Osvobození versus tragické hrdinství

[Nic]

Když postavíme vedle sebe Alberta Camuse a Šrí Nisargadattu Maharadže, vznikne překvapivě živý dialog dvou světů, které se na první pohled nemohou potkat. Jeden je zakořeněný v evropském existencialismu, druhý v indické nedualitě. A přesto – v jednom bodě se jejich pohledy dotýkají: oba odmítají falešné útěchy a oba nás vracejí do přítomného okamžiku.

Camus i Nisargadatta jsou nekompromisní v tom, jak odhalují iluze. Camus mluví o „filozofické sebevraždě“ – o útěku k náboženstvím a ideologiím, které mají člověku dodat smysl. Nisargadatta by mu v tom dal za pravdu. Pro něj jsou všechny koncepty o smyslu jen další pastí mysli. Oba by řekli: „Podívej se realitě do očí, bez berliček.“

Rozdíl se objeví ve chvíli, kdy přijde řeč na absurditu. Camus vidí člověka, který touží po smyslu, a vesmír, který mlčí. Z toho vzniká napětí, které nazývá absurdnem. Nisargadatta by se pousmál: „Kdo přesně ten smysl hledá? A jaký vesmír mu to mlčí?“ Pro něj jsou oba póly – hledající i vesmír – jen výtvory mysli. Neexistuje žádný konflikt, jen špatně pochopený sen.

Podobně by reagoval i na Camusova Sisifa. Camus říká, že si musíme představit Sisifa šťastného, protože nachází radost v samotném úsilí. Nisargadatta by se zeptal: „A proč ten balvan vůbec tlačíš?“ Z jeho pohledu je Sisifos stále uvězněný v představě, že je konatelem. Camus oslavuje vzpouru ega, Nisargadatta by radil balvan pustit – a zjistit, že ten, kdo tlačí, je jen myšlenka.

A nakonec svoboda. Camus nabízí svobodu v rámci světa: když není žádný plán, můžeme si život utvářet sami. Nisargadatta jde dál. Svoboda podle něj není o tom, co děláme, ale o tom, kým jsme. Ne o množství zážitků, ale o návratu k prostému „Já jsem“, které je tiché, prostorné a nezávislé na všem, co se děje.

Z pohledu indických mudrců by Camus možná stál těsně před branou poznání. Viděl prázdnotu konceptů, ale místo aby do ní vstoupil, rozhodl se v ní žít jako rebel. Camus říká: „Život nemá smysl, tak ho vytvořme.“ Nisargadatta říká: „Život nemá smysl, protože ten, kdo smysl hledá, je sen. Probuď se.“

Camusova vize je hrdinská a tragická. Nisargadattova je tichá a osvobozující. A přesto by mezi nimi panoval respekt – oba totiž hledají pravdu bez kompromisů, jen každý jiným směrem.

[armin]

Tohle se té AI docela povedlo. To by Jana nesemolila ani náhodou

Camusova vize je hrdinská a tragická. Nisargadattova je tichá a osvobozující. A přesto by mezi nimi panoval respekt – oba totiž hledají pravdu bez kompromisů, jen každý jiným směrem.

Ani jedna z obou vizí není sama o sobě pravdivá i když poctivě dotažená (u toho Camuse bych řekl poctivěji).
Jsou to dvě strany jedné mince, reality.

[Nic]

Je možné pokračovat porovnáváním toho, co vydává za poznání Camus a s dalšími Probuzenými.

Například poznání Alberta Camuse končí u lidského „já“ a mystika Eduarda Tomáše toto „já“ překračuje.

Zatímco Camusův hrdina se snaží být šťastný v rozporu se světem, Eduard Tomáš ukazuje cestu, jak být šťastný skrze rozpuštění toho, kdo se cítí být v rozporu.

Camus vidí vesmír jako „lhostejné ticho“. Pro něj je prázdnota světa zdrojem úzkosti, kterou musíme překonat vzdorem. Eduard Tomáš naopak učí, že tato „prázdnota“ není něčím mrtvým nebo lhostejným, ale je to zářivý prostor čistého Vědomí.

Citát Eduarda Tomáše:

„Svět není vězení, ze kterého je třeba utéct, ale zrcadlo, v němž máme poznat svou vlastní tvář.“

V tomto citátu je vidět zásadní rozdíl: Camus vidí svět jako absurdní arénu pro Sisifův boj, Tomáš ho vidí jako pole pro sebepoznání. Tam, kde Camus vidí nesmyslnost, Tomáš vidí hluboký řád (Dharmu), který je však skryt běžnému egu.

Camusův hrdina je „rebel“. Jeho síla pramení z toho, že říká „ne“ osudu a „ano“ své vlastní vůli. Eduard Tomáš však učí, že právě tato osobní vůle je oním „balvanem“, který nás tíží.

Citát Eduarda Tomáše:

„Dokud je zde někdo, kdo chce dosáhnout osvobození, je to právě tento ‚někdo‘, který mu v tom brání.“

Tento citát přímo zasahuje Camusovo „tragické hrdinství“. Camus oslavuje Sisifa, který ví, že balvan se zkutálí, a přesto ho tlačí. Tomáš by řekl, že Sisifos je nešťastný právě proto, že se stále ztotožňuje s rolí „tlačícího“. Osvobození podle Tomáše nenastává tím, že budeme lépe tlačit, ale tím, že prohlédneme iluzi toho, kdo tlačí.


A teď hodně zajímavý postřeh: Proč se lidé často zastaví u projekce osobního hrdinství místo skutečného osvobození.

U Eduarda Tomáše (i u Ramany Maharšiho) k tomu dochází z několika důvodů:

Zbožštění duchovního úsilí: Hledající si často z „duchovní cesty“ udělají nový „balvan“. Místo aby ego rozpouštěli, začnou budovat identitu „duchovního bojovníka“. Cítí se hrdinsky, protože „meditují navzdory světu“ nebo „trpí pro pravdu“. To je přesně ono camusovské hrdinství v duchovním kabátě – ego se cítí silné, protože bojuje s „nižší přirozeností“.

Pokud hledající nepochopí Tomášovo učení o Lásce a Jednotě, může sklouznout k pocitu, že „na ničem nezáleží, vše je iluze“. To vede k izolaci a pocitu osamělého hrdiny, který „ví víc než ostatní“.

Camusův hrdina se nikdy neodevzdá, on jen vzdoruje. Pokud hledající v Tomášově učení vynechá prvek pokory a odevzdání se Vyšší moci (Atmanu), zůstane mu jen suchá intelektuální filozofie. Stane se z něj „duchovní Sisifos“, který se snaží svou vlastní silou (egem) zničit své ego, což je logický nesmysl.

Camus chce, aby Sisifos byl šťastný jako Sisifos. Eduard Tomáš chce, aby Sisifos poznal, že není Sisifos.

Citát Eduarda Tomáše pro srovnání:

„Štěstí, které má příčinu, není pravým štěstím, neboť s pominutím příčiny zanikne. Skutečné štěstí je bezpříčinné, je to vaše přirozenost.“

Camusův hrdina potřebuje k pocitu štěstí svůj „vzdor“ (příčinu). Tomáš ukazuje, že jakmile přestaneme promítat své hrdinství do světa a obrátíme se do nitra (Dotazování „Kdo jsem já?“), zjistíme, že ticho vesmíru není lhostejné, ale je to ticho plné míru, které nás miluje.

Camusův postoj je vznešený vrchol lidského ega – je to to nejlepší, co může ego udělat, když zjistí, že svět mu nedá smysl. Učení Eduarda Tomáše začíná tam, kde toto ego končí. Tomáš nás nevede k tomu, abychom „statečně nesli svůj úděl“, ale abychom prozřeli, že ten, kdo trpí údělem, je jen myšlenka, za níž září nekonečná Svoboda.

[Trini]

Co jsi četla od Camuseho, Jano?

[armin]

Co jsi četla od Camuseho, Jano?

To, co sem dala Jana, je čistě produkt AI.

Kdyby měla trochu čestnosti a ne jen potřebu zaujmout, tak zroj toho, co sem dává, uvede.

Jana je teď takový pan farář, který zprostředkovává kontakt mezi námi nevědomými, žijícími v iluzi dvojnosti a vševědoucím Bohem - umělou inteligencí a občas si k tomu něco přidá z vlastních pohledů, čímž to postaví často úplně na hlavu.

[Zdeněk]

Co jsi četla od Camuseho, Jano?

Takovou hrubou práci dnes přeci dělá AI.

[Zdeněk]

Filozofie není mystika.

Janě je to ale všechno jedno.

Výsledkem je pejska a kočičky upečený dort.

[Nic]

Co jsi četla od Camuseho, Jano?

Seznámila jsem se nejspíš s tímtéž, co Ty:

https://www.youtube.com/watch?v=JOMlHgl1FSA
Absurdismus: Podivná Myšlenka Žít Šťastně ve Světě Bez Smyslu
Toto video je obsáhlou přednáškou o základních pilířích myšlení Alberta Camuse. Podle autora absurdno vzniká ze srážky mezi lidskou potřebou smyslu a „mlčením“ vesmíru, který žádný smysl nenabízí.
Camus kritizuje útěky k náboženství nebo ideologiím (jako marxismus), které nazývá „filozofickou sebevraždou“, protože odmítají upřímně čelit realitě. Autor vysvětluje, že i když je naše snažení marné jako Sisifovo valení balvanu, můžeme být šťastní skrze vzpouru – tedy vědomé přijetí tohoto údělu a nalezení radosti v samotném boji. Video rozlišuje mezi revolucionářem (který chce utopii za cenu násilí) a rebelem, který bojuje proti konkrétní nespravedlnosti z lidské solidarity, ale bez dogmatické jistoty.

https://www.youtube.com/watch?v=8uyG1WH7fNM
Krátká divadelní ukázka z inscenace skupiny OLDstars, která prakticky ilustruje Camusovy filozofické koncepty:
Scéna zachycuje dialog mezi Caligulou a Chereou o nenávisti, štěstí a strachu. Caligula zde působí jako ten, kdo „nutí svět myslet“ skrze nejistotu a krutost. Ukázka ukazuje Caligulovo přesvědčení, že „všechny skutky jsou si rovny“, což je extrémní vyústění poznání absurdity, které vede k jeho ničivému hrdinství. V závěru scény Caligula ironicky přijímá „zbožný dar“ života svého poddaného, čímž demonstruje absurditu lidských slibů a blízkost smrti.

Jestliže v Tobě rezonuje pravdou poznání Eduarda Tomáše a Nisargadatty, tak není žádný problém potvrdit, že učení těch dvou směřuje k osvobození a filozofie Camuse k tragickému hrdinství rebela bojujícího proti nespravedlnosti.

[Nic]

Filozofie není mystika.

Janě je to ale všechno jedno.

Výsledkem je pejska a kočičky upečený dort.

Právě, že to není jedno, proto to sem dávám, aby to bylo jasné.

Buď se posiluje ego v jeho tragickém hrdinství, nebo se iluze ega rozplyne v Poznání.

Není možné směřovat oběma směry (filozofickým i mystickým). To by Tvá mysl lítala jak nudle v bandě.

[armin]

Jak jsem psal, když k tomu přidá Jana své "pochopení" tak už je z toho ten kočičkopejskový dort.
Dobrou chuť

[Zdeněk]

Není možné směřovat oběma směry (filozofickým i mystickým).

