Inspiruj

Výroky Vesmíru ze stránek http://www.tut.com

Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 17:04:46

Jednoho poklidného letního dne seděl Čao-čou nečinně ve svém pokoji s věrným žákem Wen-jüanem, který ho přišel navštívit. Najednou dostal veselý stařík skvělý nápad.
"Wen-jüane," řekl, "budeme spolu soutěžit, kdo z nás dvou se dokáže ztotožnit s tím nejubožejším, co vůbec existuje v bohaté škále lidských hodnot."
A dohodli se, že vítěz zaplatí tomu, kdo prohraje, koláč. Wen-jüan se vším souhlasil a vybídl mistra, aby začal.
Čao-čou prohlásil: "Já jsem osel."
Wen-jüan řekl: "Já jsem zadek toho osla."
Čao-čou pokračoval: "Já jsem oslí lejno."
Wen-jüan dodal: "Já jsem červ v tom lejně."
V tom okamžiku nevěděl Čao-čou jak dál pokračovat, a tak se zeptal: "A co tam děláš?"
Wen-jüan: "Trávím tam dobu letního odpočinku."
Tehdy Čao-čou prohlásil: "Vyhrál jsi!" a dožadoval se koláče.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 17:05:28

Jednou se Čao-čou zeptal mistra: "Když si člověk uvědomí, že to tam je, kam by měl potom jít?"
"Měl by sejít dolů, k úpatí hory," zněla překvapivá odpověď, "a stát se v nejbližší vesnici buvolem!"
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 17:09:11

Když řeknu ticho, pořád je v tom příliš hluku.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 17:32:17

Seng c'an - Věřit celou myslí



Není tak těžké jít Velkou Cestou,
jen když necháš vyčleňování.
Jak opustíš přivlastňování a odmítání,
odhalí se ti sama ve vší plnosti.
Stačí však minout se jen o vlas,
a nebe a země se rozestoupí.


Stojíš-li o to, aby se ti ukázala Cesta,
nesmíš proto na ničem lpět.
Klást proti sobě, co se tobě líbí a nelíbí,
to zbytečně rozděluje mysl.
Dokud neuznáš tuto hlubokou pravdu,
budeš mysl marně uklidňovat.

Je to Cesta dokonalá jako širé nebe,
nic na ní nepřebývá, nic na ní nechybí.
Že se ti taková nezdá? To jen proto,
že stále jedno chytáš a jiné odmítáš.
Naposledy upravil vostalpetr dne sob 26. črc 2014 23:48:32, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 23:22:02

Stará kráva si myslí, že nebyla nikdy teletem.


Pozn.

Tohle anglické přísloví se vyplatí nepodcenovat,

obzvláště když potkáte nějakou starou krávu či starého vola.

I Budha se s tímto dost natrápil, nežli se zbavil (svatých) kravin a volovin

a rozpomněl se na svůj stav malého telátka,

stav prostý sebeuvědomění, myšlení, pocitování, usilování, chtění, směřování, praktikování, vlastnění, moderování, mazání, zprázdnování, čištění, bdělého pozorování apd.

Což je ovšem pouze výchozí stav

Poděkujme angličanům : Děkujeme
Naposledy upravil vostalpetr dne sob 26. črc 2014 23:46:30, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli vostalpetr za tento příspěvek:
vostalpetr

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 26. črc 2014 23:45:15

Uvědomit si, že naše vědění je nevědění,
to je vznešený přístup.
Považovat vlastní nevědění za vědění,
to je duševní choroba.

Lao-c´
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 0:30:59

TOTO VIDEO NENÍ URČENO PRO TELÁTKA !!!

JE VHODNÉ JEN PRO STARÝ KRÁVY CO SE ZAOBÍRAJÍ PŘIJÍMÁNÍM A ODEVZDÁVÁNÍM A TRPÍ OČEKÁVÁNÍM

(PS. pro jistotu ještě dodám, že přijmout a odevzdat znamená v konečném důsledku přijmout a odevzdat do vědomí,
kdo neví co to je, necht si s tím hlavu neláme)


Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 1:03:23

Důvod banu: Všechno pomíjivé pomíjí, i tohle zabanování, tak si s tím nemá smysl dělat hlavu. Přeji Ti, Péťo, ať jsi šťastný.


S pomíjivým problém není,

nebot vše pomíjí,

problém je pouze v důvodu,

a tvůj ban není důsledkem pomíjivisti věcí

ale důsledkem tvé hlouposti a lpění na štěstí

Ale i takto jsi mně splnila mé přání, takže určitě si z toho hlavu nedělám,
kdo by si taky dělal hlavu z toho,
že se mu splnilo přání ???

No já tedy určitě ne... :lol:
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:05:18

" Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde."

Osho
Naposledy upravil vostalpetr dne ned 27. črc 2014 18:06:19, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:05:59

Když nic nepožadujete od světa, ani od Boha,
když nic nechcete, nic nehledáte, nic neočekáváte,
tak potom k vám přijde Nejvyšší Stav naprosto neočekáván a nezván.

Šrí Nisargadatta Maharadž
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:08:10

http://www.oslikuv.net/skola/main.htm



Škola Slepého Osla

Praktické rady
Meditace čtyř elementů [Zpět] - [Tisk]

Tohle je možná nejdůležitější článek z celých mých stránek. Nejdůležitější však pro ty, kteří cvičí a praktikují. Jen ti mohou docenit a poznat jeho přínos... uvidět něco co se nedá s ničím srovnat.

Takže cvičící a praktikující... možná praktikujete dlouhou dobu a nějak se tak v tom placatíte bez zjevných výsledků. Právě pro vás je tento článek článkem, který jste tak dlouho potřebovali najít. Protože tento článek odhaluje ten skrytý kámen úrazu a vašeho nezdaru, či marného úsilí. Tak čtěte velice pozorně.

Zakladním kamenem úrazu většiny praktikujících je to, že se snaží sebe někam dostat, nebo sebe nějak změnit. Tedy oni sami jsou v pohybu a snaží se měnit pak relativně a souběžně vznikající okolí, které díky tomuto pohybu zažívají jako realitu. Dále je nutné pochopit, že nejprve si musíte vy sami v sobě vytvořit subjekt a objekt, poutníka, cíl a cestu k němu a následně jim přiřadit patřičně smyšlené vlastnosti, aby to všechno mělo smysl... tedy aby byla uskutečněna a naplněna pýcha... musí být poutník něčím nedokonalý, cíl co nejzářivější a cesta co nejtěžší... a třeba si i najít vzory... atd. Je však nutno vidět tohle všechno jen jako mentální produkt pohybující se mysli. A je-li sám pozorovatel v pohybu, nikdy nemůže najít pravdu... nikdy nenajde spočinutí, protože jeho vnímání okolí se mění zároveň s tím jak si utváří filtry pro své vnímání.

Takže marné je někam utíkat, uchylovat se do klášterů, postit se, hledat a týrat se... protože dokud není zastavené to kolo utváření... máte v ruce jen vlastní halucinace, jež nemohou být stálé a trvalé... Ať už jsou to zážitky, pocity, emoce kladné či záporné... vše se odvíjí od toho jak si je vytváříte, aby hlavní směr byl zachován. Většina lidí nevidí ten princip, kterým si vše podmiňují... vytvářejí si vždy nějaké měřítko či matrici, s pomocí které pak vyhodnocují to co se děje... a je-li to v souladu s matricí zažívají štěstí a radost a není-li to v souladu zažívají muka a utrpení. Samozřejmě jistou matrici nám již vnutila společnost, jistou jsme si přinesli z minula a jistou si utváříme tady... bez matrice byli by všichni postaveni mimo soud, a byli by blažení... Blaženost je však stav, který znamená povznesení se z kola bludného střídání štěstí a neštěstí, života a smrti.

Ale nebudu vám to vyvětlovat, protože veškerá komunikace probíhá na procesu představivosti... a blaženost je něco co si neumíte představit... takže to pak většinou dopadne, že si to zařadíte jako nějaké zářivé emocionálně fantasticky zažívané štěstí... a to je právě další kámen úrazu. Protože jste lapení jen ve smyslovém zažívání... jehož výsledek je stále relativní vzhledem ke splnění vašich vlastních ideálů jež jste si předtím stanovili. Bez těch vašich měřítek načerpaných většinou zase ze smyslového zažívání byste nemohli nikdy nic posoudit a nemuseli byste nic zažívat.

Ano tato volba tu opravdu je... dá se vzdát veškerého zažívání... opravdu nemusíte nic zažívat a můžete spočinout v blahu... Ale abyste to dokázali, musíte mít nejprve zkušenost, a sílu jít bezesmyslnou pustinou abyste zastavili ten motor co vás nutí vytvářet nesčetně podmínek proto, abyste tu mohli o něčem snít a někam směřovat... nesčetně podmínek, proč si nezasloužíte nebo nemůžete být šťastní. Být šťastný stále je nuda, být nešťastný stále je nuda... takže jediné co se dalo vymyslet, je koloběh kdy jedno střídá druhé, v přímo úměrné intenzitě toho předcházejícího. Takže jen zvyšujete kontrast a napětí střídající uvolnění... a myslíte si, že to chce něco víc, větší intenzitu větší odvaz... více a více nacpat do těch trubek požitkářství... zvýšit průtok, citlivost...

A právě tohle všechno se tady provádí ať už v materiálním, či duchovním směru... prostředky jsou různé... materialisté investují do vnějšího a duchovní zas do vnitřního... Materialisté potřebují něco mít aby se mohli radovat... duchovní zas mít jemnější cit, aby se dokázali radovat i z věcí které přímo nemají. Ale všichni se opírají jen o zažívané a prožívané a zrychlují svůj pohyb až do doby dokud nevysají všechny své prostředky a pak koukají, jak všechno oč usilovali a získali je jim odebráno... že vše oč usilovali... a čeho dosáhli, bylo podmíněné a relativní vzhledem ke společenské matrici v dané dimenzi... a že z hlediska univerzálního promarnili jen čas... A taky to sami uvidíte, až přijde den D. Mohli byste to vidět už dnes, a poučit se... jenže to byste se museli nejprve zastavit. A zastavit se... to se některým jeví jako rouhání proti vysněnému a jiným jako dávání příležitosti ostatním... Lepší je bojovat a rvát se, něco dokázat... dokázat něco, hlavně však to co někdo jiný ocení... než neuspět a zemřít pak jako nikdo.

Takže syndrom nějakého pokroku a blud zdokonalování čehokoliv a jiné hry jsou tu jen proto, aby vašemu utrpení dávali smysl. Vy chcete a musíte mít smysl, jinak byste se zbláznili... nedokážete se na chvíli zastavit a být jen tak beze smyslu pro bytí samotné. Budete se bránit zastavení toho promítacího kola stínů... budete se odvolávat na všechny možné zákony... a chtít mě potrestat, kdybych vám naordinoval rychlou a bezpečnou metodu, kdy během pár dní by se to ve vás překrystalizovalo a narodili byste se jako jiní. A já to násilím nebudu dělat, a vy nejste schopni takového odevzdání... protože jste jako rozmazlené děti... ani nevíte co chcete... a dokud skutečně nevíte co opravdu chcete... kolo vás semele. Nejprve musíte najít sílu a pevnost, najít pevnou půdu pod nohama, stát se pevní a vytrvalí jako skála, neměnní a stálí jako zlato. A k tomu by vám měl pomoci první element... jež je charakteristický svou pevností nehybností a bezvolí...

Všichni se ženou vpřed... sami svými předsudky minulými utvářeni... a ženouce se k neskutečnému... padají nakonec vysílením do propasti smrti. Abyste se zklidnili musíte jít vzad... zpět k tomu odkud se to všechno rodí... Ne k vysněnému cíli... ale k počátku. Tak počíná si moudrý, aby odhalil všechny své pohnutky a příčiny jejichž skrytý a zakletý koloběh mu nedává smyslu ani klidu. Ví a uvažuje... dokud se já sám měním, mění se i vše okolo... abych našel základní nit musím se zastavit.

Element Země :

Dáme se tedy do toho... Vůle hýbe duchem.... kdo ovládne svou vůli neporuší ducha... Až dosud jste jednali až na impuls vůle... nikdy jste nebyli ještě před vůli samotnou... ještě nikdy jste neviděli jak věci skutečně vypadají, když si o nich nic nemyslíte... Proto abyste tohle viděli a poznali, s čím to vlastně zacházíte, k čemu se nutíte směřovat a čeho se bojíte... abyste viděli odhalili stav bez nadějí a bez vůle... musíte ztuhnout, zkamenět, zastavit se...

Takže si sedněte... a mějte na paměti vlastnosti charakterizující kámen... uvolněte se a nechte se prorůst kamenem... tuhněte a tvrdněte... a všímejte si co vás od kamene odvádí... všímejte si jakéhokoliv pohybu, emocí, pocitů a tohle všechno konfrontujte vlastnostmi kamene... který nemá žádnou vůli se hýbat a někam jít něco dělat, který nemá ani oči ani uši, ani myšlenky pocity a emoce... stávejte se jen kamenem, bezvládně ležícím někde u silnice pohozeným... na dně rozvodněné řeky ležícím... přes který se jen převaluje všechno co se děje... necháváte plynout a jdete dovnitř, stále do sebe... nic nemůžete měnit... nemáte vůli... ať se děje co se děje... kamenu to nevadí...

ZAPAMATUJTE SI: Neustále konfrontovat nějakou snahu a vůli... uvědomováním si nehybnosti a ztuhlosti kamene... a neustále konfrontovat prožívání emocí, bolestí a svědění... uvědomováním si toho, že kámen necítí... Neustále se přesouvat ve vědomí do kamene, neustále se nechat jím prorůstat, a kamennět. Myšlenka určuje tok energie... takže když jste v tom dobří... opravdu se stanete kamenem... Když to děláte... ucítíte nejprve všechno co máte kde zablokované... každá buňka vašeho těla bude brnět a jako by pálit... budete mít pocit, že jste moc těžcí abyste se udrželi pohromadě a nezbortili... budete jasně cítit kde je co zablokované, protože to nebude chtít zkamenět. Tady je nutná trpělivost a neustále se promítání do role kamene... a indiferentnost a zahazování své volby a vůle... Nejprve to bude těžké a pak čím dál snazší... jako když se člověk učí chodit... Děti se to naučí samy... ale dospělý člověk z vozíku, bude se ptát jak... jak to má udělat aby se na těch nohách sakra udržel!!! Musí překonat mnoho bloků... a většinou to vzdá a zůstane na vozíku... Pak když budete vytrvalí a cvičením získáte zkušenosti a inspiraci v tom co jak nejlépe a nejefektivněji působí, pak toho stavu bude možné dosáhnout během pár sekund... jako když vypnete vypínač.

Až dokážete tento stav dosáhnout, poznáte to tak, že jste uvolnění a tělo ač bylo těžké a hrozilo mu zborcení a uhoření, rozkočení či cokoliv... je nyní prázdné lehké... které nic nevyruší... vše jako by se ustálilo... zklidnilo, vyrovnalo a vyjasnilo. Myšlenky samy ustaly, když jsme je konfrontovali neschopností jim vyhovět... Tento stav je charakteristický tím, že nic vás neruší... ani to co vás kdysi přitahovalo nejvíce ani to co vás kdysi odpuzovalo nejvíce... nic se vás nedotýká, nic s vámi nepohne... jste jen svědci... kamenné sochy, pouhá dlaždice na náměstí... nemáte žádné přání, jsou zbytečná... když se nemůžete hýbat, když nemáte vůli ani možnost se pohnout... všechno vyhasne a na místo toho nastoupí spokojenost... a naskočí vám úsměv sjednoceného člověka...

Až tohle dokážete, pak teprve můžete přejít k elementu vody... přechod popíšu příště. Zatím pilně cvičte. Nevýhodou tohoto cvičení je, že vás může vyrušit jen pohyb... takže toho klidu dosahujete jen když se sami nehýbete... ale nebojte... s elementem vody... se naučíte dosahovat tohohle i za pohybu těla... tedy při práci, při sportu... nebudete již tak unaveni a váš výkon bude větší... a s dalšími elementy i za pohybu mysli... atd.

Držím tedy palce.

Ještě bych uvedl, že tohle je základ, a že sami to budete mít těžké... protože je jen jedinná věc co vás bude rušit... a to je vědění o možnosti kdykoliv tohle skončit a jít dělat něco jiného... "užitečnějšího, smysluplnějšího" a právě na toto vědění bude vsázet všechno ten, který vás drží v kole smrti. Kdybych vytvořil pro vás podmínky, abyste o toto vědění a naději se nemohli opřít... pak bych se dostal do sporu s listinou základních lidských práv a svobod a byl bych odsouzen za týrání a mučení. Proto se v Tibetu vyučuje, až adept dokáže se odevzdat plně nauce a prokáže své nasazení mistrovi. Nicméně tohle už dávno znaly čarodějnice při svém iniciačním rituálu... se prostě spoutaly do koženého vaku, který jim znemožňoval jakýkoliv pohyb... a nechali se zavěsit na neurčitý počet dní do pustého lesa... bez pomoci... a dozoru... A až se v nich vůle a odpor ega zlomil... protože se neměl o co opřít ani koho si přivolat na pomoc, otevřely se jim dveře poznání samy... Udělat to já dnes někomu, kdo je zvyklý na láskyplné zacházení a zhýčkané pohodlíčko seminární... a někdo ho najít dřív než se to zlomí... pak bych šel já do vězení a on do blázince. A to já si na triko nevezmu... takže sami musíte dokázat své nasazení... Ti co však vydrží, budou odměněni víc, než ti nejbohatší a nejslavnější, či nejúspěšnější lidé tohoto světa. Dal jsem vám metodu, jež je šetrná a pomalá... v té razantní... a rychlé... byste museli projít a vymáchat se v kotli svých emocí a pocitů... vystupňovaných až na hranici šílenství... Jo... jo... nic není zadarmo... teda v pekle... a vykoupit se z něj... to je práce nejtěžší... pak už je vše zadarmo... pak... tedy jakmile už nemáte svou vůli ani naději... je opravdu vše zadarmo... Takže pokud volíte pomalou metodu, kterou uvádím... nečekejte výsledky za týden... jasný? Než se zbavíte všech bloků... to chvíli potrvá... a ta chvíle je přímo úměrná vašemu nasazení... Vám stačí... když vás začne bolet noha... zazvoní telefon... a už cvičení ukončujete... máte-li takový přístup... pak se nedivte, že vaší sklizní bude jen pochybnost a pocit promarněného času... buď se blíží blaho nebo se vy jemu vzdalujete... nic mezi tím není... dát si pohov... znamená... dát protivníkovi šanci, aby opevnil pozice tam kde se mu hroutí... byť by toho dosáhl pocitem, že se vám dnes vyjímečně daří a stačí tedy jen chvilka... a zítra, jindy to prý doženete.... pamatujte že zbraně... tedy pocity a emoce... musíte s kamennou tváří i myslí nechat jen plynout... jako by nebyly vaše...

Pro inspiraci třeba afirmace, které jsem používal já... Je nutné neustále si vsugerovávat, že jste neschopní pohybu... jako by zalití něčím co vás těsně obléhá a svírá... a dále, že kolem vás plyne čas a vy tak už sedíte stovky let... střídá se den a noc, jaro a zima... evoluce... vesmíry... a vy jen nedotknutelně tomu všemu přihlížíte... jako by v nějaké časové kapsli. (jako ve filmu Stroj času si to promítejte) Neustále stáčet pozornost do tělesné pozice a pozorovot tělo jako neschopné pohybu... musíte o tom přesvědčit svou mysl... prostě dokud se ve vás nezničí naděje, že je možné vstát a sezení ukončit... nikdy se nestane to o čem mluvím... Musíte zlomit jen odpor mysli něco dělat... dokud se tohle nezlomí, nikdy neuvidíte jak lehké a přirozené je sezení... dokud se tohle ve vás nezlomí... nebude pro vás cvičení tím na co se těšíte nejvíce... Až se to zlomí, pak je možné sedět bez bolesti i celý den a být v takové pohodě a uvolnění o jakém se vám nesnilo.

Já jsem se třeba stával sochou Buddhy, zlatou a nehybnou vystavenou všemu co se děje kolem... a jen nehybně pozoroval. Možná vám pomůže ze začátku mít otevřené oči, abyste konfrontovali snící mysl prostředím... Prostě být jen svěděk... a soutředit se a prohlubovat uvolnění... kterému nejvíce nesvědčí víra, naděje či jiná možná budoucnost... je dobré se nechat zasypat do hrobu, těsně svázat, zalít do betonu, nebo jen být stoletým patníkem na rušném náměstí... a prostě selhat v jakémkoliv úsilí a snaze... Takový čerstvě zasypávaný nebožtík bez rakve... nyní může si navíc skvěle uvědomovat co bylo v životě to cenné a co bylo marněním času... kde jsou majetky, přátelé, rodina, zdraví... zážitky z dovolených, sexuální... alkoholické... čím bych se blýsknul před nebeskou bránou? Na co bych se vymluvil když bych viděl jak jsem přestavěl ten chrám Otce na prasečák?

A na závěr bych ještě uvedl, že tohle není technika ani metoda... a že je to přirozený průběh, který se děje automaticky... to co uvádím je jen metoda jak vyšachovat ze hry to co tomu přirozenému až kamennému uvolnění stojí v cestě. A tedy jak na vaše napětí... napětí mezi vašimi sny a skutečností, které je zdrojem štěstí i neštěstí a které vy proto sami neustále v sobě vytváříte a na němž s nasazením života lpíte... nedivte se pak že klidu nenajdete.

Praktické poznámky k elementu Země :

Afirmace "vše je vpořádku tak jak má (mělo) být" vede k uvolnění a pocitu bezpečí a k otevření se.

Je třeba si uvědomit, že subjekt i objekt a cíl k dosažení je utvářen myslí. A neustále tohle bořit... nehledě na možné variace a vynalézavost mysli... stále se věnovat zdroji a né jeho projevům. 2 měsíce jsem ztratil tím že jsem chtěl utéct někam jinam... za světlem za lepším... byť bez fyz. těla, než jsem si uvědomil, že to co hledám není někde jinde, ale schováno ve mě. Pak teprve pozornost teče dovnitř nerušeně sama. Další měsíc tím, že jsem neměl rovná záda... trubky byly přiškrceny a nešlo nahodit celkové vyladění potřebné k přerodu z fyzické do jiné sféry.

Kamennost možná nejlépe zakotví ve tvaru pyramidy jež je tak těžká, hladká, přesná a pevná... mající těžiště v solar plex... že s ní ani zemětřesení nepohne. A kamennost se urychlí, necháte-li zkamenět jako první mysl... tak že je jako paralyzovaná nějakým jedem...

Mnohé bloky a projevy odporu byly překonány nahlížení z bodu "nejsem". A tedy rušení zažívajícího jež byl podhoubím všech bloků. Toho se "zmizení" se dá dosáhnout upřením soustředěné pozornosti na místo kde jste tak intenzivně, že zmizíte a zůstane jen okolí. Pak doporučuji zamilovat si to rozšíření, to vibrování zvukem co ucho neslyší... a odevzdat se mu aby si s vámi udělalo co chce... prostě ho milovat víc než cokoliv jiného byť by to znamenalo pocit smrti...

K dosažení bezvůle... je dobré představit si že jste zavěšení v oblasti kde vrchní část hlavy lomí se v zadní část hlavy... na oku a visíte v prostoru... uvadající bez síly a usychající bez chutí... jako mrtvoly bilancující do hrobu spouštěni pak... podřizujete se všemu, přijímáte vše... protože už není kudy kam... vše selhalo... Vše muselo selhat, protože to bylo vaším produktem... tohle je ten nejtemnější úsek. Dokud však jím neprojdete a nedosáhnete stavu bez vůle... nemůžete začít s elementem vody... jež je již jen o radosti z poddajnosti. Teprve až budete bez vůle jste připraveni na to aby vás to samo vtáhlo... a všechno ostatní se už děje samo... bez "jak". Zkrátka prohlubování zdarma a bez osobní práce... no není to fantastické!!! Stačí se jen nechat unášet... a nevytvářet odpor...

Škoda že jsem se nevyfotil před a po... abyste viděli proměny jichž ani vizáž není ušetřena... kdykoliv jdu teď nyní kolem zrcadla, mám radost... a nejvíce na co se těším je sezení... všechny ostatní oblasti života... mají jiný svěží punc spokojenosti... celkově je vše jiné... a člověk začně vnitřně medovatět, nežebrá, ale přetéká...

Beznadějný případ

Rozpustit se v lávě...

Stát se součástí toho kde jste tak aby tělo zmizelo...













Otázka : Říkáte, že veškerý konflikt je v myšlení. Takže je nutné nemyslet. Vypnout myšlenky a pozorovat je. Hledat posledního pozorovatele. Ale kdo je ten poslední pozorovatel? Jsem to já? Já pozoruji, ale kdo pozoruje mne? Říká se, že posledním pozorovatelem je čisté vědomí - Já. Ale to je jen teorie. Jak zažít, co má být zažito? Už to trvá příliš dlouho a výsledky se nedostavují. V čem je příčina? I když často zůstávám v tichu a je to živé ticho, přesto, jako by bylo něco za tím. A já nedokážu tu neviditelnou stěnu překročit. Prosím příteli, jestli jste dál než já, poraďte mi co dělat, aby pravda byla zažita.




Odpověd : Nedělej nic, tedy ani nedělání. Veškerá cílená činnost, snaha a úsilí, jež je skrytá touha já po něčem jiném než je samo já… ať už je to pocit sebevymalovávanější… zapřít sebe sama… prostě nebýt… žádné já to nevyřeší, nedokáže… protože není co vyřešit, co dokázat… problém s dosahováním zmizí, jakmile se touha po dosažení vytratí. Ego si dává všelijaké cíle… dokud má cíle má i pozornost. Usušit ten zdroj a vykořenit lze jen vhledem do toho, že všechno co lze vnímat nikomu nepatří a je prázdné. To se dá jen tehdy když je nahlédnuto svým touhám pod pokličku a pochopen zdroj a princip vznikání utrpení na základě zkoumání sebe sama. Já jsem prostě nakonec musel zvolit sebeignoraci, protože všechno co jsem dělal živilo já.

Takže jsem se ve své pozornosti ignoroval ať se mi jevilo ve vědomí cokoliv… soustředil jsem pozornost jen na nicotu, prázdnotu… ticho od vědomí sebe sama… byť by se mi slibovalo jakékoliv bytí celého vesmíru jako krásné. Musel jsem zabít všechno… i nevinné, i rostliny… celý vesmír... celý sen. Všechny krásné vzpomínky, i západy slunce i svítání jsem všechny nahlížel jako na související jevy s utrpením… byl jsem nazván vrahem a necitou sám před sebou… jako Bůh který se rozhodne zrušit veškerou existenci svého vlastního snu je obžalován ze zrady… ze sadismu… atd… Nikomu bych to období nepřál… jaká to je vyprahlá a nehostinná procházka… jež nic nedává, ale všechno krásné bere…

Jediné řešení bylo ukončit vědomí sebe sama… pocit existence nějakého já.

A to ještě bez vidiny a motivu že to k něčemu bude. Já jsem už nic nechtěl… když ti to říkám, a ty to budeš zkoušet…. už něco chceš, už si od toho něco slibuješ… a tak ti nebude nikdy fungovat nic… dokud půjdeš za svým snem.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:09:24

Otázka: Slyšel jsem, že prý evoluce lidstva směřuje od "já" k "my". Tedy, že individuální vědomí se stane univerzálním vědomím. Je to pravda?

Maharadž: Ve skutečnosti je to jen omyl, kvůli kterému si myslíte, že jste nějakou oddělenou entitou. Každý funguje ve vědomí (vědění). Vy také. Pokud pochopíte, že nejste tělo, tak se vaše vědomí stane univerzálním. Všechna omezení zmizí. Pokud rozbijete vázu, tak prostor, který byl uvnitř vázy, se stane tak velkým jako prostor v místnosti. A pokud strhnete zdi, tak se stane vesmírným prostorem, mahádakaš. Stejným způsobem, pokud je vědomí ega (Já jsem to nebo ono atd.) zlomeno, tak se stanete univerzálním vědomím, stanete se Vším. Ale musíte pochopit, že toto vědomí je také stále jen iluze, nevědomost. Ve výsledku je nevědomost zdrojem vědomí či vědění. Takže zdroj samotného vědomí je nevědomost či zapomenutí na konečnou skutečnost. Stanete se absolutním stvořením, vědomím (věděním) světa, ale to je stále jen iluze. Ego, které se stane univerzálním vědomím, je nejhorší ego. "Já jsem stvořitelem světa, jsem všemocný atd." Jenže tento stvořitel stvořil jen iluzi, tak k čemu to je? Vědění vytváří jen víc iluze. Toto pochopení musí s pomocí Gurua uzrát a samotné toto vědění bude vstřebáno do reality.

V konečné realitě není ani vědomí (vědění), ani nevědomost. Tím jste vy, to je vaše pravá přirozenost. Jen kvůli nevědomosti říkáte: "Já jsem to nebo ono." A opět jen kvůli nevědomosti říkáte: "Já jsem vědomí." To je překážka na cestě ke skutečnosti. Takže tvrzení "Individuální vědomí se musí stát univerzálním" je správné. Ale musíte ho zcela pochopit. Pokud řeknete "Já nejsem toto malinké stvoření, jsem všudypřítomný," tak přemýšlejte "Kde nejsem?" Jste stejně v lidech nevědomých i v těch, co mají vědění. Každé stvoření na světě má toto vědomí (vědění). Tak proč bych měl říkat "já vím, já jsem realizoval atd."? To jenom krmí iluzi. Je správně řečeno, že individuální vědomí se musí stát univerzálním. Ale mysl či ego je pro vás překážkou, protože nechce zemřít. Zbořte hranice, které jste si sami sobě vytvořili vlastním myšlením. Pociťujte, že jste stvořitelem světa a že ho tedy můžete také zničit. Zbořte hranice, které na vás uvalila iluze a stanete se skutečností. To je jednota, ne-dualita, bez mysli. Proč by se měl oceán trápit bublinkami na svém povrchu? Ví, že bublinky nejsou nic jiného než oceán, a oceán nic nezískává nebo neztrácí, když tu bubliny jsou nebo nejsou.

Stejně tak ani konečná skutečnost není ovlivněna ničím. Nic se jí nemůže stát. Nemůže být menší nebo větší. Jenom iluze ega ji před vámi skrývá. Slunce se nemusí znepokojovat mraky, protože mu nemohou zabránit ve svícení. Stejně tak, skutečnost nemá nic společného s iluzí ega, která vás učinila tak malými. Promítací plátno se nestará o to, jestli je promítaný film dobrý nebo špatný. Pro toho, kdo se dostal z kruhu nevědomosti, neexistuje ani dobro ani zlo. Realizovaná bytost žije ve světě, ale ten se ji nijak nedotýká. Proč se jí nedotýká? Protože ví, že to je iluze. Jak se vás může dotknout něco, co není skutečné? Jen kvůli nevědomosti říkáte, že se vás svět může dotknout. Ale pokud se probudíte, nic vás nebude obtěžovat nebo ovlivňovat. Ve snu vidíte lva a bojíte se ho, ale pak se vzbudíte. Kam se poděl ten strach? Stejným způsobem pláčete, když je zraněno vaše ego. Ale když se vzbudíte, tak všechno najednou zmizí. Ve skutečnosti, když je vaše ego zraněno, tak postupujete na cestě k realitě. Nevědomý pláče, když se zboří jeho dům, ale realizovaný si řekne: "Teď je celý svět můj, můžu spát, kde se mi zachce." Všechna omezení a pouta zmizí z vaší mysli.

Být univerzálním vědomím (a tedy univerzální myslí) je dobré znamení. Ale zde vědění znamená, že jste ve všech bytostech a věcech. Pokud například zkusíte využít tuto sílu ke čtení myšlenek druhých lidí, tak upadnete zpět do iluze. Nevědomí lidé budou okouzleni vaší schopností předpovídat nebo číst myšlenky a ego se tak stane silnějším a bude říkat: "Já mám vědění, ostatní jsou nevědomí." Proto pochopte, že univerzální vědomí vám v tomto případě přinese víc problémů, protože přirozeností vědomí je expanze, vědět stále víc a víc. Chápejte, že jste univerzálním vědomím, ale nezkoušejte použít tyto síly nebo se ego vrátí s ještě větší silou, a ačkoli jste byli blízko skutečnosti, tak na tom budete hůře, než kdybyste byli nevědomí.

Jakmile máte k dispozici sílu, tak mysl sílí a dychtí jí použít. "Mohu udělat to nebo ono. Mohu vidět to nebo ono. Mohu způsobit déšť atd." Když se vám toto otevření stane, tak víte "já jsem stvořitel, to je má vůle" atd. Ale pokud se vaše pochopení nachází na úrovni "já", tak je to ego. Takže ať už k vám přijdou jakékoli síly, nepoužívejte je. Realizovaná bytost říká: "Vím, že nic nevím." Pokud řeknete "já jsem všechno, znám mysl všech lidí", tak je to stále ego. A když je tady síla, tak každý vždy touží ji použít. Na této úrovni musíte být velice bdělí. Nepřijměte ego síly. Mít univerzální vědomí je dobrým znamením, ale vězte, že univerzální bytost je také stále jen iluze. Nebezpečí tkví v tom, že si člověk myslí, že je všemocný. Nechte všechny tyto věci být a pochopte, že nic není. Univerzální vědomí znamená "velká iluze". Přijmout velkou iluzi znamená získat mnoho problémů. Ten, kdo má korunu, nese váhu problémů.

Proč vládnout iluzi? Iluze je nic, takže jste pánem ničeho. Kde je pak vládnutí? Tak k čemu je univerzální vědomí? Vězte, že je nic. Všechno je nic. Vědomí samotné není skutečné. Potopte své ego, nebojte se toho. Ten, kdo říká "jsem všemocný", jen troubí trumpetou na poušti.

Běžte ven z ega. Nebuďte příliš velký, nebo prasknete jako přefouknutý balón. Kdykoli mysl prohlašuje "Je to pravda", postavte se proti tomu a řekněte "Ne, to není pravda". Nenechte svého nepřítele vejít k sobě domů. Jakmile sami sebe otevřete vědění, tak máte pocit, že můžete vědět všechno. Ale buďte pozorní. Nejdříve pochopte svou vlastní mysl, nebo zapomenete sami sebe. Budete jakoby pod vlivem silné emoce. Budete dělat horší věci, než jste si kdy mysleli, že můžete udělat.

Slyšel jsem o světci z Bombaje, který prováděl zázraky. Uměl chodit po vodě nebo skrze oheň bez toho, aniž by se popálil atd. Ale jednoho dne, a takový den vždy přijde, přestaly jeho síly fungovat a lidé se mu začali tak vysmívat, až nakonec spáchal sebevraždu. Nevědomí lidé mohou dohnat mudrce k zbláznění. Stal se jejich kořistí. Nevědomí lidé rozšiřují všemožné smyšlenky o světcích. Například, že světec by neměl cítit bolest. Ale světec je živý. Není to mrtvola. Musí proto cítit popálení po styku s ohněm. Světec cítí bolest, ale ví, že jí cítí tělo ne on sám, protože se neztotožňuje s tělem. Ale pokud tak zvaný světec říká, že necítí bolest, tak to stále mluví jeho ego. Toto tělo není mrtvola, je živé, a proto musí cítit bolest. Tak dlouho svítí žárovka, dokud je připojená elektřina. Stejně tak se to má s tělem. Dokud je k tělu připojena síla, tak musí cítit bolest nebo něco jiného. Někteří světci spadnou do této pasti, pokud si opravdu myslí, že nemají cítit vůbec nic.


Přeložil: David
Zdroj: Šrí Randžit Maharadž: Iluze vs. realita. Shri Sadguru Siddharameshwae Adhyarma Kendra 1999, str. 15 - 20.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:11:09

Osho - Mé probuzení

Vzpomínám si na ten osudový den, 23.března 1953. Mnoho životů jsem se snažil - pracoval na sobě, usiloval, dělal, co bylo jenom možné - a k ničemu nedošlo. Nyní chápu, proč k ničemu nedošlo. Bariérou bylo samotné úsilí. Zábranou byl sám žebřík, po němž jsem šplhal. Překážkou bylo samotná potřeba hledat. To neznamená, že je toho možné dosáhnout bez hledání. Hledání je nezbytné, ale pak přijde okamžik, kdy hledání musí odpadnout. Člun je potřebný k tomu, aby nás přenesl přes řeku, ale pak přijde okamžik, kdy musíte z člunu vystoupit, úplně na něj zapomenout, nechat ho za sebou. Úsilí je potřeba. Bez úsilí nejde nic. Ale jenom s úsilím též nic nejde.

Krátce před 23.březnem 1953, sedm dní před tímto dnem, jsem na sobě přestal pracovat. Tento okamžik přichází, jakmile poznáte marnost veškerého úsilí. Již jste udělali vše, co bylo možné, a k ničemu nedošlo. Již jste udělali vše, co bylo v lidských silách. Co ještě víc můžete dělat? V naprosté beznaději člověk zanechá veškerého hledání. Toho dne hledání ustalo, nic jsem nehledal a nic neočekával, a toho dne se to začalo dít. Objevila se nová energie - přišla odnikud. Nepřicházela ze zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech i ve skalách, na obloze, ve slunci i ve vzduchu - byla všude. Hledal jsem tak usilovně a myslel si, jak je daleko, a přitom byla tak blízko. Právě proto, že jsem hledal, nebyl jsem schopen vidět to, co bylo blízko. Hledání se vždy týká toho, co je v dálce, co je vzdálené - a toto vzdálené nebylo. Stal jsem se dalekozrakým a ztratil jsem schopnost vidět to, co je blízko. Oči jsou zaostřeny dodaleka, na obzor, a ztrácejí tak schopnost vidět to, co je úplně blízko, hned vedle vás. Toho dne, kdy přestalo úsilí, jsem přestal existovat i já. Poněvadž nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, nemůžete existovat bez zápasu.

Fenomén ega, neboli já, není věc, ale proces. Není to něco, co by ve vás sídlilo. V každém okamžiku to musíte vytvářet. Je to jako na kole. Šlapete-li do pedálů, kolo jede dál a dál, přestanete-li šlapat, kolo se zastaví. Setrvačností ještě kousek dojede, ale jakmile přestanete šlapat, již se začne zastavovat. Nemá už dost síly, energie, aby někam dojelo. Směřuje k pádu, ke kolapsu. Ego existuje proto, že neustále šlapeme na pedály touhy, neustále se snažíme něčeho dosáhnout, neustále sami sebe honíme. Právě v tom spočívá fenomén ega - honit se, hnát se do budoucnosti, hnát se za tím, co bude zítra. Ego je tvořeno honbou za tím, co neexistuje. A poněvadž vychází z toho, co neexistuje, je jako přelud. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než touze. Nepřetrvává kvůli ničemu jinému než žádostivosti.

Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jste-li v budoucnosti, pak se ego zdá velmi skutečné. Pokud jste v přítomnosti, je ego jen přelud a začne mizet. Toho dne, kdy jsem přestal hledat . . . není správné, když řeknu, že jsem přestal hledat, lépe je říci, že "hledání přestalo". Dovolte mi to zopakovat: "Lépe je říci - ´toho dne, kdy hledání přestalo´." Neboť pokud s tím přestanu "já", pak "já" bude znovu tady. A přestat s hledáním bude znamenat nový předmět usilování, novou touhu. Touha tu tedy bude dál, jenom v jemnější formě. Touhu nemůžete zastavit, můžete ji pouze pochopit. Její zastavení spočívá v opravdovém pochopení. Nezapomeňte, že touhu nemůže nikdo zastavit a skutečnost přijde jen tehdy, je-li touha zastavena. To je tedy dilema. Co dělat? Touha je tady a buddhové nepřestávají tvrdit, že touha musí být zastavena, přičemž zároveň říkají, že vy touhu zastavit nemůžete. Co tedy dělat? Člověk je postaven před dilema. Člověk touží, pochopitelně. Dozví se, že touhu je nutno zastavit - dobrá. Ale vzápětí je mu řečeno, že touha být zastavena nemůže. Co potom? Touha musí být pochopena. Můžete ji pochopit, můžete prostě poznat její marnost.

Je zapotřebí přímého vnímání. Je nutné bezprostřední pochopení. Přezkoumejte touhu, zjistěte, čím je, a poznáte její neskutečnost, poznáte, že neexistuje. Touha odpadne a spolu s ní odpadne i něco ve vás. Touha a ego existují ve vzájemné součinnosti, úzce spolu souvisí. Ego nemůže existovat bez touhy a touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektována egem a ego je introjikováno touhou. Existují společně, jsou to dva aspekty téhož fenoménu. Toho dne, kdy toužení přestalo, cítil jsem se zcela beznadějně a bezmocně. Nebyla tu žádná naděje, neboť tu nebyla žádná budoucnost. Nebylo v co doufat, neboť všechny naděje se ukázaly jako marné, nikam nevedly. Je to chození v kruhu. Naděje se točí před vámi, vytváří nové obrazy, stále na vás volá: "Tak pojď, poběž rychle, ať toho dosáhneš." Ale ať utíkáte, jak chcete, stejně ničeho nedosáhnete. Proto to Buddha nazývá přelud. Je to jako obzor v dálce. Zdá se, že tam je, ale ve skutečnosti neexistuje. Pokud k němu jdete, utíká před vámi. Čím rychleji běžíte, tím rychleji se pohybuje. Čím pomaleji jdete, tím pomaleji se pohybuje. Ale jedno je jisté - vzdálenost mezi vámi a obzorem zůstává úplně stejná. Nemůžete ji zmenšit ani o píď. Nemůžete zmenšit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje je obzor. Zkoušíte se přemostit k obzoru, k naději, k vymyšlené touze. Touha je most, snový most - poněvadž obzor neexistuje, nemůžete k němu postavit most, můžete o mostu pouze snít. Nemůžete se spojit s tím, co neexistuje.

Toho dne toužení přestalo, toho dne jsem touhu prohlédl a pochopil, byla prostě marná. Byl jsem beznadějný a bezmocný. Ale právě v tom okamžiku se začalo něco dít. Začalo se dít právě to, kvůli čemu jsem se tolik životů snažil a co nikdy nepřišlo. Ve vaší beznaději je jediná naděje, ve vaší bezžádostivosti je jediné naplnění a v pocitu naprosté bezmoci vám najednou bude celá existence nápomocná. Ona čeká. Může čekat donekonečna, neboť nemá naspěch. Je věčností. V okamžiku, kdy vy sami nejste, kdy odpadnete, kdy zmizíte, k vám veškerá existence přispěchá a celého vás prostoupí. A poprvé se věci začnou dít. Sedm dní jsem žil ve stavu beznaděje a bezmoci, ale zároveň cosi začalo vznikat. Mluvím-li o beznaději, nemám na mysli obvyklý význam toho slova. Chci tím prostě říci, že ve mně nebyla žádná naděje. Naděje nebyla přítomna. Neříkám, že jsem byl zoufalý a smutný. Ve skutečnosti jsem byl šťastný, velmi klidný, tichý a soustředěný. Beznadějný, ale ve zcela novém významu. Nebyla tu naděje, jak by tu tedy mohla být beznadějnost. Obojí zmizelo. Beznadějnost byla absolutní, totální. Zmizela naděje a s ní i její protipól, beznadějnost. Byla to úplně nová zkušenost - být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slova - nebyl to však negativní stav. Byl absolutně pozitivní. Nebyla to jen nepřítomnost, bylo cítit něčí přítomnost.

Něco se do mě vlilo, něco mě zaplavilo. A říkám-li, že jsem byl bezmocný, nemám tím na mysli slovníkový význam tohoto slova. Chci tím prostě říci, že jsem byl prost svého já. Tohle mám na mysli slovem bezmocný. Poznal jsem, že nejsem, tudíž mi na mně nezáleží, nezastávám žádné vlastní stanovisko, nemohu "stát na svém" - neboť neexistuje nic, na čem bych mohl stát. Byl jsem v nekonečné, bezedné hlubině. Nebyl tu však strach, neboť nebylo co chránit. Nebyl tu strach, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se bál. Těch sedm dní bylo dny obrovské transformace, absolutní přeměny. Poslední den se přítomnost nové energie, nového světla a nové radosti stala natolik intenzivní, že byla téměř nesnesitelná - jako bych měl explodovat, jako bych se měl z té blaženosti zbláznit. Západní společnost pro to má to pravé slovo - zfetovaný. Nebylo možné dát tomu, co se dělo, nějaký smysl. Byl to naprosto nesmyslný svět - jen stěží ho lze popsat či kategorizovat, jen stěží lze najít vhodná slova, jazyk, vysvětlení.

Všechny svaté knihy se náhle zdály zbytečné a marné, všechna slova, která by tuto zkušenost mohla popsat, vypadala bezbarvě, nevýrazně. Bylo to tak živé. Byla to úplná záplava blaženosti. Celý den byl zvláštní, přímo fantastický. Byl to obrovský zážitek. Minulost zmizela, jako kdyby ke mně nikdy nepatřila, jako kdybych o ní jen někde četl, jako kdyby se mi o ní jenom zdálo, jako kdyby to byl příběh někoho jiného, který mi někdy někdo vyprávěl. Ztratil jsem svou minulost. Byl jsem vytržen ze svého příběhu. Ztratil jsem vlastní životopis. Stal jsem se ne-bytím, které Buddha nazývá anatta. Mizely hranice, mizelo omezení. Mizela mysl, byla už milióny kilometrů daleko. Bylo těžké ji uchopit, hnala se pryč, stále dál a dál, a nebylo potřeba ji zadržet. Byl jsem k tomu všemu zkrátka úplně lhostejný. Bylo to v pořádku. Nebylo zapotřebí zůstávat ve spojení s minulostí. K večeru už to nešlo snést - zraňovalo to, působilo to bolest. Bylo to jako bolest matky těsně před porodem dítěte - porod bolí. V těchto dnech jsem byl zvyklý chodit spát až kolem dvanácté nebo jedné hodiny v noci, ale v tuto chvíli bylo nemožné zůstat vzhůru. Moje oči se zavíraly, bylo těžké udržet je otevřené. Něco bylo velmi blízko, k něčemu se schylovalo. Těžko říci, co to mohlo být - mohla to být třeba moje smrt - ale nebyl tu žádný strach. Byl jsem připraven. Těch sedm dní bylo tak nádherných, že nic víc nebylo potřeba, byl jsem připraven zemřít. Ty dny byly natolik blažené a já natolik spokojený, že kdyby přišla smrt, byl bych ji přivítal. Něco se tedy chystalo, něco jako smrt, něco velmi drastického, něco, co bude buď smrtí, nebo novým zrodem, ukřižováním nebo vzkříšením. Něco, něco obrovského jako by čekalo přímo za rohem. A nebylo možné udržet oči otevřené. Byl jsem zfetovaný. Šel jsem spát okolo deváté. Avšak nebyl to spánek.

Nyní chápu, co má Pataňdžálí na mysli, když říká, že spánek a samádhi jsou podobné. Jen s jedním rozdílem - že v samádhi bdíte i spíte zároveň. Jste probuzení, ale zároveň spíte. Celé tělo je uvolněné, každá buňka je zcela relaxovaná, vše odpočívá, a přece ve vás světlo uvědomění září jasně a nezastřeně. Zůstáváte bdělí a přitom relaxovaní, uvolnění, ale zcela probuzení. Tělo je v nejhlubším možném spánku a vědomí dosahuje svého vrcholu. Setkává se tu vrcholek vědomí s údolím těla. Šel jsem spát. Byl to zvláštní spánek. Tělo spalo a já jsem byl vzhůru. Bylo to velmi zvláštní - jako kdyby byl člověk rozpůlen do dvou směrů, dvou dimenzí; jako kdyby tu došlo k polarizaci a já byl oběma póly zároveň. Setkalo se tu pozitivní a negativní, spánek a vědomí, život a smrt. O tomto okamžiku se říká, že jde o "setkání stvořitele a stvořeného". Je to tajemství. Najednou vás to zasáhne až k samotným kořenům, otřese to vašimi základy. Po této zkušenosti nemůžete zůstat stejný. Do vašeho života to vnese nový pohled, novou kvalitu.

Kolem dvanácté hodiny se mé oči náhle otevřely - já jsem je neotevřel. Spánek byl něčím přerušen. Vnímal jsem silnou přítomnost něčeho v pokoji kolem sebe. Byl to velmi malý pokoj. Všude kolem sebe jsem cítil pulsující život, silné vibrace - bylo to skoro jako hurikán, jako záplava světla, radosti a extáze. Vtáhlo mě to do sebe. Bylo to natolik skutečné, že vše ostatní se stalo neskutečným. Zdi pokoje se staly neskutečné, dům se stal neskutečný, mé vlastní tělo se stalo neskutečné. Vše bylo neskutečné, neboť tu nyní poprvé byla skutečnost. Proto těžko můžeme pochopit, když Buddha nebo Šankara říkají, že svět je mája, přelud. Poněvadž my známe jen tento svět a nemáme žádné srovnání. Pro nás je to jediná známá skutečnost. O čem to ti lidé mluví - toto že je mája, iluze? Je to jediná skutečnost. Dokud nepoznáte to skutečně skutečné, nelze jejich slova pochopit, zůstanou jen teorií. Vypadají jako domněnky. Ten člověk nám tu zřejmě předkládá nějakou teorii o tom, že "svět je neskutečný". Když na západě řekl Berkley, že svět je neskutečný, procházel se zrovna s jedním ze svých přátel, člověkem rozumově založeným. Tento přítel byl člověk pochybovačný, skoro až cynik. Sebral ze země kámen a pustil ho Berkleymu na nohu. Berklye vykřikl, noha začala krvácet a cynický přítel řekl: "Tak co, je svět opravdu neskutečný? Říkáš, že je svět neskutečný. Proč tedy křičíš? Tento kámen je neskutečný. Proč křičíš? Proč si držíš nohu a proč máš ve tváři bolest? Přestaň s tím. Všechno je to přece neskutečné!" Tento typ lidí nemůže pochopit, co má Buddha na mysli, když říká, že svět je přelud. Nemyslí tím to, že můžete procházet zdí. To neříká. Ani neříká, že můžete jíst kameny a bude to stejné jako jíst chleba. Tohle neříká. Říká, že existuje skutečnost. A jakmile ji jednou poznáte, pak tato takzvaná skutečnost proti ní vybledne a stane se prostě neskutečnou. Máte-li vizi vyšší reality, pak přijde srovnání, jinak ne.

Ve snu je sen skutečný. Sníte každou noc. Sen je jednou z činností, které děláte neustále. Žijete-li šedesát let, tak z toho dvacet let spíte a téměř deset let sníte. Deset let života - nic jiného tak intenzivně neděláte. Deset let nepřetržitého snění - jen se nad tím zamyslete. Každou noc . . . A každé ráno si řeknete, že to bylo neskutečné, třebaže v noci ve spánku bude sen znovu vypadat jako skutečný. Ve snu je těžké uvědomit si, že je to sen. Zato ráno je to velmi snadné. Jak to? Jste tatáž osoba. Ve snu existuje jen jedna realita, jedna skutečnost. Je tu nějaké srovnání? Můžeme snad říci, že je to neskutečné? Neskutečné ve srovnání s čím? Je to jediná skutečnost. Jedno je stejně neskutečné jako druhé, není tu srovnání. Ale ráno, jakmile otevřete oči, je tu jiná skutečnost. Nyní můžete říci, že to vše bylo neskutečné. Ve srovnání s touto skutečností se sen stane neskutečným. Je tu probuzení a ve srovnání s Touto skutečností Tohoto probuzení se dřívější skutečnost stane neskutečnou. Tuto noc jsem poprvé pochopil význam slova mája. Ne že bych to slovo dřív neznal. Ne že bych si jeho smysl neuvědomoval. Stejně jako vy jsem si byl významu slova vědom, ale nikdy dříve jsem ho nechápal.

Jak můžete chápat bez zkušenosti? Této noci se otevřely dveře do nové skutečnosti, zpřístupnila se nová dimenze. Náhle tu byla zcela jiná skutečnost, nová skutečnost, něco skutečně skutečného - říkejte tomu, jak chcete - bůh, pravda, dhamma, či tao. Bylo to nepojmenovatelné, ale bylo to tady - tak temné a tak jasné, a přitom tak pevné, že se toho člověk mohl dotknout. Téměř mě to tam dusilo. Bylo to příliš intenzivní a já jsem nebyl schopen to vstřebat. Najednou jsem potřeboval vyběhnout ven. Dusilo mě to. Bylo to tak silné! Zabije mě to! Když tu ještě chvilku zůstanu, zadusí mě to! Takhle to vypadalo. Vyběhl jsem z pokoje ven na ulici. Bylo prostě zapotřebí být venku pod širým nebem, s hvězdami, se stromy, se zemí a s přírodou. Jakmile jsem vyběhl ven, pocit, že se udusím, zmizel. Místnost byla příliš malá na tak velkou věc. I nebe bylo příliš malé. Bylo to větší než nebe. Ani nebe nestačilo. Ale cítil jsem se již lépe. Šel jsem volnou chůzí směrem k nejbližší zahradě. Byla to však zcela jiná chůze. Gravitace jako by zmizela. Šel jsem, běžel nebo prostě letěl, bylo těžké to rozeznat. Nebyla tu gravitace, necítil jsem žádnou tíhu - jakoby mě nesla nějaká síla. Byl jsem v moci nějaké nové energie. Poprvé jsem nebyl sám, poprvé jsem již nebyl jedinec, poprvé kapka splynula s oceánem. Nyní byl celý oceán můj a já jsem byl oceánem. Nebyly tu hranice. Objevila se ohromná síla. Jako bych byl schopen vykonat naprosto cokoli.

Já jsem tu však nebyl, byla tu pouze ta síla. Došel jsem k zahradě, kam jsem byl zvyklý chodit každý den. Na noc se zahrada zamykala. Bylo pozdě, téměř jedna hodina v noci. Správce zahrady spal. Do zahrady jsem se mohl dostat jen jako zloděj, přes vrata. Něco mě tam však táhlo a nebylo v mých silách se tomu ubránit. Byl jsem tam prostě nesen, byl jsem tam unášen. Tohle mám na mysli, když neustále opakuji: "Nechte se řekou unášet, nesnažte se ji postrkovat." Byl jsem uvolněný, byl jsem ve stavu, kdy jsem nechával vše běžet. Já jsem tu nebyl. Bylo tady TO. Nazveme-li to bůh, pak tu byl bůh. Raději to nazývám TO, neboť bůh je slovo příliš lidské, pošpiněné častým používáním, znesvěcené mnoha lidmi. Křesťani, hinduisté, mohamedáni, kněží i politikové, ti všichni slovo bůh znehodnotili. Dovolte mi říkat tomu TO. TO bylo tady a já jsem byl unášen pryč . . . V okamžiku, kdy jsem vstoupil do zahrady, se všechny věci rozzářily, bylo tu vše - požehnání, blaženost. Poprvé jsem uviděl stromy - jejich zeleň, jejich život i samu mízu, jež v nich koluje. Celá zahrada spala, také stromy spaly. Ale já jsem viděl zahradu živou, i nepatrné stéblo trávy bylo tak krásné. Rozhlédl jsem se kolem. Jeden ze stromů byl nádherně rozzářený. Přitahoval mě, táhlo mě to k němu. Já jsem si ho nevybral, sám bůh ho vybral. Šel jsem k němu a posadil se pod něj. Jak jsem tu seděl, věci se začaly zklidňovat.

Celý vesmír se stal požehnáním. Těžko říci, jak dlouho jsem setrval v tomto stavu. Když jsem se vrátil domů, byly čtyři hodiny ráno, musel jsem tam tedy být aspoň tři hodiny. Byla to však věčnost. Nemělo to nic společného s časem. Bylo to bezčasové. Ty tři hodiny se staly celou věčností, věčností bez hranic. Nebyl tu čas, nebylo tu plynutí času. Byla tu čistá skutečnost - nenarušená, nedotčená, neměřitelná. A toho dne se stalo něco, co přetrvávalo dál - ne jako souvislost, ale jako spodní proud. Ne jako něco nepřetržitého - každým okamžikem to přicházelo znovu. Každým okamžikem tu byl zázrak. Této noci jsem nebyl v těle. Od té doby již nejsem v těle, ale vznáším se kolem něj. Stal jsem se velmi silným, ale zároveň i velmi křehkým. Získal jsem velkou sílu, ale nebyla to síla Mohammeda Aliho. Nebyla to síla skály, ale síla růže - tak křehké ve své síle, tak citlivé a jemné. Skála vydrží dlouho, zatímco květina po nějaké době uvadne, ale přesto je květina silnější než skála, neboť je v ní víc života. Podobné je to s kapkou rosy lesknoucí se na stéble trávy v ranním slunci - taková nádhera a krása, a přece za chvíli zmizí. V půvabu se jí nic nevyrovná, ale přijde větřík, a kapka rosy bude navždy ztracena. Buddhové mají sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je silou lásky. Jako u květu růže nebo kapky rosy. Jejich síla je velmi křehká, zranitelná. Jejich síla je síla života, nikoli síla smrti. Jejich síla nezabíjí. Jejich síla tvoří. Jejich síla není silou nenávisti a agrese, ale silou soucítění. Od té doby jsem se už do těla nevrátil, jen se kolem něho vznáším. Proto říkám, že to byl obrovský zázrak.

Každým okamžikem žasnu nad tím, že tu ještě jsem. Neměl bych tu být. Každou chvíli bych měl odejít, ale stále jsem tady. Každého rána otevřu oči a říkám si: "To jsem pořád ještě tady?" Zdá se to totiž skoro nemožné. Zázrak má pokračování. Jednou někdo řekl: "Osho, jsi tak křehký a jemný a citlivý na vůni šampónů a olejů na vlasy, že to vypadá, že tě nebudeme smět vidět, dokud všichni nebudeme plešatí." Na plešatosti není konec konců nic špatného. Být plešatý je krásné. Stejně jako "černý je krásný", tak také "plešatý je krásný". Ale je pravda a musíte si na to dát pozor, že jsem křehký, jemný a citlivý. V tom je moje síla. Pustíte-li kámen na květinu, kameni se nic nestane, ale květina bude zničena. Přesto však nemůžete říci, že by kámen byl mocnější či silnější než květina. Květina bude zničena, neboť byla živá. S kamenem se nic nestane, neboť je mrtvý. Květina bude zničena, neboť nemá sílu ničit. Prostě zmizí a uvolní cestu kameni. Kámen sílu ničit má, neboť kámen je mrtvý. Pamatujte si, že od onoho dne již nejsem v těle. S tělem mě spojuje jen jemné vlákno. A já nepřestávám žasnout, že mě tady vesmír, celek, ještě chce, neboť tu již nejsem sám od sebe, ze své vlastní vůle. To, co mě tu drží a dovoluje ještě chvíli setrvat na tomto břehu, musí být vůle celku. Možná, že se celek mým prostřednictvím chce s vámi o něco podělit.

Od toho dne se svět stal neskutečný. Objevil se jiný svět. Když říkám, že svět je neskutečný, nemyslím tím, že by stromy byly neskutečné. Stromy jsou naprosto skutečné, ale to, jak na ně pohlížíte, je neskutečné, nepravdivé. Stromy samy o sobě neskutečné nejsou - existují v bohu, existují v absolutní realitě - ale díváte se na ně tak, že je doopravdy nevidíte. Vidíte něco jiného, vidíte přelud. Vytváříte si kolem sebe svůj vlastní sen, a dokud se z něho neprobudíte, budete stále snít. Svět je neskutečný, neboť svět, který znáte, je světem vašich snů. Jakmile sny odpadnou, pak se prostě setkáte se světem, který tu je, se skutečným světem. Nejsou tu dvě věci, bůh a svět. Bůh je světem, pokud máte jasný zrak, nezastřený svými sny, nezastřený prachem svých snů, nezahalený závojem spánku. Máte-li čistý zrak, jasnost a vnímavost, pak je tu pouze bůh. Někde je bůh zeleným stromem, někde jinde zářící hvězdou, někde kukačkou či květinou, dítětem nebo řekou. Je tu pouze bůh. V okamžiku, kdy začínáte skutečně vidět, je tu pouze bůh. Ale nyní můžete vidět cokoli, a nebude to pravda, ale vymyšlená lež. Takový je význam slova přelud. Ale když skutečně vidíte, když dokážete třebas jen na zlomek sekundy skutečně vidět, když si dovolíte vidět, pak naleznete skryté, všudypřítomné požehnání, všude kolem vás - v oblacích, na slunci i na zemi.

Je to nádherný svět. Ale já nemluvím o vašem světě, mluvím o svém světě. Váš svět je ošklivý, váš svět je světem vytvořeným vaším já, váš svět je vymyšleným světem. Skutečný svět jste použili jako plátno, na které si promítáte své vlastní představy. Když říkám, že je svět skutečný, úžasně krásný, nekonečně zářivý, že je světlem, radostí a oslavou, míním tím svůj svět - nebo svět váš, pokud odhodíte své sny. Jakmile odložíte své sny, uvidíte tentýž svět, jaký viděli všichni buddhové. Když sníte, sníte zcela soukromě. Všimli jste si toho? Sny jsou soukromé. Nemůžete je sdílet ani se svými nejbližšími. Nemůžete svoji ženu, svého muže nebo přátele pozvat do svého snu. Nemůžete říci: "Přijď dnes v noci do mého snu. Rád bych, abychom snili spolu." Není to možné. Sen je soukromá záležitost, a proto je iluzorní, nemá objektivní platnost. Bůh je však univerzální. Jakmile vystoupíte ze svých soukromých snů, je bůh tady. Byl tady stále. Jakmile jsou vaše oči jasné, je tu náhlé osvícení - náhle jste zaplaveni krásou, vznešeností a milostí. Toto je cíl, toto je osud.

Znovu to zopakuji. Nikdy toho nedosáhnete bez úsilí a nikdy toho nikdo nedosáhl s úsilím. Bude třeba velkého úsilí, a teprve pak přijde okamžik, kdy se úsilí stane zbytečné. Ale zbytečným se stane až tehdy, když se dostanete až na jeho vrchol, ne dříve. Když dojdete až na samotný vrcholek svého úsilí - vše, co jste mohli udělat, jste už udělali - pak tu najednou nebude potřeba nic dalšího udělat. Potom své úsilí odložíte. Ale nikdo ho nemůže odložit dřív, úsilí může odpadnout teprve na samotném konci. Chcete-li se úsilí zbavit, jděte až na jeho konec. Proto neustále říkám, abyste vynaložili tolik úsilí, kolik jen můžete, a dali do toho veškerou energii a celé své srdce. A pak jednoho dne poznáte, že teď už vás úsilí nikam nedovede. Toho dne úsilí neodložíte vy, ale úsilí odpadne samo od sebe. A jakmile odpadne, přijde meditace. Meditace není výsledek vašeho úsilí, meditace je dění. Jakmile odpadne úsilí, je tu náhle meditace . . . její požehnání, blaženost a sláva. Existuje jako přítomnost, která září a obklopuje vás i všechno kolem. Vyplňuje celou zemi i celou oblohu. Taková meditace není výsledek lidského úsilí. Lidské úsilí je příliš omezené. Její blaženost je však nekonečná. Nemůžete ji řídit. Může k ní pouze dojít, a to jen tehdy, jste-li v naprostém odevzdání. Může k ní dojít, jenom když tu vy nejste.

Jakmile jste "ne-já" - nemáte žádné touhy, nikam nesměřujete - jakmile jste pouze teď a tady, nic konkrétního neděláte, pouze jste, pak přijde meditace. Přijde jako vlna a ta se stane přílivem. Přijde jako bouře a odnese vás pryč do zcela nové skutečnosti. Nejprve však musíte vykonat vše, co vykonat lze, a pak se musíte učit nekonat. Nekonání je tím nejvyšším konáním a úsilí o bezúsilnost je tím nejvyšším úsilím. Vaše meditace, vyvolaná zpěvem manter či sezením v tichu a potlačováním sebe sama, je jen velmi průměrnou meditací. Je vytvořená vámi a nemůže vás tudíž přesáhnout. Je vlastoručně vyrobena a výrobek nikdy nemůže překonat svého tvůrce. Vyvolali jste ji sezením, jógickými pozicemi, zpíváním "ráma, ráma, ráma" nebo "bla, bla bla", čímkoli. Násilím jste donutili mysl, aby se zklidnila. To je vynucený klid. To není ten klid, který přijde, jakmile tu nejste. To není to ticho, které přichází, když téměř neexistujete. To není ta nádhera, která na vás sestoupí jako holubice. Říká se, že když byl Ježíš v Jordánu křtěn Janem Křtitelem, sestoupil na něho bůh, neboli duch svatý, v podobě holubice. Ano, přesně tak to je. Jakmile tu nejste, sestoupí na vás klid a mír . . . mihotajíc křídly jako holubice . . . zasáhne vaše srdce a usídlí se tam, usídlí se tam již navždy. "Vy" znamená konání, "vy" znamená překážku. Meditace je tu tehdy, když tu není ten, kdo medituje. Jakmile mysl ustane ve všech svých aktivitách - jakmile pozná, že jsou marné - pak to neznámé vámi pronikne a celého vás zaplaví. Aby tu mohl být bůh, musí se zastavit mysl. Aby mohlo přijít poznání, musí ustoupit vědomosti. "Vy" musíte zmizet, musíte uvolnit cestu. Musíte být prázdní, neboť jenom pak můžete být naplněni.

Této noci jsem se stal prázdným i naplněným. Stal jsem se nebytím a stal jsem se bytím. Této noci jsem zemřel a byl znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen, nemá nic společného s tím, kdo zemřel. Není tu žádná spojitost. Na první pohled to vypadá spojitě, ale spojitost tu není. Ten, kdo zemřel, zemřel totálně a nezůstalo z něho nic. Věřte mi, nezůstalo z něho nic, ani stín. Zemřel úplně, totálně. Není tomu tak, že bych byl prostě modifikovanou rúpou, nějakou transformovanou, modifikovanou formou něčeho starého. Ne, není tu žádná spojitost. Osobnost, která žila mnoho životů, která žila tisíce let, tohoto dne, 23. března, prostě zemřela. A existovat začala jiná existence, zcela nová, absolutně bez spojitosti s tím starým. Náboženství vám přináší totální smrt. Možná proto jsem celý den před touto událostí cítil naléhavost něčeho takového jako smrti, jako bych měl zemřít. A také jsem skutečně zemřel. Poznal jsem mnoho jiných smrtí, ale s tímhle to nemělo nic společného. Vždy šlo o částečnou smrt.. Někdy zemřelo tělo, někdy část mysli nebo ega, ale co se týče osobnosti, ta přetrvávala. Mnohokrát obnovená, mnohokrát okrášlená, tu a tam trochu pozměněná. Ale přetrvávala a spojitost tu byla dál. Této noci však byla smrt totální. Byl to den, kdy smrt i bůh přišli zároveň.







(Tento článek je úryvkem z knihy The Discipline of Transcendence. Překlad L.Vinklerová. V anglickém originále ho lze nalézt pod názvem "My Awakening" na http://www.realization.org)
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:13:19

http://www.lampa.cz/texty.html


„Tak slyšel jsem:

Za onoho času dlel Vznešený v Sávatthí, ve Východním háji, v paláci Migarovy matky. Tu odebral se ctihodný Ánanda jednoho večera po ukončení meditace tam, kde meškal Vznešený. Pozdravil ho uctivě a usedl stranou.

Když tak učinil, pravil ctihodný Ánanda takto k Vznešenému:

Jednou, ó Pane, dlel Vznešený mezi Sakji poblíže Nagaraky, města v krajině Sakjů. Tenkráte jsem, ó Pane, sám slyšel z tvých vlastních úst:

„Ve vnitřní chudobě teď ponejvíce prodlévám, Ánando.“

Slyšel jsem dobře, ó Pane, správně porozuměl, správně pamatoval, správně podržel?“
.
.
.
.
„Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně porozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, ve vnitřní chudobě ponejvíce prodlévám. Jako asi, Ánando, tato terasa Migarovy matky je bez slonů, krav, koní, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje bohatství pouhým zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku „vesnice“, zanechal myšlenku „člověk“ a pojme myšlenku „les“ jako jediný předmět. V myšlence „les“ se mu povznese srdce, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se.

Tak pozná: rozdělení, které pocházejí z myšlenky „vesnice“ - ta tu již nejsou; rozdělení, která povstávají z myšlenky „člověk“ - ta tu již nejsou; a jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „les“ jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku „vesnice“, on ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku „člověk“, a jen jediné bohatství vykazuje, a to myšlenkou „les“ jako jediným předmětem. O co tady méně jest, o to vidí se chudším, a co zde ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy na něho, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“
.
.
.
.
„Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku „les“, zanechal myšlenku „země“ a vezme myšlenku „neomezená sféra prostorová“ jako jediný předmět. V myšlence „neomezená sféra prostorová“ se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky „les“ - ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky „země“ - ta tu nejsou, a jen jediné rozdělení zůstává, totiž myšlenka „neomezená sféra prostorová“ jako jediný předmět. On ví: chudším stalo se myšlení o myšlenku „les“, chudším stalo se myšlení o myšlenku „země“ a jen jediné bohatství vykazuje, a to myšlenkou „neomezená sféra prostorová“ jako jediným předmětem. A o co je tady méně, o to se vidí chudším a co zde ještě zůstává, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy na něho sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba.“

.
.
.
.
.
atd.....


.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:14:08

Odmítněte nás !

Je tu výslovně řečeno : Odmítněte mne !

To je to dobrodiní, kterého se vám dostalo. Jinak se svých představ nevzdáte.


Budete-li cvičit, unaví vás to, a když budete unavený, opustíte všechno.
V takovém okamžiku jste svobodný.
Oprostit se od všeho znamená svobodu.
Vše co děláte vás vyzývá : Zbav se mne ! Zbavit se tužen je svobodou....

Všechno odmítněte, a potom odmítněte i to samotné odmítání,
To je pak svoboda...

Všechno, co máte udělat je ZBAVIT SE TOUHY.....



Odmítněte všechno co může být odmítnuto, včetně této věty.
Co zůstane ?

Nepřijímejte žádná slova ani proslovy.
Všechna má slova jsou jen prsty ukazující k onomu nepoznanému, jež nedovedu popsat,

Odmítněte má slova a uvidíte, co máte vidět....
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:14:54

Nekonečný prostor je skutečností (realitou) známou jako nejvyšší duch či Jáství.
které září bez egoismu jako vědomí uvnitř já, jako jediný ve všech bytostech

To, co je za čtvrtým stavem vědomí (atman) je pouze TOTO.
Meditujte na TO jako na prostor absolutního vědomí,
které září a proniká vše uvnitř i vně osvícení čtvrtého stavu,
podobno protoru,
který součastně proniká nejvnitřnější modrou částí zářícího plamene i nekonečný prostor kolem něho.
Pravý stav je ten, který září všude, stejně tak jako prostor proniká a přsahuje plamen (atman)
Není třeba věnovat pozornost světlu. Postačí vědět, že skutečnost je stav bez ega

Ramana Mahariši
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:15:52

Tvoje vlastní osobní náboženství

Utišující dárek lidstvu

Zůstaňte uvolněně ve Vědomí.
V jakékoliv situaci dělejte přesně to co cítíte , že by jste měli dělat,
bez jakékoliv lítosti kvůli minulosti,
bez jakýchkoliv stížností na přítomnost,
bez jakýchkoliv očekávání v budoucnosti, a hlavně,
bez toho, aby jste kohokoliv obviňovali za to co udělal,
ani sebe ani nikoho jiného.

To vám umožní žít váš život ve stálém spojení se Zdrojem,
a přinese vám to štěstí skrze klid mysli: Sukha-Šanti.

Sukha-Šanti se stane vaším vlastním náboženstvím.

Když jsem udělal to, co jsem chtěl udělat,
bez pýchy a arogance,
bez viny a studu,
bez nenávisti ke komukoliv, (bez jakékoliv egoistické reakce)
s naprostou svobodou udělat cokoliv chci,
a s úplným pochopením, že nikdy nemůžu udělat chybu nebo spáchat hřích,
tak potom, pozoruji cokoliv co nastane, jako něco co se děje podle Kosmického řádu,
bez toho abych kohokoliv obviňoval.

Může být život jednodušší?

Nejvíce uklidňující slova, která vám mohu říct:
Nezáleží na tom, jestli předtím než zemřete budete Osvícení. Ať se jedná o psychopata nebo o mudrce, po smrti, ztotožněné vědomí obou, splyne se stejným Zdrojem. Oceánu nezáleží na tom jestli se do něj vlévá nejšpinavější voda nebo nejčistší voda Gangy.

Ramesh S. Balsekar
25.května, 2009




MEDITACE A RELAXACE - ze satsangu s Rameshem Balsekarem

16.06.2012 - překlad Ivan Wiesner

Marylin: Moje druhá otázka se týká meditace. Ve Vaší knize Mír a Harmonie v denním životě na různých místech zmiňujete meditaci a já si zapsala to, co jste říkal. Pokud budu schopná něco z toho přečíst bude to O.K.?
Ramesh: Jistě.
Marylin: Říkáte - pohodlně si sedněte, zavřete oči, dejte jasný povel svalům celého těla, aby se vědomě uvolnily.
Představte si, že jste ukotveni v JÁ, uvědomte si, že nic neděláte, prostě pozorujte myšlenku, tiše si buďte vědomí, otevření a pozorní ke každé myšlence, pohybu a pocitu, pouze je nezaujatě pozorujte. Mějte jasné uvědomení toho, jak se myšlenka objevuje a odchází.
Vystupte ze sebe do Totality Bytí a Přítomného okamžiku. Dovolte nezaujatě pozorujícímu vědomí, aby vidělo obsah vědomí.
Zaměřte se na interval mezi dvěma myšlenkami, buďte v Já jsem. Dovolte periodě ticha v tomto intervalu přinést hlubokou relaxaci, lehkost, hloubku a svobodu.
Prázdná mysl si je intenzivně vědoma toho Co - je v daném okamžiku.
Proud myšlenek plyne, aniž by na něčem ulpíval.
Zapomeňte na čas a zůstaňte ukotveni v JÁ.
Ponořte se do meditace bez jakéhokoliv očekávání.
Ramesh: To všechno bylo na jednom místě?
Marylin: Ne.
Ramesh: Nebo jste to shromáždila z celé knížky?
Marylin: Shromáždila jsem to na různých místech. (-:
Ramesh: To, co tím chci říct, je, že to mezi sebou úplně nesouvisí. Každá z těch myšlenek má svůj vlastní odkaz.
Marylin: To je pravda.
Ramesh: Každá z těch věcí má svůj odkaz. Pozorování myšlenek má svůj odkaz. Ta nejdůležitější věc, z mého pohledu, je začít meditaci úplným fyzickým a mentálním uvolněním. To je pro mě opravdu důležité. Úplná relaxace. Úplné odevzdání. A potom pozorujte myšlenky tak, jak k nim dochází.
Vlastně, Marylin, ted , když jsi přišla s tímto tématem, tak mě napadá když se úplně uvolníš, všechny svaly jsou v tu samou chvíli uvolněné a mysl také, to k čemu dochází je, že opouštíš sebe a vstupuješ do JÁ , které není ničím omezené. Budeš překvapená, jak dlouho potrvá, než dojde k myšlence, kterou bys měla pozorovat.
Pokud jsi úplně uvolněná, fyzicky i mentálně, bude chvíli trvat, než dojde k myšlence. Úplné uvolnění, tělesné i mentální je opravdu důležité.
Marylin: Takže je třeba udělat všechno pro to, abychom dosáhli tohoto stavu úplného uvolnění.
Ramesh: Řekněte sami sobě, chci, aby se celé tělo uvolnilo v tu samou chvíli. Mluvím o tom proto, že některé teorie doporučují, abyste uvolnili postupně jeden sval za druhým, ale pokud řeknete svému krku, aby se uvolnil, tak během doby, než dojdete k chodidlům, bude váš krk zase napjatý. (-: Rozumíš, co tím myslím?
Podle mé teorie se celé tělo musí uvolnit v tu samou chvíli, řekněte svému tělu, ať všechno najednou pustí.
Marylin: Jsem opravdu ráda, že to říkáte.
Ramesh: A pokud to budeš dělat, postupně se to stane praxí, která to usnadní.
Pokud se celé tělo uvolní v tu samou chvíli, mysl se uvolní také, tělo a mysl jdou společně a pokud jsou tělo a mysl úplně uvolněné, bude to chvíli trvat, než dojde k pozorování myšlenek, protože myšlenky nevstoupí snadno do organismu těla a mysli, který je úplně uvolněný.
A pokud některá myšlenka přijde, bude pravděpodobně hlubší než běžné myšlenky, protože v tu chvíli jste opravdu otevření Zdroji. Pokud jsou vaše tělo a mysl úplně uvolněné, jste otevřeni jakémukoliv podnětu ze Zdroje.
Marylin: Měla jsem tento druh zážitků, když jsem nezamýšlela meditovat, jenom jsem se dívala na slunce, jak vychází nebo zapadá a myslela jsem, že se to nepočítá, jinými slovy, k takovým zážitkům dochází v přítomnosti (něčeho mimořádného).
Ramesh: Ale stále to bude zážitek. Ty mluvíš o zážitku, já nemluvím o zážitku. Já mluvím o meditaci. O sezení v meditaci.
Pokud při sezení v meditaci praktikuješ to, co jsem říkal, úplné uvolnění těla a mysli v tu samou chvíli, potom jediné co děláš je, že pouze pozoruješ myšlenky tak, jak k nim dochází, aniž by ses do nich zaplétala.
To co chci říct je, že pokud jsou celé tvé tělo a mysl uvolněné, bude chvíli trvat, než dojde k myšlence a protože je tvá mysl opravdu uvolněná, tak možnost, že se do ní zaplete, je opravdu malá.
Marylin: A co když si během tohoto procesu najednou vzpomenu, ach můj Bože, měla jsem domluvenou důležitou schůzku nebo něco podobného.
Ramesh: To je myšlenka. To je myšlenka, ke které je velmi nepravděpodobné, že by došlo, pokud jsi úplně uvolněná. To je přesně ten druh myšlenky, u které je velmi nepravděpodobné, že by přišla, pokud jsou tvé tělo a mysl úplně uvolněné. Pochopíš to, jenom když to sama zkusíš a dojde k tomu. Není to nic, o čem bys mohla přemýšlet.
Marylin: O.K. A co když přijde?
Ramesh: Myslíš, když nějaká myšlenka přijde? Pokud přijde, tak ji pouze pozoruješ a nezaplétáš se do ní v průběhu času.
Nezaujatě pozoruješ myšlenku tak, jak přichází a pokud myšlenka nezíská žádnou podporu z toho, že by se do ní ego zapletlo, je odsouzená k zániku.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:16:41

"...unikáme před smrtí, ve víře, že zde musí být nějaká konečná a trvalá zkušenost, která by tomu všemu dodala význam. Zdá se ale, že nejsme nikdy schopni trvale udržet jakýkoli prožitek a pocity strádání nás dále nutí se vracet. To může být nekonečně frustrující. Chceš opravdu nalézt, to, co hledáš? Pokud už hledáš tak dlouhou dobu, možná že jsi ztratil představu o tom, co by to mělo vlastně být. Možná předpokládáš, že nalezení je vzdálené, a pokud by přišlo, udeřilo by tě do tváře, aniž by sis toho všimnul!

Je zde prostě touha po klidu. Po uvolnění všech hranic a omezení. Složit všechny břemena a zmizet. Vlastně se zdá, že to, po čem ve skutečnosti toužíme je smrt. Toužíme po ní a přece vynakládáme tolik energie a úsilí aby jsme unikli před její hrozbou. Vynakládáme tolik času abychom se udrželi byli zaneprázdnění, v dychtění po dalším zážitku, cvičení - cokoli, co nám zabrání pocítit prázdnotu přímo teď. Chováme představu, že prázdnota, nebo to, že se nic neděje je nudné, depresivní nebo děsivé. Možná očekáváme, že je to příliš snadné. A tak pokračujeme v honbě a hledání něčeho lepšího či komplikovanějšího, abychom naplnili bezednou díru prázdnoty, a bezvýznamnosti, které jsme si zrovna vědomi.

Ačkoliv nás to děsí, stejně toužíme po prostém uvolnění a upadnutí do prázdnoty. Toužíme po konci toho všeho. Jaký mír, jaká relaxace by to byla..
A pak přichází myšlenka ,,Ale jak to mohu udělat?" Ale ono není třeba to dělat. Ta prázdnota je tu už právě teď. To uvolnění a mír je přítomný právě teď. Vždycky to tak bylo, dokonce i když jste od toho utíkali či po tom toužili. Vše už to skončilo a vlastně to ani nikdy nezačalo. Prostě jste se ztotožnili se vší tou aktivitou, místo toho abyste si uvědomili, že to, čím vskutku jste, nikdy aktivitu nevyvíjí. Identifikovali jste se s osobou, která se zdá žít život v čase. To, čím opravdu jste, se nikdy nezrodilo a nežije život.

Kým skutečně jste, je nekonečná smrt, právě teď přítomná. Je to smrt, které se snažíte uniknout, ale také smrt po které toužíte. Je to konec všeho, co víte a čemu věříte. Všechno to vědění a víra je omezení, a zábrana, kterou jste s sebou nosili tak dlouho. Je to pocit oddělenosti, který vytváří zdání jakoby jste byli ve vězení. Právě teď ale nic z toho nemá žádný význam ani závažnost. Právě teď nic nemá smysl. Právě teď nic nevíte. Právě teď není, kdo by žil. Je tu jen samotný Život. Život, který dýchá. Život, který se dívá, mluví, sedí...

Když upadneme do smrti, zůstává jen Život...
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:18:07

„Nekonečno právě teď“: Francis Lucille



----------------------------------------------

Francis Lucille je jedním ze současných učitelů přímé cesty ke sjednocení s Tím, čím Jsme, neustálého žití v současném okamžiku. V angličtině vyšly tři jeho knihy, Eternity Now (Nekonečno právě teď), The perfume of Silence (Vůně ticha) a Truth Love Beauty (Pravda Láska Krása).

Tady je ukázka jednoho rozhovoru z knihy „Nekonečno právě teď“:


Co můžeme očekávat z našich setkání?

Naučit se neočekávat. Nic neočekávat je velké umění. Jakmile už nežijete naplněni očekáváním, žijete v nové dimenzi. Jste osvobozeni. Vaše mysl je svobodná. Vaše tělo je osvobozené. Nezbytným prvním krokem je intelektuální pochopení, že nejsme psycho-fyzickou bytostí v procesu toho, co se děje; tohle pochopení ale nestačí. Fakt, že nejsme tělem, se musí stát aktuální zkušeností, která pronikne a osvobodí naše svaly, naše vnitřní orgány a dokonce i naše buňky. Intelektuální pochopení, které odpovídá náhlému, kratičkému rozpoznání naší pravé přirozenosti, přináší záblesk čisté blaženosti; jestliže ale máme plné poznání, že nejsme tělem, pak blažeností jsme.

Jak můžu na smyslové rovině vnímat, že nejsem tělo?

Všichni prožíváme momenty štěstí, které jsou provázeny vnímáním prostorovosti a uvolněnosti. Než jsme vnímali tělo, jsme byli ve stavu bezčasosti, ve stavu ryzí a bezdůvodné blaženosti – fyzické vnímání je jeho pouhým důsledkem. Tato blaženost se vnímá sama. V této chvíli jsme nebyli omezeným tělem v prostoru, nebyli jsme osobou. Poznávali jsme sebe sama přímo v tom okamžiku. Všichni známe tuto bezdůvodnou blaženost. Pokud hluboce prozkoumáme to, co nazýváme svým tělem, objevíme, že jeho pravou podstatou je tato blaženost. Pak už nemáme potřebu, chuť, ba ani možnost hledat štěstí ve vnějších věcech.

Jak se dá dojít k takovému hlubokému zkoumání?

Neodmítejte tělesné vjemy a emoce, které se vám objevují. Nechte je, ať se ve vědomí plně rozvinou, bez vměšování vůle nebo zaměřenosti na nějaký cíl. Postupně se osvobodí potenciální energie, která je uvězněná ve svalovém napětí, tím se vyčerpá dynamika psychosomatické struktury a vrátí se základní stabilita. Takovéto pročišťování tělesného vnímání je velké umění. Vyžaduje to trpělivost, odhodlání a odvahu. V oblasti vnímání se to projeví pozvolným rozšiřováním těla do okolního prostoru, somatická struktura bude současně prostupována tímto prostorem. Prostor není prožíván jen jako pouhá absence objektů. Jakmile se pozornost osvobodí od vnímání, které ji udržuje v nevolnictví, rozpozná sebe samu jako samo-zářící prostor, který je pravou podstatou těla. V tom okamžiku dojde ke zrušení duality mezi tělem a prostorem. Tělo se rozšířilo do velikosti vesmíru a všechny hmatatelné i nehmatatelné věci jsou obsaženy v srdci. Nic není k tělu vnější. Všichni máme toto „tělo blaženosti“, toto „probuzené tělo“. Jsme celiství, žádná část nechybí. Stačí prozkoumat své království a vědomě se ho ujmout; nežijte dál v ubohé chatrči omezeného těla.

Ve chvílích ticha mívám kratičké záblesky této oblasti, pak odejdu do práce a ocitnu se v prostředí, které není ani královské, ani míruplné, a můj klid okamžitě zmizí. Jak si můžu svou vyrovnanost udržet natrvalo?

Ať ve vědomí vyvstává cokoliv, není to nic jiného než vědomí – vaši spolupracovníci, zákazníci i nadřízení, naprosto všechno, včetně domu i s nábytkem a vybavením. Nejprve to pochopíte intelektuálně, potom si ověříte, že to tak je. Přijde chvíle, kdy se už neztrácí důvěrné vyciťování tohoto laskavého prostoru, který je kolem vás; svůj domov nacházíte všude, dokonce i v přeplněné nádražní čekárně. Vypadnete z toho, jen když se zabýváte minulostí nebo budoucností. Nezůstávejte v této chatrči. Tahle nezměrnost na vás čeká právě tady, právě v téhle chvíli. Už jste se s touto současností obeznámili a jakmile jste jednou ochutnali harmonii, která spočívá pod projevením, dovolte, aby se ve vašem vstřícném uvědomování svobodně rozvíjelo vnímání vnějšího světa i pocitů vašeho těla - až do okamžiku, kdy se spontánně samo odhalí pozadí této hojnosti.

Toto převrácení perspektivy je analogické k tomu, co umožní znenadání rozpoznat v obraze stromu andělskou tvář – v jednom z těch obrazů z počátku dvanáctého století, které tak uchvacují děti. Nejprve vidíme jen strom, a pak – upozorněni titulkem pod obrazem, že je tam ukrytý anděl – začneme pečlivě pátrat v listoví, až nakonec uvidíme anděla, kterého jsme měli celou dobu přímo před očima. Důležité je vědět, že je tam anděl, kde je ukrytý, a zažít jednou proces, kdy strom postupně ztrácí svou podobu až do bodu, kdy se začnou ukazovat samotné křivky, z nichž se jeho tvar skládá, až se tyto linie přeuspořádají a svěří nám tajemství obrazu. Jakmile je jednou půda připravená, následné zvraty perspektivy jsou snadnější a snadnější, až nakonec vidíme anděla i strom takříkajíc současně. Obdobně to probíhá, když je znovu rozpoznána naše pravá podstata: stávající rozdíly mezi nevědomostí a probuzením postupně začínají být stále méně zřetelné, až ustoupí základní takovosti bytí.

Začínám si uvědomovat, jak jsem celá slepená s tělem, s tím, co vnímám, a s pocitem, že jsem samostatný jedinec.
Jak se ta slepenost projevuje?

Cítím se, jako kdybych byla zhypnotizovaná sama sebou, svou pýchou, svými emocemi, hlavně svým hněvem a neklidem v těle.

V pořádku. Jen co si začnete uvědomovat, že jste zhypnotizovaná, hypnóza ustane.

Jak to? Není mi to jasné.

Ptejte se sebe, kdo je zhypnotizovaný. Pátrejte hluboko. Kdo je to? Kde je? Dojdete k závěru, že žádnou takovou entitu není možné najít. Když prozkoumáte svou mysl i tělo, objevíte několik představ, se kterými se ztotožňujete, na příklad: „Jsem žena“, „Jsem lidská bytost“, „Jsem právnička“, atd. Můžete také rozpoznat určité pocity ve svém těle, určité oblasti, které jsou méně průzračné, hutnější, což rovněž zjistíte. Ale podíváte-li se blíž, začne být zřejmé, že nejste těmito pocity ve svém hrudníku, ani myšlenkou, že jste žena, protože myšlenky a pocity přicházejí a odcházejí, a to, čím doopravdy jste, je trvalé. A v této chvíli hypnóza skončí. Že se tyto myšlenky a pocity objevují, je menší problém než to, že se s nimi ztotožňujete. Jakmile si je začnete uvědomovat, oddělíte se od nich. Jste volná. V této svobodě se nenacházíte nikde. Je důležité zůstávat v této ne-lokalizaci, protože máme sklon rychle se znovu ztotožnit, jakmile jsme upustili od předchozího sebeztotožnění, stejně jako opice, která se nepustí, dokud se nechytí další větve.

Uvidíte, jak nádherné je žít v v této atmosféře, nepřipoutaná, bez ulpívání. Zpočátku se to zdá být trochu zvláštní, i když váš nový přístup nevytváří bariéry vůči ničemu. Můžete plně fungovat jako matka nebo jako právnička, cítit své tělo a tak dále. Být ničím, být prostorový, nikde, je velmi praktické. Značně to zjednoduší život. Nespokojte se s pouhým pochopením. Přeneste své pochopení do praxe. Zkuste být nikým. Pusťte se větví.

Není pak návrat do těla a do každodenního života obtížný?

Nikdy jste nebyla ve svém těle, takže otázka návratu do těla se vůbec neobjeví. Vaše tělo je ve vás. Vy nejste v něm. Vaše tělo se vám jeví jako série smyslových vjemů a představ. To se děje tak, že vy víte, že máte tělo, když ho cítíte, nebo o něm přemýšlíte. Tyto vjemy a myšlenky se objevují ve vás, v čisté vědomé pozornosti. Vy se neobjevujete v nich – na rozdíl od toho, co vás učili rodiče, učitelé, a téměř celá společnost, ve které žijete. V očividném protikladu k vaší faktické zkušenosti vás učili, že jste ve svém těle coby vědomí a že toto vědomí je funkcí, projevem mozku, orgánu vašeho těla. Navrhuji vám, abyste příliš nedůvěřovala tomuto vědění z druhé ruky a abyste si to ověřila sama svou vlastní, ničím neovlivněnou zkušeností. Vzpomínáte si, jak – když jste byla mladá – vám titíž lidé radili, čím dosáhnete štěstí – učte se pilně, najděte si dobrou práci, vdejte se za správného muže?

Tyhle recepty nefungují, jinak by jste tu nepokládala tyto otázky. Návody nefungují, protože vycházejí z mylného pohledu na skutečnost, z hlediska, které jsem vám doporučil zkoumat.

Sama si zjistěte, jestli se objevujete ve svém těle, v mysli, anebo jestli se naopak ony objevují ve vás. Je to obrat v pohledu, podobný jako při odhalení onoho anděla ve stromě. Třebaže se tato změna může zprvu jevit jako velmi malá, je revoluční a přináší důsledky, které přesahují naši představivost a jsou nezměrné. Pokud upřímně přijmete možnost, že onen strom může být ve skutečnosti andělem, anděl se vám objeví sám a váš život začne být kouzelný.

Můžete nám povědět něco o tom, jak intuitivně žít ze srdce?

Nebuďte osobou, nebuďte ničím. Potom, co jste pochopila, že nejste jedinec, žijete pravdu, která z toho vyplývá. Když vás už nezatěžuje představa nebo pocit, že jste osobou, ať už myslíte nebo nemyslíte, jednáte nebo nejednáte, žijete pravdu z plnosti srdce.

Jsem pak – pokud jde o to – ve správném vztahu k sobě a ke světu?

Ó ano. Jste ve správném vztahu, který je zahrnující. Svět – stejně jako vaše tělo a mysl – jsou ve vašem pravém já zahrnuty. Láska je zahrnutí. Pochopení je prostřední krok, ale konečným cílem, pravým středem je srdce.

Představuje srdce - v tom podobenství s opicí - ono místo, které se nachází mezi předchozí a následující větví?

Pokud ochotně pustíte větev, které se držíte, aniž byste se chytala další, pak padáte do srdce. Musíte přijmout umírání, dovolit všemu, co znáte, aby zmizelo – všechno, čemu jste se naučili, všechno, co máte, včetně svého života, nebo alespoň všechno, o čem si myslíte, že vaším životem momentálně je. To chce kuráž. Je to druh sebevraždy.

Je to vážně takové? Pamatujete si například chvíle, které předcházely vašemu prozření?

Ano.

Bylo to takové?

Ano.

Děkuji. Měl jste předtím nějakou představu, co se má stát?

Ano i ne. Ano, protože jsem cítil pobídku. Ne, protože až do této chvíle jsem znal jen relativní štěstí, relativní pravdu a relativní pochopení a nedokázal jsem si představit to absolutní, to nevýslovné. Já je za všemi koncepty, za všemi projekcemi. Proto také nedokážeme k tomu směřovat vlastními silami a musíme čekat, až nás to vybídne. Ale když nás to vybídne, musíme radostně a bez váhání souhlasit. A toto rozhodnutí je na nás, je to to jediné rozhodnutí, ve kterém skutečně máme svobodnou volbu.

Jedním z důvodů, proč to odsouvám a nejsem tomuto vyzvání přístupná, je strach, že se tím můj život radikálně změní.

Ó, ano. K tomu dojde.

I moje rodina se změní?

I vaše rodina. Změní se všechno.

Obávám se, že mě opustí určití lidé a nahradí je jiní.

Mohu vás ujistit, že ničeho nebudete litovat.

Existuje možnost být vybídnut a odmítnout to?

Ano, v tom máte svobodu.

Objeví se nová výzva?

Ano. Buďte připravená. Buďte dostupná. Jste dostupná, jakmile chápete, že pro to, abyste získala Vládu, nemůžete sama udělat nic. Jakmile vezmete na vědomí svou naprostou bezmoc, stanete se vyprázdněným prostorem. Stanete-li se prázdným prostorem, jste svatyní. Pak může vstoupit Moc, usednout na trůn a omilostňovat vás věčnou přítomností.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 18:19:29

Základ roste sám od sebe - Brian Lake

Zkus si jeden den všímat prostoru okolo "sebe" a v "tobě". Dívej se a všímej si prostoru, skrz který chodí naše těla. Poslouchej prostor mezi zvuky, které slyšíme.

KdYž Vám bude někdy připadat, že je někde nějaky zádrhel nebo problém, nevěřte tomu:) nevěřte všem těm blábolům které se objevují a tváří se jako něco podstatneho..problémy a trápení a divné nálady pochodují občas důležitě okolo a tváří se drsně a smrtelně vážně:) ale nebojte se jim vysmát:))

Život je zajímavá věc a stojí za to ho trošku prozkoumat. Ale ne skrze mysl! Myslím tím podívat se na něj opravdu bezprostředně čili bez prostředníka — bez mysli. Prostě se dívat a uvidíte věci. Uvidíte barvy a tvary. Ano ale ty barvy a tvary nejsou někde "venku" někde "jinde" - jsou prostě tam kde jste právě vy. Nemusíte nic dělat pro to aby tu byly. Děje se to samo. A i vidění se děje samo. No koneckonců pak zjistíte že vše se děje samo:)) Ale zpět k barvám a tvarům...stejně bezusilovně a okamžitě znáte význam všech těch obrázků, všech těch kombinací tvarů a barev..význam ač sám neviděn jako něco vnějšího nebo jako objekt, je znán a je zde a dává tomu všemu smysl. A vy nemusíte dělat vůbec nic. Prostě jen bezusilovně umožňujete všemu aby to zde bylo. Brian Lake tomu říká Čistý Živoucí Prostor. A't se vám to zdá pravděpodobné nebo ne, vy sami jste tento Živý Prostor.

No je to holt velká šaráda a habaďůra, tak se tím moc netrapte a buďte šťastní, máte přirozené právo tomu všemu nevěřit ani za mák, to vám říkám:)))
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Další

Zpět na Výroky přímo z Vesmíru

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron