O potůčku, který se chtěl stát mořem

Pohádky o nové zemi, o novém světě, o novém myšlení, o novém soužití mezi lidmi, o bezpodmínečné lásce. Vaše tvorba nebo i převzaté.

O potůčku, který se chtěl stát mořem

Příspěvekod rosada » pát 13. kvě 2011 10:32:00

Už před mnoha a mnoha lety vpustil Pán pramenů do světa malý potůček. Bylo to vysoko v horách, v hlubokém lese, kam člověk málokdy zavítá, a tak zůstal potůček beze jména.
Ač již mnoho let zurčí tam kdesi v lesích, je stále stejně mladý, napájený pramenitou vodou z nitra hor, vodou, o které se říká, že je živá. A potůček byl taky živý, až moc živý. Co jiného mu taky zbývalo, když ho takhle prudce spustí z kopce. A tak přeskakoval kamínky, obíhal balvany a podtékal kořeny. Zkrátka si razil cestu tím svým údolíčkem, jak uměl.
Jak asi všichni víte, vody kolují po světě: z potůčků do potoků, z potoků do říček a řek a z řek do moře. A při tom sluníčko z vody dělá páru a láká ji k sobě na oblohu. Tam z ní dělá obláčky, aby mělo co pod hlavu a na přikrytí. A taky si s nimi větříci a větřice a vichři a vichřice hrají na nebeskou honěnou. Ale pokud už je mrak moc těžký a tlustý a nemůže se hnout, dá se do pláče nad tím, že jej hned všichni chytí. Na zemi je z toho někdy pěkný lijavec. Země vodu hned pošle do potoků a řek, a nebo ji přijme a v sobě schová a shromáždí ji v podzemí. Pán pramenů ji pak rozdělí všem pramínkům a studánkám a samozřejmě ji nadělí taky našemu potůčku.
Nebojte, nezapomněla jsem na něj. Já vám to všechno povídám jen proto, abyste věděli, jak se ten náš potůček dozvěděl o tom všem, co tak trochu zamotalo jeho život.
Jak to tedy bylo? Jak si tak pádí z kopce, všechna ta voda v něm zurčí a klokotá o všem, jak to mezi vodou a s vodou chodí. No chodí - spíše pluje a plyne, stéká a kape, čvachtá a šplouchá, vypařuje a sráží se, teče a víří. A to náš potůček moc zaujalo: velké, široké a klidné řeky, divoké vodopády s obrovskou silou, temné mraky před průtrží. Ale nejvíc, nejvíc mu učarovalo moře. Moře… Moře vody pohromadě. Moře s vlnami s krajkovými čepečky z pěny, s hladinou, po níž každý večer sklouzává slunce, a s hlubinou, která skrývá snad stovky tajemství. O tom všem se dovídal potůček od vody, co jím protékala. A za nocí, kdy měsíc ukazoval celou svou tvář, snil. Snil o vodách, jež na dně oceánu moudře mlčí a ví. Už nikam nechvátají, jsou si voda uprostřed vody, mezi svými, uprostřed sebe sama. A tak zatoužil malý potůček stát se mořem.
Už se mu nechtělo chvátat z kopce, chtěl se zastavit, shromáždit co nejvíc vody, vytvořit hlubiny, kde by voda spočala a moudře mlčela a věděla. A jak se tak snažil, dělal všelijaké zákruty a tůňky, zadržoval vodu za spadané větve a staré listí. Hezký pohled na něj nebyl - jindy tak živý potůček zlenivěl. Už to v lese nezurčelo jako dřív, smutno z toho bylo.
A ani vodě v tůňkách se to nelíbilo a tak se ta v největší tůni na potůček obořila:
„ Co to děláš?“
„Přece moře“, odpověděl potůček. „Sama jsi o něm tak nadšeně mluvila.“
„Ale tady v horách přece moře být nemůže.“
„Proč by nemohlo,“ odsekl potůček
„Tady nás nikdy tolik neshromáždíš, podívej, za chvíli už uvidím i přes tu větev, jíž nás zdržuješ, a pak poběžím zase dál...dolů.“
To musel potůček uznat, ale své myšlenky na moře se vzdát nechtěl.
„A jak to mám tady udělat?“ zeptal se bezradně.
„A co chceš dělat?,“ provokativně se ptala voda.
„No to moře, o čem se tu celou dobu bavíme,“ vzdychl potůček.
„Moře v horách neu....“ nestihla dopovědět voda a přetekla přes tu větev a co víc, odnesla ji kus s sebou. Tůňka se vyprázdnila a odpověď nedozněla. Ale kousek níž, kde se větev zasekla, vymlel potůček pěkný dolík a nová tůňka byla na světě.

Ale vodě se v ní zase nelíbilo, raději by spěchala z kopce než se tlačila v malé tůňce, a tak se na potůček obořila:
„ Co to děláš?“
„ Moře“ odpověděl potůček
„V horách přece moře neudě…“, ani to celé nestačila odpovědět voda. Odnesla písčitou půdu zpod větve a pádila zase vesele z kopce.

„A udělám“, trucovitě si zabrblal potůček.
A zavedl své vody do vývratu po starém smrku, který loni na podzim povalila vichřice. Vývrat se začal plnit vodou. Voda chtěla zase protestovat, ale než se stačila obořit, co to potůček zase dělá, zastavila se v tůňce, a taková stojatá voda je tichá jako pěna.
Do setmění bylo z tůňky ve vývratu maličké mělké lesní jezírko. Tou dobou vycházela lesní víla ze svého úkrytu na palouk, kde až téměř do svítání tancovala, jen tak sobě a lesu pro radost. A chvíli před úsvitem měla ve zvyku chodívat se k potůčku osvěžit pramenitou vodou. Ale co to? Na jejím nejoblíbenějším místě, u dvou velkých kamenů, uviděla jen strouhu bez vody. A navíc to ticho. Vždyť v těchto místech si potůček vždycky nejvíc zpíval. A teď ticho…Už se chtěla obrátit, brzo bude svítat, ale takto smutné se jí odcházet nechtělo. Tak překročila strouhu a vydala se kousek do kopce. Tam našla to docela malé jezírko, ani se nehnulo, na hladině leželo sem tam jehličí. Víla usedla na břeh. Smočila v jezírku nožku. Voda se v kruzích zavlnila a šeptem zkusila protestovat: „Neuděláš…v horách…ne, neudě….moře….“ Smrtelník by to neslyšel, ale víly mají citlivější sluch. A tahle víla byla navíc velmi bystrá a taky toho o vodě toho věděla víc než kdo jiný. Jenom se usmála a už věděla, co a jak.
„Moře, máme tady moře“, zvolala zvonivým hlasem.
„Jo jo, ode dneška jsem mořem“, pyšně začalo přizvukovat potůčkové moře.
„Tak to už nikdy nepoběžíš z kopce“, tak trochu vzdychla víla, ale dodala uznale: „To máš teď větší pohodlí, když si jen tak ležíš.“ Moře se trochu zarazilo.
„Jen je škoda, že si už spolu nezazpíváme“, pokračovala ve vzdychání víla, „já mořské písničky neumím…“ Moře bylo zaražené, čím dál víc, „…a mořská panna sem k nám do hor taky asi těžko zabloudí…poslyš, to tady budeš samo, zvířátka a ptáci k tobě nebudou chodit pít, když máš teď tu slanou mořskou vodu. Máš přece slanou vodu? “, zeptala se víla.
„Mno…“, zamumlal snad už zase víc potůček než moře, a nebylo z toho znát, jestli ano nebo ne.
„Tak to i kapradí a borůvčí bude muset od tebe kousek dál“, snad už ani nemusela pokračovat víla.

Nad dvěma velkými kameny došlo k znovu k obratu a voda se stočila zase tak, aby jim dodala lesk, o který si i slunce zlomí paprsek. A sluníčko právě vycházelo. Ale víla nešla spát, nabrala zurčící vodu do dlaní, opláchla si obličej, pak nabrala ještě jednou a plnými doušky se napila. A rozběhla se spolu s potůčkem dolů po stráni a pak se zase vydala proti proudu a zpívala si s ním tu jeho bublavou písničku.
A všechna voda v potůčku zpívala s nimi a těšila se do moře, nebo alespoň na to putování.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 127
Registrován: čtv 14. dub 2011 17:59:16
Poděkoval: 57
Poděkováno: 47-krát v 35 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli rosada za tento příspěvek:
teo

Re: O potůčku, který se chtěl stát mořem

Příspěvekod AlfaScorpii » pát 13. kvě 2011 12:29:52

Klobouk dolů, rosado, výborně napsané :thumb:
Uživatelský avatar
AlfaScorpii
 
Příspěvky: 361
Registrován: čtv 24. pro 2009 17:25:29
Bydliště: Mnichovice u Prahy
Poděkoval: 147
Poděkováno: 147-krát v 94 příspěvcích

Re: O potůčku, který se chtěl stát mořem

Příspěvekod Conchar » ned 15. zář 2013 18:49:16

Nádherné. :poklona:
Uživatelský avatar
Conchar
 
Příspěvky: 12
Registrován: ned 15. zář 2013 11:53:18
Poděkoval: 0
Poděkováno: 1-krát v 1 příspěvku


Zpět na Inspirativní pohádky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron