Gottfried Wilhelm Leibniz

Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » úte 10. lis 2020 22:52:15

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gottfried_Wilhelm_Leibniz

Gottfried Wilhelm Leibniz

Gottfried Wilhelm von Leibniz (1. července 1646 Lipsko – 14. listopadu 1716 Hannover, jeho jméno se někdy uvádí jako Leibnitz) byl německý filosof, vědec, matematik a teolog píšící převážně v latině a francouzštině. Je považován za polyhistora a univerzálního génia.

Zaujímá důležité místo v dějinách filozofie a dějinách matematiky. Nezávisle na Isaacu Newtonovi objevil integrální kalkulus a jeho způsob zápisu se používá dodnes. Spolu s René Descartem a Baruchem Spinozou byl jedním ze tří největších racionalistů 17. století a předchůdců moderní logiky a analytické filosofie. Jeho filosofie se však zároveň odkazovala na scholastickou tradici, ve které logika hrála důležitou roli.

Výrazně také přispěl k rozvoji fyziky a techniky a předznamenal myšlenkové pochody, které se později projevily v biologii, medicíně, geologii, teorii pravděpodobnosti, psychologii, jazykovědě či informatice. Věnoval se i politice, právu, etice, teologii a historii.

Jeho práce na tuto pestrou škálu témat jsou roztroušeny v mnoha knihách, odborných článcích a desetitisících dopisů.

Je známý svým výrokem: "Svěřte mi výchovu a změním tvářnost Evropy“.

Životopis​

Narodil se v Lipsku. Jeho otec byl notářem a později i profesorem morálky na univerzitě. Již v brzkém věku ovládal latinu a řečtinu a četl antické autory (především Platóna a Aristotela).

Studoval práva a filozofii na univerzitě v Lipsku pod vedením Jakuba Thomasia. V sedmnácti letech získal bakalářský titul. Jeho práce nesla název „O principu individuace“ (De principio individuationis). Poté studoval v Jeně u profesora matematiky Eduarda Weigela. Zde napsal roku 1666 práci „Rozprava o umění kombinatoriky“ (Dissertatio de arte combinatoria). Ve dvaceti letech se stal doktorem práv na univerzitě v Altdorfu. Na téže univerzitě odmítl nabízenou profesuru, protože se chtěl věnovat více činnostem a profesura by ho omezovala.

Nejdříve vykonával diplomatické a knihovnické služby u mohučského kurfiřta a poté na hannoverském dvoře. Toto povolání mu umožňovalo hojně cestovat a seznamovat se s díly dalších autorů. Žil v Norimberku, kde se věnoval revizi právních předpisů. V roce 1672 přesídlil do Paříže, kde se seznámil s mnoha matematiky a fyziky. Matematice se tam také většinu svého času věnoval. Roku 1676 objevil diferenciální počet současně s Isaacem Newtonem.

Funkci knihovníka vykonával u vévody Johanna Friedricha z Brunšviku-Lüneburku. V této době psal další matematické práce a snažil se o sjednocení křesťanských církví. Tento pokus ztroskotal kvůli nesourodosti Francie a Německa. Roku 1700 se zasloužil o zřízení první německé společnosti věd v Prusku, která byla roku 1701 přejmenována na Královskou pruskou akademii věd (Königlich-Preußische Akademie der Wissenschaften). V Hannoveru setrval až do roku 1716, kdy zemřel. Byl pochován v místním kostele 'Neustädter Hof- und Stadtkirche St. Johannis'.

Celý život se věnoval psaní filozofických a matematických pojednání (především latinsky a francouzsky), publikoval mnoho článků a napsal desetitisíce dopisů.

Leibnizova filosofie​

Monády

Základní pojem jeho filosofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance – materiální a duchovní. Naproti tomu tvrdí, že je pohyb něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Descartovo pojetí substancí kritizuje ještě v druhém ohledu, z hlediska kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí. Skutečnost může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné. Toto pojetí hmoty je velice podobné staré teorii atomů, jak ji vytvořili atomisté.

Spojuje mechanický pojem atomu s aristotelovským pojmem entelechie, oduševňující a formující síly, a dospívá tak ke svému pojmu monády (vlastní výraz pravděpodobně má význam „jednota“, vypůjčil si ho od Giordana Bruna).

Co jsou monády?​

1.Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame.

2.Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.

3.Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ – percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce – sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.

4.Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny – nemají žádná „okna“ – neovlivňují se.


Předzjednaná harmonie​

Problém předzjednané harmonie se vyskytuje i u Descarta, který uznával dvě substance (myšlení a rozprostraněnost). Podle Leibnize je nejmenší ontologickou jednotkou monáda (viz výše). Složeniny se skládají z většího množství jednoduchých monád. Všechny dohromady tvoří harmonický celek světa, ale každá zvlášť má svůj svět představ. Navzájem se nepřeměňují, nespojují a neovlivňují. Zachovávají energii. Monády na sobě navzájem percipují. Nicméně nedochází ke komunikaci mezi nimi. Zrcadlí celý vesmír. Jak je tedy možné, že všechny fungují, tak jak mají? Tuto otázku vysvětluje nauka o předzjednané harmonii. Bůh stvořil všechny monády tak, aby jejich percepce vzájemně souhlasily a aby vše fungovalo tak, jak má. V monádách je dáno vše, co se bude dít.

Člověk je živý organismus díky tomu, že je ovládán ústřední monádou (entelechií), duší, která nemá materiální podobu. Tělo tedy podléhá působícím příčinám, kdežto duše je účelovou příčinou těla.

Teodicea​

Si Deus est, unde malum? Si non est, unde bonum? (Jestliže je Bůh, odkud je zlo? Jestliže není, odkud je dobro?)

Je přesvědčen, že Bůh stvořil náš svět jako nejlepší ze všech možných světů, plyne to přímo z představy Boha. Jak je ale potom možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchu?

Tuto otázku si položili již staří Sumerové a Egypťané. Později problém znovu vyvstává u Epikura. David Hume ve svém díle Dialogues Concerning Natural Religion uvádí tzv. Epikurův paradox. „Epicurus's old questions are yet unanswered. Is he willing to prevent evil, but not able? then is he impotent. Is he able, but not willing? then is he malevolent. Is he both able and willing? whence then is evil?“ (David Hume, Dialogues Concerning Natural Religion. 1779) Volně lze tento paradox přeložit takto: „Epikurovy otázky jsou stále nezodpovězeny. Chce (Bůh) předejít zlu, ale nemůže? Potom je bezmocný. Je schopen, ale nechce? Potom je zlovolný. Je schopen a chce? Odkud se tedy bere zlo?“

Tuto otázku hlouběji rozpracoval až on sám, kdy rozlišuje tři druhy zla: „Zlo lze chápat metafyzicky, fyzicky a morálně. Metafyzické zlo záleží v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení a morální zlo v hříchu. Fyzické zlo a morální zlo sice není nutné, stačí však, že je na základě věčných pravd možné.“ (Leibniz: Theodicea, 1. část, 21.) Fyzické zlo (bolest) pochází ze zla metafyzického. Lidé jsou stvořené bytosti, tedy nedokonalí (dokonalý je pouze Bůh). Jejich pocity jsou tedy též nedokonalé. To platí i pro zlo morální. Nedokonalá bytost chybuje a hřeší.

Idea univerzálního kalkulu​

Leibniz usiloval o převedení veškerého poznání na jednoznačné pojmy (žádná mnohoznačnost, nejasnost, vágnost) a posléze vyjadření těchto pojmů pomocí odpovídajících symbolů (characteristica universalis, neboli univerzální charakteristika, univerzální symbolická řeč). Nicméně už za svého života dospěl Leibniz k tomu, že vytvoření jednotného a jasného univerzálního systému není možné.

Pravdy nutné a nahodilé​

Leibniz rozlišoval mezi pravdami faktu (vérités de fait) a pravdami rozumu (vérités de raison). Pravdy faktu, neboli nahodilé pravdy, platí pouze v některých možných světech (předchůdci Kantových syntetických soudů nebo Hobbesova sčítání). Kdežto pravdy rozumu, neboli nutné pravdy, platí ve všech možných světech (předchůdci Kantových analytických soudů nebo Hobbesova odčítání).

Princip identity nerozlišeného​

Princip identity nerozlišeného (identitas indiscernibilium), neboli Leibnizův princip, tvrdí, že všechny metafyzické rozdíly jsou esenciální. Nemohou existovat dvě nerozlišitelné věci. Existují jen individua a všechny obecné pojmy, jak je známe, jsou pouze abstraktní. Tím Leibniz došel k tomu, že prostor a čas jsou relativní (v rozporu s Newtonem).