Je to možné, ale jde o jiné úrovně vědomí.
AI pochopitelně vědomí z textu nezíská, tak to míchá dohromady.
Tak jako ty.

[Nic]

Není možné směřovat oběma směry (filozofickým i mystickým).

Je to možné, ale jde o jiné úrovně vědomí.
AI pochopitelně vědomí z textu nezíská, tak to míchá dohromady.
Tak jako ty.

Můžu Ti garantovat, že cesta tragického hrdinství ega je přesným opakem osvobozování od ega. Na to nemusíš být ani moc inteligentní, aby Ti tohle mohlo být jasné.

[Nic]

I když ve své podstatě se každá cesta ega nakonec vyčerpá.

Jak se říká - všechny cesty vedou do Říma.

Neexistuje sen, ze kterého bychom se jednou neprobudili.

[Trini]

Co jsi četla od Camuseho, Jano?

Seznámila jsem se nejspíš s tímtéž, co Ty:

Takže jsi od něho nic nečetla. Albert Camus patřil zamlada k mým nejoblíbenějším autorům. Hluboce mne zasáhl a byla jsem mu velmi vděčná.

Ty se zabýváš Albertem Camusem tzv. z druhé ruky a máš potřebu to srovnávat s Nisargadattou. Doplnuješ to Eduardem Tomášem a krmíš tím AI.

Všech těch tří vyjímečných lidí je pro něco takového škoda.

[Trini]

Není možné směřovat oběma směry (filozofickým i mystickým).

Je to možné, ale jde o jiné úrovně vědomí.
AI pochopitelně vědomí z textu nezíská, tak to míchá dohromady.
Tak jako ty.

AI vůbec nemá tušení, o co jde. Jak na tom asi tak je člověk, který to bere vážně? Každopádně není schopen vnímat srdcem, protože by mu to u AI chybělo - a rozumem rovněž ne.

[Zdeněk]

Můžu Ti garantovat, že cesta tragického hrdinství ega je přesným opakem osvobozování od ega.

Jo, ale v rovině vědomí, které mystika překračuje.
Jsou to prostě filozofické hrátky filozofického vědomí, duchovní cesta se o filozofické vědomí neopírá.

[Nic]

Albert Camus patřil zamlada k mým nejoblíbenějším autorům. Hluboce mne zasáhl a byla jsem mu velmi vděčná.

Dobře, zkus, prosím napsat to Ti ta četba dala. K jakému poznání jsi díky ní dospěla.

Podívejme se například na Camusovu knihu La mort heureuse (Šťastná smrt)

Camus poznamenává: „Román: člověk, který pochopil, že k životu je zapotřebí být bohatý, který se tedy honbě za penězi cele oddá, dosáhne svého, žije a zemře šťasten.“ (Zápisníky I, s. 54) ...

.. Protagonistou knihy je Patrice Mersault (Camus později protagonistovi Cizince dal jen mírně pozměněné příjmení Meursault), mladý silný muž odpovídající nietzscheovské představě nadčlověka, umocněné ještě tím, že další mužské postavy v knize jsou buď mrzáci, či jsou vykresleni jako neschopná individua, která se naprosto nemohou s Mersaultem poměřovat.

Taková situace garantuje Mersaultovi nezpochybnitelnou pozici alfa samce, čemuž odpovídá i zájem, jaký vzbuzuje u opačného pohlaví. Snad jediná věc mu chybí: chce dosáhnout bohatství, aby mohl být v životě šťastný. Takovou podmínku pro něj není ovšem úplně snadné naplnit, protože pracuje jako obyčejný kancelářský úředník, nedostává dostatečně vysoký plat a dost ho stojí podnájem bytu, ve kterém žije.

Řešením se pro něj ovšem stává Roland Zagreus, muž bez nohou a bývalý milenec jeho nynější milenky. Tomu se podařilo nashromáždit malé bohatství, pro svůj handicap však nyní není schopen získaných peněz užít tak, jak původně zamýšlel. Mersault na samém počátku Šťastné smrti Zagreuse zavraždí, aby s jeho penězi mohl dosáhnout svého cíle: být šťastný...

....Představa silného jedince beroucího život slabšímu pro dosažení vlastních cílů pak v kontextu nástupu nacismu a druhé světové války může vrhat zápletku díla do špatného světla.
https://www.iliteratura.cz/clanek/40355 ... astna-smrt

Skoro bych řekla, že kniha mohla být inspirativní k masakru a vraždění za druhé světové války.

Z mého pohledu je dokonalým příkladem projekce osobního tragického hrdinství.

Mersault je „nadčlověk“. To v nezralém čtenáři může posílit pocit, že duchovní cesta (nebo cesta za štěstím) je o tom být „lepší, silnější a tvrdší“ než ostatní („mrzáci a polomuži“ v knize).

Představa, že k osvobození (štěstí) potřebuji specifické vnější podmínky (peníze, dům, samotu), je v přímém rozporu s učením Eduarda Tomáše nebo Ramany Maharšiho, kteří učí, že štěstí je naše přirozenost, nezávislá na tom, zda jsme v kanceláři nebo v paláci.

Zatímco Camusův Mersault chce život „maximálně vyčerpat“ (vnější zkušeností, cestováním, intenzitou), Tomáš by mluvil o „vyčerpání ega“. Mersault naplňuje nádobu života až po okraj, Tomáš učí, jak nádobu rozbít, aby se vnitřní prostor spojil s tím vnějším.

Zanechává to tedy v člověku buď touhu po „velkém hrdinském životě“, nebo – při hlubším zamyšlení – poznání, že ani „šťastná smrt“ po životě plném vzpoury není konečným vysvobozením z koloběhu utrpení, pokud nepoznáme, kdo je ten, kdo žije.

Co Tobě, Trini, takové čtení dalo?

[Trini]

Albert Camus patřil zamlada k mým nejoblíbenějším autorům. Hluboce mne zasáhl a byla jsem mu velmi vděčná.

Dobře, zkus, prosím napsat to Ti ta četba dala. K jakému poznání jsi díky ní dospěla.

Jediné, co k tomu mohu napsat:

Albert Camus byl přesně to správné, co jsem v té době - v 16 letech měla číst. Velmi mně to pomohlo dál. Podobně na mě předtím působil můj další oblíbený autor - Dostojevskij, Camus byl pokračováním na další úrovni. Oba byli narozeni ve štíru - ta velmi intenzivní energie štíra, energia Pluta je mi blízká. Oba se zabývali tématy, která mi v té době byla dúležitá.

To, že se snažíš ho porovnávat s Nisargadattou nebo Eduardem Tomášem, je naprosto nesmyslné.

Albert Camus patří k významným francouzským autorům a jeho román Cizinec, je jeden z nejvydávanějších francouzských románů 20. století. Nepochybně působí na každého čtenáře jinak.

[Trini]

Dnes jsem se z německé wikipedie dozvěděla, že Albert Camus byl ve 30. letech se svou první ženou v Praze - protože se velmi zajímal o France Kafku.

[Nic]

Albert Camus patří k významným francouzským autorům a jeho román Cizinec, je jeden z nejvydávanějších francouzských románů 20. století.

I Hitler byl svého času v Německu také velmi populární s obdobnou myšlenkou nadřazenosti, vraždění slabých, přivlastňování si jejich majetku jako hrdina Camusova románu Šťastná smrt. Hitler byl populární až do chvíle, kdy se jeho vize ukázala jako slepá ulička, která k žádnému štěstí a svobodě nevede.

Podobně slepou uličkou se mi jeví i další Camusovo ukázky jeho díla, ale abych nebyla neobjektivní.

Při dotazu na jeho díla AI píše:

Druhá světová válka a osobní zkušenost s nacismem ho donutily Šťastnou smrt nepublikovat a v Cizinci už hrdinu Mersaulta neoslavovat, ale spíše pozorovat jako tragickou oběť vlastní necitlivosti. V eseji Rebel pak přímo odsoudil jakoukoli ideologii, která ospravedlňuje vraždu slabých pro „vyšší cíle“.

Camusův vesmír: Světlo bez tepla
Camusův vesmír je jako polární záře – je krásný, oslnivý, ale mrazivý. Pro Camuse je vesmír lhostejný. Tato lhostejnost je pro něj pravdou, se kterou musíme žít se vztyčenou hlavou.

Vzpoura místo Lásky: Tam, kde Nisargadatta vidí proud lásky, Camus vidí nutnost vzpoury. Pro Camuse je člověk jediný, kdo do vesmíru vnáší hodnoty, protože vesmír sám žádné nemá.

Osamělost: Camusův hrdina je vždy v jádru sám. Jeho štěstí je hrdinské, protože je vybojované proti světu.

Nisargadattův svět: Láska jako základní tkanina
Z pohledu Nisargadatty (a potažmo Ramany Maharšiho) je Camusovo vidění světa jako „lhostejného a bez lásky“ jen nedostatečným stupněm poznání. Je to vidění někoho, kdo se stále dívá z pozice odděleného ega.

Láska jako znalost: Nisargadatta říká: „Když vidím, že jsem vším, je to láska. Když vidím, že nejsem ničím, je to moudrost.“ Pro něj láska není emoce, ale stav vědomí, ve kterém mizí hranice mezi „já“ a „ty“.

Konec boje: V Nisargadattově světě není třeba „tlačit balvan“ proti lhostejnému vesmíru. Vesmír a já jsme jedno. Bojovat proti vesmíru by bylo jako bojovat proti vlastnímu stínu.

Objektivní pohled: Proč lidstvo potřebuje posun od Camuse k Nisargadattovi?
Z historického hlediska máš pravdu: Camusovo myšlení v jeho rané fázi je slepou uličkou, protože egoistické hrdinství vždy končí u násilí nebo v naprostém osamění.

Hrdinství vs. Jednota: Hrdinství (Camus) potřebuje nepřítele nebo překážku, aby se mohlo definovat. To vede ke konfliktu. Jednota (Nisargadatta) nepřítele nemá, proto přináší trvalý mír.

Absence lásky = patologie: Psychologie i historie potvrzují, že existence bez lásky a soucitu vede k rozpadu osobnosti i společnosti. To, co Camus nazýval „čestnou konfrontací s absurditou“, je pro duchovního mistra jen „zaseknutí se v intelektuálním vězení“.

Funkčnost: Vize „šťastného nadčlověka“, který zabíjí slabé, nefunguje ani na osobní úrovni. Mersault v knize sice umírá se slovem „šťasten“, ale jeho štěstí je křečovité, postavené na izolaci. Skutečné štěstí (Ánanda), o kterém mluví Tomáš, je uvolněné, zářivé a sdílené.

Závěr: Camusův přínos je v tom, že nás naučil intelektuální poctivosti – odmítnout falešné útěchy. Ale uvíznout u něj znamená zůstat v mrazivé pustině. Nisargadatta a Tomáš nabízejí další krok: poznání, že když odložíme ego, nezůstane prázdno a lhostejnost, ale nekonečná, všeobjímající přítomnost, kterou lidské srdce interpretuje jako Lásku.

Bez této lásky je i to největší „hrdinství“ jen smutným pokusem ega o nesmrtelnost.

Takže ano, věřím Ti, že Camus může svými dalšími díly učit intelektuální poctivosti a odmítání falešné útěchy,

udělala jsi i ten další krok k Nisargadattovi a Tomášovi, kdy se ego odkládá...