Chogyam Trungpa - Vznik a vývoj ega

[armin]

Chogyam Trungpa
Vývoj ega
(Kapitola z knihy Protnutí duchovního materialismu)

Protože chceme zkoumat buddhistickou cestu od začátku do konce, od mysli začátečníka až k mysli osvícené, předpokládám, že by bylo nejlepší začít něčím velice konkrétním a skutečným, tedy polem, které chceme obdělávat. Bylo by pošetilé, kdybychom studovali náročnější věci dříve, než se seznámíme s výchozím bodem, s povahou ega. V Tibetu existuje přísloví, které říká, že dokud není hlava dostatečně uvařená, nemá smysl jíst jazyk. V každé duchovní praxi je zapotřebí v základě pochopit výchozí bod, materiál, se kterým pracujeme.
Když tento materiál, se kterým pracujeme, neznáme, pak je naše studium zbytečné a úvahy týkající se cíle se stávají pouhou fantazií. Takové úvahy mohou mít sice podobu vyšších idejí a mohou popisovat duchovní zážitky, ale využívají při tom pouze slabé rysy lidské povahy — našeho očekávání a přání vidět a slyšet něco barvitého a neobyčejného. Když začneme svoje studium těmito sny o něčem výjimečném, o dramatických zážitcích „osvícení", vytvoříme tak očekávání a představy, které později způsobí, když skutečně jdeme po cestě, že naši mysl většinou zaměstnává to, co bude, spíše než to, co je. To má zhoubný vliv, a proto není správné těžit z lidské slabosti, z očekávání a snů, místo toho, abychom ukázali realistické východisko, tedy to, co jsme.
Je proto nutné začít s tím, co jsme a proč hledáme. Vesměs všechny náboženské tradice se tímto materiálem zabývají, hovoří různě o dlaja vidžnána nebo o prvotním hříchu, o pádu člověka nebo o základu ega. Většina náboženství se nad tímto materiálem tváří poněkud pohoršlivě, ale nemyslím si, že je to taková šokující nebo hrozná věc. Za to, co jsme, se nemusíme stydět. Máme nádherné základy, protože jsme vnímavé bytosti. Tyto základy nemusí být nijak zvlášť osvícené, mírumilovné nebo inteligentní. Nicméně je naše půda dost dobrá, abychom ji mohli obdělávat. Můžeme v ní pěstovat cokoliv. Proto když se tímto předmětem zabýváme, nepokoušíme se vyloučit svoji psychologii ega, ani ji neodsuzujeme. Prostě ji uznáváme a díváme se na ni, jaká je. Můžeme říci, že pochopení ega je základem buddhismu. Podívejme se tedy, jak se ego vyvíjí.
V podstatě zde existuje otevřený prostor, základní půda, to, co skutečně jsme. Náš nejzákladnější stav mysli před vytvořením ega má vlastnost prostoru, je to základní otevřenost, základní svoboda. Tuto otevřenost máme i teď a měli jsme ji pořád. Podívejme se například na duševní dění v průběhu všedního dne. Když vidíme předmět, v první chvíli jej bezprostředně vnímáme, což není spojeno s žádnou logikou a pojmy. Vnímáme věc na otevřené půdě. Pak začneme okamžitě panikařit a spěcháme, abychom k tomu něco přidali, buď se snažíme pro to najít jméno nebo zkoušíme najít přihrádku, do které bychom to mohli umístit a označit. Z toho se postupně vyvíjejí věci.
Tento vývoj však nevytváří pevnou entitu. Je to spíše klamný vývoj, mylná víra v „já". Zmatená mysl má sklon se vidět jako pevná, trvalá věc, ale je přitom jenom souborem sklonů a událostí. V buddhistické terminologii se o této sbírce hovoří jako o pěti skandhách, pěti skupinách. Bylo by asi vhodné projít celým vývojem pěti skandh.
Na začátku je zde otevřený prostor, který nepatří nikomu. Je zde stále základní inteligence, která je ve spojení s otevřeností a s prostorem. Vidjá, což znamená v sanskrtu inteligenci — je přesnost, bystrost, prostorová ostrost, prostor, kam je možné umisťovat věci a vyměňovat je. Podobá se prostorné hale, kde je dostatek místa k tanci, takže zde nehrozí nebezpečí, že do něčeho vrazíme nebo o něco zakopneme. Prostor je úplně otevřený. My jsme tímto prostorem, jsme s ním sjednocení, s vidjá, inteligencí a otevřeností.
Avšak když je tomu tak po celou dobu, odkud pochází zmatek, kam zmizel prostor, co se stalo? Ve skutečnosti se nestalo nic. Jen jsme začali být v tomto prostoru příliš aktivní, protože je velmi rozlehlý a láká k tanci. Ale náš tanec se stal příliš rychlým, začali jsme se točit víc, než bylo třeba k vyjádření prostoru. V tu chvíli jsme si uvědomili sebe sama, uvědomili jsme si, že jsem to „já", kdo v prostoru tančí.
Od toho okamžiku již prostor není více prostorem v pravém slova smyslu. Místo toho, abychom byli s prostorem sjednoceni, pociťujeme prostor jako oddělenou, hmatatelnou věc. Je to první prožitek duality — prostor a já. Já tančím v prostoru a tento prostor je pevná oddělená věc. Místo bytí plně sjednoceného s prostorem, je zde dualita „prostor a já". Tak se rodí „forma", to „ostatní".
Proběhne určitý druh ztráty vědomí, takže zapomeneme na to, co jsme dělali. Náhle se zastavíme, je zde přestávka a když se otočíme, „objevíme" pevný prostor, jako kdybychom předtím vůbec nic neudělali, jako kdybychom nebyli sami tvůrci této pevnosti. Je zde mezera. Když vytvoříme zpevněný prostor, tak nás prostor postupně přemáhá, začínáme se v něm ztrácet. Ztratíme vědomí a pak se náhle probudíme.
Po probuzení, odmítáme vidět prostor jako otevřenost, nechceme vidět jeho klidnou a vzdušnou kvalitu. Úplně to opomíjíme, což se nazývá avidjá. A znamená negaci, vidjá znamená „inteligenci", takže dohromady to znamená „neinteligenci". Protože ta nejvyšší inteligence se proměnila ve vjem pevného prostoru, protože inteligence s ostrou, přesnou, proudící a zářivou kvalitou se stala statickou, proto se tento stav nazývá avidjá, „nevědomost". Jsme úmyslně nevědomí. Nejsme spokojeni s pouhým tancem v prostoru, ale chceme mít partnera, a tak jsme si vybrali za svého partnera prostor. Když jsme si ho vybrali, pak ovšem také chceme, aby s námi tančil. Aby mohl být partnerem, musíme ho zpevnit a přehlížet jeho dynamické, otevřené vlastnosti. To je avidjá, nevědomost, přehlížení inteligence. Je to vrchol první skandhy, vytvoření nevědomosti-formy.
Ve skutečnosti má tato skandha nevědomosti-forma tři rozdílné stránky nebo stádia, které můžeme prozkoumat pomocí jiné metafory. Představme si, že je zde na počátku otevřená pláň beze stromů a hor, úplně otevřená krajina, jenom poušť bez jakýchkoliv zvláštních rysů. To je to, jací jsme a co jsme. Jsme velice prostí a původní. Září zde slunce a měsíc, jsou zde světla, stíny, barvy a struktura pouště. Je zde pocit energie, která si hraje mezi nebem a zemí. A toto dění neustále probíhá.
Pak se zde kupodivu náhle objeví někdo, kdo toto vše pozoruje. Jakoby náhle jedno zrnko písku zdvihlo šíji a začalo se dívat kolem. My jsme tímto zrnkem písku, neboť jsme došli k závěru, že jsme odděleni. Je to „zrození nevědomosti" prvního stupně, určitý druh chemické reakce. Dualita započala.
Druhý stupeň nevědomosti-formy se nazývá „nevědomost zrozená uvnitř". Když jsme zpozorovali, že jsme odděleni, tak je zde současně i pocit, že tomu tak bylo vždy. Je to neobratné, instinktivní hnutí, směřující k uvědomění sebe. Současně je to také omluva pro to, že zůstáváme odděleným, individuálním zrnkem písku. Je to druh agresivní nevědomosti, ačkoliv ne doslovně ve smyslu hněvu. Tak daleko se ještě neměla možnost rozvinout. Je to spíše agresivnost v tom smyslu, že se člověk cítí neobratný, nevyrovnaný, a tak se pokouší ochránit svoje území, snaží se vytvořit pro sebe přístřeší. Je to postoj, při kterém se člověk cítí zmateným a odděleným individuem a zdá se, že vše kolem tomu nasvědčuje. Člověk sám sebe pojal jako něco, co je oddělené od původní otevřené a prostorné krajiny.
Třetí stupeň nevědomosti je pozorování sebe sama neboli „sebepozorující nevědomost". Máme pocit, že vidíme sebe jako vnější předmět, což vede k prvnímu vytvoření představy toho „ostatního". Začínáme si vytvářet vztah k tak zvanému „vnějšímu" světu. To je důvod, proč tyto tři stupně nevědomosti vytvářejí skandhu nevědomost-forma. Člověk si totiž začíná vytvářet svět tvarů, forem.
Když mluvíme o „nevědomosti", v žádném případě tím nemyslíme hloupost. V určitém smyslu je nevědomost velice inteligentní, ale je to inteligence zcela dvousměnná. Znamená to, že místo toho, abychom viděli to, co je, reagujeme pouze na své projekce. Neexistuje situace „nechat být", protože člověk po celou dobu přehlíží to, co sám je. To je základní definice nevědomosti.
Další vývoj spočívá v tom, že vytvoříme obranný mechanismus, který naši nevědomost chrání. Tímto obranným mechanismem je cítění, druhá skandha. Protože si již nadále nevšímáme otevřeného prostoru, rádi bychom více pocítili kvality pevného prostoru, abychom tak plně nasytili dychtivost něco uchopit, kterou jsme rozvinuli. Samozřejmě prostor není jen holým prostorem, neboť obsahuje barvu a energii. Je zde úžasná, velkolepá přehlídka barev a energií, krásná a svěží. Ale my ji úplně přehlížíme. Místo toho je tu jen ztuhlá podoba barvy. Barva se stává spoutanou barvou a energie ovládnutou energií, protože jsme celý prostor zpevnili a změnili ho na to „ostatní". Pak se začínáme natahovat ven a pociťujeme kvality toho „ostatního". Tím se ujišťujeme, že existujeme. „Když mohu pociťovat to venku, pak já musím být zde."
Kdykoliv se něco děje, snažíme se natáhnout, abychom pocítili, zda je situace svůdná, ohrožující nebo neutrální. Kdykoliv je zde náhlá mezera, pocit, že nevíme, jaký je vztah „tady toho" k „tam tomu", pak máme sklon zjišťovat cítěním svoje vlastní pohnutky a motivace. Vytvořili jsme velice účinný mechanismus cítění, neboli druhou skandhu.
Další mechanismus, který zajišťuje funkci ega, je třetí skandha, vnímání a impulzivní reakce. Začínáme být totiž okouzleni svým vlastním výtvorem, statickými barvami a energiemi. Chceme s nimi navázat vztah, a proto začínáme postupně svůj výtvor zkoumat.

Abychom mohli zkoumat dostatečně účinně, je zapotřebí nějaký přepojovací systém, který by mechanismus cítění kontroloval. Cítění přenáší svoje informace do centrálního přepojovacího systému, což je akt vnímání. Podle těchto informací vytváříme soudy a reagujeme. Zda budeme reagovat pro nebo proti, nebo zda zůstaneme lhostejní, to je automaticky dáno byrokracií cítění a vnímání. Jestliže pociťujeme situaci a shledáváme, že je ohrožující, pak se ji budeme snažit od sebe odstrčit. Jestliže ji shledáme lákavou, pak se ji budeme snažit k sobě přitáhnout. Jsou tři druhy impulzivních reakcí: nenávist, žádostivost a tupost. Vnímání tedy znamená přijímání informací z vnějšího světa a impulzivní reakce jsou naše odpovědi na tyto informace.
Následujícím vývojovým stádiem je čtvrtá skandha, pojem.
Vnímání impulzivní reakce je automatická odpovědna intuitivní cítění. Avšak tento druh automatické reakce ještě není dostačující obrana, která by opravdu chránila naši nevědomost, a tak zabezpečila naši bezpečnost. Abychom se skutečně ochránili a současně se úplně oklamali, potřebujeme k tomu intelekt, schopnost vše kolem sebe pojmenovat a zařadit. Díky tomu označujeme věci a události jako „dobré", „špatné", „nádherné", „ošklivé" a tak dál, podle toho, které impulzivní reakce se k nim hodí.
A tak se struktura ega stává postupně mohutnější a mohutnější, silnější a silnější. Do této chvíle byl vývoj ega čistě záležitostí akce a reakce, ale nyní se již ego rozvinulo za hranice opičího instinktu a stalo se složitějším a rafinovanějším. Začínají v nás probíhat intelektuální spekulace, které nás vysvětlují nebo potvrzují a kladou nás tak do určitých logických, vysvětlitelných situací. Základní povaha intelektu je zcela logická. Projevuje se však zřetelný sklon působit intelektem ve prospěch pozitivních stavů: potvrzovat svou zkušenost, vysvětlovat slabost jako sílu, propracovávat logiku bezpečnosti, a tím utvrzovat naši nevědomost.
V určitém smyslu je možno říct, že prvotní inteligence působí neustále, ale využívá ji dualistické zaměření, nevědomost. V počátečních fázích vývoje ega pracuje tato inteligence jako intuitivní ostrost cítění. Později pracuje ve formě intelektu. Ve skutečnosti se však nezdá, že by zde byla taková věc jako ego, není zde taková věc jako „já jsem". Je to pouze nakupení velkého množství materiálu. Je to „oslňující umělecká práce", produkt intelektu, který říká, „dejme tomu jméno, označme to ,já jsem' ," což je velmi chytré. ,Já" je produkt intelektu, označení, které sjednocuje do jednoho celku neorganizovaný a rozptýlený vývoj ega.
Posledním vývojovým stádiem ega je pátá skandha, vědomí. Na této úrovni se vše pevně slévá a spojuje: intuitivní inteligence druhé skandhy, energie třetí a intelektualizace čtvrté se kombinují, takže produkují myšlenky a emoce. A tak na úrovni páté skandhy nacházíme šest říší a rovněž nekontrolované a nelogické druhy rozbíhavého myšlení.
To je tedy úplný obraz ega. Je to stav, v kterém se nacházíme, když jsme se dostali ke studiu buddhistické psychologie a meditace.

[armin]

Pro opravdu hledající oživuji velmi dobré texty.

[armin]

Neplést si nebe s poznáním, probuzením, osvícením, jak si to mnozí pletou
Hledáme Pravdu, poznání nebo štěstí a blaženost? Následující text to pomůže vnímavému čtenáři objasnit, jaký je v tom zásadní rozdíl.

Chogyam Trungpa - Šest říší.

Když jsme opici opustili, byla v pekelné říši a snažila se prokopnout, proškrábat a prorazit stěnami svého domu ven. Zkušenosti opice v pekelné říši jsou hrůzostrašné a děsivé. Náhle zjišťuje, že jde po obrovských plochách do ruda rozpáleného železa nebo je přikována a čtvrcena, nebo je opékána v kovových kobkách, případně je vařena ve velkých kotlích.


Takové halucinace Pekla vznikají z prostředí klaustrofobie a agresivity. Často je zde pocit, že jsme chyceni do malého prostoru, kde se dusíme a nemůžeme se pohnout. Když je opice takto chycena, snaží se nejen zničit stěny svého klaustrofobického vězení, ale dokonce se snaží zabít i sama sebe, neboť chce uniknout nesnesitelným a trvalým bolestem. Ale ve skutečnosti se zabít nemůže a sebevražedné pokusy jenom zesilují její muka. Čím víc opice bojuje, aby zničila nebo ovládla stěny, tím pevnějšími a svíravějšími se tyto stěny stávají. To trvá až do té chvíle, kdy síla její agresivity trochu opadne. Místo aby bušila do stěn, přestává se na chvíli o ně zajímat a ztrácí s nimi kontakt. Stává se ochromenou, zmrazenou a zůstává obklopena bolestí, aniž by se z ní pokoušela probojovat ven. V tomto stavu zakouší různá mučení včetně úplného promrznutí a beznadějného bloudění neutěšenými, holými a pustými krajinami.

Ale nakonec opice začíná být svým bojem vyčerpaná. Síla pekelné říše se zmenšuje a opice se začíná více uvolňovat. Náhle uvidí možnost otevřenější a prostornější existence. Začíná po tomto novém stavu toužit a hladovět, a tak se dostává do říše hladových duchů neboli préta lóka.

Je zde silný pocit zbídačení a hlad po úlevě. V pekelné říši byla příliš zaměstnaná, než aby měla čas uvažovat o možnosti úlevy. Nyní zakouší velký hlad po příjemnějších a prostornějších podmínkách a v její fantazii se objevuje bezpočet možností jak svůj hlad nasytit. Například si představuje, že v dálce vidí volný, otevřený prostor, ale když se přiblíží, najde obrovskou a děsivou poušť. Nebo může v dáli vidět velký ovocný strom, ale když přijde blíž, zjistí, že je neúrodný nebo že ho někdo hlídá. Opice může také vběhnout do zdánlivě svěžího a plodného údolí, ale po chvíli zjistí, že je naplněno jedovatým hmyzem a šíří se zde odporný zápach hnijících rostlin. Ve všech představách se vždy mihne možnost uspokojení, snaží se ho tedy dosáhnout, ale vzápětí přijde zklamání. Kdykoli se zdá, že je uspokojení na dosah ruky, je hrubě probuzena ze svého idylického snu. Ale hlad ji natolik sužuje, že se nedá zastrašit a neustále dál rozněcuje svou fantazii vidinou budoucího uspokojení. Bolest ze zklamání zaplétá opici do vztahů nenávisti a lásky k jejím snům. Její sny ji okouzlují, avšak zklamání je současně tak bolestné, že ji současně odpuzují.

Muka v říši hladových duchů nespočívají tolik v bolesti, vyplývající z toho, že nenacházíme to, po čem toužíme. Je to spíše neukojitelný hlad sám o sobě, který nám působí bolest. Pravděpodobně i kdyby opice našla velké množství potravy, vůbec by se jí nedotkla, nebo naopak by snědla všechno a její žádost by ještě vzrostla. Je tomu tak proto, že v podstatě opici víc fascinuje stav být hladov než uspokojování hladu. Rychlé maření pokusů uspokojit hlad jí umožňuje hladovět opakovaně. A tak bolest a hlad préta lóka, stejně jako agresivita pekelné říše a dění v říších ostatních, poskytují opici něco vzrušujícího, čím se může zabývat, něco pevného, k čemu vytváří vztah, něco, co jí dává pocit bezpečí, plynoucí z dojmu, že existuje jako skutečná osoba. Má strach se vzdát této bezpečnosti a zábavy, neboť se obává troufnout si ven do neznámého světa otevřeného prostoru. Raději setrvává ve svém známém vězení, i když je nepříjemné a skličující.

Protože se opici opakovaně nedaří její fantazie uskutečnit, začíná být trochu podrážděná, ale současně se s tím smiřuje. Začíná zmírňovat intenzitu svého hladu a uvolňuje se, takže nadále reaguje na svět souborem stereotypních odpovědí. Tímto způsobem svůj svět omezuje. Pes se snaží očichat vše, s čím přijde do styku. Kočka nemá zájem o televizi. Je to zvířecí říše, říše hlouposti. Opice je slepá k tomu, co je kolem ní, odmítá zkoumat nové území, drží se známých cílů a známých podráždění. Je opojena svým bezpečným, do sebe uzavřeným, známým světem, takže se upíná ke známým cílům a snaží se je dosáhnout s neochvějnou a umíněnou rozhodností. Proto zvířecí říši symbolizuje prase. Prase sežere všechno, co se mu objeví před rypákem. Nedívá se napravo ani nalevo, projde vším, jenom jde. Nevadí mu, že musí projít močůvkou nebo že musí zdolat jiné překážky. Prodere se vším a sežere všechno, co se před ním objeví.

Nakonec si však opice začne uvědomovat, že si svoje radosti a bolesti může vybírat. Začíná být trochu inteligentnější a více rozlišuje mezi příjemnými a bolestivými zkušenostmi, neboť počíná usilovat o získání co největšího potěšení a bolest se snaží co nejvíce zmenšit. Je to lidská říše neboli říše rozlišující vášně. Opice se zde zastavuje, aby mohla zvážit, co vlastně chce získat. Stává se vybíravější, zvažuje různé možnosti, více přemýšlí a proto má více nadějí a více se bojí. Je to lidská říše, říše vášně a intelektu. Opice se stává inteligentnější. Nezmocňuje se věcí jednoduše, ale zkoumá je, pociťuje kvalitu a strukturu látek, srovnává věci navzájem. Když se pro něco rozhodne, pak se to snaží uchopit, přitáhnout k sobě a vlastnit. Například když chce opice nějakou krásnou, hedvábnou látku, tak zajde do různých obchodů, zkouší hmatem kvalitu, aby tak zjistila, zda některá látka přesně odpovídá tomu, co hledá. Když najde tu, která odpovídá její představě, nebo se jí blíží, řekne si: „Ach, to je ono, není to nádherné? Myslím si, že stojí za to si ji koupit.“ Pak látku zaplatí, donese ji domů a ukazuje ji svým přátelům. Chce, aby si přátelé na ni sáhli, aby toto nádherné hedvábí obdivovali. V lidské říši opice neustále přemýšlí o tom, jak by mohla získat a vlastnit příjemné věci. „Možná, že bych si mohla koupit plyšového medvídka, abych jej měla u sebe v posteli, měla bych něco milého na mazlení, něco měkkého, teplého a huňatého, něco, k čemu bych se mohla přitulit.“

Ale opice časem zjistí, že i když je inteligentní a může se svým světem obratně zacházet, aby tak získala nějaké potěšení, nemůže je dlouho udržet a také nemůže vždy získat to, co by chtěla. Trápí ji nemoc, stáří, smrt – různá zklamání a problémy. Bolest je neodlučný společník jejich radostí a potěšení.

A tak z toho začíná zcela logicky vyvozovat možnost, že existuje nebe, neboli úplné vyloučení bolesti a získání stálé rozkoše. Její představa nebe může být taková, že sní o získání velkého majetku, slávy nebo moci. Ať je však její představa jakákoliv, vždy ji zaujme soutěžení a úspěch. Je to říše asura, říše žárlivých bohů. Opice sní o dokonalých, ideálních stavech, které jsou vyšší než radosti a bolesti lidské říše. Neustále se snaží těchto stavů dosáhnout, přičemž se pokouší být lepší než všichni ostatní kolem. V tomto stálém boji za dosažení dokonalosti určitého druhu je opice posedlá hodnocením svého pokroku a srovnáváním se s ostatními. Naučila se kontrolovat svoje myšlenky a city, získala větší schopnost koncentrace, takže díky tomu může úspěšněji než v lidské říši ovlivňovat svůj svět. Avšak díky posedlosti být vždy nejlepší a být vždy pánem situace, se stává úzkostlivou a nejistou. Musí neustále bojovat, aby udržela pod kontrolou svoje území, aby zažehnala všechna možná ohrožení svých úspěchů. Neustále bojuje, aby ovládla svůj svět.

Ctižádostivá snaha získat vítězství a na druhé straně strach, že boj může prohrát, dávají vznik pocitu života, ale současně způsobují podrážděnost. Opice stále ztrácí z dohledu svůj konečný cíl, neustále ji však pohání ctižádostivá snaha být co nejlepší. Je posedlá soupeřením a úspěchem. Hledá příjemné a přitažlivé situace, které jsou zatím mimo její dosah a snaží se jich zmocnit. Když zjistí, že je příliš obtížné dosáhnout svých cílů, může se z boje stáhnout, ale vyčítá si pak, že nebyla ukázněnější a nepracovala tvrději. Opice je tedy chycena světem nenaplněných ideálů, sebeodsuzováním a strachem z neúspěchu.

Nakonec opice může svého cíle dosáhnout – stane se milionářem, vůdcem národa nebo slavným umělcem. Zpočátku po dosažení svého cíle se může cítit ještě poněkud nejistá, ale dříve nebo později si začne uvědomovat, že měla úspěch, že je konečně tady, že je v nebi. Pak se uvolní, začne oceňovat a prožívat svůj úspěch, přičemž současně zahání všechno nepříjemné. Je to stav podobný hypnotickému, stav přirozené koncentrace. Tento stav blaha a pýchy se nazývá déva lóka, neboli říše bohů. Ve výtvarném zobrazení se těla bohů znázorňují světlem. Bohy neobtěžují pozemské zájmy a starosti. Jestliže se chtějí milovat, tak je uspokojí, když na sebe pohlédnou a usmějí se navzájem. Když chtějí jíst, upnou svoji mysl k nějaké nádherné podívané a to je nasytí. Je to svět utopie a lidské bytosti předpokládají, že někde existuje. Všechno probíhá lehce, přirozeně a automaticky. Vše, co opice slyší, je jako hudba, vše, co vidí, je plné barev a vše, co cítí, je příjemné. Opice dosáhla autohypnotického stavu, stavu přirozené koncentrace, který zabraňuje vstoupit do mysli všem nepříjemným a dráždivým podnětům.

Nakonec opice objeví, že může jít až za smyslové rozkoše a krásy říše bohů a může vstoupit do dhjány neboli do koncentračních stavů říše nehmotných bohů, což je nejdokonalejší zjemnění šesté říše. Opice si uvědomuje, že je schopna dosáhnout čistě duševní rozkoše, která je nejjemnější a nejstálejší ze všeho, zjistí, že je schopna stále udržovat svůj pocit pevného já tím, že rozšíří zdi svého vězení natolik, že zdánlivě obsáhne celý vesmír a zvítězí tím nad smrtí a změnou. Nejdříve se obírá myšlenkou o neohraničeném, nekonečném prostoru. Pozoruje tento nekonečný prostor; ona je tady, nekonečný prostor je tam a opice ho může pozorovat. Svoje předpojatosti promítá do světa, vytváří nekonečný prostor a touto zkušeností se živí.

V dalším stádiu se soustředí na představu neohraničeného vědomí. V tomto případě se nezabývá jen samotným nekonečným prostorem, ale zabývá se inteligencí, která tento nekonečný prostor rovněž zcela prostupuje. Ego pak pozoruje neohraničený prostor a vědomí ze svého centrálního ústředí. Říše ega je tak plně rozvinuta, že dokonce ani samotné centrální úřady nemají představu, kam až jejich území sahá. Z ega se stalo obrovské, gigantické zvíře.

Ego má nyní tak velký rozsah, že začíná ztrácet přehled o hranicích svého území. Kdykoliv se snaží hranici svého území určit, tak se zdá, že část svého území vynechá. Nakonec dojde k závěru, že hranice určit nelze. Rozloha jeho říše je mimo pojem a představu. Protože obsahuje všechno, nemůže být definována jako toto nebo jako tamto. A tak ego přijme představu, že není ani to ani ono, že není ani pochopitelné, ani představitelné. Ale nakonec ego překoná i tento stav mysli, když si uvědomí, že myšlenka o nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti je sama o sobě pouze pojmem. Ego pak přijme myšlenku o nebytí ne toho a ne onoho. Tato myšlenka o nemožnosti potvrdit cokoliv je něco, z čeho ego žije, čím se pyšní a s čím se ztotožňuje. Používá ji tedy k tomu, aby udrželo svoji souvislou existenci. Je to současně nejvyšší úroveň koncentrace a úspěšnosti, které může samsárická mysl dosáhnout.

Opice dokázala dosáhnout nejvyšší úrovně úspěšnosti, ale nepřekročila dualistickou logiku, na které je tato úspěšnost závislá. Zdi opičího domu jsou stále pevné, protože v jemném slova smyslu mají stále povahu „toho druhého“. Opice může získat dočasný klid, harmonii a blaženost díky zdánlivému sjednocení se svými projekcemi. Ale vše je lehce ztuhlé, neměnné, je to uzavřený svět. Opice se stala tak pevnou, jako jsou zdi jejího domu, dosáhla stavu plného jáství. Je stále zaměstnána svou ochranou a snahou zvýšit svou úroveň, je stále chycena a ovládána neměnnými představami a pojmy, které se týkají světa i jí samotné, stále bere fantazie páté skandhy vážně. Protože stav jejího vědomí je založen na koncentraci, na tom, že se zabývá tím ostatním, musí svůj úspěch neustále ověřovat a udržovat. „Jaká je to úleva, být zde v říši bohů, konečně jsem toho dosáhla. Nyní jsem to skutečně získala. Ale počkat …. Dosáhla jsem toho opravdu? Ach ano, je to tady, dokázala jsem to. Já jsem to dokázala.“ Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství.

Dříve nebo později se absorpce začne vytrácet a opice se zmocní panika. Cítí se ohrožená, zmatená, zranitelná a ponoří se do říše žárlivých bohů. Avšak úzkost a závist říše žárlivých bohů opici zmáhá natolik, že začne zjišťovat, kde se stala chyba, co špatného se vlastně stalo a proč tomu tak je. Vrátí se tak do lidské říše. Ale lidská říše je také velice bolestivá. Stálá snaha pochopit a objevit, co se děje a co bylo uděláno chybně, jen zvyšuje bolest a zmatek. A tak opice unikne váhání a kritickému postoji lidského intelektu tím, že se ponoří do živočišné říše, kde se plahočí, trmácí a nevšímá si toho, co je kolem ní. Je hluchá a němá ke všemu, co by mohlo narušovat její bezpečnost, která spočívá v tom, že se neodchyluje z úzkých a dobře známých cest. Avšak přece jen z okolí k ní něco pronikne a podnítí v ní hlad něco získat. Stesk po říši bohů se stane velice silným a intenzita boje, aby se dostala zpátky, se zvětšuje. Opice se alespoň ve snech těší radostmi z božské říše. Ale tyto fantazie uspokojí hlad pouze nakrátko, takže za chvíli je opět hladová. Hlad trvá neustále, až opici nakonec zcela přemůže zklamání z toho, že se hladu nemůže zbavit a pustí se proto ještě do většího zápasu za uspokojení svých žádostí. Agresivita opice je natolik silná, že její okolí na ni odpovídá stejnou silou, takže se vytvoří atmosféra vzrušení, žáru a klaustrofobie. Opice se tak vrátila zpátky do pekla. Podařilo se jí opsat celý okruh z pekla do nebe a opět zpátky. Tento věčný cyklus boje, úspěchu, zklamání a bolesti je kruh samsáry, řetěz karmických reakcí, vyplývající z utkvělé, dualistické představy.

Jak se opice může dostat z tohoto uzavřeného cyklu uvěznění, který je zdánlivě bez konce?

Právě v lidské říši je možné prolomit kruh samsáry, neboli rozbít karmický řetězec. Intelekt lidské říše a možnost rozlišovací aktivity dovolují vytvořit dostatečný prostor pro zamyšlení nad celým procesem boje. Opice má možnost zkoumat svoji posedlost navazovat k něčemu vztah, snahu něco získávat a může pochybovat o pevnosti světa, který zakouší. Aby tomu tak bylo, potřebuje opice rozvinout široké, panoramatické uvědomění a transcendentální poznání. Panoramatické uvědomění jí umožní vidět prostor, ve kterém se boj odehrává a díky tomu může vidět i jeho ironické a humorné kvality. Místo aby jen bojovala, začíná boj zkoumat a vidí jeho marnost. Své halucinace a přeludy bere se smíchem. Objeví, že když se stěnami nebojuje, nejsou tvrdé a chladné, ale jsou ve skutečnosti teplé, měkké a prostupné. Zjistí, že se nemusí snažit vyskakovat z pěti oken, nemusí stěny bourat nebo se jimi nějak více zabývat. Může jimi v kterémkoliv místě projít. Proto se soucit neboli karuná označuje jako „něžné a vznešené srdce“. Je to komunikační proces, který je otevřený, něžný a vřelý.

Jasnost a přesnost transcendentálního poznání umožňuje opici vidět stěny odlišným způsobem. Začíná si uvědomovat, že svět nebyl vzhledem k ní nikdy vně, ale to, co vytvářelo celý problém, byl její vlastní dualistický postoj, rozdělení na „já“ a to „ostatní“. Začíná chápat, že ona samotná vytváří pevné stěny, že ji vězní vlastní touha a ctižádostivé úsilí. A tak si začíná uvědomovat, že chce-li se osvobodit ze svého vězení, musí se vzdát své touhy uniknout a musí přijmout stěny takové, jaké jsou.

Úryvek z knihy Protnutí duchovního materialismu, Chögyam Trungpa přepsala drahoušek EvaNada