inspiruj.cz

watta píše:já nevím, petře, upřímně mě už tato diskuze moc nebaví není to trochu argumentování o argumentování?

no prave, taky mi to tak prijde.. ne cela diskuze, mela sve svetle momenty.. ale to vecne dovysvetlovavani me tolik nebavi.. A hlavne me nabavi patrat kde kdo co rekl a proc nekdo neco pochopil tak a ne jinak ale mam radost z toho kdyz se na konec alespon trochu pochopime, i kdyz cilem to neni )))

watta píše:jestliže myslíš všechno jako všechno, pak ti holt nebudu rozumět nikdy od toho mají slova svoje (smluvní) významy to pak můžeš napsat rovnou větu: touha touha touha touha touha, a bude to znamenat totéž jako "myslím si, že bílá vrána lítá lépe než červený krokodýl" stejně tak jako naprosto cokoliv jiného

no taaaaak, to mi delas naschval (vim ze nedelas ). Tak jsem to prece vubec nemyslel. Bylo to mysleno tak, ze mame touhy i kdyz si to plne nemusime uvedomovat, tim jak se probirame timto zivotem (hlavne kontrastem), tak v nas vznikaji automaticky preference, jemne az silne touhy, o cemkoliv a o vsem... to jsem myslel tim, ze touha je temer vse, protoze lze jen tezko zit zde na zemi a aby zaroven se neupresnovala nase predstava o tom co chceme a co nechceme.. to je to vse, co jsem mel na mysli. A mel jsem dojem ze tak jsi to myslela, proto jsem to dal nerozvadel, pouze odsouhlasil.

Petr píše:

watta píše:můžeš se zaměřovat na co chceš, vědomě, a stejně tu bude spousta dalších věcí, na které se budeš zaměřovat podvědomě.

Petr píše:tim si uplne nejsem jeste jist.. vim, ze Abraham tvrdil opak, uz jsme se tu o tom i bavili s Lidou...nevim, monetalne toto neresim.

Malý příklad: dejme tomu, že čtyři různí lidé zatouží koupit si pěkný dům nedaleko městského parku, který se inzerátem nabízí k prodeji. Všichni k tomu mají dostatek prostředků.

Ten první po něm touží, protože teď bydlí v nevzhledné čtvrti, žádná zeleň na dohled, jen špína a prach. Touží po tom, protože je estét a necítí se při pohledu na to nevábné prostředí dobře. On ve skutečnosti touží po pěkném prostředí.

Ten druhý má jiný důvod: hned vedle inzerovaného domu je stanice podzemky a protože dotyčný na tom není zdravotně nejlíp, je pro něho čím dál obtížnější chodit 30 minut na stanici, odkud jezdí za svými dětmi. Má obavu, že za nějaký čas se tam nedobelhá. On ve skutečnosti touží neztratit pravidelný kontakt se svými dětmi a mít trvale možnost si snadno zajet, kamkoliv potřebuje.

Třetího právě povýšili v práci a on se potřebuje v novém postavení prezentovat i svým bydlením. Dosavadní byt mu sice plně vyhovuje, ale jak by vypadal, kdyby tam své firemní společníky pozval na večírek, jak je zvykem? Ten člověk má strach, že se znemožní - a potřebuje ukázat, že má bydlení na odpovídající úrovni. Důvodem, proč chce dům koupit, je potřeba neztratit renomé.

Čtvrtý touží koupit dům u parku, protože plánuje svatbu a jeho milá si postavila hlavu, že dům, kde teď její partner bydlí, se jí nelíbí a necítí se v něm dobře. Touží jí vyhovět, aby ji neztratil a aby ze svatby nesešlo.

Všichni čtyři touží koupit ten dům a uvědomují si jen tuhle svou touhu. Neuvědomují si, PROČ po tom touží. Neuvědomují si svou MOTIVACI.

A vůbec už netuší, že i ty motivace mají svoje příčiny, že i u několika lidí se stejnou motivací bychom mohli objevit, PROČ ta motivace vznikla...

Lidská psychika je vrstevnatá, neboli

tu bude spousta dalších věcí, na které se budeš zaměřovat podvědomě.

Dobré odpoledne. I když jsem pochopil, že debata o touze už nikoho nebaví, nedá mi to, abych neodpověděl na jednu Petrovu otázku. Petr se někde ptal, proč je touha negativní. Můj názor je velice jednoduchý: Touha je provázena pocitem potřeby což je pocit nepříjemný. Na příjemný se změní v okamžiku, kdy je tato touha uspokojena. Každé uspokojení je ale jenom dočasné, jelikož v okamžiku upokojení jedné touhy vzniká touha druhá. Touhou, žádostivostí vytváříme tento kruh, bez konečného cíle. Proto si myslím, že je touha negativní, v jakékoliv své podobě. Také souhlasím , že v tomto je ten pohyb. Otázka pak tedy je ( ode mne pouze řečnická), co je cílem?

Radon píše:Dobré odpoledne. I když jsem pochopil, že debata o touze už nikoho nebaví, nedá mi to, abych neodpověděl na jednu Petrovu otázku. Petr se někde ptal, proč je touha negativní. Můj názor je velice jednoduchý: Touha je provázena pocitem potřeby což je pocit nepříjemný. Na příjemný se změní v okamžiku, kdy je tato touha uspokojena. Každé uspokojení je ale jenom dočasné, jelikož v okamžiku upokojení jedné touhy vzniká touha druhá. Touhou, žádostivostí vytváříme tento kruh, bez konečného cíle. Proto si myslím, že je touha negativní, v jakékoliv své podobě. Také souhlasím , že v tomto je ten pohyb. Otázka pak tedy je ( ode mne pouze řečnická), co je cílem?

Vidím to stejně. Zdůraznila bych: Touha je provázena pocitem nenaplněné potřeby, což je pocit nepříjemný.

Je to nekonečné, stálé opakování koloběhu: vyvstání touhy - orientace na budoucnost a hledání, jak svou touhu uspokojit - naplnění touhy - vyvstání další touhy - hledání, jak ji uspokojit - naplnění, užívání si toho, pořád znovu a znovu... až do okamžiku, kdy si začnu všímat, že je to vlastně pořád stejné... že pořád žijeme v naději na něco, co tu teď není, a ta hra na uspokojování tužeb současně stále víc ztrácí na přitažlivosti. To všimnutí si nejde uspěchat... Radost z uspokojováním tužeb se musí objevit jako cesta ke štěstí, plná naděje na jeho dosažení, pak musí pokračovat .... a dojít ke konci: začne se to celé vnímat jako hluboce neuspokojivé.

Co potom?

Naučit se rozpoznávat rozdíl mezi honbou za uspokojením kdesi v budoucnosti a mezi tvořivou činností, právě tady a právě teď.

Cíl? Žít plně v současném okamžiku. Právě o tom jako o zdroji spokojenosti a štěstí mluví řada učitelů, například Eckhart Tolle. Ukázky z něho nás tu stále provázejí, díky za to

... Tak jsem to prece vubec nemyslel. Bylo to mysleno tak...

tak to je právě to, co už mě na tom nebaví. nebo spíš, bylo by mě to možná bavilo, kdybych to stíhala. ale už se v tom vážně ztrácím tak prosím za prominutí

jinak sledování určitého cíle, který se k nám už blíží, i když třeba zdánlivě (prostě máme jen dojem, že se k nám blíží) nemusí být nutně nepříjemný pocit. to je touha, kterou uskutečňujeme, naplňujeme. taková touha není zdrojem nepříjemných pocitů. a jsme myslím u toho zásadního, okolo čehož se to celé i tady v těch diskuzích točí - rozdíl mezi videm dokonavým a videm nedokonavým , neboli žití tady a teď a ulpívání na něčem (čemkoli, ať už to nazveme pozitivní nebo negativní) v budoucnu.

jestliže mám nějakou touhu a tu touhu již naplňuji - teď a tady - čili ji žiji, pak to nemůže vyvolávat negativní pocity, protože mě to naplňuje. začnu-li si ale korigovat stav nyní se stavem vytouženým, porovnávat, nutně to negativní pocit přinese. a pokud ne, znamená to pouze, že umíme své negativní pocity dobře potlačovat (i když věřím, že mezi lidmi v tomto ohledu budou velké rozdíly, může být i člověk, který žádné negativní pocity prostě od narození necítí atd.)

čili samo o sobě MÍT TOUHU nevidím jako negativní. jde jenom o to, jakým způsobem ji MÁM. ale to můžeme říct o celém životě v tom není touha žádnou výjimkou

... začnu-li si ale korigovat stav nyní se stavem vytouženým, porovnávat, nutně to negativní pocit přinese. a pokud ne, znamená to pouze, že umíme své negativní pocity dobře potlačovat

V tom se plně shodujeme. Potíž je jinde: stačí zapátrat v kontextu, ve které se slovo "touha" obecně používá jak v životě, tak v literatuře, v náboženských a duchovních naukách, ve sdělovacích prostředcích i v psychologii, a rychle si ověříme, že slovo "touha" je obecně vžitý název pro stav upnutí se na něco v budoucnosti nebo minulosti, na možnosti, které budoucnost (případně to, co kdysi bylo) nabízí, že toto slovo označuje prahnutí prostoupené pocitem nenaplněnosti. Charakterizuje snahu prožívat něco jiného, než je tady a teď.

Je to obdobná situace, jako když chceme říci "lehnout si" a místo toho vytrvale říkáme "upadnout". Obojí sice znamená pohyb směrem k zemi, ale v obecném chápání každé z těch slov obsahuje jinou náplň tohoto pohybu. O tom celá tahle debata od začátku je.

Použitím slova "touha" apriori a automaticky sdělujeme informaci, že jde o upnutí se na něco, co tu teď není, že je to provázené pocitem neuspokojení a bezděčným odmítáním dění v současném okamžiku.

Existují jiné pojmy, jako na příklad "zaměření na určitý cíl, rozhodnutí pro něco, pojmutí ideje něco uskutečnit..." a našla by se jistě i řada dalších, které nenavozují přesvědčení, že jde o ulpívání na cíli spojené s nespokojeností.

Je to diskuse o sémantice

a uz me to zase bavi )))) ne vazne... to co me nebavilo, bylo dovysvetlovani jiz vysvetleneho, ale na diskuzich me bavi to posouvani, rozvijeni myslenek

Cele ty posledni diskuze, ve me vyvolali touhu po jednodussi pruzracnejsi komunikaci, po komunikaci, kde se nepitvame jiz v recenem, ale rozvijime dale to nove. Myslim, ze z toho nakonec muze vzejit velmi, velmi zajimava touha, kterezto naplneni si tu jeste poradne uzijeme .

K tomu co bylo receno.. prakticky souhlasim velmi s Lidou i wattou...az na ten zaver..ktery bych vice rozvinul. Ten, ze ten nekonecny kolobeh tuzeb uz cloveka nenaplnuje (coz je naprosto v poradku).

A na to se mi prave vybavil rozhovor jednoho pana s Abrahamem, ktery chtel zustat vecne mlady... myslim ze chtel vek tela 23 a zit treba 500 let ... no byla to vcelku zajimava debata a mimo jine od Abrahama zaznelo neco v tomto smyslu: Neni problemem zustat na Zemi klidne 500 let. Rekli jsme vam, ze jakakoliv touha, ke ktera vas tato realita podniti, tak zaroven tato realita ma prostredky ji naplnit. Nebylo by fer kdybychom vam ted rekli, OK, ale to neplati pro tuto a tuto touhu. Takze je to mozne, a jak na to? To co zpusobuje vasi recyklaci je bud obrovska rezistence, kde davate vzniknout velkemu poctu i velkych tuzeb, ale neplynete za nimi, nebo naopak obrovsky soulad, kde nezazivate kontrast a nevznikaji vam nove touhy. Pak nemate zadnou vyhodu proti nam v nefyzicnu, jste s nami v maximalnim souladu a prejde zpet k nam. Proto chodi na svet nove deti, ktere jsou cerstve a plne nadseni a ocekavani a tuzeb. Pokud byste se dokazali udrzet v souladu sama se sebou - ve Vortexu - a obcas z neho vykrocit, zazitim kontrastu, ktery ve vas automaticky vytvori novou touhu o to, co chcete zazivat, a vy se zase uvedete do souladu s touto novou touhou a dostanete se tak do souladu s vasim novym expandovanym ja, a toto si budete schopni stale udrzet, tak dokazete sami sebe udrzet v teto vasi realite i po mnohem delsi dobu, protoze neustale se vam dari naplnovat to proc jste do ni sli.
Nechceme ale abyste si ted rikali, ze abyste se udrzeli v teto realite tak se musite chovat timto zpusobem.. toto z vas musi jit naprosto prirozene, ciste a lehce. Neni duvod se timto procesem jakkoli znepokojovat, protoze je vymyslen dokonale.

Jeste trochu se mnou nerozonuje ten odpor k uplyvani na budoucnosti, ale to muzeme probrat zase jindy....

Lída píše:....slovo "touha" je obecně vžitý název pro stav upnutí se na něco v budoucnosti nebo minulosti, na možnosti, které budoucnost (případně to, co kdysi bylo) nabízí, že toto slovo označuje prahnutí prostoupené pocitem nenaplněnosti. Charakterizuje snahu prožívat něco jiného, než je tady a teď.

No myslel jsem ze to probereme pozdeji, ale mezitim jsi to jeste rozvinula, tak k tomu skuzim nastinit svuj pohled ted.

Ano, v tomto smyslu slovo touha, ale pouzivam. ja totiz nevnimam upnuti k budoucnosti jako neco spatneho, a proto se nebojim to slovo touha do svych textu dat. Protoze ho tak skutecne vnimam. Jen, s malym, nepatrnym rozdilem nemam nic proti upnuti se na budoucnosti.. to je stale v poradku a stale to funguje, ale v moment kdy se tak upneme, a obratime svou pozornost do pritomnosti, tak ze se oddelujeme od sve touhy. Je to to upnuti na pritomnosti, co ve vas vyvolava ty neprijemne pocity, protoze diky touze, jste jiz expandovali, a pak cokoliv co je mene nez ta touha, nevyvolava dobre pocity... takze je to vznik touhy a zaroven upnuti se na pritomnosti, kde se touha obraci do negativna, tj. vnimame negativni pocity protoze se rozdelujeme od toho, co jsme si prave urcili jako za dalsi chteny stav.

jasne pokud nemame touhy, tak nezazivame tolik negativnich pocitu, protoze jsme tolik neexpandovali a pak neni tak velky rozdil mezi nami zde a nasim Vortexem. Ale pokud jsme expandovali a my pritom zustavame stat na miste, neplyneme za tou touhou, jakoby do budouciho stavu, tak se necitim dobre. A neni to ze by ta touha byla spatna, protoze najednou citime negativni pocity, je to to neplynuti, je to, to ze jsme se neuply na budoucnost dostatecne, co v nas zpusobuje to rozdeleni nas samych....

Napsal jsem to slovy a terminologii, ktera mi prisla. Vim, ze nad tim obcas moc nepremyslim, ale proste pisu jak to prichazi

takze je to vznik touhy a zaroven upnuti se na pritomnosti, kde se touha obraci do negativna, tj. vnimame negativni pocity

Ale ne proto, že se rozdělujeme od toho, co jsme si urcili jako za dalsi chteny stav. Základní charakteristikou touhy je právě pevné a trvalé trvalé ulpění na tom, co jsme si urcili jako dalsi chteny stav - to je holý fakt, jakmile mluvíme o touze.

Takže obrácení touhy do negativna způsobil odpor k tomu, co právě je, čili vznikla další touha, aby to bylo napříště jiné, než to je, protože to, co je, se liší od toho, co jsme si určili jako další chtěný stav a na čem jsme ulpěli. A odpor k tomu co je, nás odděluje od prožívání současného okamžiku - tedy odpojuje naši pozitivní energii od rozvíjení toho, co právě je. Naše rozvíjení současného dění je tak spojené s negativní energií odporu. Právě to je důvod nespokojenosti.

Jedinou podmínkou spokojenosti je, aby naše sjednocená energie byla investovaná do rozvíjení současného dění směrem k cíli, který máme, aniž bychom na něm toužebně ulpěli a aniž by tak došlo k tomu, že v důsledku vzniku touhy (namísto zaměřenosti optimálním směrem) se část energie obraci do negativna, protože odmítáme to, co právě je.

Můžeš vysvětlit, Petře, co je tak nepochopitelné na faktu, že určitá slova mají obecný význam, jak ho lidi všeobecně chápou, a že vyjdeme-li z kontextů, ve kterých se to slovo používá a který si můžeš ověřit v oblastech zmíněných v minulém komentáři, zjistíme, že slovo touha obsahuje i automatické ulpění na tom, po čem jsme zatoužili? Proč ten fakt odmítáš vzít na vědomí? Opravdu nevím, jak líp vyložit, že jde pouze o problém významu slova, problém sémantický, že je to něco, co tak prostě je, ať chceme, nebo ne, ať to uznáváme, nebo ne.

Touha prostě není pouhá není zaměřenost na cíl, stejně jako šroubovák není dláto. Každý nástroj se používá na jinou činnost, i když na první pohled mohou vypadat podobně. Když se partneři v diskusi nedokážou shodnout na obecném významu používaných slov, těžko se mohou shodnout na čemkoliv dalším.

Diky za doplneni toho pritomneho okamziku a hlavne prijeti soucasneho stavu. To prijeti soucasneho stavu jsem tam vubec nezminil a pritom je to take esencialni

Ad.. to pouzivani touhy ........ ja to tak proste necitim. necitim v tom to lpeni. ted jsem tedy prolitl wiki a take u slova desire jsem take lpeni nenasel...Jeste prosim o vysvetleni, co presne minite slovem lpeni.
A hlavne si vazne myslim, ze to nema cenu moc rezebirat, ty uz vis jak touhu beru ja, ja vim jak beres touhu ty. V tomto vlakne specialne o touhach si to muze precist kazdy, takze mi to prijde jako ztrata energie, se to snazit dotlacit k jednomu spravnemu zaveru o tom, jak se slovo touha ma spravne vnimat.

Jeste prosim o vysvetleni, co presne minite slovem lpeni.

To je prosté: když člověk na něčem maximálně ulpí, je k tomu doslova přilepený, tohle zvolené řešení pro něj trvale existuje jako jedině možné. Chce, aby to bylo "tak a ne jinak" - a často to bývá jen napůl neuvědomovaný pocit, ne myšlenka. Ulpění se pozná podle toho, že když to nedopadá dobře, vyvolává to negativní pocity, výkonnost klesá, zájem o to současné opadá, protože dotyčný lpí na něčem, co si vybral jako cíl, a není schopný se přizpůsobit. Visí na té vizi budoucnosti a nic jiného pro něho neexistuje. Přítomnost je pro něj stav, který se musí změnit ve prospěch jeho vize, čili přítomnost neakceptuje.

Existují různé stupně ulpění na budoucím a úměrně míře svého ulpění odmítáme jakýkoliv jiný vývoj dění.

"Desire" ve Wikipedii nenabízí kontexty, ty je potřeba hledat v oblastech, kde se slovo touha používá, a objevit, v jaké souvislosti. Ukázka takových kontextů:

"Napadlo ho, že by mohl vydělávat víc, zatoužil po lépe placeném zaměstnání a jeho výkony v práci silně poklesly - jeho práce ho přestala bavit."

"Chtěla ale zelené šaty, ne hnědé, a hněvivě se utrhla na prodavačku..."

"Jeho žádostivost tak vzrostla, že nedokázal myslet na nic jiného, než na tu ženu, všechno ostatní ho přestalo zajímat."

atd atd. Ze všech těch příkladů vyplývá, že jakmile nastala touha, chtění, žádost, došlo k odmítání přítomnosti.

Kdežto:
"Rozhodl se, že tu vysokou školu dokončí; věnoval svému studiu daleko větší pozornost, než kdy předtím, a výsledky se dostavily poměrně rychle"

je příklad, jak dosahovat toho, k čemu jsme se rozhodli, rozvíjením dění v přítomnosti. Nedošlo ke ztrátě energie změnou touhy v odpor k tomu, že to tu ještě není, protože k dosahování budoucího je používáno to, co je TEĎ. Nemyslí na cíl, nelpí na představě, "jaké to bude, až..." , jen k němu tvořivě a naplno směřuje.

Kdyby ale dotyčný po dokončení vysoké školy jen toužil, představoval by si, jak báječné by to pak bylo, a nedokázal na to jakoby pracovně zapomenout, odpojit se dočasně od toho, část jeho energie by byla trvale upnutá na cíl a chyběla by mu při trpělivé práci - nemohl by se plně soustředit, pořád by mu vadilo, že to tu ještě není, projevovalo by se to jako nechuť, nebyl by při studiu scelený

Stejně tak by řidič nemohl řídit autobus, kdyby plně nevnímal dopravní značky a současný stav provozu na silnici. Aby to mohl zdárně vykonávat, nemůže myslet na cíl cesty. Věnuje se plně současným úkolům, přesto k cíli vytrvale směřuje, i když na něj vůbec nemyslí, i když netouží do cíle dojet. Prostě k němu jede a dělá všechno pro to, aby tam zdárně dojel.

aaa diky..

jj, no s tou touhou to vidime kazdy trosku jinak, mozna se kazdy spise soustredime na jeji ruzne aspekty a myslim, ze ten svuj pohled uz jsem tu vysvetloval docela dost ono neni cilem se shodnout, takze bych to klidne nechal v teto neshodnute rovine protoze mym cilem neni tu nekoho o necem presvedcit.. spise si tu rozvijeme kazdy to svoje poznani, myslenky okolo tematu.

za to ale to s tim lpenim mi prijde zajimave..
rikam tomu zuzeni moznosti. Clovek ktery neco chce, si ke svemu neprospechu zuzi moznosti jak by se to a to mohlo naplnit. Je to takove jakoby zbytecne podrobne zkonkretizovani reseni. Ano! vlastne bych nerekl ze lpime na touze! my lpime na konkretnim reseni!
Vetsinou nase touhy nejsou tak konkretni. netouzime po cervenem BMW s vysunovaci strechou a motorem 3.0 atd... toto uz vnimam jako konkretni naplneni touhy po krasnem aute, ktere se mi libi, ktere je rychle, bezpecne, ktere je reprezentativni.. atd. A to same plati o cestach jak k tomu autu prijit.. vetsinou se soustredime na jednu (treba koupi, nebo vyhru) a tim si zase omezujeme pole moznosti a dalo by se rici tedy ze lpime na te jedne ceste.
Myslim, ze vetsina tuzeb, jde takto hezky rozlozit az k nasim pocitum, ktere chceme citit, a tam uz bych rekl ze to lpeni na tom byt stastny je fajn :))))))))

(jinak v tom poslednim priklade, se mi zda ze nejde o lpeni ale zase na to zamerovani se na nenaplneni touhy)

Petr píše: takze mi to prijde jako ztrata energie, se to snazit dotlacit k jednomu spravnemu zaveru o tom, jak se slovo touha ma spravne vnimat.

Sorry, Petře. Nejde o to snažit se dotlačit někoho k závěru, jak se "má" něco správně vnímat, ale o to, jaký význam v obecném kontextu to už má. Prostě že šroubováku se obecně říká šroubovák, ne dláto. Sjednocení pojmů, jak se tomu odborně říká, je definování jejich obecného významu, a to je předběžnou podmínkou jakékoliv smysluplné diskuse. Je to podmínkou možnosti se vůbec domluvit o tématu a jeho souvislostech ve zvolené oblasti, o které je řeč. Používat pojmy jen podle subjektivních pocitů, které do nich člověk promítá, činí rozumnou diskusi nemožnou - změní se jen v neustálé vysvětlování, jak to dotyčný účastník cítí. Což se tu bohužel už nějakou dobu potvrzuje.

Omlouvám se, ale pro mě takový rozhovor nevede k možnosti nějakého rozumného konsensu. Kdybych mluvila s automechanikem, taky bych musela správně pojmenovat součástky, které mi v autě zlobí - kdybych je nazývala jinak, protože to tak cítím, nikdy bychom se nedomluvili.

zdravim ..
no ..tak se tady rozjela pekna dizkuze. Ten kdo nekdy v zivote zazil pritomnost, tak vi ze pritomnost je prosta jakekoliv touhy. Kdo je pritomny tak netouzi. Pritonmy clovek jenom JE a UVEDOMUJE si svoje byti. Uvedomuje si zivot protoze to je zivot. Cokoli jineho se clovek snazi pojmenovat zivotem, zivot neni. Pokud nekdo nezije v pritomnem okamziku tak se zivotu brani a tak si jenom tezko muze uvedomovat kdo je vlastne on sam a kdo jsou vlastne ostatni a vsechno ostatni. Je hezke to mit prectene z nejake knizky a stotoznovat se s moudrymi myslenkami. Ale zivot k nam prijde jedine v pritomnem okamziku kde nejsou mylsenky a kde jsou slova jenom slova. Skutecne byti je ten duvod proc jsme tady a nasim jedinym cilem jeuvedomovat si byti . Kdo dosahnul jisteho stupne vedomi (jeste nemluvim o osviceni) tak vi co je touha a k cemu vede ne protoze si to precetl, ale proto ze si to uvedomil.
Dekuji vam vsem za uzasne prispevky. Dekuji Lide ze zminila Tolleho a za jeji krasny sloh. Dekuji Tollemu ze me naucil uvedomat si byti a dekuji i touham ze mi zpusobyly tolik utrpeni.

Ludek

opcan píše:a dekuji i touham ze mi zpusobyly tolik utrpeni.

právě právě... i o tom to je. aneb není všechno negativní, co se netřpytí vlastně nic není možné nazvat globálně "negativním".

ne že bych chtěla znovu házet polínko do téměř uhašené varty, ale jsem si jistá, že žití okamžikem a chtění nestojí proti sobě možná jsme tu vartu zapalovali i celkem zbytečně leč... –>

díky všem tady za diskuzi, zrovna jsem si říkala, že i takovéhle docela zmatené diskuze tady mají stále jinou úroveň než třeba ... no někde jinde

Ano to byti v pritomnem okamziku je uzasne. a rad bych to nejak uvedl do souvislosti s touhami. Byti v pritomnem okamziku je pro me stav umozneni, jak o tom mluvi Abraham, krok 3 tvurciho procesu.
(Krok 1 je vytvoreni touhy, i jemne preference, rozhodnuti - tim ze zijeme tento zivot a zazivame kontrastni situace
Krok 2 vesmir odpovida
Krok 3 umozneni, svoleni k manifestovani touhy - stav bez rezistence vuci te touze i soucasnemu stavu.)

Prave ziti v pritomnem okamziku a krok 3 dle me do sebe docela dobre zapadaji
Ono i z toho ziti v pritomnem okamziku obcas clovek vypadne, pri zaziti kontrastu.. a o techto chvilkach prave mluvi Abraham jako o kroku 1, vzniku nasich preferenci.

no, já teda osobně si myslím, že skutečné bytí v přítomném okamžiku je krok 1, 2 i 3 z těch, jak jsi to rozdělil

watta píše:

opcan píše:a dekuji i touham ze mi zpusobyly tolik utrpeni.

...jsem si jistá, že žití okamžikem a chtění nestojí proti sobě

díky všem tady za diskuzi, zrovna jsem si říkala, že i takovéhle docela zmatené diskuze tady mají stále jinou úroveň než třeba ... no někde jinde

No, díky té jisté úrovni diskuse tady se odvážím říct:

Moje dlouholetá zkušenost je, že právě touhy a chtění mi znemožňovaly (a tu a tam ještě znemožňují, když je přehlídnu) žít v současném okamžiku, v pohodě a radosti. I mě touhy - tak jako opcana - vychovávaly utrpením k zanechání tužeb, žádostí a chtění a učily a učí plně prožívat teď teď teď , které je přijetím a rozvíjením toho, co okamžik přináší, směrem, který vnímám jako ten nejlepší pro sebe i pro ty kolem.

jeste bych to napsal jinak :
to co, uz vime dele je, ze:
- mit touhy a nenaplnovat je znamena citit se spatne - vnitrne trpet
- mit touhy a jen pozorovat soucasne prostredi, ktere uz nas k te touze inspirovalo, znamena citit se spatne - vnitrne trpet
- omezit touhy a nenaplnovat je, vubec nevadi, citime se mnohem mnohem lepe.. to je myslim to, co tvrdi nektere vychodni filozofie (netusim jestli vsechny)
jo a jeste vime:
- mit touhu a naplnit ji, tak se citime skvele, bohuzel pouze velmi kratce a navic je bohuzel mezi vznikem touhy a jejim naplnenim urcity casovy rozestup a pak plati prvni dva body
a to, s cim dle me prisel Abraham je:
- mejte touhy, to je to proc jste tu, ale my vam ted rekneme (pokud jste na to jeste nedosli), jak je mit a zaroven byt vedomne stastny i kdyz jeste nejsou naplnene.

a touhy muzeme nahradit slovem preference, zadosti, cinit volby...

Doplním ještě další možnost, jak je to s touhami - je to moje zkušenost, a zdaleka nejen moje:

Máme touhy, naplňujeme je a cítíme se skvěle při naplňování touhy, tak až je plně uspokojená... a vznikne nová touha, i tahle touha se naplní, a objeví se další touha, a naplní se, a celé se to opakuje, a tak pořád a pořád a pořád se to celé opakuje a opakuje a opakuje...

a přijde čas, kdy se to celé, ten celý nekonečný cyklus expandování začne pociťovat jako samoúčelný, jako nesmyslný, úmorný, stále se opakující pohyb, stálé expandování a naplňování... přestává nás to bavit, ztrácí to kouzlo a my se začneme ptát: tohle že je všechno? Copak neexistuje možnost žít v pokojnosti klidu a míru trvale
a ne jen v krátkém intervalu mezi naplněním touhy a vyvstáním té další?

Začneme si pomalu všímat, že v okamžiku, kdy byla touha plně uspokojena, se na chvilku vracíme do Zdroje, spontánně spočineme v náručí Toho, z čeho my i naše touhy vyvstávají. Ale ta míruplnost a pocit naprostého scelení s Bytím jsou nám dopřány jen velmi kratičce, protože ze zvyku se brzy vynoří další touha a my vyrazíme zase za jejím uspokojením, jak jsme zvyklí, začneme znovu tančit tanec radostného směřování k uspokojení a naplnění...
a když to všechno nespočetněkrát prožijeme, tak ten dynamický proces naplňování tužeb nakonec vnímáme jen jako strastipné plahočení... a máme už jen jednu jedinou touhu: žít v náručí Zdroje, pořád, tady a teď.
Být s Ním trvale jedno, v klidu i v pohybu

Cestu k rozpoznání trvalé přítomnosti Zdroje, který na nás tiše čeká pod naším nikdy nekončícím expandováním, cestu ke splynutí s Ním, tady a teď, stálým vnímáním současného okamžiku, krásně vysvětluje Eckhart Tolle ve svých knihách, a nově na videoukázkách, co se tu nedávno objevily