Malý princ - ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Pohádky o nové zemi, o novém světě, o novém myšlení, o novém soužití mezi lidmi, o bezpodmínečné lásce. Vaše tvorba nebo i převzaté.

Malý princ - ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Příspěvekod Monika » pát 31. srp 2012 14:14:48

"Tu se objevila liška.

„Dobrý den,“ řekla.

„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

„Jsem tady, pod jabloní...,“ řekl ten hlas.

„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“

„Jsem liška,“ řekla liška.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný...“

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena
.
„Ó promiň,“ řekl malý princ.

Obrázek

Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"

"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"

"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"

"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"

"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"

"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta…"

"Vytvořit pouta?"

"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…"

"Začínám chápat,"řekl malý princ. "Znám jednu květinu…myslím, že si mě ochočila…"

"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos…"

"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.

Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
"Na jiné planetě?"

"Ano."

"Jsou na té planetě lovci?"

"Nejsou."

"Ach, to je zajímavé! A slepice?"

"Také ne."

"Nic není dokonalé," povzdychla liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…"

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.

"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."

"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.

"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…"

Druhý den přišel malý princ zas.

"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška.

"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce…Je třeba zachovávat řád."

"Co je to řád?" řekl malý princ.

"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

"Ach, budu plakat…," řekla liška.

"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…"

"Ovšem," řekla liška.

"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.

"Budu plakat," řekla liška.

"Tak tím nic nezískáš!"

"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."

A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství." Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."

A růže byly zaražené.

"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."

Obrázek

A vrátil se k lišce.

„Sbohem...,“ řekl.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“

Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: Malý princ - ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Příspěvekod Monika » pát 31. srp 2012 14:33:25

"Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

"Víš," řekl jsem malému princovi, "ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce."

"Moje přítelkyně liška…," řekl mi.

"Človíčku, už nejde o lišku."

"Proč?"

"Protože umřeme žízní…"

Nepochopil, proč takhle uvažuji, odpověděl mi:
"Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…"

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

"Mám taky žízeň … hledejme studnu …"

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžínat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

"Tak ty máš také žízeň?" zeptal jsem se ho.

Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze: "Voda může dělat dobře i srdci…"

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem … Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.
Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

"Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…"

"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny v písku ve svitu měsíce.

"Poušť je krásná…," dodal.

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic … Neslyšíme nic … A přece něco září v tichu …

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu …," řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

"Ano," řekl jsem malému princi, "ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"

"Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou," pravil.

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitu studnu.

Obrázek

"Lidé se natlačí do rychlíků," řekl malý princ, "ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…"

A dodal:

"Nestojí to za to…"

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

"To je zvláštní," řekl jsem malému princi, "všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…"

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

"Slyšíš," řekl malý princ, "probouzíme tuto studnu a ona zpívá…"

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

"Nech mne," řekl jsem mu, "pro tebe je to příliš těžké."

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

"Toužím po té vodě," řekl malý princ, "dej mi, prosím, napít…"

A tu jsem pochopil, co hledal.

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní zář vánočnímu dárku, který jsem dostal.

"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam nenalézají to, co hledají…"

"Nenalézají…," odpověděl jsem.

"A přesto by mohli najít, co hledají, v jedné jediné růži nebo v trošce vody…"

"Jistě," odpověděl jsem.

A malý princ dodal:

"Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: Malý princ - ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Příspěvekod Monika » pát 31. srp 2012 14:37:11

"Podíval jsem se tedy dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

Obrázek

"Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?"

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.

Řekl mi:

"To jsem rád, žes přišel na to, co tvému srdci chybí. Budeš moci domů…"

"Jak to víš?"

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.
Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

"Já se dnes také vrátím domů…"

Potom připojil posmutněle:

"Mám to mnohem dál…a mnohem nesnadnější…"

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych to zadržel…

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

"Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…"

A tesklivě se usmál.

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

"Tys měl strach, človíčku…"

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

"Dnes večer se budu bát ještě daleko víc…"

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by bylo hrozné, kdybych už nikdy neměl slyšet tento smích.

Byl mi studánkou v poušti.

"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…"

On mi však řekl:

"Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl…"

"Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?…"

Ale neodpověděl mi na tu otázku. Pravil:

"Nikdy neuvidíme to, co je důležité…"

"Ovšem…"

"Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz…vzpomínáš si? … Byla tak dobrá…"

"Ovšem…"

"V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek…"

A znovu se zasmál.

Obrázek

"Ach človíčku můj zlatý, tak rád slyším tvůj smích!"

"Právě to bude můj dárek … bude to jako s tou vodou…"

"Co tím myslíš?"

"Lidé mají hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého businessmana byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo…"

"Co tím myslíš?"

"Já budu na jedné z nich bydlet, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!"

A znovu se zasmál.

"Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost… Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: >>Ano, hvězdy mě vždycky rozesmějí!<< Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek…"

A opět se zasmál.

"Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát…"
A znovu se zasmál. Potom zvážněl.

"Víš … ale dnes v noci … sem nechoď!"

"Nehnu se od tebe."

"Budu vypadat, jako by mě něco bolelo … trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to…"

"Nehnu se od tebe."

"Víš … ono je to taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout … Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení…"

"Nehnu se od tebe."

Ale něco ho uklidnilo:

"Pravda, na druhé straně už nemají jed…"

Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše.

Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen:

"Ach, ty jsi tady…"

A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:

"Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…"

Mlčel jsem.

"Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké."
Mlčel jsem.

"Ale bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…"

Mlčel jsem.

Poklesl trochu na mysli. Avšak zkusil to znovu:

"Víš, bude to hezké. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…"

Mlčel jsem.

"To bude veselé! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek…"

A také se odmlčel, protože plakal…

"Tady to je. Nech mě jít kousek samotného."

Dodal ještě:

"Víš … moje květina … jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu…"

Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:

"Tak … To je všechno…"

Ještě trochu zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.

U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.

A dnes je tomu jistě už šest let… Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu nevyprávěl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal, byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: "To únavou." Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž … ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, neboť za svítání jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké…

Obrázek

Rád naslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček…“

převzato ze stránek Tomáše Odahy viz http://www.odaha.com/antoine-de-saint-exupery/maly-princ/maly-princ
Naposledy upravil Monika dne pon 03. zář 2012 8:45:24, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: Malý princ - ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY

Příspěvekod flpbb » sob 01. zář 2012 4:44:28

http://knihovnalubna.wz.cz/Povinn%C3%A1%20%C4%8Detba/Mal%C3%BD%20princ.pdf
Uživatelský avatar
flpbb
 
Příspěvky: 439
Registrován: sob 20. srp 2011 20:28:31
Poděkoval: 3
Poděkováno: 40-krát v 30 příspěvcích


Zpět na Inspirativní pohádky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník