Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Knihy, které rozšiřují naše poznání o nás samých, podněcují nás a dávají nám návody k dalšímu rozvoji.

Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » stř 31. říj 2012 13:59:33

Obrázek

V knize americký psychiatr a žák Mistra Osha Krishnananda (Thomas O. Trobe M.D.) spolu se svojí partnerkou Amanou Trobe popisují, jak jsou náš život a naše vztahy ovlivňovány naším vnitřním dítětem, které se stydí, bojí, skrývá za různé role a masky.

Ukazují nám, jak můžeme své zraněné vnitřní dítě přijmout a vyléčit, a tím se otevřít možnosti žít hluboké vědomé vztahy, po kterých tolik toužíme.
Naposledy upravil Monika dne stř 31. říj 2012 14:22:46, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » stř 31. říj 2012 14:02:30

ukázky z knihy

"Zpanikařené dítě nám může řídit život

Aniž o tom víme, je mnohé naše chování a myšlení řízeno právě tou částí našeho vědomí, která žije ve strachu. Naše neklidná mysl, náš spodní proud úzkosti, rychlost a nedostatek přítomnosti, se kterými mnozí žijeme – to vše jsou příznaky zpanikařeného dítěte v nás. Je to panika, která je příčinou mnohého návykového a automatického chování – například náhlého nebo chronického odtažení se, výbuchů hněvu nebo návalů zlosti, náladovosti, závislosti na látkách či na určitém chování. Když se snažíme najít nejrůznější příčiny problémů v našich životech, můžeme se často úplně ztratit, když ale začneme zkoumat svůj strach, dostaneme se přímo ke zdroji...


Čtyři hlavní strachy zpanikařeného dítěte:

1.Strach z tlaku a očekávání
2.Strach z odmítnutí a opuštění
3.Strach z toho, že nebudeme mít prostor, že budeme nepochopeni a ignorováni
4.Strach z fyzického či energetického zneužití a znásilnění


Zjistil jsem, že když zkoumám strach, který cítím, když se otevírám a důvěřuji, že vždy skončím u jednoho z těchto čtyř strachů. A stejně tak to mají lidé, se kterými pracujeme. Strach se objevuje ve všech hlavních oblastech našeho života - v naší sexualitě, kreativitě, v prosazování sebe sama, ve schopnosti cítit a mít vztah s partnerem, s kamarády, se známými a s autoritami. Ale namísto toho, abychom se zastavili a procítili strach, jsme zvyklí od něj utíkat, jak to jen lze. Životy lidí západního světa jsou v mnohých ohledech plné návyků, které mají pomoci tomu, abychom nemuseli cítit strach. Vyhýbáme se tématu smrti - obklopíme se množstvím jistot luxusu, abychom nemuseli cítit, jak moc jsme zranitelní něčím neočekávatelným. Je to součást naší kultury a bylo nám to předáno rodiči, učiteli, představiteli náboženství a politiky - všemi těmi, ke kterým vzhlížíme.

Nicméně abychom se mohli konfrontovat se strachem, musíme ho uznat, musíme rozpoznat, že ho máme, a podívat, se odkud vychází...

Vyvedení zpanikařeného dítěte ze skrýše

Ke svému strachu nemíváme obvykle láskyplný a soucitný vztah. Namísto toho se chováme následujícím způsobem:

•Předstíráme, že žádný strach nemáme.
•Blokujeme jej kompenzací.
•Uděláme ze sebe oběť a ze svého strachu viníme ostatní, život a počasí.
•"Ulítneme", kdykoli strach přijde.
•Posuzujeme jej jako slabošský, hloupý a nevhodný.
•Nevědomě se vzdáváme své síly a chceme po ostatních, aby se postarali o naše zpanikařené dítě.
•Snažíme se strach zdolat silou, kdykoli se objeví.

Zaujímáme-li jeden z těchto postojů, vytvoříme ve svém nitru rozpor. Jedna naše část, zpanikařené dítě, se ukrývá, dospělý žijící v kompenzacích nepřikládá procítění nebo přiznání si strachu žádnou hodnotu. Ale potom nás náš nerozeznaný a nezpracovaný strach zavádí stále hlouběji do izolace a my o tom obvykle ani nevíme….


Pocítění strachu

Se svým vnitřním strachem (se svým zpanikařeným dítětem) se nejlépe spojíme tak, že pocítíme, jak se projevuje v těle. Znamená to naučit se vnímat někdy jemné, někdy výraznější pocity v těle, které strach doprovázejí. Zde je několik běžných tělesných vjemů, které se se strachem pojí:

•Pocity stažení v hrudi, v zádech, v krku, na solárním plexu, v hrdle, v břiše či kdekoliv jinde v těle.
•Zpocené dlaně nebo horkost v těle, studené dlaně a nohy nebo celkový pocit chladu
•Chvění a třas.
•Zrychlený tlukot srdce.
•Chronické nebo náhlé bolesti, jako je bolest hlavy, žaludku, zad nebo svalů.
•Neklid a rozrušení, jako by náš nervový systém byl vybuzen přílišným množstvím kofeinu.
•Zkrácení nebo zúžení dechu.
•Problémy s trávením, zácpou, průjmem nebo nadýmáním.
•Nechuť k jídlu nebo pocity nevolnosti.
•Pocit, že nemáme pevnou půdu pod nohama nebo že padáme.
•Záchvaty paniky.
•Všeobecný pocit malátnosti a nevolnosti.

U každého z nás se strach v těle projeví jinak, ale většinou budeme mít jeden nebo několik těchto příznaků. Když jsem začal své tělo pozorovat pravidelněji a pozorněji, udivilo mě, jak často se v něm objevují tělesné vjemy, které se pojí se strachem. A pomohlo mi, když jsem pochopil, že se jedná o projevy strachu, a to často bez zjevného důvodu. Když se dnes podívám pozorněji, obvykle jsem schopen označit, co můj strach vyvolalo, ale strach byl v našem těle přítomný tak dlouho, že často už nelze najít žádný evidentní důvod."
Naposledy upravil Monika dne stř 31. říj 2012 14:23:03, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » stř 31. říj 2012 14:05:10

"Původ strachu

Náš strach může pramenit z mnoha rozličných zdrojů. Všechny jeho kořeny nikdy nepoznáme. Možná si nějaký neseme i z minulých životů. Patrně neseme i strach, který souvisí s kolektivním kulturním dědictvím naší rodiny. Dále je tu obrovský šok, který nastal, když jsme byli vypuzeni z pohodlí dělohy do světa… A k šoku z opuštění dělohy přidejme šok ze způsobu, jakým mnozí z nás přišli na svět, a důvodů ke strachu už je dost. Potom se k původnímu traumatu z porodu přidá emocionální, fyzické nebo sexuální zneužití, které jsme zažili později. Dalšími jasnými zdroji naší paniky jsou necitlivé zacházení a nenaplnění potřeb, které jsme během dětství prožili a které jsme nějakým způsobem zažili všichni – nedostatek pochvaly, pozornosti, lásky, úcty a péče. Naše vnitřní dítě teď neustále očekává další zneužití a opuštění – vlastně se ho s hrůzou obává.

Naše hluboké potřeby přežití a identity nebyly naplněny a my jsme ztratili důvěru… Nyní, jako dospělí, stále neseme prvotní strach z toho, že nedostaneme to, co potřebujeme… Většina z nás trpí emocionálním nedostatkem, takže často, když si dovolíme být zranitelní, to přinese nesmírný zmatek, paniku, strach, sebeposuzování, zhroucení a někdy naprostou hrůzu. Proč? Protože naše citlivost a nevinnost byly zrazeny… Neustále čelíme nejistotě, proměnlivosti a v konečném důsledku smrti, tedy silám, které se naprosto vymykají naší kontrole. Žádné pojištění ani ochrana nás před tímto strachem neochrání. A hluboko uvnitř to víme.

Pokud nám chybí přijetí a vnitřní prostor, pak jediné, co máme, je strach přikrytý kompenzacemi.

Viděno z pohledu traumatizovaného dítěte – citlivost se rovná panice, panice z opuštění a z naprosté zkázy. S bdělostí, pochopením a soucitem můžeme najít dostatek důvěry a prostoru k tomu, abychom citlivost, nejistotu a nepředvídatelnost přijali. Ale naše vnitřní dítě tyto vlastnosti prostě nemá. Abychom mohli své zpanikařené vnitřní dítě vyléčit, musíme si tyto kvality dát. Poté můžeme svou citlivost transformovat z paniky na přijetí.


