znamená, že je-li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje a aktivuje se dříve, než je oprávněnost takového poplachu potvrzena.

Navíc je určena k tomu, aby na jakoukoliv situaci reagovala tak, jako by šlo o život. Což v případě, kdy vás kritizuje šéf, většinou nejde; dnešní hrozby jsou tedy spíše symbolické, reakce však nikoliv.


Čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Co bývá spouštěčem „amygdalického únosu“?

Jak jsme si řekli, může jím být téměř cokoliv a často navíc v symbolické rovině. V praxi je však častým spuštěčem ohrožení či nenaplnění našich potřeb.

Zde je zajímavý pohled teorie instinktů: každý z nás má do nějaké míry zranění (prožitek nedostatku; jistoty, že moje potřeba bude naplněna) na jednom ze základních životních instinktů (sil odpovědných za naplnění našich potřeb): sebezáchovném, vztahovém nebo sociálním. Je dobré si uvědomit, že ani jeden není lepší nebo horší než druhý.

Navenek to tak však může vypadat – u švédského stolu se mohu s odsuzujícím pohledem dívat na ty, co se o sebe dobře postarají (jsou u stolu první a vyberou si, co jim chutná bez ohledu na druhé – sebezáchovná varianta), zatímco pro mě je důležité, aby se všichni cítili dobře (dám přednost druhým, abych já sám byl v pohodě - sociální varianta). Ti první vypadají jako sobci, ve skutečnosti však oba naplňují svou, tedy sobeckou potřebu.

Co přesně se v nás děje, když takovouto palčivě prožívanou potřebu nemáme možnost naplnit?

Co se děje v mozku jsme již stručně popsali. Co se děje na prožitkové rovině? Zkuste si vzpomenout na poslední situaci, kdy jste například chtěli reakci od člověka, který byl stažený, nebo vás někdo kritizoval a nedal vám možnost se obhájit. Nebo vás někdo předběhl v tramvaji, aby obsadil místo, na které jste už skoro sedali.


Amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce.

Záleží na intenzitě, ale často se objevují prvky bezmoci, zlosti a smutku. Záleží však také na typu osobnosti (někdo má větší tendenci zlost vyjádřit, někdo naopak potlačit). Projevů chování tak může být nepočítaně. Ale obecně platí, že čím silnější či základnější potřeba byla ohrožena, tím silnější je amygdalická reakce.

Dá se tedy říct, že tato „primitivní“ reakce se spouští při pocitu ohrožení na úrovni základních životních instinktů?

Nejenom, ale velmi často tomu tak je. Dívejme se na situace, ve kterých jsme byli pohlceni emoční reakcí, zorným úhlem potřeb: jaká moje potřeba byla ohrožena? Proč jsem reagoval tak silně, mnohdy neadekvátně reálné situaci? Což je však těžké, ba nemožné, když jsme právě uprostřed emočního únosu.

Strach při pohledu do očí tygra, to bude obecně lidská reakce. Může pocit zahlcení emocemi souviset s naší individuální zkušeností?

Samozřejmě. Představte si běžnou situaci: při předjíždění jen o vlásek uniknete srážce s protijedoucím autem. Hippocampus si bude pamatovat, kde a kdy to bylo, ale amygdala si zapamatuje emoci, kterou jste zažili, například úzkost. Pokaždé, když budete předjíždět za podobných okolností, můžete odraz této úzkosti cítit, i když si to mnohdy ani neuvědomíte.


Automat naší přirozenosti velí ochránit se – zaútočit, stáhnout se nebo zmrznout a nereagovat. A psycholog je člověk jako každý jiný.

Podobně si pamatujeme i méně dramatické zážitky. Vzpomeňte si třeba na učitele, kterého jste na základní škole neměli rádi. Jak vypadal, co dělal? Jak jsem již zmiňoval, amygdala reaguje asociativně. Je jedno, že člověk stojící právě přede mnou je někdo zcela jiný než ten, který ve mě v minulosti vyvolal nepříjemné emoce. Amygdala zaregistruje právě onen společný prvek, který oba nosí, a automaticky reaguje (nemusí vždy jít chování, ale třeba i o vzhled, např. úzké rty nebo plnovous).

Mnozí psychologové přiznávají, že sami mívají potíže, se kterými umí pomoci druhým. Jak to, že i když je člověk po teoretické stránce na podobné situace připravený, čte si o tom, píše nebo o tom dokonce učí, ve skutečnosti se nedokáže ovládnout, když nastane krizová situace?

Informace (byť dobré) jsou pouze teorie. Psycholog není nadčlověk. Zvládání emocí je trénink jako každý jiný. A psycholog je člověk jako každý jiný. Automat naší přirozenosti velí ochránit se – zaútočit, stáhnout se nebo zmrznout a nereagovat (tzv. reakce mrtvého brouka).

O posledně zmíněné reakci se často nemluví, a přitom je zásadní. Dokonce by se dalo říct, že v reakci na ohrožení prvně zmrzneme, a teprve pak volíme aktivní strategii - boj nebo útěk. V živočišné říši je mnoho takových příkladů: pohyb poutá pozornost. Když v cirkuse vstoupí do manéže lev, lidé v prvních řádach instinktivně ztuhnou. Potíž nastává, když tuto přirozenou reakci poté neuvolníme, ale neseme si ji s sebou. Podle Levina může dokonce jít o jednu z důležitých příčin postraumatické stresové poruchy.


Aktivujeme-li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži.

Vědět, na jakém se pohybujeme území, co funguje a co ne, je tedy pouze prvním krokem. Změna přijde až opakovanou aplikací těchto znalostí.

Jakou roli může tedy v nápravě hrát náš rozum, vůle, naše vědomá složka?

Lepší slovo mi přijde sebeuvědomění (či vědomá pozornost), která je nezbytným předpokladem pro konstruktivní zvládání emocí. Aktivujeme-li svou vědomou pozornost, aktivujeme i levý prefrontální lalok, který má schopnost tlumit reakce amygdaly. Jde však o kontrainstinktivní aktivitu, nejsme přitom ve své kůži (podobně, jako když náhle měníme zaběhnuté vzorce párové komunikace nebo životní styl).

Zkušeností a praxí je možné dosáhnout zajímavých výsledků. Kde jsem dříve bezmyšlenkovitě mlátil do stolu, křičel a bouchal dveřmi, nyní vnímám, jak se ve mně vzdouvá energie zlosti, jak bych to tam nejraději všechno rozmlátil, a přesto to neudělám.

Může se mi dokonce podařit za pomoci vědomé pozornosti - například na dech - mou reakci zklidnit a uvolnit. Nebo v případě, že mám tendenci emoce potlačovat, tak jim mohu dát prostor a konstruktivně je zpracovat.

Jde o obecné principy, které je pak třeba individuálně přizpůsobit každému člověku na míru na jeho situaci. A to už je záležitost střednědobého terapeutického doprovázení.

[Alaja]

https://www.flowee.cz/clovek/7352-psych ... _YsdBVjIpI

Psychopat ve vládě funguje jako vlk. Rozdělí stádo a pak ho zničí, říká Jan Hnízdil

Známý český lékař a publicista na své přednášce představil své zkušenosti s psychopaty a odhalil tajemství jejich taktik


„Denně mám v ordinaci minimálně dva až tři psychopaty. Ale to není všechno. Pustím si televizi nebo otevřu noviny a tam na mě taky vybafnou. Celý náš společenský systém je založen na dravosti, bezohlednosti, individualismu a neustálém ekonomickém růstu za každou cenu. A právě tento patologický model je ideální živnou půdou pro psychopaty, kteří jej dokonale doplňují a rozvíjejí.“

Takto nevesele začal známý celostní lékař Jan Hnízdil svou rozpravu, kterou v rámci cyklu Přemýšlivá sezóna zorganizovala iniciativa Elegantní Česko. Přednášková hala Filozofické fakulty Univerzity Karlovy byla naplněná až do posledního místa. A přestože pohled z okna na červánky za Rudolfinem by leckoho nabádal k bezstarostnému snění, atmosféra v místnosti by se dala krájet. Aby také ne. Celé dvě hodiny se totiž mluvilo o fenoménu, který u nás stále nemá dostatečnou pozornost, a o to větší nebezpečí představuje. Psychopati se totiž, bohužel, často dostávají právě na místa, kde mohou škodit nejvíce, tedy do vedení velkých firem a politických stran.

S postupujícím časem nám docházelo, jak vážná situace v naší zemi vlastně panuje. V jejím čele totiž stojí „nelidé“.

„Je dokázáno, že čím vyšší mocenská pozice, tím větší procento psychopatů. Takže pokud v běžné populaci mluvíme zhruba o pěti až sedmi procentech, tak v těch nejvyšších etážích může být poměr klidně obrácený, tedy jen pět procent normálních lidí,“ uvedl Hnízdil. A přestože se plná aula během přednášky často otřásala smíchy, s postupujícím časem nám docházelo, jak vážná situace v naší zemi vlastně panuje. V jejím čele totiž stojí „nelidé“.

NELIDÉ MEZI NÁMI
Psychopatie podle odborníků není nemoc jako třeba úzkosti či deprese. Je to defekt. Stejně jako se může narodit člověk s nevyvinutou končetinou, rodí se několik procent osob, které nemají vyvinutá funkční mozková centra zodpovědná za soucit, svědomí, stud, odpovědnost a další kvality, které dělají člověka člověkem. Proto se podle některých psychiatrů ani o lidi nejedná.

„Jde o jiný biologický druh, netvora či nelidu, který jen dokáže mistrně využívat city jiných, přitom sám nic necítí, pouze to předstírá. Dokáže mluvit o lásce, o rodině, přitom jeho rodina je rozpadlá. Když se podíváte na politické špičky, většina z nich má velmi patologické vztahy, rozvádí se, střídají partnerky, jejich děti stůňou,“ vyjmenovával Hnízdil.

Vzhledem k tomu, že psychopatie není nemoc, nedá se léčit. Proto je podle odborníků radno se těmto jedincům vyhýbat.

Na první pohled je poznáte jen těžko. Jsou dokonale oblečení, jazykově vybavení, inteligentní, charismatičtí, ale současně také naprosto bezohlední, zničující a arogantní. Když se člověk setká s psychopatem, musí si tedy dávat pozor hlavně sám na sebe. Jan Hnízdil o tom ví své. „Když ke mně přijde psychopat a já s ním strávím hodinu, jsem potom úplně utahaný. Vycucávají z vás totiž energii. A funguje to i na dálku. Třeba když si, nedej bože, pustíte v neděli odpoledne Otázky Václava Moravce, kde se baví s nějakým špičkovým českým politikem. Za chvíli už je vám nevolno, zvedá se vám žaludek, motá se hlava. To je klasický příklad.“

Vzhledem k tomu, že psychopatie není nemoc, nedá se léčit. Proto je podle odborníků radno se těmto jedincům vyhýbat. „Potkáte-li psychopata, jediná možná komunikace s ním je žádná komunikace. Vezměte nohy na ramena a utíkejte, pokud můžete. Na ně prostě léky ani terapie nezabírají. Právě naopak, pokud psychopatovi vysvětlujete, jak ubližuje ostatním, poskytujete mu tím vlastně návod na zlepšení.“

PATOKRACIE MÍSTO DEMOKRACIE
Špičkový psychiatr Robert Hare ze Spojených států s psychologem Paulem Babiakem, který je světově uznávanou kapacitou na psychopaty, napsali dílo s názvem Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce. V něm se mimo jiné rovněž píše, že mezi vysokými politiky a manažery je mnohem vyšší procento nebezpečných psychopatů, než v amerických federálních věznicích.

Podobné postřehy uvádí i Bradley Niall v knize Pravda k moci: Psychopati vládnou našemu světu. „Prostřednictvím své schopnosti rozpoznat sobě rovné rychle stoupají po společenských stupních a shlukují se okolo pák moci, kde jejich celospolečenský vliv metastázuje. Tak vzniká patokracie, tedy vláda dosazených figur psychopatů ovládaných finančními skupinami ke škodě občanů.“

Ani Adolf Hitler nemohl okamžitě začít stavět koncentrační tábory a vraždit Židy. Ze začátku pracoval na tom, aby si získal podporu.

V další části přednášky Hnízdil názorně ilustroval, jak psychopat postupuje, když chce nad námi získat převahu a moc. Podle něj je důležité nejdříve probudit v lidech důvěru, vždyť ani Adolf Hitler nemohl okamžitě začít stavět koncentrační tábory a vraždit Židy. Ze začátku pracoval na tom, aby si získal podporu. Jak to tedy zaonačit? „Nejdřív vymyslím chytlavý název pro svou skupinu. Nebude to strana, to už tady bylo. Bude to hnutí. Napadá mě třeba Trikolora. Pak bych dal najevo, že mi jde o národ. Já jsem totiž vlastenec. A budu hájit zájmy této země. A je úplně jedno, že jsem třeba Japonec. Tím bych začal.“

Zatímco publikum pobublávalo smíchy, Hnízdil, nyní v roli psychopata, dál odhaloval jejich taktiky. „Pak musím začít chodit mezi lidi. Ale opravdu, fyzicky. Sedl bych třeba na kolo a objížděl vesnice a městečka, vídal se s lidmi nebo s nimi běhal. Zřídil bych si vlastní autobus, tam bych si napsal třeba Hnízdilák, abych jim dokázal, že jsem jeden z nich a že mi na nich záleží. Přitom ale ty lidi nemůžu ani cejtit. Jsou to nuly, ale já je potřebuju, protože bez nich bych ten svůj šílený plán nikdy nezrealizoval.“

KOBLIHOU NEZARMOUTÍŠ
Tak se postupně dozvídáme i další historicky vyzkoušené a osvědčené postupy, které prý používal třeba i ministr Hitlerovy propagandy Goebbels. Například řídit se heslem: „Obviňte lidi z toho, co děláte vy sám.“ „Řeknu vám, že budu podporovat lidi pracovité a slušné – tedy vás. A naopak ty líné, co jen pobírají podporu, tolerovat nebudu. Přitom líný pobírač dotací jsem já sám,“ přibližuje taktiku Hnízdil.

Psychopat vám ze svého nic nedá. On vám ty peníze nejdřív vezme, třeba skrze daně.

„Taky se musím přihlásit k modelu klasické rodiny, protože ho uznává naprostá většina lidí. A nakonec ode mě dostanete dárek. Dám vám třeba koblihu. Nebo kytku. A už vás mám. Taky budete mít jízdné zadarmo, děti ve škole svačiny zadarmo. Ode mě. Přitom psychopat vám ze svého nic nedá. On vám ty peníze nejdřív vezme, třeba skrze daně. Vytuneluje vám účty a pak vám milostivě dá ze "svého". Tímhle způsobem vás přesvědčí, že to s vámi myslí dobře, že není jako ti před ním,“ pokračuje Hnízdil a v aule už najednou panuje hrobové ticho.

ROZDĚLIT STÁDO
Pak se zvedne ruka a mladá žena se na lékaře obrací s otázkou, která asi vrtá hlavou většině z nás. Proč máme tendenci si tyto „škodiče" neustále volit? Podle Hnízdila tkví příčina už v samotném stavu současného světa a společnosti. „Čelíme situaci, které jsme dosud nečelili. Energetická krize, klimatické změny, migrační krize. Lidé jsou samozřejmě těmito vlivy znepokojeni, navíc stále nenachází řešení. V tu chvíli se objeví psychopat a řekne ,Bude líp‘. Přitom sám recept nezná, jen s vámi chce manipulovat.“

Na psychopata tedy platí buď jen větší psychopat, nebo velká skupina slušných.

„Cílem psychopatů je rozvrat. Mají mentalitu vlka – predátora, který ví, že izolovaní lidé jsou slabí. Proto šíří strach a konflikty. Psychopat dokáže mistrně najít vaše slabé místo. Ale stejně jako vlk je v podstatě zbabělý. Nikdy si netroufne na alfa samce. Na psychopata tedy platí buď jen větší psychopat, nebo velká skupina slušných. Proto také jedinou šanci celého společenského systému vidím zezdola, ve změně chování lidí. V sebevědomých občanech, kteří budou stát při sobě a beze strachu dají jasně najevo, že se jeho her účastnit nebudou,“ zakončil Hnízdil přednášku. Aulu pak zaplnil bouřlivý potlesk a stádo se rozdělilo do svých domovů. Aby se večer ve zprávách mohlo dívat na výkony psychopatů...

[Trini]

Mně naopak připadá, že banda psychopatů nemilosrdně honí Babiše. Strašně mu záviděj prachy a chtějí za každou cenu ke korytům, protože je to pro ně při jejich neschopnosti jediná možnost, jak se dostat k prachům. Když se jim podaří Babiše odstranit, tak rozkradou, co se dá, protože o lidi jim vůbec nejde. Ty jsou pro ně jen hloupým stádem, které se snaží hnát svým směrem. Je to vidět na tom, že nikdo z nich nemá lidem, co nabídnout - žádný program, který by lidi dokázal zaujmout. Jejich jediným programem je jen společná nenávist proti Babišovi. Když se jim ho podaří odstranit, tak se budou rvát jako vlci mezi sebou. Je to opravdu bída.

Babiš mi není sympatický a Zeman taky ne, ale momentálně jsou pro Česko to nejlepší. Nic lepšího zatím bohužel v Česku není.

Pokud vím, tak je Okamura napůl Čech a napůl Japonec. Míšenci to nemají lehké, v Česku je považován za Japonce, v Japonsku, které je hodně nacionalistické, by byl považován za Čecha.

Zajimavé je, že moje bývala spolužačka, která žila leta v USA a jinak žije převážně v Austrálii, by prý volila Okamuru. Je vysoškolačka.

Můj bratr, pražák, vysokoškolák, tři roky pracoval jako IT v Anglií, volí ANO.

Podle mne jsou pro dobře fungující demokracii potřeba dvě velké, přibližně stejně silné strany - jedna levicová a jedna pravicová, aby byly hájeny zájmy pokud možno všech lidí. K tomu třeba ještě dvě až tři slabé strany s trochu jiným, "doplnovacím" programem. To v Česku bohužel není a asi ještě dlouho nebude.

[Trini]

Podle mne jsou pro dobře fungující demokracii potřeba dvě velké, přibližně stejně silné strany - jedna levicová a jedna pravicová, aby byly hájeny zájmy pokud možno všech lidí.

Babiš mi není sympatický a Zeman taky ne, ale momentálně jsou pro Česko to nejlepší. Nic lepšího zatím bohužel v Česku není.

I když...

Vzpomněla jsem si, že se mi vždy líbily komentáře V. Klause ml. v Novinkách.cz. Skoro se vším jsem souhlasila. Toho bych si dovedla velmi dobře představit v čele velké pravicové strany. I když ted' mi připadá trochu divný. Asi to bude tím, že Trikolora nemá takový úspěch, jaký si představoval. A v čele velké levicové strany by mohl být Matěj Stropnický. Když byl u Zelených, tak mi jeho názory přišly dost podivné, ale momentálně je nestraník a ten rozhovor s ním, který jsem dala na vlákno Tohle je docela dobré, se mi opravdu líbil.