Dílo (výběr)​

V jeho rozsáhlém díle nacházíme celou řadu rozporů, které dokumentují, jak se vyvíjelo a měnilo myšlení tohoto všestranného a neobyčejně plodného autora.
1663: Disputatio De Principio Individui
1666: De Arte Combinatoria
1667: Nova methodus discendae docendaeque jurisprudentiae
1671: Hypothesis Physica Nova
1673: Confessio philosophi (Filosofovo vyznání)
1684: Nova methodus pro maximis et minimis
1688: Discours de métaphysique (Metafyzické pojednání)
1695: Système nouveau de la nature et de la communication des substances (Nová soustava přírody a komunikace substancí)
1703: Explication de l'Arithmétique Binaire
1704: Nouveaux Essais sur L'entendement humain (Nové eseje o lidském rozumu)
1707 – 1711: Scriptores rerum Brunsvicensium, 3 sv. (sbírka pramenů k velfským a dolnosaským dějinám)
1710: Essais de théodicée ou sur la bonté de Dieu, la liberté de l'homme et l' origine du mal (Theodicea. Teodicea neboli o boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla)
1714: Principes de la Nature et de la Grâce fondés en Raison (Principy přírody a milosti založené na rozumu)
1714: La Monadologie (Monadologie)
1759 (posmrtně): Protogaea oder Abhandlung von der ersten Gestalt der Erde und den Spuren der Historie in Denkmalen der Natur

České a slovenské překlady​
LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Monadologie a jiné práce. Přel. Jindřich Husák.1. vyd. Praha: Svoboda, 1982. 175 s.
LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Nové úvahy o lidské soudnosti od auktora systému předzjednané harmonie. Přel. Věra Rychetská. Praha: Česká akademie, 1932. 40 + 526 s.
LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. Theodicea: pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla. Přel. Karel Šprunk. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 413 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 41. ISBN 80-7298-094-7.
LEIBNIZ, Gottfried Wilhelm. O reforme vied. Přel. Ján Šebestík. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1956. 140 s.
Naposledy upravil Alaja dne úte 10. lis 2020 23:11:04, celkově upraveno 1
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích

Re: Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » úte 10. lis 2020 22:56:01

Při citování Továrny na absolutno na jiném vlákně jsem narazila na tohle toho myslitele a něčím mne zaujal....asi těmi monádami... :lol:
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích

Re: Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » úte 10. lis 2020 23:29:56


https://cs.qaz.wiki/wiki/Monadology

Monadologie -Monadology

Monadology ( Francouzský : La Monadologie , 1714) je jedním z Gottfried Leibniz ‚s nejznámější díla svého pozdějšího filozofie . Jedná se o krátký text, který v asi 90 odstavcích představuje metafyziku jednoduchých látek nebo monád .

Text

Během svého posledního pobytu ve Vídni od roku 1712 do září 1714 napsal Leibniz dva krátké texty ve francouzštině, které byly míněny jako stručné expozice jeho filozofie. Po jeho smrti se Principes de la nature et de la grâce fondés en raison , který byl určen pro prince Eugena Savojského , objevil ve francouzštině v Nizozemsku. Christian Wolff a spolupracovníci zveřejnili překlady druhého textu, který se stal známým jako The Monadology, v němčině a latině . Aniž by viděli nizozemské vydání Principes , předpokládali, že se jedná o francouzský originál monadologie, který ve skutečnosti zůstal nepublikovaný až do roku 1840.