Přijetí strachu

I dnes ještě potřebuji velkou odvahu a bdělost k tomu, abych strach, který přichází, přijal. Hluboko v mé mysli jsou stále zaseté myšlenky, které říkají, že dovolím-li si pocítit strach, nezvládnu to v životě, nebudu schopen fungovat, budu odsouzen jako slaboch a neschopný člověk, nebo že ten strach nikdy neskončí. A když strach přijde, tak i po všech těch letech, která jsem věnoval práci na vnitřním dítěti, má racionální mysl stále nechápe, proč bych měl cítit strach, a chce, aby odešel. Mám strach cítit strach a mám strach ho sdílet. Stále ho odsuzuji a zatracuji sám sebe za to, že tyto pocity mám. Naštěstí mé hlubší já ví, že dovolit si cítit strach je velká hodnota.

Máme neustálý strach, že pokud své strachy přiznáme, přemohou nás a budou řídit náš život. Ale jestliže se s nimi setkáme, staneme se silnějšími a vytvoříme tak prostor pro větší sebeúctu.

CVIČENÍ

Zkoumání strachu zpanikařeného dítěte:

Shrňme si čtyři základní typy strachu:

1. Strach z tlaku a očekávání
2. Strach z odmítnutí a opuštění
3. Strach z toho, že nebudeme mít prostor, že budeme nepochopeni a ignorováni
4. Strach z fyzického či energetického zneužití a znásilnění

Podívejte se na každý zvlášť, na jeden po druhém, a zeptejte se sami sebe: Mám tento strach? Co ho v mém životě dnes vyprovokuje? Co v mé minulosti mohlo přispět k jednomu z těchto strachů?

Jak tento strach postihuje různé oblasti vašeho života - vaši sexualitu, schopnost prosadit se, vaši kreativitu, vaše vztahy?"
Naposledy upravil Monika dne stř 31. říj 2012 14:23:20, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » stř 31. říj 2012 14:06:35

"Naše vnitřní zranitelnost a vztahy s okolím

Ke konfliktům, které máme s ostatními, dochází většinou tehdy, když na sebe narazí dvě ochranné vrstvy. Často se cítíme odmítnuti, protože ke druhému přistupujeme, chráníce se svojí ochranou vrstvou, místo abychom ukázali svou citlivost. Ale nejsme si toho vědomi. Možná přicházíme s představou, že jsme otevření a přístupní, ale ve skutečnosti jsme uzavřeni ve své ochraně a čekáme, až se otevře ten druhý, a my se budeme moci cítit v bezpečí. Potom, když nedostaneme, co chceme, jsme rozhořčeni.

Velmi často se stává, že jsme zmateni z toho, jak na sebe s druhými lidmi vzájemně působíme – všichni se skrýváme pod vrstvou ochrany a nevíme, jak z toho ven. Snažíme se vyřešit problémy, ale často je potřeba si jenom přiznat, v jakém stavu vědomí se nacházíme. Dokud se snažíme něco změnit na druhém člověku nebo ho nějak ovlivnit, setrváváme ve své ochraně. Sem mohou patřit chvíle, kdy máme nějaká očekávání, kdy chceme druhému ublížit, kdy se ho snažíme ovládat, soudit, manipulovat nebo jakkoliv změnit. Kdykoli přistupujeme k někomu s touto energií, napadáme ho. A útok může vyvolat jedině protiútok, nebo že se druhý stáhne.

Rozpoznat své obranné strategie není vůbec snadné. Máme sklon je hájit. Pokud na sobě nepracujeme, věříme tomu, že chceme-li přežít, musíme se chránit, a jinou realitu si neumíme představit. Ovšem cena, kterou platíme za to, že žijeme takto chráněni, aniž bychom si to uvědomovali, je vysoká. Náš život a energie jsou omezené. Naše srdce zůstává zavřené a my se cítíme izolovaně, protože tato ochrana ostatní odrazuje. Očekáváme, že se lidé a svět budou chovat tak, abychom se cítili v bezpečí, a pokud se to neděje, upadáme do stavu rezignace nebo zlosti. Jsme-li konfrontováni s imaginární nebo skutečnou hrozbou, tlakem, kritikou nebo posuzováním, reagujeme automaticky, ze zvyku a nevědomě. Když jsme neprozkoumali svou vrstvu zraněné citlivosti, zůstáváme v ochranné vrstvě. Obvykle jsme pak odpojeni a jsme jen těžko schopni sebe sama vnímat. Jsme buďto citově uzavření, nebo hysteričtí. Bojíme se otevřít, protože nechceme cítit bolest nebo strach."
Naposledy upravil Monika dne stř 31. říj 2012 14:23:37, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » stř 31. říj 2012 14:09:03

"Cesta návratu

Vyléčit se můžeme tak, že začneme vnímat svou zranitelnost a potřebu chránit se, a to s jemnou, milující bdělostí. Skutečná vnitřní změna nastane, jakmile začneme vnímat svou potřebu se bránit, aniž bychom se za to odsuzovali, snažili se jí zbavit nebo to změnit. Namísto toho vnímáme, kdy naše potřeba ochrany přichází, jak ji prožíváme a co ji spustilo. Obrana se tak začne pomalu rozpouštět. Podobně přestaneme-li popírat, že cítíme stud a strach, podíváme-li se na ně zpříma a dopřejeme-li si čas, abychom je procítili, začne skrze ně prosvítat jádro našeho bytí. Když prozkoumáme, uznáme a procítíme stud i šok prostřední vrstvy a hluboce se do těch přicházejících pocitů ponoříme, začneme se znovu spojovat se svou krásou, silou, jedinečností i vlastní cenou. A čím méně jsme obtěžkáni vinou a strachem z trestu, z odmítnutí a nesouhlasu, tím víc si můžeme při prosazování své vitální energie dovolit riskovat.

Podstata léčení spočívá v tom, že si dovolíme být naprosto přítomní vůči čemukoli, co vyvstane v jednotlivém okamžiku, a budeme to vnímat jako energii v těle, která se bud'pohybuje, nebo je zamrzlá.

Když si všimneme, že se nacházíme ve vnější vrstvě – ve své ochraně, – dovolíme si být v této energii s jemností a pochopením a vnímáme ji jako určitý jev. Když se ocitneme v prostřední vrstvě – ve své zraněnosti, uděláme totéž. Dovolíme si ji procítit jako energii. Naším problémem není zraněnost. Problémy vyvstanou, když s ní nejsme v kontaktu a nedostává se nám nástrojů a podpory k tomu, abychom ji zpracovali. Stud, strach a šok nejsou prokletím, jsou to rituály na naší cestě. Jestliže jsme s touto částí sebe sama nepracovali, máme tendenci se odpojovat od svého srdce. Pokud prožijeme strach a bolest, které máme ve své prostřední vrstvě, zjemní nás to. Naše energie zjemní a naše duše se prohloubí. Otevře se nám široký vnitřní prostor, ve kterém najdeme pochopení pro strach, bolest a pocity, které má každý a které jsou integrální součástí života. Tím, že strach, bolest, nepříjemné pocity, zklamání a dokonce i tragédie přijmeme, místo abychom s nimi bojovali, otevřou se nám dveře do podstaty našeho bytí.

Důvěrný vztah k sobě samému

Použijeme-li tuto mapu jako svého průvodce, uvidíme a pocítíme, odkud přichází v každém daném okamžiku naše vědomí. Můžeme se nacházet v hladině ochrany, studu a strachu, nebo esence, záleží na okolnostech našeho každodenního života.

Klíčové je naučit se pozorovat tyto rozličné stavy s určitým odstupem. V meditaci se to nazývá „být svědkem“ – jen pozorujeme, co přichází do vědomí, od jednoho okamžiku k dalšímu, aniž bychom to posuzovali nebo chtěli cokoli měnit. Životní události spouštějí reakce uvnitř nás. Možná se začneme chránit, možná pocítíme stud a strach, anebo radost, lásku, vzrušení a blaženost. Pokud zůstaneme svědky, můžeme si dovolit stát se bdělými, když se setkáme s něčím, co spustí tyto naše pocity; můžeme vnímat pocity v těle a povšimnout si myšlenek, které přicházejí. Být svědkem nám umožní důvěrněji se sblížit se světem svého nitra."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » čtv 01. lis 2012 11:27:56

"Zkušenosti, při kterých zažíváme opuštěnost, nám otevírají náš vnitřní prostor.

Každý vztah vyvolává naše pocity strádání a opuštěnosti. Naše vnitřní díry nemůže zaplnit nikdo. Ale můžeme je začít pomalu naplňovat tím, že bolest způsobenou strádáním budeme prožívat vědomě. Pomůže nám to přijmout svou samotu… Zklamání a nespokojenost v životě se nám neustále dívají zpříma do tváře, obzvláště ve vztazích... Dokud nevyléčíme svá zranění způsobená strádáním a nenaučíme se plně přijímat svou samotu, nemůžeme být svobodní. Pokud si to uvědomíme, přestaneme tolik bojovat, když se naše zranění otevře.

Stojíme-li tváří v tvář své opuštěnosti, strádání a prázdnotě, ať v jakékoliv míře, čelíme tak své osamělosti a prostoru v nás, ve kterém se cítíme sami ve vesmíru, nechránění, nemilovaní, kde se o nás nikdo nestará. Je to černá díra, do které opravdu nechceme vstoupit. Když zažívám bolest a opuštěnost, necítím radost a svobodu ze samoty, alespoň ne hned. Cítím strach a bolest. Bolest, které jsem se tak rafinovaně vyhýbal tím, že jsem byl "protizávislý... Jestliže bolestí projdeme, rozpustí se. Jestliže jí neprojdeme, zůstane v nás po celý život.

Všichni cítíme hluboko v sobě touhu po naplnění, po celistvosti. Bolest, která vychází z opuštěnosti a strádání, tuto touhu jednoduše otevírá – touhu, kterou projikujeme na své partnery. Ale žádný partner nemůže tuto naši touhu naplnit. Tato touha je nejhlubší částí našeho bytí, neboť toužíme vrátit se ke zdroji. Je to jádro našeho duchovního hledání a bývá mylně nasměrování na druhého člověka. Opuštění tuto touhu aktivuje. My ji často vnímáme jako hrůzostrašnou osamělost, ale tato osamělost je pouze přechodným obdobím mezi tím, že se cítíme osaměle, a tím, že se začneme cítit dobře ve své samotě a znovu objevíme vnitřní blaženost a důvěru v život. Namísto toho, abychom cítili univerzální lásku a mystický smysl a účel života, přichází nejdříve něco jako vlny intenzivní tíže a temnoty. Kdybychom se ve svém dětství nesetkali s opuštěním, asi by se to nestalo. Ale my jsme jím trpěli, a proto tímto přechodným obdobím projít musíme.

Když se potkáme se svou osamělostí, ztratí naše duchovní cesta veškerý svůj romantický a idealistický nádech. Když se otevře toto zranění, spadneme do propasti. Bolí to a každá částečka naší vědomé mysli se chce této bolesti vyhnout. A dokud nebudeme ochotni se s tímto zraněním potkat, budeme se setkávat s bolestí, zklamáním a nespokojeností spolu se zlostí a očekáváním. Naše cesta životem nebude blažená ani hluboká a naše vztahy se vyvinou v povrchní přetvářku, pod kterou jsou skryté mraky zlosti. Jakmile ale upustíme od představy, že nás druhý člověk může naplnit, můžeme cestu hledání pravdy s někým sdílet. Do té doby nám náš partner není přítelem, ale někým, na koho si promítáme své potřeby, abychom nemuseli cítit bolest."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: Probouzení zranitelnosti - Krishnananda a Amana Trobe

Příspěvekod Monika » čtv 01. lis 2012 11:33:06

"Jak pracovat se zraněním z opuštěnosti

Představte si nějakou nedávnou situaci, kdy jste se cítili opuštění a kdy vám někdo odpíral lásku – situaci v životě, s partnerem nebo i s blízkým přítelem, kdy jste nedostali to, co jste chtěli.

Co vás rozrušilo? Čím bylo toto zranění spuštěno? A jak se projevilo to, že jste se cítili opuštěni a že vám bylo něco odepřeno? Co jste nedostali, i když jste to očekávali? Čeho se týkalo: sexu, komunikace, otevřenosti, energie, peněz, podpory, vedení, vřelosti, doteku, citlivosti?

Jak jste se zachovali ve chvíli, kdy jste cítili nespokojenost?

Jaké strategie jste použili k tomu, abyste toho druhého změnili: obviňování, manipulaci, pomstu, ovládání, stěžování, analyzování?

Upadli jste do rezignace?

Jaké pocity leží pod tím vším – smutek, zlost, zoufalství, beznaděj?

Podstatným dílem naší práce je přijetí naší vyděšené části, a to vyžaduje mnoho péče, trpělivosti a důvěry. Je tak snadné uniknout do pozice dítěte, které stále reaguje a dělá si nároky – do toho zkušeného politika a stratéga.

Na svůj život a na každý jeho aspekt, i na ty nejběžnější situace, se můžeme znovu podívat jako na řadu možností, ve kterých můžeme dojít na krajní mez svého strachu. Každá situace, které čelíme a kterou si v životě vytvoříme, nám dává příležitost jít za hranice strachu. Když tyto výzvy nepřijmeme, vlastně s nimi bojujeme. Stanou se z nás oběti, budeme vinit ostatní z toho, že nám způsobují nelibost a zklamání.

V naší kultuře není běžné hledat cestu, která vede ke skutečnému vyléčení. Není zvykem meditovat. Jestliže chceme znovu najít a znovu pocítit důvěru v život, nemáme jinou možnost, než přestat popírat a klamat sebe sama a podívat se na své strachy a bolesti. To je cesta introspekce a meditace – přijmout to, co nám život nabízí, a přijímat to jako podporu našeho růstu, pozorovat, cítit, nechávat věci tak, jak jsou.

K tomu, abychom se mohli odpoutat a začít důvěřovat, je potřeba, abychom do hloubky přijali samotu – ne samotu, která vychází z izolace a strachu z blízkosti, ale samotu v její podstatě. Nemohu upřímně říci, že jsem dozrál do bodu, kdy bych svoji samotu přijal, ale už ji vidím. A tento samotný fakt mi pomohl v tom, že jsem se přestal snažit ovládat věci tak nutkavě a nevědomě.

Pouze když se odpoutáme, můžeme do svých životů nechat přijít lásku... Odpoutat se znamená odevzdat se neznámému a tajemnému – neděje se to mimovolně, ale tím, že si dovolíme více a více důvěřovat Existenci.


Poznávám, že všechny mé drobné šarvátky, mé úsilí ovládat situace a druhé lidi a manipulovat jimi jsou pouze mým bojem s Existencí. Jsou to prostředky, které stále ještě používám a které mi ukazují, kolik práce ve svém nitru ještě musím udělat. Držíme se, protože máme v sobě nevyřešený strach.

Abychom se odpoutali od svých strategií, pomocí kterých ovládáme, musíme důvěřovat – důvěřovat, že nám Existence poskytne, co potřebujeme. A to je pro mě neustálou meditací. Znamená to otevřít se nejistotě, strachu z toho, že nedostanu to, co chci, a všem dalším strachům, které s tím souvisejí. Když se vzdám snahy ovládat vnější svět a manipulovat jím, musím přijmout a pocítit svůj strach. Rozhoduji se pro to vědomě. Jakákoli nespokojenost, zklamání, nelibost či hrozba v nás okamžitě vyvolají okamžitou reakci a snahu ovládat, manipulovat, nebo nějak změnit naše okolí, aby pro nás přestalo být hrozbou. A pokaždé tak zakrýváme strach a bolest. Takovéto drobné situace přicházejí v životě každého z nás neustále. A nejsou zanedbatelné.

Odpoutat se znamená zaměřit se do svého nitra – namísto toho, abychom se snažili ovládat vnější svět, cítíme to, co je zasaženo uvnitř.

Naše strategie nás odvádějí od nás samotných. Objevil jsem, že když už se rozhodnu spojit se se sebou, nejsou strach a bolest ani zdaleka takové, jaké jsem očekával, že budou. Vlastně strach a bolest přicházejí, když ztratím sám sebe, a ne tehdy, když nedostanu z vnějšího světa to, co chci. Přicházejí, když ztratím svůj střed. Pomalu vidím, že to, co mě posiluje, nepřichází z vnějšího světa naplněním mých tužeb a potřeb, ale že je pro mě nejpodstatnější, když se spojím se sebou a stále znovu se k sobě vracím, z ohromné radosti ze sebeobjevování a návratu do svého středu.

I tak si musím neustále připomínat, že se mám odpoutat od svých strategií a nemám se zaměřovat ven, ale vracet se do svého nitra. Mé vnitřní nastavení, které mě stále ovlivňuje, je velmi silné. Navíc jsem nikdy nebyl veden k tomu, abych se to, co hledám, snažil najít ve svém nitru. Jen málokoho z nás podporovali v tom, aby se obracel sám k sobě; nebyli jsme vychováváni v atmosféře meditace. Něco v nás nás nutí obracet se ven; je to neodbytné a naprosto automatické. Musíme se to naučit znovu a jinak, přivyknout si a přijímat nepříjemné chvíle a prožívat je v sobě."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Monika za tento příspěvek:
destiny


Zpět na Knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků