Lída píše:Mistři všech dob říkají, že jediným klíčem ke štěstí je přijmout, co je tady a teď, a rozvíjet to s veškerou tvořivostí a vynalézavostí, aby se dění vyvíjelo optimálním směrem, ve prospěch všech zúčastněných.
S tím nesouhlasím. Říkají to leckteří, ale mnozí jiní zase ne. A už vůbec ne všichni. Říkají to hodně na východě, v Asii a tam, kde přijali monoteismus. Ostatní říkají mnohdy velmi protichůdná tvrzení, čím více pohanštější, tím méně používají "dělej... " "vyvaruj se... ". Čím více pravá moudrost, tím více je ponechaná na vůli naslouchajícího. Protože ten naslouchá, až když může. A když může, už může i slyšet. Když může i slyšet, může i pochopit. Ale předtím se k naslouchání stejně nedostane.
Ale budiž, i kdyby to říkali opravdu všichni na této planetě, asi mají dobrý důvod k tomu někoho takto k něčemu nabádat (například by se jim rozpadla společnost, to se dá pochopit).
Já bych se nejdříve zeptala - kdo je to, ten "všichni zúčastnění", a jakou míru na jeho účasti mám já? Chci ho ve svém vezdejším životě? Pozvala jsem ho? Chci zažít nějakou zkušenost, na které se ten "zůčastněný" bude podílet? Teprve pokud si odpovím já, sama za sebe, bez ohledu na všechny možné mistry, ANO, pak je to můj zúčastněný.
Zachování společnosti obecně a k tomu vedoucí uplatňovaná pravidla (mysli tak a tak, dělej to a to, vyvaruj se toho a toho - jen tak budeš šťastný

) - jsou mi naprosto lhostejná a k mému štěstí nevedou. Leč - neberu je těm, kteří je stále potřebují.
A dále, je-li mi jasné, jestli jsem ve společnosti těch, v jejichž společnosti opravdu být chci, pak si teprve mohu položit otázku, jestli mě zajímá jejich prospěch. Případně jak se chci podílet na jejich prospěchu. Prospěch všech zúčastněných je fikce - nikdy nevznikne situace, z níž by měli všichni prospěch, tedy takový, aby si jej uvědomovali. Prospěch několika málo vybraných zúčastněných už fikce být nemusí. Ale i pak tu nejsem já od toho, abych tento prospěch této skupiny zajišťovala. Jsme tu od toho všichni, pokud chceme fungovat jako spolek. Já osobně jsem tu od toho, abych zajišťovala svůj prospěch. To je moje zodpovědnost, kterou jsem si zavdala svým zrozením. Je to dost mnoho práce a zábavy zároveň a jakýmkoliv vzdalováním se od plnění tohoto rozkošného úkolu - například tím, že se budu starat primárně o prospěch druhých - si plnění svého úkolu komplikuji. Nejenom že si tak koleduji o to, že nebudu schopna splnit si to, co jsem sama sobě slíbila, ale také se vystavuji nebezpečí, že - nezodpovědně - svůj úkol nebudu schopna splnit sama, a tím pozvu k řešení dalšího. Takhle si můžeme všichni dohromady, my všichni zúčastnění, být ku prospěchu, až nakonec nesplníme nikdo nic, natož vlastní štěstí.
Ale cesta každého je rozdílná. I proto bych se vystříhala jakéhokoliv "dělej x a y", nebo "vyvaruj se toho a toho".
Další otázka by mohla být: co je to optimální směr. Ale protože na tu si nemůžeme odpovědět, nemá smysl ji pokládat.
Lída píše:Mám pocit, že podobně to asi míní i Abraham
Já si právě tímhle nejsem úplně tak jistá, já mám spíš dojem, že Abraham chce, aby vznikaly nové a nové touhy, ale nejenom touhy, prázdné, ale i jejich naplňování.