Německý překlad se objevil v roce 1720 jako Lehrsätze über die Monadologie a následující rok Acta Eruditorum vytiskl latinskou verzi jako Principia philosophiae . Existují tři původní rukopisy textu: první napsaný Leibnizem a přeplněný opravami a dvě další vydané kopie, přičemž některé opravy se objevují v jednom, ale ne v druhém. Sám Leibniz vložil odkazy na odstavce své Théodicée („Theodicy“, tj. Ospravedlnění Boha) a poslal tam zájemce o další podrobnosti


Metafyzika

Kontext

Monad , slovo a myšlenka, patří do západní filosofické tradice a byl používán různými autory. Leibniz, který byl mimořádně dobře čitelný, to nemohl ignorovat, ale sám ho použil až v polovině roku 1696, kdy posílal do tisku svůj Nový systém . Zjevně s ním našel vhodný způsob, jak odhalit svou vlastní filozofii, jak byla rozpracována v tomto období. To, co navrhoval, lze chápat jako modifikaci příležitostnosti, kterou vyvinuli novodobí karteziáni . Leibniz předpokládal, že existuje nekonečně mnoho látek individuálně „naprogramovaných“ tak, aby jednaly předem stanoveným způsobem, přičemž každá látka je koordinována se všemi ostatními. Jedná se o předem stanovenou harmonii, která vyřešila problém mysli a těla , ale za cenu deklarování jakékoli interakce mezi látkami pouhým zdáním.

souhrn

Rétorická strategie přijatá Leibnizem v The Monadology je jako text docela zřejmá
začíná popisem monád (postupuje od jednoduchých po komplikované instance),
pak se to obrátí na jejich princip nebo tvůrce a
končí použitím obou k vysvětlení světa.

(I) Pokud Leibniz umožňuje budování vesmíru pouze jeden typ prvku, je jeho systém monistický . Unikátní prvek byl „dán obecným názvem monad nebo entelechy “ a popsán jako „jednoduchá látka“ (§§1, 19). Když Leibniz říká, že monády jsou „jednoduché“, má na mysli, že „který je jeden, nemá žádné části, a proto je nedělitelný“. Opíraje se o řeckou etymologii slova entelechie (§ 18), Leibniz předpokládá kvantitativní rozdíly v dokonalosti mezi monádami, což vede k hierarchickému uspořádání. Základní pořadí je třístupňové: (1) entelechie nebo stvořené monády (§48), (2) duše nebo entelechie s vnímáním a pamětí (§19) a (3) duchové nebo rozumné duše (§82). Cokoli, co se říká o nižších (entelechie), platí pro vyšší (duše a duchové), ale ne naopak. Jelikož žádný z nich není bez těla (§72), existuje odpovídající hierarchie (1) živých bytostí a zvířat (2), která jsou buď (2) nerozumná nebo (3) rozumná. Míra dokonalosti v každém případě odpovídá kognitivním schopnostem a pouze duchové nebo rozumná zvířata jsou schopni uchopit myšlenky světa i jeho stvořitele. Některé monády mají moc nad ostatními, protože mohou vnímat s větší jasností, ale primárně se říká, že jedna monáda dominuje jiné, pokud obsahuje důvody pro jednání ostatních. Leibniz věřil, že každé tělo, například tělo zvířete nebo člověka, má jednu dominantní monádu, která v sobě ovládá ostatní. Tato dominantní monáda se často označuje jako duše.

(II) O Bohu se také říká, že je to prostá podstata (§47), ale je to jediná nezbytná věc (§§ 38–9) a bez připojeného těla (§ 72). Monads vnímají ostatní „s různou mírou jasnosti, kromě Boha, který vnímá všechny monády s naprostou jasností“. Bůh mohl vzít jakoukoli perspektivu, protože věděl o potenciálu i aktuálnosti . Kromě toho by Bůh v celé své moci znal vesmír z každého z nekonečných pohledů současně, a tak jeho pohledy - jeho myšlenky - „prostě jsou monády“. Stvoření je trvalý stav, proto „[monády] jsou generovány takříkajíc neustálými naplněním božství“ (§ 47). Jakákoli dokonalost pochází ze stvoření, zatímco nedokonalost je omezením přírody (§42). Monády se navzájem nedotýkají, ale každá má jedinečný způsob vyjádření ve vesmíru v souladu s Boží nekonečnou vůlí.

(III) Složené látky nebo látky jsou „skutečně rozděleny bez konce“ a mají vlastnosti svých nekonečně malých částí (§65). Notoricky známá pasáž (§67) vysvětluje, že „každou část hmoty lze chápat jako zahradu plnou rostlin nebo jako rybník plný ryb. Ale každá větev rostliny, každý orgán zvířete, každá jeho kapka tělesnými tekutinami je také podobná zahrada nebo podobný rybník “. Neexistují žádné interakce mezi různými monádami ani mezi entelechiemi a jejich těly, ale vše je regulováno předem stanovenou harmonií (§§ 78–9). Stejně jako to, jak mohou být některé hodiny synchronizované s jinými, ale první hodiny nejsou způsobeny druhými (nebo naopak), spíše si zachovávají pouze stejný čas, protože je nastavil stejný čas poslední osoba, která je natáhla. Tak je to s monády; mohou se zdát, že si způsobují jeden druhého, ale spíše jsou v jistém smyslu „zraněni“ Boží předem stanovenou harmonií, a tak se zdají být v synchronicitě. Leibniz dochází k závěru, že „kdybychom mohli dostatečně dobře pochopit řád vesmíru, zjistili bychom, že překračuje všechna přání nejmoudřejších lidí a že je nemožné ho vylepšit, než je - nejen ve vztahu k celku obecně, ale zejména ve vztahu k sobě samým “(§ 90).

V jeho době byly atomy navrženy jako nejmenší rozdělení hmoty. V Leibnizově teorii však látky nejsou technicky reálné, takže monády nejsou nejmenší částí hmoty, jsou to jediné věci, které jsou ve skutečnosti skutečné. Pro Leibnize byl prostor a čas iluzí a také samotnou látkou. Jediné, co se dalo nazvat skutečnými, byly naprosto jednoduché bytosti psychické činnosti „obdařené vnímáním a chutí k jídlu“. Ostatní objekty, kterým říkáme hmota, jsou pouze jevy těchto jednoduchých vnímatelů. „Leibniz říká:„ Opravdu tělo nevylučuji, ale omezuji ho [revoco] na to, čím je. Ukazuji totiž, že tělesná hmota [massa], o níž se předpokládá, že má něco přesahující jednoduché látky, není látkou , ale jev vyplývající z jednoduchých látek, které samy o sobě mají jednotu a absolutní realitu. ““ (G II 275 / AG 181) „Leibnizova filozofie se někdy nazývá„ panpsychický idealismus “, protože tyto látky jsou spíše psychické než materiální“. To znamená, že jsou to látky podobné mysli, které nemají prostorovou realitu. „Jinými slovy, v leibnizské monadologii jsou jednoduché látky myšlenkovými entitami, které, přísně vzato, ve vesmíru neexistují, ale představují vesmír z jedinečné perspektivy.“ Je to harmonie mezi vnímáním monád, která vytváří to, čemu říkáme látky, ale to neznamená, že látky jsou skutečné samy o sobě.

(IV) Leibniz používá svou teorii Monadů na podporu svého argumentu, že žijeme v nejlepším ze všech možných světů. Používá svůj základ vnímání, ale ne interakci mezi monádami, aby vysvětlil, že všechny monády musí čerpat svou podstatu z jedné konečné monády. Poté tvrdí, že tato konečná monáda by byla Bohem, protože monáda je „jednoduchá látka“ a Bůh je nejjednodušší ze všech látek, nelze jej dále členit. To znamená, že všechny monády vnímají „s různou mírou vnímání, kromě Boha, který vnímá všechny monády zcela jasně“. Toto nadřazené vnímání Boha by pak platilo stejným způsobem, jak říká, že dominantní monád ovládá naši duši, všechny ostatní monády s ní spojené by se v podstatě stínily směrem k Němu. Vzhledem k tomu, že všechny monády jsou vytvářeny nejvyšší monádou a stínují se v obraze této nejvyšší monády, Leibniz tvrdí, že by bylo nemožné představit si dokonalejší svět, protože všechny věci na světě jsou vytvářeny a napodobovány nejlepší možnou monadou.

Výklad

Kontroverze v racionalismu

Monadology se pokusil odpovědět na dvě velké filozofické otázky-oba studovali Descartes -od monist hlediska. První je o povaze reality. Druhá, týkající se problému komunikace látek, souvisí se společnou námitkou proti dualismu mysli a těla , konkrétně s problémem interakce těla a duše. Leibniz tedy nabídl nové řešení problému interakce mysli a hmoty tím, že nastolil předem stanovenou harmonii mezi látkami: tělo je pouhé vnímání, které je obsaženo v úplném pojetí duše. Duše a tělo na sebe vzájemně působí a souhlasí na základě předem stanovené harmonie, kterou udržuje Bůh. Leibniz také nakreslil vztah mezi „královstvím konečných příčin“ nebo teleologickými a „královstvím efektivních příčin“ nebo mechanickými , které nebyly příčinné , ale synchronní . Monády a hmota jsou tedy jen zjevně propojeny a mezi různými monádami neexistuje ani žádná komunikace; existuje pouze harmonie, předem stanovená a udržovaná Bohem.

Leibniz ve své monadologii bojoval proti karteziánskému dualistickému systému a místo toho se rozhodl pro monistický idealismus (protože všechny látky jsou nerozsáhlé ). Leibniz však byl pluralistou v tom smyslu, že látky se ve světě šíří v nekonečném množství. Z tohoto důvodu je monáda neredukovatelná síla, která umožňuje tělům mít vlastnosti setrvačnosti a neproniknutelnosti a která v sobě obsahuje zdroj všech jejích činů. Monády jsou prvními prvky každé složené věci.

Potenciální falešná premisa

Leibniz vytváří argument, který plyne plynule a logicky z bodu do bodu. Pokud by se pouze zkontrolovala platnost, byl by protivník těžko nalezen nějaké chyby. Začne svůj argument základem a definicemi, než tyto definice použije k vytvoření argumentu od základu, což je poněkud neortodoxní filozofické vysvětlení. Buduje tuto myšlenku monád, spojuje myšlenky s logickým uvažováním a vysvětlením, kde je to potřeba.

Protikladem některých jeho tvrzení však může být zpochybnění pravdy. Leibniz konkrétně píše potenciální falešný předpoklad ve své definici toho, jak monády interagují. Tvrdí, že monády jsou „obdařeny vnímáním a chutí k jídlu“, ale nemohou na sebe vzájemně působit. To nemusí být nutně nepravdivé, ale je to tvrzení, že ve své monadologii nezakládá dostatečné důkazy. Obvykle by to stačilo v zásadě k vyhození celého jeho argumentu, protože je to všechno postaveno na tomto předpokladu, ale v tomto konkrétním případě je to méně problematické, jen proto, že tvrzení není prokazatelné. Monády jsou teoretická „jednoduchá látka“, takže neexistuje žádná specifická fyzikální látka, která by mohla být někdy známá jako monáda, protože uvnitř by vždy mohla být neznámá jednodušší látka. To znamená, že interakce mezi monádami nebo jejich nedostatek nelze nikdy dokázat ani vyvrátit, protože nikdy nelze dokázat, že ve skutečnosti jsou zkoumány monády. Proto je třeba Leibnizův argument pro monády brát s rezervou, ale stále jej lze brát na prvním místě.

Látky jednodušší než monády

Monády jsou příliš složité na to, aby byly nejjednodušší látkou ve vesmíru. Například kvalita vnímání vyžaduje vysvětlení stránek. Leibniz přesto předpovídá tento argument a píše: „monády musí mít určité vlastnosti, jinak by to ani nebyly existující věci“. A i když to může být pravda, nejjednodušší látce stačí ke splnění role pouze jedna kvalita, „existence“. Vezměte si například Occam's Razor, který uvádí, že nejjednodušší odpověď je obvykle správná. Porovnejte to s monadologií. Buď nejjednodušší látkou je něco, co obsahuje více atributů, nebo to, co obsahuje pouze jeden atribut (tj. Existence). V návaznosti na tuto logiku je zřejmé, že druhá je pravděpodobně nejjednodušší látkou. Jelikož monády jsou první, nemohou být nejjednodušší látkou.

Problém je v tom, že když existují vlastnosti, musí existovat něco, co by tyto vlastnosti spojilo. Locke nazývá tuto vazebnou látku substantia, což znamená podporu, která přikládá vlastnosti objektu. Monády, které obsahují několik atributů, vyžadují metaforické lepidlo nebo substantia, aby se tyto atributy nalepily na monádu. S přidáním takového lepidla se však stávají pouze látkou a nikoli nejjednodušší látkou. Skutečně jednoduchá látka nepotřebuje substantia, protože pouze existuje. Existence je celá její bytost a její jediná kvalita. Tato kritika se v zásadě opírá o myšlenku Kvantitativní ontologické šetrnosti, což znamená, že protože teorie, že existuje něco jednoduššího než monády, má podstatnější povahu a předpokládá méně entit, měla by být preferována. Pokud tedy Leibniz klade na monády další charakteristiky a atributy, pokračuje hledání nejjednodušší podstaty.

Filozofické závěry

Tato teorie vede k:

1. Idealismus , protože popírá věci samy o sobě (kromě monád) a znásobuje je v různých úhlech pohledu. Monády jsou „věčně žijící zrcadla vesmíru“.

2. Metafyzický optimismus se na základě principu dostatečného rozumu vyvinul takto:

a) Vše existuje z nějakého důvodu (axiomatem „Nic nevzniká z ničeho“);

b) Všechno, co existuje, má dostatečný důvod k existenci;

c) Všechno, co existuje, je lepší než cokoli, co neexistuje (první bod: protože je to racionálnější, má to také více reality), a v důsledku toho je to nejlepší možné bytí v nejlepším ze všech možných světů (podle axiomu : "To, co obsahuje více reality, je lepší než to, co obsahuje méně reality").
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích

Re: Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » čtv 12. lis 2020 16:41:33

Tento filosof se mi začíná líbit. :lol:

Konečně jsem našla spřízněnou duši...... :dance:
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích

Re: Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » čtv 12. lis 2020 16:49:32

Théodicée -Théodicée

Essais de Théodicée sur la bonté de Dieu, la liberté de l'homme et l'origine du mal („Eseje Theodicy o dobrotě Boží, svobodě člověka a původu zla“), jednodušeji známá jako Théodicée , je kniha filozofie německého polymata Gottfrieda Leibnize . Kniha, publikovaná v roce 1710, představila termín theodicy a předpokládá se, že její optimistický přístup k problému zla inspiroval Voltairovu Candidu (byť satiricky). Velká část práce spočívá v reakci na myšlenky francouzského filozofa Pierra Bayla , s nímž Leibniz mnoho let debatoval.

Théodicée byla jediná kniha, kterou Leibniz vydal za svého života; jeho další kniha, Nové eseje o lidském porozumění , byla vydána až po jeho smrti, v roce 1765.

Centrální nároky

V různých pracích, včetně jeho slavného Historického a kritického slovníku (1697), Pierre Bayle tvrdil, že neexistuje obhájitelné racionální řešení problému, proč Bůh připouští zlo. Bayle konkrétněji tvrdil, že lze uplatnit silné filozofické argumenty proti řadě ortodoxních křesťanských učení, včetně dobroty, spravedlnosti a svobody Boží. Leibniz podrobně reaguje na Baylovy argumenty a argumentuje tím, že lze dokázat, že Bůh je nekonečně dokonalá bytost a že taková bytost musela vytvořit svět, který má největší možnou rovnováhu dobra nad zlem („ nejlepší ze všech možných světů“). "). Leibniz rozlišuje tři formy zla: morální, fyzickou a metafyzickou. Morální zlo je hřích, fyzické zlo je bolest a metafyzické zlo je omezení. Bůh připouští morální a fyzické zlo kvůli větším statkům a metafyzickému zlu (tj. Omezení) se nelze vyhnout, protože jakýkoli stvořený vesmír musí nutně postrádat Boží absolutní dokonalost. Lidská svobodná vůle je v souladu s Božím předzvěstí, protože i když jsou všechny události ve vesmíru předvídány a předem určeny, nejsou nutné (tj. Logicky nezbytné) a pouze v případě, že by bylo nutné lidské rozhodnutí, by svobodná vůle byla iluzí. Proti Bayleovým tvrzením (odvozeným od Augustina ), že je nespravedlivé, aby Bůh zatracoval nepokřtěné kojence nebo dospělé nekřesťany, kteří žili tak dobře, jak jen mohli, Leibniz popírá, že by křesťanské učení takové tvrzení podporovalo. Proti Bayleovu tvrzení, že Bůh nemůže být svobodný, protože nemůže selhat při výběru toho nejlepšího, Leibniz tvrdí, že taková „morální nutnost“ je v souladu s božskou svobodou. Bůh by postrádal svobodu, pouze pokud neexistují možné světy, ve kterých by existovala méně než maximální dobrota, což není tento případ, tvrdí Leibniz.

https://cs.qaz.wiki/wiki/Th%C3%A9odic%C3%A9e
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích

Re: Gottfried Wilhelm Leibniz

Příspěvekod Alaja » čtv 19. lis 2020 17:46:24


https://www.dotyk.cz/magazin/minule-ziv ... .sznhp.box

Existuje život po smrti? Kvantová fyzika tvrdí, že ano

Pro mnohé je reinkarnace pouhou kapitolou spekulativní parapsychologie. Čas od času se ale objeví renomovaní vědci, kteří se tímto pojmem vážně zabývají. Právě na jejich poznatky, názory a teorie se v článku zaměříme.

Profesor Ian Stevenson (1918 – 2007) byl uznávaným psychiatrem, který se během své praxe utvrdil v názoru, že některé fobie, mimořádné schopnosti nebo i psychosomatické nemoci nemohou být podmíněny jen genetikou a vlivem prostředí. Věřil, že lidskou psychiku ovlivňuje ještě třetí faktor - předchozí život. Během 40 let vyhledal a vyvzpovídal tři tisíce dětí z celého světa, které se rozvzpomněly na své minulé životy.

Mezi mnoha jinými zmapoval například případ malé dívenky ze Srí Lanky. Její matka před ní jednou pronesla název města Kataragama, ve kterém dívka nikdy nebyla. Ihned ale matce pověděla, že se v tomto městě utopila poté, co ji duševně zaostalý bratr strčil do řeky. Tvrdila také, že měla plešatého otce jménem Herath, který prodával květiny, a bydleli v domě hned vedle hinduistického chrámu, kde lidé rozbíjeli kokosové ořechy. Ian Stevenson její výpověď ověřil a zjistil, že v Kataragamě u chrámu skutečně bydlela rodina, jejíž dvouletá dcera se utopila v řece, když si hrála s mentálně postiženým bratrem. Její otec opravdu prodával květiny, ale nebyl plešatý a nejmenoval se Herath - toto jméno patřilo jeho synovci. Až na tyto detaily měla dívka ve všem pravdu, včetně popisu místního náboženského rituálu rozbíjení kokosů.

Ian Stevenson si při svém výzkumu povšiml, že děti si na minulé životy dokážou vzpomenout nejčastěji ve věku dvou až čtyř let, přičemž okolo sedmého roku tyto vzpomínky zcela mizí. Jejich duše se přitom nestěhuje nijak daleko od předchozího bydliště, zřídka překročí geografické hranice původní země.


Podobnému výzkumu se věnuje také dětský psychiatr Jim B. Tucker, který se na rozdíl od Stevensona zaměřil výhradně na děti ze Spojených států. "Pokud je realita složena jen z materiálních částic, pak nevím, jak máme tyto případy přijmout a uvěřit jim. Ale myslím, že máme dobré důvody považovat vědomí za samostatnou entitu, která je od fyzického světa oddělena," prohlásil Jim Tucker v rozhovoru pro americký rozhlas. Odkázal přitom na otce kvantové teorie Maxe Plancka. Ten považoval vědomí za nehmotný základ, z něhož je odvozeno vše hmotné. "To by znamenalo, že vědomí by mohlo existovat nezávisle na mozku i poté, co mozek a tělo odumřou," dodal Tucker

Stejnou myšlenku rozvíjí také britský profesor matematiky při univerzitě v Oxfordu Sir Roger Penrose spolu s americkým anesteziologem Stuartem Hameroffem. Lidské vědomí je podle nich tvořeno kvantovou informací, která po smrti nezaniká, jen mění svůj stav a putuje dále do vesmíru.

Teorii o informaci jako základu bytí detailně rozpracoval už americký fyzik John Archibald Wheeler (1911 – 2008), který se za druhé světové války podílel na vývoji jaderných reaktorů a později zavedl do fyziky pojem "černá díra". O reinkarnaci jako takové nikdy přímo nehovořil, nehmotnou informaci však považoval za výchozí bod, jemuž dodá hmotnou podobu až vnější pozorovatel. Velmi zjednodušeně řečeno, J.A. Wheeler nevěřil, že je svět utvářen čistě materiální hmotou. Na sklonku života prohlásil: "Jsem si jistý, že jednoho dne uvidíme princip existence v celé jeho jednoduchosti a kráse, až si řekneme: jak jsme jen mohli být po celou dobu tak hloupí, že jsme to neviděli?"
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5598
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 403-krát v 387 příspěvcích


Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 3 návštevníků

cron