Chogyam Trungpa - Smysl pro humor

Knihy, které rozšiřují naše poznání o nás samých, podněcují nás a dávají nám návody k dalšímu rozvoji.

Chogyam Trungpa - Smysl pro humor

Příspěvekod armin » ned 16. led 2022 12:54:56

Chogyam Trungpa
Smysl pro humor

(Kapitola z knihy Protnutí duchovního materialismu)

Bylo by zajímavé zkoumat toto téma tak, že bychom se podívali na to, co není smysl pro humor. Nedostatek humoru pramení z postoje, při kterém vidíme jen „tvrdá fakta". Vše je velice těžké, smrtelně čestné, smrtelně vážné, situace se podobá živé mrtvole. Ve tváři má neustále výraz utrpení, protože žije v bolestech. Prožila nějaký druh „tvrdé reality" a nyní je smrtelně vážná, zašla tak daleko, že se stala živou mrtvolou. Ztuhlost takové živé mrtvoly vyjadřuje opak smyslu pro humor. Jakoby někdo stál za námi s ostrým mečem. Když nebudeme meditovat správně, nebudeme tiše, vzpřímeně sedět, pak nás někdo zezadu udeří. Nebo když nebudeme se životem zacházet náležitě, čestně, přímočaře, opět nás někdo udeří. Je to sebeuvědomělé pozorování sebe sama, zbytečné sebepozorování. Cokoliv děláme, kdosi neustále pozoruje a cenzuruje. Ve skutečnosti to není Velký Bratr, který nás pozoruje, ale je to Velké Já. Jiný aspekt mého já mě pozoruje, je za mnou, je připraven udeřit a ukázat na moje chyby. V tomto přístupu není nic veselého, není zde naprosto žádný smysl pro humor.
Tento druh vážnosti má rovněž vztah k problému duchovního materialismu. „Protože jsem součástí zvláštní linie meditujících, jsem ve spojení s církví a s její organizací, protože jsem učinil náboženské závazky, musím tedy být čestným, spravedlivým člověkem, který pravidelně chodí do kostela. Musím se přizpůsobit požadavkům církve, jejím zákonům a předpisům. Když nesplním svoje povinnosti, budu odsouzen, budu proměněn do „zakrnělé podoby". V tomto postoji je velké nebezpečí formálnosti a smrti — smrti ve smyslu přerušení dalšího tvůrčího procesu. Je zde pocit omezení a ztuhlosti. Není tady naprosto žádný prostor, v kterém bychom se mohli pohybovat.
Můžeme se zeptat; „Co velké náboženské tradice a učení? Mluví o kázni, zákonech a předpisech. Jak to můžeme sladit s naší představou smyslu pro humor?" Nuže, zkoumejme náležitě samotnou otázku. Jsou opravdu předpisy, kázeň a morálka založeny čistě na hodnotícím postoji, to je „dobré" a v opačném případě to je „špatné"? Zastávají skutečně velká duchovní učení názor, že bojujeme proti zlu, protože jsme na straně světla, na straně míru? Říkají nám, že bojujeme proti té druhé, nežádoucí straně, která je temná a špatná? To je závažná otázka. Jestliže je v duchovním učení moudrost, pak by zde neměl být žádný boj. Pokud je člověk vtažen do válečného tažení a snaží se bránit nebo útočit, pak jeho činnost není duchovní. Je to činnost světská, dualistická, je to situace v bitevním poli. Neměli bychom si myslet, že velká učení jsou tak prostomyslná a pokoušejí se být dobrá tím, že bojují proti zlu. Takový přístup by se podobal hollywoodským westernům — aniž uvidíme konec, s určitostí můžeme říct, že „dobří" nebudou zabiti a „špatní" budou rozdrceni. Tento přístup je sice naivní na první pohled, ale podobnou situaci vytváříme, když uvažujeme o „duchovním boji" nebo o „duchovním" úspěchu.
Neříkám, že by smysl pro humor měl být nějak divoce odvázaný. Mluvím o tom, že je zapotřebí vidět víc než jen boj, válku a dualitu. Jestliže považujeme duchovnost za válečné pole, pak jsme slabí a křehcí. Náš pokrok na cestě pak bude záviset na tom, jak velké území jsme dobyli, kolik jsme potlačili vlastních a cizích chyb, a na tom, kolik jsme odstranili negativismu. Úměrně tomu, kolik jsme schopni odstranit temnoty, tolik jsme schopni vytvořit světla. To je velice slabé. Těžko to můžeme nazývat svobodou nebo vysvobozením, muktí nebo nirvána.
Osvobození bychom získali tím, že bychom něco jiného porazili, což by byla jen relativní záležitost.
Nechci udělat ze smyslu pro humor něco závažného. Obávám se však, že lidé k tomu mají sklon. I přitom, když se opravdu snažíme pochopit ztuhlost, kterou znázorňuje mrtvola, nemůžeme vyloučit nebezpečí, že smysl pro humor se stane vážnou věcí. Smysl pro humor znamená, že vidíme oba póly situace takové, jaké jsou, z hlediska vzdušného nadhledu. Existuje dobro a zlo a vidíme je obě shora jakoby panoramatickým pohledem. Pak začneme cítit, že tito malí lidé na zemi, zabíjející nebo milující jeden druhého nebo prostě tito malí lidé, jsou velice bezvýznamní, když začnou ze svého boje nebo ze své lásky dělat velkou záležitost. Tehdy začneme vidět ironický aspekt jejich křiku a protestů. Jestliže se pokoušíme velmi tvrdě vytvořit něco obrovského, skutečně významného, mohutného — „opravdu něco hledám, skutečně zkouším bojovat se svými chybami" nebo „skutečně se pokouším být dobrý" — pak to ztrácí svoji opravdovost, je to jako papírový tygr.
Celé je to velmi ironické.
Zdá se, že smysl pro humor pochází ze všepronikající radosti, z radosti, která má dost prostoru k tomu, aby se šířila do úplně otevřené situace, protože není zapletena do boje mezi tady „tím" a „oním". Radost se rozvine do panoramatické situace, ve které vidíme nebo cítíme celé území. Tato otevřená situace nemá v sobě ani náznak omezení nebo nucené vážnosti. Když se snažíme s životem zacházet jako s „vážnou věcí", snažíme se životu vnutit vážnost a děláme, jako by to byla velká záležitost, pak je to komické. Proč z toho dělat takovou velkou věc?
Člověk se může snažit meditovat ve 100% nebo 200% správné pozici. Velká věc. Směšné. Na druhé straně se člověk může pokusit rozvinout smysl pro humor, dělá si ze všeho legraci, hledá humor v každém koutě, v každé skulině. To je samo o sobě velice vážná hra, což je rovněž směšné. Když vytváříme fyzické napětí do té míry, že zatínáme zuby a koušeme se do jazyka, pak nás náhle něco polechtá, protože jsme to přehnali. Je absurdní jít až do takových extrémů. Tato krajní intenzita se automaticky sama stává humornou.
Je známý tibetský příběh o jednom mnichovi, který se vzdal svého samsárického, zmateného života a rozhodl se žít v jeskyni, aby mohl celou dobu meditovat. Dříve než to udělal, myslel neustále na bolest a utrpení. Jmenoval se Ngonagpa z Langru, což znamená Tmavá tvář z Langru, protože se nikdy nezasmál a viděl všechno pod zorným úhlem utrpení. Setrvával v ústraní po mnoho let, byl velice vážný, smrtelně čestný, až jednou pohlédl k oltáři a uviděl, že mu někdo daroval velký kus tyrkysu. Když tak pozoroval dar, uviděl, jak se tam vkradla myš a pokouší se odtáhnout tyrkys pryč. Protože na to nestačila, vrátila se a zavolala na pomoc druhou myš. Obě dohromady se pokoušely tyrkys odtáhnout, ale ani společně se jim to nepodařilo. A tak obě zapištěly a zavolaly dalších osm myší na pomoc. Všem dohromady se nakonec podařilo tyrkys odtáhnout do své díry. Tu se poprvé Ngonagpa z Langru začal usmívat a nakonec propukl ve smích. Byl to počátek jeho otevření, náhlý záblesk osvícení.
Takže smysl pro humor nespočívá jen v tom, že se pokoušíme dělat vtipy nebo slovní hříčky a snažíme se úmyslně žertovat. Znamená to, že vidíme základní ironii extrémů postavených vedle sebe, takže nás nestrhávají k tomu, abychom je brali vážně, a díky tomu nehrajeme ani tak vážně jejich hru naděje a strachu. Proto je zkušenost duchovní cesty tak bezvýznamná, proto je meditační praxe nejbezvýznamnější zkušeností ze všeho. Je bezvýznamná, protože neprochází žádným hodnocením. Když nás jednou absorbuje tato bezvýznamná situace otevřenosti bez zapletení do hodnotových soudů, pak začneme vidět všechny hry, které kolem nás probíhají. Někdo se pokouší být přísný, duchovně vážný, snaží se být dobrým člověkem. Taková osoba může brát vážně, když ji někdo urazí a může kvůli tomu bojovat. Když však jednáme v souladu se základní bezvýznamností toho, co je, pak začneme vidět tento druh vážnosti humorně a stejně tak humorně i lidi, kteří dělají z věcí velké záležitosti.


Otázka: Většina argumentů, které jsem slyšel uvádět ve prospěch dělání dobrých a správných věcí, říká: „Nejdříve shromažďujte zásluhy, buďte dobří, vzdejte se zla. Později bude snadnější vzdát se těchto „dobrých závislostí". Co říkáte tomuto přístupu?
Odpověď: Když se na to díváme z hlediska smyslu pro humor, pak představa „vzdání se" je zde příliš doslovná a naivní. Když se snažíme být dobrými a vzdát se všeho, je ironické, že to vůbec není vzdání se. Přibíráme tím pouze víc věcí. To je komická stránka celé záležitosti. Někdo si myslí, že je schopný se vzdát velkého nákladu, který nese, ale nepřítomnost tohoto nákladu, vzdání se, je mnohokrát těžší než to, co člověk odhodil. Je snadné se něčeho vzdát, ale vedlejší produkt tohoto vzdání se může být velmi mohutný. Pokaždé, když někoho potkáme, budeme si myslet nebo řekneme nahlas, „vzdal jsem se toho a toho". A tak se „vzdání" stane těžším a těžším, jako kdybychom na zádech nesli vak plný zárodků. Nakonec se náš náklad promění ve velkou houbu, která, když ji neseme, roste rychleji a rychleji. Časem se můžeme stát úplně nesnesitelnými, neboť jsme se vzdali tolika věcí.
Proto když meditaci bereme jako závažnou a důležitou věc, pak se stane trapnou, těžkopádnou a drtí nás. Nebudeme schopni na ni ani pomyslet. Podobá se to tomu, jako když člověk sní velice těžké jídlo. Začne mu být špatně a říká si:
„Přál bych si, abych měl hlad. Cítil bych se alespoň lehce, ale nyní mám všechno to jídlo v žaludku a začíná mi být spatně. Škoda, že jsem kdy jedl." Duchovnost nemůžeme brát takto vážně. Působí to sebeničivě a je to opak pravého „vzdávání se".

Otázka: Osvícený člověk již tedy překonal pocit tragédie?
Odpověď Nemusíme být nutně osvícení, abychom se vzdali pocitu tragičnosti. Když se dostaneme do intenzivně vystupňované situace se silnou tragičnosti, můžeme pak současně začít vidět i v těchto situacích humor. Stejně tak jako když v hudbě slyšíme sílící crescendo, a pak hudba přestane náhle znít, začneme vnímat ticho jako součást hudby. Není to naprosto žádná mimořádná zkušenost. Je to velmi obyčejné a světské. Proto jsem řekl, že je to jedna z nejvíce bezvýznamných zkušeností vůbec, protože k ní nepřidáváme hodnotové soudy. Zkušenost je sotva přítomná. Samozřejmě, když ji zpracujeme základním trikem ega, můžeme jít dál a říci, že když je zkušenost sotva přítomná a bezvýznamná, tak právě proto je jednou z nejvíce cenných a mimořádných zkušeností vůbec. To by byl právě konceptuální způsob, jak se snažit dokázat, že to, čeho se účastníme, je velká věc. Ale velká věc to není.

Otázka: Je smysl pro humor v nějakém vztahu ke zkušenosti okamžitého osvícení, satori ?
Odpověď: Zajisté. Například je znám příběh člověka; který umřel během smíchu. Byl to prostý, vesnický člověk, který se ptal učitele na barvu Amitábhy, která je tradičně ikonograficky rudá. Nějakým omylem však myslel, že učitel řekl, že Amitábha má barvu popela v ohni. A to ovlivnilo jeho celou meditační praxi, protože když praktikoval meditaci, představoval si Amitábhu šedivého.
Když umíral a ležel na smrtelném lůžku, chtěl se ujistit, a tak se zeptal ještě jiného učitele na barvu Amitábhy. Učitel mu řekl, že barva Amitábhy je rudá a muž náhle propukl ve smích:
„No a já jsem si po celou dobu myslel, že jeho barva je šedivá a nyní mi říkáš, že je rudá." Rozesmál se a během smíchu zemřel. Je tedy důležité překonat určitý druh vážnosti.
Je mnoho příběhů o lidech, kteří byli skutečně schopni zažít probuzený stav během smíchu — když uviděli kontrast a ironii opačných situací. Například kdysi žil poustevník, jehož oddaný ctitel bydlel ve vesnici vzdálené několik mil. Tento ctitel poustevníka podporoval a zásoboval ho potravou a jinými životními nezbytnostmi. Jednoho dne se poustevník doslechl, že sám dárce chce osobně přijít, aby ho uviděl. Pomyslel si:
„Musím na něj zapůsobit, musím vyčistit a vyleštit předměty na oltáři, vše musím pěkně uspořádat, celou místnost musím dát do pořádku." A tak uklízel a všechno upravoval, až oltář s číšemi vody a s jasně svítícími lampami vypadal působivě. Když skončil, usedl a začal vše prohlížet a obdivovat. Vše vypadalo velice čistě, až poněkud neskutečně, viděl, že i oltář vypadá nepřirozeně. Náhle si ke svému údivu uvědomil, že jeho chování je pokrytecké. Šel tedy do kuchyně, nabral plné hrsti popela a házel ho směrem k oltáři, až byla místnost plná nepořádku. Když přišel jeho patron, velice na něj zapůsobila přirozená atmosféra místnosti, to, že nebyla vůbec uklizena. Poustevník to nemohl vydržet, propukl ve smích a řekl: „Pokoušel jsem se uklidit místnost, upravit i sebe, ale pak jsem si řekl, že bych to mohl předvést takto." Oba dva, jak patron, tak poustevník, propukli ve smích. Byl to velký okamžik probuzení pro oba dva.

Otázka: V každé přednášce popisujete situaci, z které zdánlivě není úniku, do které jsme všichni chyceni a zapleteni jako do sítě. Jsem zvědav, jestli zamýšlíte ukázat, že existuje také cesta ven?
Odpověď: Víte, celý vtip je v tom, že když budeme mluvit celou dobu o cestě ven, pak se budeme ve své fantazii zabývat sny o úniku, spasení a osvícení. Je však nutné, abychom byli praktičtí. Musíme zkoumat, co je zde a nyní, svou neurotickou mysl. Když pak jednou budeme úplně důvěrně seznámeni s negativními aspekty svého bytí, „cestu ven" budeme znát automaticky. Když však budeme mluvit o tom, jak je krásné a radostné dosáhnout svého cíle, začneme být velice naivní a romantičtí, a tento přístup začne být překážkou.
Člověk musí být praktický. Je to jako když navštívíme svého lékaře, protože jsme nemocní. Máli nás doktor léčit, musí především vědět, co je s námi v nepořádku. Co je v pořádku, to není tak důležité. Když lékaři řekneme, co nám je, tak je to způsob, jak se své nemoci můžeme zbavit. To je důvod, proč Buddha na začátku vyučoval jako první učení Čtyři Vznešené Pravdy. Je třeba začít s uvědoměním bolesti a utrpení, duhkha. Když si uvědomíme duhkha, můžeme pak postupovat k původu trpění, k cestě vedoucí z utrpení a nakonec k osvobození. Buddha nezačíná učením o kráse osvícené zkušenosti.

Otázka: Když užívám běžný způsob hodnocení a posuzování, pak se mně zdá, že chyby a překážky, které popisujete v pozdějších přednáškách, jsou jakoby pokročilejší než ty, které jste popsal v počátečních přednáškách. Je to tak?
Odpověď: Ano, je to pravda. I když jsme vstoupili na cestu, jako je tomu v případě bódhisattvy, tedy tehdy, když se začínáme probouzet, může se objevovat sklon k analýze našeho probouzejícího se stavu. Patří k tomu pohlížení na sebe, analyzování a hodnocení, což pokračuje, až to rozetne ostrá rána, která se nazývá samádhi jako vadžra. Je to poslední stav samádhi v meditaci. Dosažení osvícení se nazývá „jako vadžra", protože se tím nepotvrzuje žádný nesmysl, ale protíná to přímo všechny naše hry. V příběhu Buddhova života se dovídáme o pokušení Máry, což jsou velice jemné a choulostivé záležitosti. První pokušení je strach z fyzického zničení. Poslední je svádění dcerami Máry. Je to svádění duchovním materialismem, které je velice silné, neboť nás svádí to, že si myslíme, „já" jsem něčeho dosáhl. Když si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, že jsme „to udělali", pak nás svedly dcery Máry, svedl nás duchovní materialismus.
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 1918
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 68-krát v 64 příspěvcích

Zpět na Knihy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron