Inspiruj

Výroky Vesmíru ze stránek http://www.tut.com

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:52:35

TRAKTÁT „O ODLOUČENOSTI“

Mistr Eckhart

Pročetl jsem mnoho spisů jak pohanských mistrů, tak i proroků Starého a Nového zákona, a se vší vážností a pílí jsem zkoumal, která je ta nejlepší a nejvyšší ctnost, skrze níž by se člověk nejvíce a nejtěsněji spojil s Bohem a mohl se milostí stát tím, čím je Bůh z přirozenosti, a aby se stal co nejpodobnější obrazu, jímž byl v Bohu ještě před stvořením světa, kdy mezi ním a Bohem nebylo žádného rozdílu. A když všechna tato díla důkladně probírám, pokud to můj rozum může posoudit, pak nenalézám nic jiného než vše přesahující čirou odloučenost, neboť každá ctnost se ještě nějak ohlíží po stvoření, zatímco odloučenost je všech stvoření prosta. Proto řekl náš Pán Martě: „Jednoho je třeba“ (Lk 10, 42), to znamená: kdo chce být nezkalený a čistý, musí mít jedno, totiž odloučenost.
Učitelé chválí lásku nade vše, jako sv. Pavel, který říká: „Ať konám cokoli, nemám-li lásku, nic nejsem“ (srv. 1 Kor 13, 1n). Já však stavím odloučenost nad všechnu lásku. Za prvé proto, že nejlepší na lásce je to, že mne nutí, abych Boha miloval, zatímco odloučenost nutí Boha, aby on miloval mne. Je přece mnohem ušlechtilejší, když k sobě Boha nutím, než abych se mu vnucoval. Bůh se totiž může těsněji přimknout ke mně a lépe se spojit se mnou, nežli já bych se mohl spojit s ním. Že pak odloučenost nutí Boha ke mně, dokazuji tím, že každá věc spočívá ráda na místě, které je jí přirozené a vlastní. A místo přirozené a vlastní Bohu je jednota a čirost; ty však vycházejí z odloučenosti. Proto se musí Bůh nevyhnutelně sám dát odloučenému srdci. Za druhé vyzdvihuji odloučenost nad lásku, protože láska mě nutí, abych všechno snášel pro Boha, kdežto odloučenost mě vede k tomu, abych nebyl otevřený pro nic jiného než pro Boha. Je přece mnohem ušlechtilejší být otevřený pouze pro Boha, než pro něho všecko snášet. Neboť při utrpení má člověk ještě určitý zřetel na to stvoření, které mu působí bolest, kdežto odloučenost je zcela oproštěna od každého stvoření. Že však odloučenost nepřijímá nic kromě Boha, dokazuji následovně: Co má být přijato, musí být přijato někam. Avšak odloučenost je tak blízko ničemu, že žádná věc není tak jemná, aby se mohla v odloučenosti udržet – kromě samotného Boha. Jen on je tak jednoduchý a tak subtilní, že může přebývat v odloučeném srdci. Proto odloučenost nemůže přijímat nic jiného než Boha.
Také pokoru chválí mistři nad mnohé jiné ctnosti. Já však kladu odloučenost nad všechnu pokoru; a sice proto, že pokora může být bez odloučenosti, ale nikoli dokonalá odloučenost bez dokonalé pokory. Neboť směřuje-li tato ke zničení vlastního já, dotýká se odloučenost nicoty tak těsně, že mezi dokonalou odloučeností a ničím už nemůže nic být. Proto nemůže být dokonalá odloučenost bez pokory. Dvě ctnosti jsou však vždy lepší než jenom jedna. Druhý důvod, proč stavím odloučenost nad pokoru, je ten, že dokonalá pokora se sklání před všemi tvory, a při tom sklánění vychází člověk ze sebe ke stvořením, kdežto odloučenost zůstává sama v sobě. Žádné vycházení však nemůže být nikdy tak ušlechtilé, aby zůstávání v sobě nebylo ještě ušlechtilejší. Proto říká prorok David: „Veškerá sláva královské dcery pochází zevnitř“ (Žl 45, 14). Dokonalá odloučenost se nepřiklání k žádnému stvoření; není ani pod tvory ani nad nimi. Nechce být ani dole ani nahoře, chce být sama ze sebe, nikomu k lásce ani k soužení, a nechce ani rovnost ani nerovnost s nějakým tvorem, ani to ani ono: nechce nic jiného než pouze být. Že by však chtěla být tím či oním, to nechce; neboť kdo chce být tím či oním, ten chce být něčím, kdežto odloučenost nechce být ničím. Proto zůstává nedotčena všemi věcmi.
Nyní by mohl někdo namítnout: v naší Paní byly přece svrchovaně zastoupeny všechny ctnosti, tedy i dokonalá odloučenost. Je-li však odloučenost vyšší než pokora, proč se tedy naše Paní chlubila svou pokorou a nikoli svou odloučeností, když řekla: „Shlédl na pokoru své služebnice“ (Lk 1, 48) – proč tedy neřekla: „Shlédl na odloučenost své služebnice“? Na to odpovídám následovně a říkám, že v Bohu je odloučenost i pokora, pokud u Boha můžeme mluvit o ctnostech. Měl bys tedy vědět, že jeho láskyplná pokora ho přiměla k tomu, aby se sklonil k lidské přirozenosti, a že jeho odloučenost prodlévala v sobě samé, i když se stal člověkem, jakož i tehdy, když tvořil nebesa a zemi, jak ti ještě později vysvětlím. A poněvadž náš Pán, když se měl stát člověkem, nepohnutě setrval ve své odloučenosti, naše Paní dobře věděla, že od ní žádá totéž a že přitom hledí na její pokoru a nikoli na její odloučenost. Proto zůstala ve své nepohnuté odloučenosti a chlubila se svou pokorou a ne odloučeností. A kdyby se o ní zmínila jen jediným slovem a kdyby například řekla: „Shlédl na mou odloučenost“, pak by tím byla zakalena a už by nebyla úplná ani dokonalá, protože tím by vyšla ze sebe. Žádné vycházení totiž nebývá tak malé, aby odloučenost nezůstala bez poskvrny. A tu vidíš ten důvod, proč se naše Paní chlubila svou pokorou a ne svou odloučeností. Proto říká prorok: „Audiam quid loquatur in me dominus deus“ (Žl 85, 9), to znamená: „Chci mlčet a naslouchat, co můj Pán a můj Bůh ve mně mluví“ – jakoby chtěl říci: „Chce-li Bůh ke mně mluvit, ať vejde do mě, já nevyjdu.“
Odloučenost vyzdvihuji rovněž nad každé milosrdenství, neboť milosrdenství není nic jiného než to, že člověk vychází ze sebe k nedostatkům svých bližních a jeho srdce tím bývá zarmouceno. Toho je odloučenost prosta a zůstává sama v sobě a nedá se ničím zarmoutit. Neboť pokud člověka může něco zarmoutit, nestojí si moc dobře. Zkrátka, ať se podívám na kteroukoli ctnost, nenacházím žádnou natolik dokonalou a k Bohu se přimykající jako právě odloučenost.
Jeden mistr jménem Avicenna říká: Vznešenost odloučeného ducha je tak velká, že cokoli vidí, je pravdivé, vše, oč žádá, dostane, a vše co poručí, musí být uposlechnuto. A měl bys vskutku vědět: Stojí-li svobodný duch v pravé odloučenosti, pak nutí Boha k svému bytí; a kdyby mohl být bez tvaru a bez všech případků, přijal by vlastní Boží bytí na sebe. To však Bůh nemůže dávat nikomu než sám sobě; proto nemůže s odloučeným duchem činit nic víc, než mu dát sám sebe. A člověk, který takto stojí ve svrchované odloučenosti, je tak vytržen do věčnosti, že s ním žádná pomíjivá věc už nemůže pohnout, aby pociťoval něco tělesného; a je jako mrtvý pro tento svět, protože nic pozemského mu již není po chuti. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: „Žiji, a přece nežiji, žije ve mně Kristus“ (Gal 2, 20).
Nyní se můžeš zeptat, co je odloučenost, že má v sobě takovou vznešenost. O tom bys měl vědět, že pravá odloučenost není nic jiného než neochvějná stálost ducha ve všem, co se přihodí – v milém i nemilém, ve cti či hanbě a potupě – jako olověná hora nehnutě stojící ve slabém větru. Tato nepohnutá odloučenost činí člověka nejvíce podobným Bohu. Neboť to, že Bůh je Bohem, tkví v jeho nepohnuté odloučenosti; z ní má svou čirost a svou nesloženou jednoduchost a svou nezměnitelnost. A proto, má-li se člověk stát rovným Bohu, pokud nějaké stvoření může mít rovnost s Bohem, pak se to musí stát pomocí odloučenosti. Ta vtahuje člověka do čirosti a z čirosti do nesložené jednoduchosti a z té zase do neproměnnosti, a tyto pak nastolují rovnost mezi Bohem a člověkem; tato rovnost však musí povstat z milosti, neboť ona odvádí člověka od všech časných věcí a očišťuje ho od všeho pomíjivého. A věz: Být prázdný od všeho stvořeného znamená být plný Boha a být plný všeho stvoření znamená být prázdný Boha.
Měl bys tedy vědět, že v této neochvějné odloučenosti stál Bůh od věčnosti a stojí dosud, a věz, že když stvořil nebe a zemi, dotklo se to jeho nepohnuté odloučenosti tak málo, jako by nikdy nic nestvořil. A tvrdím ještě víc: Všechny modlitby a dobré skutky, které člověk vykoná v časnosti, dotknou se Boží odloučenosti tak málo, jako by se nikdy v čase neudály, a Bůh pro ně nebude k člověku milostivější ani shovívavější, ale zůstane tak, jako kdyby člověk modlitbu či dobrý skutek nikdy nevykonal. A říkám dále: Když se Syn v božství měl stát člověkem, a stal se jím a pak trpěl muka, dotklo se to tak málo nepohnuté Boží odloučenosti, jakoby se člověkem nikdy nestal.
Nyní možná namítneš: „Pokud dobře slyším, pak každá modlitba a všechny dobré skutky přicházejí vniveč, poněvadž Bůh se jich neujme a ani jím nemohou pohnout. A přece se říká, že Bůh chce být o všechno prošen.“ Nyní dávej dobrý pozor, abys mi, pokud můžeš, správně porozuměl: Bůh svým prvním věčným pohledem – pokud tu můžeme o nějakém prvním pohledu mluvit – nazřel všecky věci, jak se mají stát, a viděl týmž pohledem, kdy a jak stvoří svět a kdy se Syn stane člověkem a kdy má trpět. Spatřil i tu nejmenší modlitbu a dobrý skutek, který kdo vykoná, a nazřel také, kterou modlitbu a kterou pokornou zbožnost vyslyší; viděl, že zítra ho budeš úpěnlivě volat a prosit; a toto volání a modlitbu nevyslyší teprve zítra, neboť je vyslyšel již ve své věčnosti, dříve nežli ses narodil. Není-li však tvá modlitba usilovná a opravdová, neodepře ti Bůh vyslyšení teprve teď, nýbrž to učinil již ve své věčnosti.
A takto Bůh svým prvním věčným pohledem nazřel všechno a nekoná nic z nového [podnětu], neboť vše již učinil na samém počátku. A tak Bůh stojí odevždy ve své nepohnuté odloučenosti, a přece proto nejsou modlitby a dobré skutky lidí ztraceny, ale kdo dobře činí, bude i dobře odměněn, a kdo činí zlé, bude posléze také odměněn. Tuto myšlenku vyjádřil také sv. Augustin v páté knize O Trojici v poslední kapitole, kde říká: „Bůh chraň, aby někdo říkal, že Bůh miluje časným způsobem, poněvadž u něho není nic minulé a také nic budoucí. On miloval všechny svaté ještě před stvořením světa, tak jak je již napřed viděl. A když nastane chvíle, že projeví v čase, co viděl už ve věčnosti, tak se lidé domnívají, že Bůh k nim pojal nějakou novou lásku. Takže když se na nás hněvá nebo nám prokazuje něco dobrého, tehdy se měníme my, kdežto on zůstává beze změny, tak jako sluneční světlo působí bolest nemocným očím a zdravým prospívá, samo však změnám nepodléhá.“ Téže myšlenky se Augustin dotýká také ve dvanácté knize O Trojici, ve čtvrté kapitole, kde říká: „Nam deus non ad tempus videt, nec aliquid fit novi in eius visione“ – „Bůh se nedívá časným způsobem a ani v něm nepovstává žádné nové vidění.“ v tomto smyslu hovoří též Isidor v knize O nejvyšším dobru, kde čteme: „Mnozí lidé se ptají, co Bůh činil, než stvořil nebe a zemi, nebo odkud se v něm vzala nová vůle stvořit svět?“, a takto odpovídá: „Žádná nová vůle v Bohu nikdy nepovstala, ale i když stvoření nebylo vždy, jako je teď, přesto bylo od věčnosti v Bohu a jeho rozumu.“ Bůh nestvořil nebe a zemi, tak jako když my v běhu času říkáme: „Ať se stane to nebo tamto!“, neboť všechna stvoření jsou již vyslovena ve věčném Slově. K tomu můžeme ještě připojit slova, která řekl náš Pán Mojžíšovi, když se ho Mojžíš otázal: „Pane, když se mě farao zeptá, kdo jsi, jak mu mám odpovědět?“, a Hospodin řekl: „Pověz toto: Ten, který jest, mne poslal“ (Ex 3, 13n). To znamená: Ten, který je neměnný sám v sobě, ten mě poslal.
Nyní by mohl někdo namítnout: Cožpak Kristus také měl nepohnutou odloučenost, když zvolal: „Má duše je zarmoucena až k smrti“ (Mt 26, 38; Mk 14, 34), a Maria, když stála pod křížem, víme přece mnoho o jejím nářku, – jak se to všecko může srovnávat s nepohnutou odloučeností? Věz tedy, že v každém člověku – jak říkají mistři – jsou vlastně dva lidé: jeden se nazývá vnější člověk – to jest smyslovost. Tomuto člověku slouží pět smyslů, jinak je však činný silou duše. Ten druhý se nazývá vnitřní člověk – to jest jeho niternost. Duchovní člověk, jenž miluje Boha, neužívá mohutností duše ve vnějším člověku víc, než to patero smyslů nezbytně potřebuje; a nitro samotné se obrací k těmto smyslům jen potud, aby jim bylo vůdcem a správcem a chránilo je, aby nepodléhaly jako zvířata předmětu svých smyslů, jak činí mnozí lidé hovící svým tělesným rozkoším jako nerozumná zvířata. Takoví lidé by se spíš měli nazývat zvířaty než lidmi! A co duši přebývá z mohutností, jež poskytuje pěti smyslům, to duše zcela odevzdává vnitřnímu člověku. A když se člověk obrátí k něčemu vysokému a vznešenému, stáhne duše k sobě všechny síly, které předtím půjčila smyslům, a pak se takový člověk nazývá smyslů zbavený a vytržený; neboť jeho předmětem je určitá rozumová (duchovní) představa nebo něco duchovního bez tvaru. Avšak věz, že Bůh od jednoho každého duchovního člověka očekává, že ho bude milovat všemi silami duše. Proto říká: „Miluj Boha z celého srdce!“ (Mk 12, 30). Jsou však lidé, kteří naprosto stravují mohutnosti své duše ve vnějším člověku. To jsou ti, kteří všecky své smysly a svůj rozum obracejí k pomíjivým věcem; ti nevědí nic o vnitřním člověku. Ty bys měl ovšem vědět, že vnější člověk se může zabývat různou činností, a přesto zůstává vnitřní člověk zcela volný a touto činností nedotčený. Také v Kristu byl vnitřní a vnější člověk a právě tak v Marii; a vše, co kdy říkali o vnějších věcech, činili vnějším člověkem, a jejich vnitřní člověk přitom stál v neochvějné odloučenosti. A bylo tomu tak i tehdy, když Kristus řekl: „Má duše je smutná až k smrti“; a jakkoli naše Paní naříkala i jinak mluvila, přece stálo její nitro vždy v nepohnuté odloučenosti. Vezměme si k tomu následující přirovnání: Dveře jsou opatřeny stěžejemi, v nichž se otáčejí. Dveře přirovnávám k vnějšímu, stěžeje zase k vnitřnímu člověku. Když se dveře otvírají a zavírají, pohybují se veřeje dveří sem a tam, ale stěžeje zůstávají nepohnuty na svém místě a nikdy nemění svou polohu. Zrovna tak je tomu i zde, pokud tomu správně rozumíš.
Teď se však zeptám, co je předmětem čiré odloučenosti? Nato odpovídám takto a říkám, že předmětem ryzí odloučenosti není ani to ani ono. Ona totiž stojí na holém nic, a řeknu ti, proč tomu tak je: Čirá odloučenost stojí na tom nejvyšším. A kdo stojí na tom nejvyšším, v tom Bůh může působit zcela podle své vůle. Bůh však nemůže ve všech srdcích působit zcela podle své vůle, neboť ačkoli je všemohoucí, přece jen může působit jen natolik, kolik připravenosti nalézá, anebo když ji sám vytvoří. A slova „anebo ji vytvoří“, přidávám kvůli sv. Pavlovi, neboť u něho Bůh neshledal žádnou připravenost, ale sám ho připravil vlitím své milosti. Proto říkám: Bůh působí podle toho, jakou připravenost nalézá. Jinak působí v člověku, a jinak v kameni. K tomu nacházíme určité podobenství v přírodě: Když roztopíme pec a vložíme do ní těsto z ovsa, z pšenice, z ječmene a ze žita, je tu jen jeden žár a přece nepůsobí stejně v těstech, ale z jednoho bude chléb jemný, z druhého hrubší a ze třetího ještě hrubší. Příčinou toho ale není žár, nýbrž látka, která je nestejná. Zrovna tak různě působí Bůh v každém srdci; působí podle toho, jakou míru připravenosti a schopnosti přijímat nalézá. Pokud je v srdci to či ono, pak v tom může být něco, co Bohu znemožňuje působit na to nejvyšší. Má-li být tedy srdce připravené přijmout to nejvyšší, musí stát na holém nic, a v tom také spočívá ta největší schopnost, jaká může být. Pokud má odloučené srdce stát na tom nejvyšším, musí stát na ničem, neboť v tom právě spočívá nejvyšší schopnost přijímat. K tomu si vezměme jedno podobenství z přírody: Chci-li psát na voskovou tabulku, nemůže na ní být napsáno nic tak krásného, aby mi to zabránilo v psaní; ale když chci psát, musím smazat všecko, co je na tabuli napsáno. A nikdy se mi nebude hodit tak dobře k psaní, jako když na ní nebude napsáno vůbec nic. Podobně, má-li Bůh do mého srdce psát na to nejvyšší, musí všechno, ať je to cokoli, ze srdce odejít. A právě tak je tomu s odloučeným srdcem. Proto v něm Bůh může působit na to nejvyšší a podle své nejvyšší vůle. Předmětem odloučeného srdce není tudíž ani to ani ono.
Teď položím další otázku: Jaká je modlitba oproštěného srdce? Nato odpovídám následovně a říkám: Čirá oproštěnost se nemůže modlit, neboť kdo se modlí, žádá Boha, aby mu něco dal, anebo ho něčeho zbavil. Oproštěné srdce však nežádá vůbec nic, a také nemá zhola nic, čeho by se chtělo zbavit. Proto je prosté veškeré modlitby a jeho modlitbou není nic jiného, než být jedno s Bohem. Na tom spočívá celá jeho modlitba. K tomu můžeme uvést výrok, který vyjádřil sv. Dionysius ke slovům sv. Pavla, kde říká: „Je mnoho těch, kteří běží za korunou, a přece jen jeden jí dosáhne“ (srv. 1 Kor 9, 24) – všechny mohutnosti duše běží za korunou, a přece ji dostane jen podstatné bytí – Dionysius tedy říká: Tento běh není nic jiného než odvrácení se od všech stvoření a sjednocení se s nestvořeným. A když duše dospěje až tam, tehdy pozbude své jméno a Bůh ji vtáhne do sebe, takže zanikne sama o sobě, tak jako Slunce přitahuje ranní červánky, až zhynou. K tomu dovede člověka pouze čistá odloučenost. Sem můžeme připojit také slovo sv. Augustina, který říká: „Duše má tajný vchod do božské přirozenosti, kde se jí všechny věci stávají ničím.“ Tímto vstupem není na zemi nic jiného než ryzí odloučenost. Když odloučenost dospěje k tomu nejvyššímu, ztrácí duše v poznání své poznání, v lásce svou lásku a ve světle své světlo. K tomu se vztahuje také výrok jednoho mistra: Chudí duchem jsou ti, kteří Bohu ponechali všecky věci tak, jak je měl, když jsme ještě nebyli. Učinit něco takového dokáže jen čisté, oproštěné srdce. Že Bůh přebývá v jednom oproštěném srdci raději než v každém jiném, poznáme z tohoto: Když se mě zeptáš: „Co hledá Bůh ve všech věcech?“, odpovím ti slovy knihy Moudrosti, kde Bůh říká: „Ve všech věcech hledám spočinutí!“ (Sir 24, 7). Nikde jinde však není klid a spočinutí tak naprosté jako v oproštěném srdci. Proto zde Bůh přebývá raději než v jiných věcech nebo ctnostech.
A také tohle bys měl vědět: Čím víc se člověk snaží být otevřený Božímu vlivu, tím je blaženější; a kdo je s to se přitom uvést do nejvyšší připravenosti, ten také stojí v nejvyšší blaženosti. Ale žádný člověk se nemůže otevřít Božímu vlivu jinak než sjednocením se s Bohem; neboť nakolik je každý člověk jedno s Bohem, natolik je otevřený Božímu působení. Toto sjednocení se nastolí tím, že se člověk podrobí Bohu; nakolik se však člověk podrobí stvoření, natolik bude méně jedno s Bohem. Čiré, oproštěné srdce je prosté všech tvorů. Proto je plně poddáno Bohu, a tím stojí v nejvyšší jednotě s Bohem a je zároveň Božímu působení nejotevřenější. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: „Oblecte se v Ježíše Krista!“ (Řím 13, 14), a myslel tím: skrze úplné ztotožnění s Kristem; toto odění se v Krista může totiž nastat jen skrze ztotožnění s Kristem. A věz: Když se Kristus stal člověkem, nevzal na sebe jednoho člověka, ale přijal lidskou přirozenost. Oprosti se proto od všech věcí, a zůstane jen to, co na sebe vzal Kristus, a tak ses oděl v Krista.
Kdo chce tedy poznat vznešenost a prospěšnost dokonalé odloučenosti, ať uváží Kristova slova, která řekl o svém lidství, když mluvil ke svým učedníkům: „Prospěje vám, abych od vás odešel. Když neodejdu, Duch Svatý k vám nepřijde“ (Jn 16, 7), jakoby tím říkal: Příliš mnoho zalíbení jste nalezli v mé současné podobě, proto vám nemůže být dána dokonalá radost Ducha Svatého. Odložte tedy to, co má podobu a tvar, a spojte se s bytím bez tvaru, neboť duchovní útěcha přicházející od Boha je jemná a chce se proto sdílet pouze tomu, kdo tělesnou útěchou pohrdá.
Nyní dávejte pozor, všichni přemýšliví lidé! Nikdo není radostnější mysli než ten, kdo stojí v největší odloučenosti. Žádná tělesná a smyslová útěcha nemůže být bez duchovní škody, „neboť touhy těla směřují proti Duchu a Duch zase proti nim“ (Gal 5, 17). Kdo proto v těle zasévá smyslovou lásku, sklidí věčnou smrt; kdo však v duchu zasévá pravou lásku, ten sklidí v Duchu věčný život. Proto: čím rychleji člověk běží od stvoření, tím rychleji k němu spěchá Stvořitel. Tady dávejte pozor, všichni hloubaví lidé! Pokud pouhé zalíbení, které bychom mohli mít z tělesné podoby Krista, nám už brání v přijímání Ducha Svatého, oč více nám ve vztahu k Bohu brání naše nevázaná touha po pomíjivé útěše! Proto tím nejlepším ze všeho je odloučenost, / neboť očišťuje duši / a tříbí svědomí / a zapaluje srdce / a probouzí ducha / a rozněcuje touhu / a dává poznání Boha / a odděluje od stvoření / a spojuje se s Bohem.
Nyní dávejte pozor, všichni rozvážní lidé! Nejrychlejší zvíře, které vás nese k této dokonalosti, je utrpení; neboť nikdo nepožívá více věčné sladkosti nežli ti, kteří stojí s Kristem v největší hořkosti. Nic není trpčího než utrpení, a nic tak medově sladké než žít v utrpení; nic neporuší tělo před lidmi víc než utrpení, a naopak nic nezdobí duši před Bohem víc než přestálé utrpení. Nejpevnějším základem, na němž tato dokonalost může stát, je pokora; neboť čí [tělesná] přirozenost se zde plazí v nejhlubší poníženosti, toho duch vzlétá k výšinám božství, neboť láska přináší bolest, a bolest přináší lásku. Kdo proto touží dojít dokonalé odloučenosti, ať usiluje o dokonalou pokoru, pak přijde do blízkosti božství.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:54:08

z knížky Volnost, která neví, Krishnamurti


Pojďte se mnou, prosím, o kus dál. Může to být trochu složité a nesnadno postižitelné, ale přesto, prosím, pojďte se mnou.

Když si o vás, anebo o něčem jiném, vytvořím obrázek, jsem schopen tuto svou představu vnímat, takže je tu na jedné straně můj obraz a druhé pozorovatel. Vidím například na někom červenou košili a mou bezprostřednostní reakcí je, že se mi líbí nebo nelíbí. Líbení či nelíbení je důsledek mého vkusu, mého vychování, mých asociací a sklonů, mé získané a zděděné povahy. Z tohoto středu pozoruji a soudím a pozorovatel je od pozorované věci oddělený.

Pozorovatel si je však vědom víc než jedné představy. Vytváří jich tisíce. Jsou však něčím jiným než on sám? Není on také jakousi živou představou: neustále něco přidávající a ubírající, neustále cosi zvažující a srovnávající, představou, která se skládá z jeho znalostí a výpočtů a pořád mění pod tlaky a vlivy zvenčí i zevnitř? Prohlédnete-li si pozorovatele - jímž jste vy sám - bedlivě, zjistíte, že ho tvoří vzpomínky, zkušenosti, události, ovlivnění, tradice a mnohá rozličná trápení: celá vaše minulost. Pozorovatel je tedy přítomnost i minulost a jeho součást tvoří i zítřek, který na něho teprve čeká. Je tedy na půl živý a napůl mrtvý, a vy ruku v ruce s touto smrtí a životem pozorujete, a tento stav mysli, zakořeněné v poli času, se dívá na žárlivost, strach, válku anebo na rodinu (na ten ošklivý uzavřený spolek nazývaný rodina) a tyto pozorované uzly, které jsou problémem i výzvou a pokaždé něčím novým, se pozorovatel snaží rozmotat. Jenomže při tom tyto nové výzvy obléká znovu a znovu do starých šatů, a vy se proto potácíte v nekončících konfliktech.

Pozorovatel, coby jedna představa, pozoruje kolem sebe a v sobě tucty dalších a říká: "tahle se mi líbí, proto si ji ponechám; tata se mi nelíbí, tedy se jí zbavím." Jenomže on sám se skládá z nejrůznějších představ vzniklých reakcí na ostatní. Přicházíme tedy k bodu, kdy můžeme říci: Pozorovatel je také představa, vydělená z jiných, které pozoruje. Vznikl z nejrůznějších obrazů a myslí si o sobě, že je čímsi stálým, takže mezi ním a představami, které si vytvořil, je předěl - časový interval. je novou představu.To vytváří rozkol mezi ním a ostatními představami, o nichž věří, že jsou příčinou jeho potíží. Říká tedy, že se jich musí zbavit. Ale už toto přání produku

Zvážení tohoto všeho - což je opravdová meditace - ukázalo, že v nás existuje ústřední představa, složená z mnoha dalších. Tahle ústřední představa - pozorovatel - je cenzorem, který zakouší a hodnotí, a vládcem, který se snaží panovat všem dalším představám, anebo je odstranit. Všechny ostatní představy jsou produktem pozorovatelových úsudků, názorů a závěrů - zatímco on je složen z nich. Pozorovatel je pozorované.

Pozornost nám tedy odkryla stav naší mysli. Poukázala na nejrůznější představy a rozpory mezi nimi. Odhalila z toho vznikající konflikty a naše zoufalství, že nejsme schopni patřičně s nimi naložit. Odkryla také nejrůznější pokusy o únik. Provedla to s obezřetnou, zjitřelou bdělostí, v níž se uskutečnilo prozření, že pozorovatel je pozorované. Nezafungovala tedy žádná nadřízená instance, aby nás probudila, ani žádné vyšší já, nýbrž naše bdělost odkryla totožnost pozorovatele a pozorovaného. Nadřízené instance a vyšší já jsou iluze a smyšlenky.

Když si položíte určitou otázku, která bytost ve vás přijme odpověď? A která ji bude hledat? Pokud je součástí vědomí, součástí myšlení, pak není schopna náhledu do podstaty. To dokáže pouze bdělost. Jakmile se však objeví bytost, která se domnívá, že musí dosáhnout stavu bdělosti a cvičit se v ní, pak běží znovu o pouhou představu.

Nahlédnutí, že pozorovatel je pozorované, není sebeidentifikací s pozorovaným. Identifikovat se je celkem snadné a děláme to skoro všichni. Identifikujeme se s rodinou, manželem nebo manželkou, se svým národem a způsobuje to velká neštěstí a strašlivé války. Nám jde však o něco úplně jiného. A je třeba pochopit nikoli slovy, nýbrž v samém jádru a u kořene nás samých.

Ve staré Číně než umělec začal malovat například strom, sedával před ním celé dny, měsíce, ba roky. Nebylo důležité, jak dlouho. Malíř se s tím stromem neidentifikoval. Sedával tam, až se jím stal, až jím byl, až mezi ním a stromem neexistoval odstup. Až mezi pozorovatelem a pozorovaným nebyl prostor. Nebylo nikoho, kdo zakoušel krásu, pohyb, stín, hloubku listoví, kvalitu barev. Malíř tím stromem zcela byl. A jen v tomto stavu pro něj bylo možné malovat.

Každý pohyb na straně pozorovatele - dokud nepochopil, že je pozorované - vytváří pouze sérii představ, do nichž znovu a znovu upadá. Co se však stane, když zjistí, že pozorovatel je pozorované? Postupujte pomalu, velice pomalu, protože věc, kterou se zabýváme, je dosti složitá. Co se stane? Pozorovatel naprosto přestane jednat. Předtím pokaždé říkal: "musím s těmi představami něco udělat; potlačit je anebo jim dát nějakou jinou podobu." Byl vůči pozorovanému neustále aktivní, plný vášnivých skutků nebo nedbalých reakcí, a toto souhlasné a nesouhlasné reagování ze své strany považoval za pozitivní čin: "Tohle se mi líbí, a proto si to podržím, jiného se naopak zbavím." Jakmile však pozorovatel pochopí, že věc, s níž manipuluje je on sám, pak mezi ním a jeho představou končí veškerý rozpor. on sám je tato představa! není vůbec od ní oddělen. Předtím s ní pořád něco prováděl, anebo se o to alespoň pokoušel. Jakmile však pochopí, že on sám je tato představa, pak v něm už není místo pro souhlas nebo nesouhlas a konflikt ustává.

Jak také jinak? Když jste něco vy sám, co s tím můžete dělat? Proti tomu se nelze bouřit, nelze tomu uniknout, ba ani to přijmout. Je to prostě tu. A tak pozorovatelovo jednání, které vycházelo ze souhlasu či nesouhlasu, skončilo.

A vy zjistíte, že je ve vás nádherná živá bedlivost, která není vázána na žádnou ústřední bytost ani žádnou jinou představu. Z této bedlivé intenzity vyvstává nový druh pozornosti. Na jejím základě se mysl, která JE bedlivostí, stává nesmírně citlivou a vysoce inteligentní.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:54:44

"Po nespočet věků se vědomí nikdy nezměnilo. Nikdy nežilo ani neumřelo, nepřišlo ani neodešlo, nic nezískalo ani nic neztratilo. Není čiré ani zakalené, dobré ani zlé, minulé ani budoucí, pravé ani falešné, mužského ani ženského principu. Není určeno výhradně mnichům ani laikům, starým ani mladým, mistrům ani idiotům, osvíceným ani neosvíceným. Není podřízeno příčinou a následkem a nebojuje o osvo...bození. Podobně jako prostor, i ono nemá formu. Nemůžeš je vlastnit a nemůžeš je ztratit. Hory, řeky či skály mu nepřekáží. Ale toto vědomí je nepopsatelné a je obtížné ho zakusit. Nejedná se o vědomí smyslového vnímání. Kolik lidí se pokusilo hledat toto vědomí, třebaže je to právě toto vědomí, jež už dalo život jejich tělům. Toto vědomí je jimi samotnými, avšak oni si to neuvědomují."

- Bódhidharma -
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:56:05

O RELAXACI

OT : Ahoj Petře, zkoušel jsem tu meditaci 4 elementů ((RELAXACI)) a jednou jsem setrval asi hodinu pak jsem druhý den měl v nitru takový zvláštní pocit "průzračnosti" nevím jak to přesně popsat, který vydržel celý den, ale od té doby se to nedaří zopakovat, nějak nemám tu vytrvalost.

OD : Nedaří se, protože to očekáváš. To je největší překážka... ziskuchtivost. Dokud tu je, nikdy se člověk neuvolní a nezmizí... Lepší je prohrát všechno.... ztratit budoucnost a naději... pak se to stane samo... ale ten tunel k tomu je nelákavý.





OT :Škoda, že jsi nedodělal meditace čtyř elementů. Element vody, vzduchu a ohně. Popsal jsi jen element země. Myslím si, že by to lidem moc pomohlo, kdyby si sepsal ještě ty zbývající čtyři. Element země je super moc mně pomohl. Odpoutal jsem se díky němu úplně od všeho škoda, že tam nejsou ty další elementy. To by bylo super.

OD :Abych tě uvedl do obrazu... tak element země tady v ČR jsou schopni zvládnout tak dva tři lidé. Ale mnoho je mlsných filozofů... co se pořád jen zajímají co by bylo dál... jestli by stálo za to do toho jít. A tak jsem to tak napsal záměrně nedokončené... aby ten který opravdu element země dosáhne... obdržel přímo od zdroje instrukce jak dál. Tedy abych to lépe definoval... člověk schopný a odhodlaný, poctivě cvičící... v momentě kdy dosáhne stavu zastavení, okamžitě se mu otevře brána k dalšímu elementu sama. Máte to všichni v sobě. Proč potřebujete někoho, aby vám dával plané naděje a četl pohádky na dobrou noc?!

http://www.oslikuv.net/skola/ot167.htm
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:57:01

Otázky a odpovědi [Zpět] - [Tisk]

Dobrý den, poslední dobou zkouším různé meditační techniky, při kterých se mi stává moc zvláštní věc. Vždy když jsem o něco bdělejší, tak se v uších ozve jemné pískání. Čím víc se cítím bdělý, tím víc se toto pískání zesiluje. Nejvíce se mi to stalo při meditační technice "srdce klidu". Ležel jsem úplně nehybně na zemi a postupně jsem začínal cítit jak mi těžkne tělo, všechno tělesné napětí pomalu pominulo a najednou jsem začal pociťovat slabé pískání v uších, to se postupně zvyšovalo až do bodu, kdy tělem nahle jakoby projel blesk, nebo něco podobného mravenčení. Byla úplna tma, oči jsem měl zavřené a přesto jakoby mi někdo svítil baterkou do očí. Dech se úplně zastavil a já se snažil tento okamžik co nejdéle uchovat, ale nešlo to. Asi úsilí bylo tou překážkou. Už nikdy se mi tento stav nepodařilo docílit, ale to pískání v uších mívám pořád. Nemůže to být jen nějaká tělesna porucha, nebo je to normální?

No vida... a to jste se toho nelekl? Většina lidí má s tím problém, protože to vypadá jako by měli umřít... nikdy se s tím nesetkali a tak překonat ten strach trvá trochu déle... Mně to šlo i opakovaně... ale jen co jsem zjistil, že už se to blíží... samo to konstatování to shodilo. takže abych se přesto dostal... nesmělo mě to vůbec vzrušovat... akorát, že to je takový adrenalinový fofr proti němuž orgasmus je nic moc... takže to chvíli trvalo a nakonec jsem našel způsob jak to překonat a spočinout v druhém stavu pohroužení. Ale nebojte samo se to zase vrátí až to nebudete čekat... zatím pracujte a jako by na to zapomeňte. Považujte to jen za záblesk budoucích zkušeností. A to bzučení je normálí... akorát že většinou mají lidi v sobě takový kravál, že ten zvuk nevnímají. Já tomu říkám zvuk frekvence vědomí.... Až pak tuhle bránu strachu překonate... rozšíří vás to na celý prostor... a to je úžasné... jen je to jako porod z malého temného a uzavřeného do nekonečného a jasného... a tak se na to musí člověk nejprve připravit než do té nejistoty ze zvědavosti skočí... než se podvolí... odpoutá a odevzdá něčemu vyššímu než si umí představit.

Beznadějný případ ***

Asi je to zvláštní, ale necítil jsem strach, spíš jsem byl plný očekávání co se bude dít dál. Bylo to přesně takové, jak říkáte "takový adrenalinový fofr". Níže jsem psal, že se dýchání zastavilo, ale nebylo to přesně tak. Spíš se zpomalilo a když to přišlo, tak se dech zastavil, cítil jsem to tak, jako, že když se teď nadechnu, tak to všechno zkazím. Snažil jsem se držet dech co nejdéle zadržený, ale dlouho to nešlo. Prostě jsem nevěděl co s dechem. Ale jinak máte pravdu, že mám trochu strach. Na jednu stranu si říkám, vždyť to přeci chci, o tohle mi jde, chci poznat to tajemství, ale jakési druhé já mi říká "nechoď tam, nevíš co tě tam čeká, třeba tě to zabije".

A tak to bude pořád, dokud se člověk neodhodlá pro zjištění toho zemřít. Projít tím lze jen tím způsobem, že si toho vůbec nebudete všímat... tedy odpoutaností od světa a tedy sebe. Jen tak když už člověku na ničem nezáleží a je mu jedno vše co se děje... pak projde tou bránou, která ho zbaví hranic a vynese ho a rozmrští ho do nekonečna. Ten fofr co popisujete je jen startování motorů... až se spustí je to jako takový proud jako by vás smetl výbuch atomovky. Ale i toto se dá s lhostejností k tomu v klidu přečkat jen zamilováním se a odevzdáním se tomu zvuku - bzučení jenž musí být nevyrušitelně na prvním místě pozornosti. Cvikem a opakováním se postupně přestane člověk bát odpoutat se a s každým dalším ponorem postupuje o krok blíž.

Zatím mám takové období kdy se co nejvíce snažím meditovat, ale pak mě "všední realita" zase vtáhne do sebe a nechám toho. Jenže pak zase zjišťuji, že mě tento život "všední reality" nějak nenaplňuje a zase se vrátím k meditaci. A takhle je to pořád. Jak na houpačce. Cítím, že se už musím rozhodnout co vlastně chci a doufám, že to rozhodnutí přijde brzy.

Většinou ta houpačka trvá tak dlouho jak dlouho něco chcete nebo na něco ještě čekáte.

Na bránu nevědomosti klepající

Tak to si zaťukejte na čelo a možná se něco otevře.

Beznadějný případ
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 21:58:32

Tazatel: Hluboký spánek je stav nevědění. Absolutno je za poznáním sebe sama a za stavem nevědí. Nerozumím tomu.

Maharadž: Začněte s tímto, narodí se dítě: toto dítě nezná samo sebe, dochází k pocitu hladu a žízně atd. Toto jsou fyzické záležitosti (věci týkající se těla), jež jsou spojeny se životem, ale uvnitř se však nevyvinulo poznání sebe sama, nebo zatím ještě nedozrálo. Po jednom či dvou letech začne dítě poznávat samo sebe, matku atd. V momentu co si dítě uvědomí samo sebe, začíná si uvědomovat vše okolo.

Před tím tu byla nevědomost, třebaže je to nevědění, nevědomost to je. Poté dítě získá poznání Já jsem: neví kým je, ale ví, že je něčím. Později začne dítě shromažďovat koncepty a představy o sobě samém, jimiž jej zásobují všichni okolo něj (rodiče, učitelé ve škole, přátelé, atd.) Na základě toho si začne vytvářet představu o sobě a o druhých.

Mysl se vyvinula. V průběhu dne dochází ke stavům hlubokého spánku a bdění. V bdělém stavu nebo ve stavu snění, jste si vědomi světa spolu s nahromaděnými koncepty a poté upadnete do hlubokého spánku. Teď, čistě technicky, můžete nazývat hluboký spánek stavem nevědění. Toto ale není ten stejný stav nevědění, za nímž se nachází Absolutno.

Vraťme se ještě jednou k narozenému dítěti. Nejprve je tu nevědomost, poté poznání sebe sama, následuje shromažďování konceptů, které vyvrcholí v setkání se s Guruem. Guru vám řekne: "Odhoďte všechny koncepty, a buďte sami sebou." Když jste, tak prostě jen buďte. To je první krok - přebývat ve vědomí, ve kterém jste, beze slov - to je čiré poznání. Když začalo dítě poznávat samo sebe, šlo tam také o poznání - ale to bylo obecné poznávání, což je stejné u všech lidských bytostí. Z čirého poznání se nyní stává duchovní poznání. Hledající, který pochopí to, co mu Guru sdělil, odhodí všechny koncepty, což je první krok, následuje spočívání a prohlubování v Já jsem, v čirém bytí.
Základem všeho je znalost Já jsem, beze slov. Po uvědomění si poznání sebe sama dochází k uvědomění si světa. Nyní, když se hledající noří do meditace, toto poznání sebe sama přechází do stavu nevědění (zapomnění sebe sama). Toto je ten nejvyšší stav v posloupnosti, kdy je tu aspekt těla, protože toto poznání sebe sama a stav nevědění jsou aspekty těla, a tělo znamená vědomí a v oblasti vědomí existují i tyto dva stavy. (poznání sebe sama a nevědění)

Absolutno transcenduje stav poznání sebe sama i stav nevědění. Proto, stav nevědění je nejvyšším stavem v duchovní posloupnosti, ale cílem je transcedence obou těchto stavů.

Tazatel: Myslel jsem si, že stav nevědění je Absolutno.

Maharadž: Poznání sebe sama a stav nevědění jsou jen vyjádřením tělesného vědomí. Když je tento potravinový nástroj, tělo, spolu s vědomím v konečné fázi transcendován - to, co zůstává, je Absolutno.

Je tu světlo, je tu tma, ale co je pozadí? Prostor. Prostor, který tu je, není světlý ani tmavý, prostě je. Na to, abyste spočívali v prostoru, musíte nejprve transcendovat světlo a tmu. Když dojdete do tohoto stavu, pozorujete vědění i nevědomí. To se nazývá přirozené samádhi, nebo sahadža samádhi.
Naposledy upravil vostalpetr dne sob 02. srp 2014 22:49:55, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » ned 27. črc 2014 22:01:42

Čím víc chcete zastavit pohyb,


aby jste dosáhli klidu,


tím neklidnější bude váš klid.
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod Jana » stř 30. črc 2014 21:05:59

A co z toho prostě couvnout ?

Jít krok zpět do sebe ?
Jana
 
Příspěvky: 1493
Registrován: pon 26. led 2009 20:46:53
Poděkoval: 978
Poděkováno: 352-krát v 226 příspěvcích

Re: Inspiruj

Příspěvekod vostalpetr » sob 02. srp 2014 22:48:41

UNIVERZÁLNÍ KLÍČ K SEBEREALIZACI - sidharameshwar maharadž

http://www.advaita.cz/upload.cs/8/85264 ... ternew.pdf

Jakmile jsou hrubé a jemné tělo vyloučeny,
nástroje mysli a intelektu se rozpadnou.

Uchazeč poté přechází do stavu kauzálního těla, což je stav zapomění.
Právě tento stav je nevědomostí lidské bytosti.

K vyhlazení samotné nevědomosti je zapotřebí získat stav znalosti Brahman.
Uchazeč se zde dopouští chyby, pokouší-li se dosáhnout stavu Brahman pomocí jemného intelektu
a té části vědomí, jež je specifickým poznáním.

Světec Šankaračarja označil tyto lidi za velké hlupáky.



Jestliže se někdo tímto způsobem snaží poznat Brahman s jemným intelekt,
rozsah jeho jemného těla bude narůstat.
Když dojde k zničení jemného těla a uchazeč přejde do kauzálního těla,
pak známkou jeho neustálení je zde úsilí znát Brahman pouze pomocí jemného intelektu.
Místo toho se vrací zpět do jemného těla s otřesem z kauzálního těla a je opět pod vlivem snů, představ a pochybností,
avšak nyní ještě větším...

((str. 39))






Třetím stupněm po dvouch předchozích je kauzální tělo, neboli nevědomost.
Je to čistě stav naprostého zapomění.
Guna tamas je kvalitou kauzálního těla, v němž není žádné myšlenky existence jak hrubého tak jemného těla.
Kauzální tělo je charakteristické tím, že zde není poznání čehokoliv.

Je to jako spánek, ale není to spánek.

.......Jestli je něco velice obtížné,
pak je to ustálení se ve stavu zapomění.
K tomu, aby jste toho dosáhli je třeba vyvinout obrovské úsilí.
Světci na to kladli mimořádný důraz.

Uchazeč má dojem, že tento stav je čirá prázdnota, a tím, že považuje tuto prázdnotu za Brahman,
není schopen ji pozorovat.
Avšak jakmile vkročí na stupen čtvrtý - tz, supra-kauzální tělo, začne se dívat na ten třetí a začne jej pozorovat...

((str.22))
Uživatelský avatar
vostalpetr
 
Příspěvky: 3844
Registrován: úte 20. led 2009 13:57:12
Poděkoval: 95
Poděkováno: 595-krát v 441 příspěvcích

Předchozí

Zpět na Výroky přímo z Vesmíru

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron