Miláček strašlivé Bohyně

Pohádky o nové zemi, o novém světě, o novém myšlení, o novém soužití mezi lidmi, o bezpodmínečné lásce. Vaše tvorba nebo i převzaté.

Miláček strašlivé Bohyně

Příspěvekod Monika » čtv 22. říj 2009 10:51:49

"Podle staré tibetské legendy žil v Indii kdysi dávno jeden jógin, a ten se jmenoval Kukkurípa.

Jak přišel ke svému jménu? To bylo tak: Už když se narodil, byl Kukkurípa strašně ošklivý. Celý chlupatý, takové řídké dlouhé černé chlupy. To by tolik nevadilo, to nejhorší bylo ale ve tváři —pověst vypráví, že když na něj poprvé jeho maminka pohlédla, strašlivě vykřikla a utekla. Tak moc byl ošklivý. Ani děti si s ním později nechtěly hrát, házely na něj bláto a s křikem a rámusem ho nutily, aby běhal po čtyřech:

“Udělej nám pejska, udělej nám pejska, na to se jedině hodíš, šeredo šeredná, honem zaštěkej!”

A Kukkurípa, který byl navzdory své ošklivosti v srdci dobrák, ten jim vždycky vyhověl. Po nějaké době už uměl štěkat k nerozeznání od vesnických oříšků a dokonce si sám mohl vybrat, kterého z nich bude v tu chvíli hrát. Dokázal to dokonce zahrát tak, že sám vlastně ani nevěděl, kdo v té chvíli je, zda je vesnický kluk nebo ten oříšek. Po chvíli štěkání mu začali odpovídat všichni psi z vesnice a nastal psí koncert: Z dálky se neslo hafání, bafání, ňafání, vytí, skučení a kňučení, byla to zkrátka psina. A ty děti měly samozřejmě radost, že ony naštěstí tak ošklivé nejsou, a jak pěkně to ten Kukkurípa pro ně štěká a běhá po čtyřech. Ten se na ně kupodivu ani trochu nezlobil, protože mu dělalo radost, jak se smějí. Jediné, co v něm naneštěstí zbylo—že potom jako velký už nikdy nechtěl vidět žádného psa. Ani koutkem oka—jinak mu přišlo natolik smutno, že to prostě nemohl snést. Nic s tím nemohl dělat, tak už to bylo.

Pes se řekne v indických jazycích kukkura, a tak nám o něm legendy vypravují jako o Kukkurípovi, to je něco jako “psí svatý”.

Tak teď už víme, jak přišel Kukkurípa ke svému jménu, a zbývá nám ještě povědět, jak přišel k oné svatosti. Možná, že už tušíte, jak to bylo. Nejprve však jedno vysvětlení: Ačkoli mají Indové většinou dobrý vztah ke zvířatům—krávy jsou tam posvátné a hada se nikdo neopováží zabít—psi tam v příliš velké vážnosti nejsou. Spíše se jimi opovrhuje a často nemají ani jméno.

A teď se vrátíme ke Kukkurípovi. Uběhla řada let a on už byl dospělý a hledal si své místo na světě. Mezi lidi se nehodil a zvířetem přece jen nebyl. A tak se stal jóginem. A ne tak ledajakým, stal se dokonce mistrem v meditaci. Svou ošklivostí si totiž draze vykoupil jednu výhodu: naprosto mu na sobě nezáleželo. Pověst praví, že žil po léta na opuštěném místě, na malém ostrůvku uprostřed rozlehlé vulkanické bažiny, kam vedla jediná cestička, jež se klikatila mezi bublajícími gejzíry a sirnými prameny. Tam nepřicházel na oči nikomu, koho by pohoršoval svým zjevem. Začal tím, že tam seděl po celé dny a noci, nepohnutě a přitom bděle, a tiše naslouchal bublání bažiny. To byla jeho meditace. Spolu s nepřipoutaností k jakýmkoli hodnotám, ať hmotným či duševním, ho tato bdělost brzy dovedla k prožívání nejvyššího Prázdna. A tak to, co mu bylo odepřeno na Zemi, dostal ve svém nebi—stal se tam králem. Avšak ani to nestačilo k naprosté dokonalosti, i to bylo málo. Někde, a Kukkurípa se stále nemohl dopátrat kde, někde jakási maličkost zbývala. Co to jen bylo?

Legenda praví, že sama bohyně Matka, strašlivá Kálí Durga, nazývaná později v Tibetě Černá Tára, ho spatřila ve snu a říkala si:

“Ach, ten můj Kukkurípa, ten se jen neustále noří do Prázdna, rozplývá se v něm, mizí v něm, aniž by mne poznal. Je sice neomezeně svobodný, co je mu to však platné, když je také nekonečně osamělý! Stačila by mu pouhá vzpomínka na mne, a jeho úsilí by došlo cíle!”

Tak uvažovala Matka Kálí, jen nevěděla, jak Kukkurípovi pomoci. Jak se dostat do mysli toho, jenž mizí v prázdnotě? Vždyť tam žádná cesta nevede, do pouhého Nic! Tam jí její veškeré božské schopnosti nebyly naneštěstí vůbec nic platné.

“Můj Kukkurípa je sám!”, opakovala si neustále.

Byla z toho zoufalá, a protože byla bohyně, bylo jí Kukkurípy nekonečně líto. Nekonečně, to je tak moc, že si to člověk skoro ani nedokáže představit.

A tak snila dál, a její smutek způsobil, že se jí zdálo, že na sebe vzala podobu staré černé feny, vyhublé, nemocné a hladové, a především strašně ošklivé.

V tomto bodě se legenda počíná blížit skutečnosti. Nikdo totiž neví jak se to stalo, ale na malém ostrůvku uprostřed vulkanické bažiny, kde Kukkurípa bydlel, se znenadání počal ozývat táhlý psí nářek. Nikdo také nepochopí, jak se tam ta fena dostala, odkud byla, a jak mohla prokličkovat pěšinkou mezi jedovatými gejzíry. A zejména proč, co tam hledala.

Kukkurípa však pláč hladového psa neslyšel, nebo spíše slyšet odmítal. Cítil, že je vzdálen jen na pouhý krůček od naprosté dokonalosti. Jeho meditace byla pevná a neotřesitelná, mysl prázdná a klidná a rozhodnutí neochvějné. Proč ho má něco vytrhovat? Nepatrným okrajem svého vědomí sice vnímal, že venku vyje hladový pes, proč tomu však věnovat pozornost? Navíc právě teď, když se cíl jeho snažení zdá být na dosah!

A tak tedy Matka Kálí vložila všechnu svou lásku a všechno své trápení do srdcervoucího nářku hladové a nemocné feny, toužící po pozornosti osamělého člověka na pustém ostrůvku. Po pozornosti a také po jídle. Ale Kukkurípa stále vzdoroval:

“Tolikrát jsem byl sám pro smích, když jsem hrával psa, a teď je to zase pes, kdo mě odvádí od cíle! Musí mě pronásledovat až sem, do nejpustších končin? Vždyť ta čuba nemá, koho by tu našla, jen člověka, o kterého nikdo nestojí, který se stal pouhým Nic! Proč mě vyrušuje? Chce snad nakonec i ona, abych zase musel dělat psa? Za co mě trestá! Myslí si snad, že jsem také pes jako ona?”

A v tom okamžiku se to stalo, ta poslední myšlenka to způsobila. Kukkurípu zalila obrovská horká vlna čehosi neznámého, proti čemu byla jakákoli obrana marná. Všechno se zakymácelo, zatočilo, a bylo okamžitě smeteno. Meditace, dokonalost, osvobození—kde tomu byl konec? Vždyť tam venku před jeho přístřeškem, tam byl někdo, kdo ho potřeboval, kdo se na něho spoléhal! V tu chvíli po jeho ošklivé zarostlé tváři začaly stékat slzy. Kukkurípa se stal úplným, byl dokonalý.

Kdyby měl někdo možnost pozorovat zvenčí, co se tehdy na onom pustém ostrůvku odehrálo, mnoho by nespatřil: Jakýsi podivný zarostlý člověk vyšel na vratkých nohou ze své chýše, sklonil se a krmil starou nemocnou fenu posledními zbytky své potravy. Dva odstrčení tvorové se konečně našli a pochopili se navzájem. Docela obyčejná scéna, nic velkého a slavného.

A přesto, jak pokračuje legenda, v nadpozemských světech se tehdy ozývala hudba neslýchaně vznešených tónů, ve které bohyně Kálí Durga snila, jak tentokrát v lidské podobě, jako čarovná Lakšmí, oděná pouze šperky, objímala svého miláčka Kukkurípu, urostlého mladíka s krásnou tváří, ve které se zračilo štěstí a hluboký mír.

Ten pozemský, ošklivý Kukkurípa, ten pak již před nikým neutíkal, a žil ještě dlouhá léta. Během nich za ním občas do liduprázdné bažiny zavítal i některý jógin, mezi nimi prý dokonce i guru Marpa, kterého již znáte z příběhu o převtělování. Nepřišli za ním jen tak náhodou—o Kukkurípovi se totiž brzy roznesla pověst, že zná ta největší tajemství jógy."

Petr Pavlík , převzato z http://www.lampa.cz
Uživatelský avatar
Monika
 
Poděkoval: 0
Poděkováno: 27-krát v 22 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Monika za tento příspěvek:
Lída

Zpět na Inspirativní pohádky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků