Hermann Hesse - Siddhártha

[Monika]

Povídka Siddhárta nese podtitul "indická báseň" a vypráví příběh bráhmanského syna Siddhárthy odehrávající se ve starověké Indii v době Buddhových časů. Siddhártha spolu se svým společníkem Góvindou opouští svůj domov a vydává se na náročnou a stratiplnou cestu hledat své pravé já a osvícení. Při své snaze toho dosáhnout prochází řadou nenadálých změn, aby nakonec dospěl k poznání, že moudrosti se nelze naučit pomocí nauky či nějaké doktríny, ale že je nutno k ní dospět vlastním životem.

[Monika]

"Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možno ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky,
ale sdělovat a naučit se ji nelze.

Dospěl jsem k jedné myšlence, Góvindo, kterou budeš rovněž považovat za žert nebo za pošetilost, ale která je mou nejlepší myšlenkou. Zní takto: Opak každé pravdy je stejně pravdivý! Totiž tak: Pravdu je možno vyslovit a odít slovy jenom tehdy, je-li jednostranná.

Jednostranné je všechno, co může být myšlenkami myšleno a slovy řečeno, to všechno je jednostranné, vše polovičaté, všechno postrádá celistvost, zaokrouhlenost, jednotu. Když vznešený Gautama učil a mluvil o světě, musel jej rozdělit na sansáru a nirvánu, na klam a pravdu, na utrpení a vykoupení. Nelze jinak, není žádné jiné cesty pro toho, kdo chce učit.

Ale svět sám, jsoucno kolem nás a v nás, není jednostranné. Nikdy není jeden člověk nebo jeden čin zcela sansára nebo zcela nirvána, nikdy není člověk docela svatý nebo docela hříšný. Zdá se nám, protože jsme podrobeni klamu, že čas je něco skutečného. Čas není skutečný, ó Góvindo, znovu a znovu jsem to zakusil; a když není čas skutečný, je rozpětí, které je, jak se zdá, mezi světem a věčností, mezi utrpením a blažeností, mezi zlem a dobrem, také jen klam.“

„Jak to?“ tázal se úzkostlivě Góvinda. „Poslouchej dobře, můj milý, poslouchej dobře! Hříšník, jaký jsem já a jaký jsi ty, je hříšníkem, ale bude zase jednou brahma, dosáhne jednou nirvány, bude Buddha – a teď se podívej: tohle ‚jednou‘ je klam, je jen podobenství!

Hříšník není teprve na cestě k buddhovství, není teprve ve vývoji, i když si naše myšlení neumí ty věci představit. Ne, v hříšníkovi je již nyní a dnes budoucí Buddha, jeho budoucnost je celá již tu a na tobě, abys v něm, v sobě, v komkoli, uctíval nastávajícího, možného, skrytého Buddhu.

Svět, příteli Góvindo, není nedokonalý, ani není na pomalé cestě k dokonalosti: Ne, je v každém okamžiku dokonalý, každý
hřích nese v sobě již milost, všechny malé děti mají v sobě již starce, všichni kojenci smrt, všichni umírající věčný život.

Nikomu není dáno, aby o druhém věděl, jak daleko je na své cestě, v lupiči a v hráči kostek je Buddha, v bráhmanovi lupič.

Je možno v hluboké meditaci zrušit čas, všechen minulý, jsoucí a nastávající život spatřit současně, a pak je vše dobré, vše
dokonalé, vše je brahma. A proto se mi zdá všechno to, co je, dobré; zdá se mi smrt jako život, hřích jako svatost, moudrost jako bláznovství, všechno tak musí být, všechno potřebuje jen můj souhlas, mou dobrou vůli, mé laskavé porozumění, tak je to pro mne dobře a nemůže mi nikdy ublížit.

Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem se vymyslel, nýbrž abych jej
nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."

[Monika]

"Siddhártha se sklonil, zvedl ze země kámen a potěžkával jej v ruce. Řekl pohrávaje si s kamenem: „Toto je kámen a za nějakou dobu se možná stane zemí a ze země se stane rostlinou, nebo zvířetem, nebo člověkem.

Dříve bych byl řekl: Tento kámen je jenom kámen, nemá cenu, a patří do světa Máji: protože však se možná v koloběhu proměn může stát člověkem a duchem, ponechám mu jeho platnost! Tak bych byl asi uvažoval dříve.

Dnes si ale myslím: Tento kámen je kámen, je také zvíře, je také bůh, je také Buddha, ctím a miluji jej ne proto, že se mohl stát kdysi tím nebo oním, nýbrž protože vším dávno a stále je – a právě to, že kámen je, že se mi dnes a denně jako kámen jeví, právě proto jej miluji a vidím cenu a smysl v každé jeho žilce a jamce, ve žluti, v šedi, v tvrdosti, ve zvuku, který vydává, když na něj poklepu, v suchosti nebo vlhkosti jeho povrchu.

Jsou kameny, které jsou na omak jako olej nebo jako mýdlo, a jiné jako listy, jiné jako písek, a každý je zvláštní, a modlí se svým způsobem óm, každý je brahma, zároveň je však a ve stejné míře kamenem, je olejovým a mýdelnatým, a právě to se mi líbí a zdá se mně úžasné a hodné nejvyšší úcty. – Ale dovol, abych už o tom dále nemluvil. Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví, trochu zfalšované, trochu bláznivé – a to je také dobré a líbí se mi, a také tomu rozumím, že to, co je pro jednoho člověka poklad a moudrost, zní druhému jako bláznovství.

Miluji kámen a řeku a všechny ty věci, které pozorujeme, a od nichž se můžeme učit. Kámen mohu milovat, Góvindo, a také strom nebo kousek kůry. To jsou věci, a věci je možno milovat. Ale slova milovat nemohu. Proto pro mne nauky nic neznamenají, nemají žádnou tvrdost, žádnou měkkost, žádné barvy, žádné hrany, žádný pach, žádnou chuť, nemají nic než
slova. A to je možná to, co ti brání najít mír a pokoj. Je to možná mnoho slov. Neboť i vykoupení a ctnost, i sansára a nirvána, jsou pouhá slova, Góvindo. Není žádná věc, která by byla nirvána; je jen slovo nirvána.“ Góvinda mlčky naslouchal.

„Proč jsi mi o tom kameni vyprávěl?“ ptal se po chvíli váhavě.

„Nirvána není jen slovo, příteli. Je to myšlenka.“ Siddhártha pokračoval: „Myšlenka, může být. Musím se přiznat, můj milý: nerozlišuji příliš mezi myšlenkami a slovy. Otevřeně řečeno, na myšlenky moc nedám. Více si vážím věcí.

Například tady na té pramici byl mým předchůdcem a učitelem jeden svatý muž, který mnoho let prostě věřil v řeku, jinak v nic. Všiml si, že hlas řeky k němu promlouvá, učil se od ní, ona ho vychovávala a učila, řeka se mu zdála být bohem, mnoho let nevěděl, že každý větřík, každý obláček, každý pták, každý brouk je právě tak božský a stejně tolik toho ví a může učit jako ona uctívaná řeka. Když ale odcházel ten světec do lesů, věděl všechno, věděl víc než ty a já, bez učitelů, bez knih, jenom proto, že věřil v řeku.“

Góvinda řekl. „Ale je to, co nazýváš ‚věcí‘, vůbec něco skutečného, něco jsoucího? Není to jen klam Máji, jen představa a zdání? Tvůj kámen, tvůj strom, tvoje řeka – jsou to skutečnosti?“

„Ani to mě moc netrápí,“ řekl Siddhártha. „Ať už jsou věci zdáním nebo ne, nakonec i já bych byl zdáním, a tak bychom si byli stále rovni. To je to, proč jsou mi tak milé a proč si jich vážím. Jsou stejné jako já, proto je mohu milovat. A to je teď nauka, které se zasměješ: ze všeho, co je, ó Góvindo, zdá se mi být hlavní věcí láska.

Pronikat zraky svět, vysvětlovat ho, pohrdat jím, to ať zůstane věcí velkých myslitelů. Mně ale záleží jedině na tom, abych
mohl svět milovat, nemusel jím pohrdat, nemusel jej a sama sebe nenávidět, abych mohl na světa na sebe a na všechny bytosti hledět s láskou a obdivem a úctou.“

[Monika]

"Tomu rozumím,“ řekl Góvinda. „Ale právě to odhalil Vznešený jako klam. Přikazuje dobrou vůli, ohleduplnost, soucit, tpělivost, ale nikoli lásku; zakazuje nám připoutávat naše srdce láskou k věcem pozemským.“

„Vím to,“ řekl Siddhártha; jeho úsměv zlatě zářil. „Vím to, Góvindo. A podívej se, tady jsme uprostřed houšti názorů, ve sporu o slova. Protože já nemohu popřít, že moje slova o lásce jsou v rozporu, ve zdánlivém rozporu se slovy Gautamovými. Právě proto nedůvěřuji slovům, protože vím, že tento rozpor je klamný. Vím, že jsem s Gautamou zajedno.

Jakpak by také on neznal lásku. On, který poznal lidství v celé pomíjivosti, v jeho nicotnosti, a přece tak miloval lidi, že jeden celý, dlouhý, namáhavý život vynaložil jenom na to, aby jim pomohl, aby je poučil!

Také na něm, také na tvém velkém učiteli, je mi věc milejší než slova, jeho jednání a život důležitější než jeho řeči, gesto jeho ruky důležitější než názory. Ne v řečech, ne v myšlení vidím jeho velikost, jen v jednání, v životě.“

[Monika]

„Siddhártho,“ řekl Góvinda, „stali se z nás starci. Sotva kdy ještě uvidíme jeden druhého v této podobě. Vidím, můj milý, že jsi našel mír a pokoj. Přiznávám, že já jsem ho nenašel. Pověz mi, ctihodný, ještě slůvko, dej mi s sebou něco, co bych mohl pochopit, čemu bych mohl rozumět. Dej mi s sebou něco na cestu. Je často obtížná ta moje cesta, často temná.“

Siddhártha mlčel a hleděl na něho se stále stejným, mírným úsměvem. Strnule mu hleděl Góvinda do tváře, se strachem, s touhou. Utrpení a věčné hledání byly vepsány do jeho pohledu, věčné tápání.

Siddhártha to viděl a usmíval se. „Nakloň se ke mně!“ šeptal tiše Góvindovi do ucha. „Nakloň se sem ke mně! Tak, ještě blíž! Úplně blízko! Polib mě na čelo, Góvindo!“

Když Góvinda v údivu, a přece přitahován velkou láskou a tušením, poslechl jeho slov, blízko se k němu naklonil a dotkl se rty jeho čela, stalo se něco podivuhodného. Zatímco jeho myšlenky dlely ještě u podivných Siddhárthových slov, zatímco se ještě marně a s vnitřním odporem snažil odmyslet si čas, představit nirvánu a sansáru jako jedno jediné, zatímco se v něm dokonce přelo určité pohrdání přítelovými slovy s nesmírnou láskou a úctou, stalo se toto:

neviděl už tvář přítele Siddhárthy, viděl místo toho jiné tváře, mnoho tváří, dlouhou řadu, plynoucí řeku tváří, sta, tisíce
tváří, a ty všechny přicházely a míjely, a přece se zdálo, že jsou zároveň všechny přítomné, že se všechny neustále proměňují a obdivují, a přece všechny jsou Siddhártha. Viděl tvář ryby, kapra, s ústy nekonečně bolestně otevřenými, tvář umírající ryby, ale s kalnýma očima – viděl tvář novorozeného dítěte, rudou a plnou vrásek, staženou k pláči – viděl tvář vraha, viděl, jak vráží nůž do těla nějakého člověka – viděl v témž okamžiku, jak tento zločinec klečí spoutaný na kolenou a jak mu kat jediným úderem meče sráží hlavu – viděl těla mužů a žen, nahá v rozličných polohách a zápasech zběsilé lásky, viděl natažené mrtvoly, tiché, chladné, prázdné – viděl zvířecí hlavy, hlavy kanců, krokodýlů, slonů, býků, ptáků – viděl bohy, viděl Kršnu, Agniho – viděl všechny tyto postavy a tváře v tisíci vzájemných vztahů, jedna druhé pomáhající, milující, nenávidějící, ničící, znovu rodící, každá byla ztělesněnou touhou po smrti, vášnivě bolestným vyznáním pomíjivosti, a přesto žádná nezemřela, každá se jen proměňovala, každá se znovu rodila, dostala vždy novou tvář, aniž byl položen mezi jednu a druhou tvář času a všechny tyto postavy a tváře odpočívaly, plynuly, utvářely se, odplývaly a slévaly se spolu dohromady, a nade všemi bylo neustále cosi tenkého, nehmotného, přesto jsoucího, taženého jako tenké sklo nebo led, jako průhledná kůže, jako mísa nebo forma nebo maska z vody, a tato maska se usmívala, a tato maska byla Siddhárthovou usmívající se tváří, které se Góvinda v tomtéž okamžiku dotkl rty.

A jak Góvinda viděl, tento úsměv masky, tento úsměv nad proudícími postavami, tento úsměv současnosti nad tisíci narozeními a úmrtími, tento úsměv Siddhárthův byl přesně tentýž, přesně stejný, mírný, jemný, neprůhledný, možná dobrotivý, možná výsměšný, moudrý, tisícerý úsměv Gautamy, Buddhy, jak to sám stokrát s úctou pozoroval.

Góvinda věděl: tak se usmívají dokonalí. Nevěda již, zda je čas, zda toto vidění trvá vteřinu nebo sto let, nevěda, zda je nějaký Siddhártha, zda je já a ty, v hloubi zraněn jako nějakým božským šípem, jehož poranění sladce chutná, v hloubi očarován i vysvobozen, stál Góvinda ještě malou chvíli skloněn nad Siddhárthovou mírnou tváří, kterou právě políbil,
která byla právě jevištěm všech postav, všeho proměňování, všeho trvání. Tvář zůstala nezměněná, když se pod jejím povrchem hloubka tisícerých tvarů opět uzavřela, klidně se usmál, usmál se tiše a něžně, možná velmi dobrotivě, možná velmi výsměšně, přesně tak, jak se usmíval on, Vznešený.

Góvinda se hluboce poklonil, po jeho staré tváři tekly slzy, a on o nich nevěděl, v jeho srdci jako oheň plál cit vroucí lásky, pokorné úcty. Hluboce se poklonil až k zemi, před nehnutě sedícím, jehož úsměv připomínal vše, co kdy ve svém životě miloval, co mu kdy v životě bylo drahé a svaté."

[jamajsky.drap]

Četl jsem 2x, je to útlá knížečka, velmi hezky popisuje jak hlavní hrdina prožívá různé etapy svého života...od období askeze, po užívání si tělesných vášní, období hmotného bohatství až po nalezení vnitřního míru a opravdového štěstí na řece u jednoho převozníka.

[Monika]

včera jsem jí dostala ... je to pár stránek a přece je v ní všechno ...

pokud někdo má zájem se s ní blíže seznámit, ať se ozve na tento email: z.zulu@seznam.cz