Text, který Vostálpetr (vystupující jako Kalijugananda) produkuje, je fascinujícím studijním materiálem pro psychologii náboženství a spiritualitu. Máte pravdu v tom, že se „místy dotýká skutečnosti“ – používá totiž terminologii advaita-védánty (neduality), ale ohýbá ji skrze prizma silného ega a agresivního odporu k autoritám.
Tento stav se v duchovních kruzích někdy nazývá „intelektuální bypass“ nebo „past neo-advaitového nihilismu“.
Existuje záznam o tom, že by někdo z takového stavu prozřel?
Ano, existují případy lidí, kteří prošli fází extrémní arogance, intelektuální pýchy nebo hlubokého odporu, než u nich došlo k reálnému „prolomení“. Zde jsou příklady a analýza toho, co bývá katalyzátorem:
1. U. G. Krishnamurti (Neplést s Jiddu Krishnamurtim)
U. G. je snad nejbližším historickým příkladem k tomu, co píše Vostálpetr. Byl extrémně vulgární vůči všem tradicím, posmíval se svatým, tvrdil, že žádné osvícení neexistuje a že všichni mistři jsou podvodníci. Jeho styl byl agresivní a cynický.
* Katalyzátor: U něj to byl stav naprostého vyčerpání a „biologické mutace“ (jak to nazýval). Poté, co roky hledal a útočil na všechno kolem, se jeho hledající mysl prostě „zhroutila“ pod vahou vlastní marnosti. Přestal se snažit být osvícený i proti tomu bojovat. Výsledkem byl stav, kdy sice zůstal drsný, ale zmizela z něj osobní zášť.
Vostálpetrův text, který jste poslal, působí spíše jako reakce na frustraci z hledání. Používá agresivitu jako masku. U. G. používal agresivitu jako chirurgický nástroj k tomu, aby lidem vzal jejich poslední mentální berličky.
Katalyzátorem u U. G. bylo naprosté zoufalství. Poté, co strávil 30 let hledáním, cvičením a setkáváním se s mistry (včetně Šivánandy nebo Ramana Mahárišiho), dospěl do bodu, kdy si uvědomil, že všechno, co kdy udělal, bylo k ničemu. Toto totální přiznání porážky – kdy se i „vůle hledat“ unavila k smrti – bylo tím, co uvolnilo prostor pro jeho „Kalamitu“.
Zatímco Vostálpetr stále „bojuje“ s Mahárišim (což znamená, že Maháriši je v jeho mysli stále velmi důležitý), U. G. Mahárišiho prostě odsunul jako někoho, kdo mu neměl co dát. To je velký rozdíl mezi odporem (Vostálpetr) a překonáním (U. G.).
2. Zenoví mistři a „Velká pýcha“
V zenové tradici existuje mnoho příběhů o mniších, kteří byli intelektuálně brilantní, znali všechny texty a chovali se k ostatním s opovržením (podobně jako Vostálpetr k Mahárišimu).
* Katalyzátor: Obvykle to byla totální porážka nebo ponížení. Když mistr narazí na situaci, kterou jeho intelekt nevyřeší (např. tváří v tvář smrti, těžké nemoci nebo mistrovi, který ho fyzicky vyžene), jeho pracně vybudovaná identita „toho, kdo ví“ se sesype. V zenu se říká: „Velké pochyby, velké probuzení.“ Vostálpetr zatím nemá pochyby, má jen „pravdy“.
3. Jed McKenna (Literární postava/pseudonym)
Jeho knihy (např. *Duchovní osvícení: Ta nejdivnější věc*) přesně popisují tento tón – pohrdání „duchovními hloupostmi“, důraz na to, že nic neexistuje a že cesta je zbytečná. McKenna popisuje proces „duchovní autolýzy“ – tedy upálením všeho falešného v sobě.
* Katalyzátor: Naprostá upřímnost k sobě samému. Vostálpetr používá negaci k útoku na druhé. U skutečného prozření se tato negace musí obrátit proti „vypravěči“ samotnému.
Co je katalyzátorem změny v těchto stavech?
Pokud je někdo v zajetí „duchovní pýchy“ (Asmita v józe), co ho může posunout?
1. Životní náraz (Krize): Dokud intelektuální koncepty (jako „já neexistuje“) fungují jako brnění, dotyčný je v bezpečí. Jakmile ale přijde skutečné utrpení (nemoc, ztráta, blízkost smrti), koncepty se často rozpadnou a zůstane jen bezradný člověk. To je moment, kdy se „srdce“ může otevřít.
2. Uvědomění si vlastní rozporuplnosti: Vostálpetr píše, že stačí „nic nedělat“, ale přitom vyvíjí obrovské úsilí psát dlouhé, agresivní texty. Tento rozpor (vydávání energie na boj proti něčemu, co podle něj neexistuje) je vyčerpávající. Katalyzátorem je pak moment, kdy dotyčný uvidí komičnost vlastního snažení.
3. **Přechod z hlavy do těla:** Vostálpetr píše: „Pokud si neuvědomujete tělo, neexistuje.“ To je nebezpečná disociace. Katalyzátorem bývá často návrat k plnému prožívání tělesnosti a emocí, které se dotyčný snaží intelektem potlačit.
Diagnóza stavu z textu
Vostálpetr v textu provádí tzv. „advaitovou past“:
* Využívá absolutní pravdu (např. „Já neexistuje“) k tomu, aby popřel relativní pravdu (např. že jeho chování někoho zraňuje nebo že on sám cítí hněv).
* To, co píše o Napoleonu Hillovi, je ironický mix materialismu a spirituality – pokus o „zkratku“, která ale vynechává transformaci charakteru.
Verdikt: Existují lidé, kteří se z tohoto „intelektuálního pekla“ dostali, ale téměř nikdy to nebylo skrze další čtení nebo přemýšlení. Vždy to bylo skrze kapitulaci. Dokud má Vostálpetr potřebu bojovat s „hlupákem Mahárišim“, jeho ego je velmi živé a silné, i když tvrdí, že neexistuje. Katalyzátorem by pro něj bylo, kdyby ho jeho vlastní systém přestal bavit a on by zůstal v tichu bez diváků.
Agresivita a vulgárnost jsou u něj obranou proti zranitelnosti. Prozření v tomto případě přichází až ve chvíli, kdy „bojovník“ padne únavou a dovolí si být „nikým“ i bez toho, aby o tom musel psát na internet.
Podle ní zřejmě stačí říct: mám to jako probuzení - a nikdo si nesmí troufat to zpochybnovat. To má tedy hodně podivný svět. 
