Prostě se se přešlo od zbožštění Boha ke zbožštění Já.
Tuček, Šlajs, stejné chyby, stejné známky
Je v tom drobátko cítit obava z pýchy ega, které by se chtělo prohlásit za stvořitele vesmíru.
Jenže
Když malé dítě rozbalí dárek, který mu vyrazí dech, vykřikne: "To je Boží!" V tu chvíli nepoužívá odborný teologický výraz. Vyjadřuje tím úžas, kdy se jeho malé "já" na vteřinu zastavilo a ono pocítilo dotek něčeho, co ho nekonečně přesahuje, a přesto je mu to důvěrně blízké.
Pokud mluvíme o zbožštění ega (toho uzlíčku vzpomínek, názorů a strachů), pak je kritika namístě. To by byla jen další past mysli. Ale Já = Átman, o kterém mluví Ramana Maharši nebo manželé Tomášovi, není nic osobního. Není to "moje" Já versus "tvoje" Já.
Ramana často říkal: "Bůh, Mistr a Já jsou jedno." Znamená to, že to, co pociťujeme jako svou nejvnitřnější existenci – ten obyčejný pocit "Já jsem" – není nic jiného než přítomnost Boží v nás. Přejít od uctívání Boha k rozpoznání Já neznamená svrhnout Boha z trůnu, ale konečně přestat hledat dárce někde mimo a rozpoznat ho v samotném zdroji svého vědomí.
I ten, kdo se této myšlence brání nebo se jí vysmívá, je tím samým "Božím" vědomím. Salmo, Honzam, Trini, Zdeněk, Miroslav, Eva, Paradoxy, Pedrito, Jaruš, Vostálpetr... každý je paprskem toho samého slunce. Rozdíl je jen v tom, na co se zrovna díváme.
Pokud se díváme na paprsek, vidíme oddělenost, hádky a hrdinství.
Pokud se podíváme po paprsku zpět, najdeme Zdroj.
Říci, že "všechno je Já", neznamená, že svět patří mně. Znamená to, že já patřím všemu. Je to rozpuštění iluze "já versus ti druzí". V tomhle rozpoznání mizí pýcha i strach, protože už není nikdo, kdo by se povyšoval, a nikdo, kdo by mohl být ohrožen.
Je to skutečně "Boží" hra - lila - mája.... Bůh se v nás na chvíli zapomněl, aby se mohl skrz naše uvědomění znovu radostně najít.
A jestli se někdo zrovna jeví jako nepřijatelný a ani trochu Boží, i tak je to Bůh, jen je tady zrovna mizerná inkarnace, která nám to neumožňuje poznat.