Rob Preece: Když nás přepadne emoce

Rob Preece: Když nás přepadne emoce

Příspěvekod Lída » úte 04. říj 2011 8:37:05

Rob Preece: Důvodem našeho utrpení je, že mysl reaguje na zážitky často nekontrolovatelně. Nemůžeme pokaždé změnit svět a zastavit déšť, můžeme ale změnit svoje vnitřní reakce na to, co přichází. Míra našeho utrpení je přitom přímo úměrná tomu, nakolik se smršťujeme a uzavíráme. Ztrácíme vztah k přirozenému prostoru, který je v naší realitě přítomný.

Sám u sebe tuto reakci pozoruji, když z poměrně prosté situace udělám svým smrštěním a napětím drama. Vzpomínám si, jak to bylo, když jsem u nás doma obkládal kuchyň. Naplánoval jsem si, že to provedu určitým konkrétním způsobem, a měl jsem pocit, že všechno jde tak, jak jsem doufal. Neměli jsme ale dost dlaždic, abychom práci dokončili podle původního plánu, a tak mi navrhli udělat to jinak. Začal jsem cítit, že se smršťuji. Prakticky by to znamenalo polovinu dlaždic v jedné části kuchyně zase sundat a dokončit s nimi jinou část. Cítil jsem, že se postupně uzavírám do úzkého, obranného místa, úplně odříznutého a nehybného. Začal jsem mít pocit, že mě tlačí do něčeho, co je pro mě absolutně nepřijatelné. Nebylo kam se pohnout a byl jsem před výbuchem. Během pár minut jsem se tak z otevřenosti vůči prostoru, s níž jsem pracoval, dostal do pekla kontrakce, které jsem si sám vytvořil.

Když mě něco ohrožuje, zažívám vnitřní stah kolem pocitu "já". Je to hmatatelná, skoro fyzická kontrakce, která způsobuje silné emoční napětí v mé hrudi. Odtud, dřív než to dokážu ovlivnit, můžu reagovat vztekem a agresí na svou obranu. Anebo se můžu cítit zraněný a uražený a stáhnu se dovnitř, abych tam našel klid a bezpečí. Ve všech těch projevech cítím jasně svoje lpění na pocitu "já". Nejdřív se zdá, že ten pocit "já" a jeho obranné reakce se vztahují k nějaké určité části mě samého, která je pevná a musí se bránit. Jen když se podívám hlouběji, všimnu si, že tyhle reakce plynou z lpění na něčem, co ve skutečnosti není podstatné, a vykreslují obraz světa, který není skutečný. Ačkoliv můžu mít pocit, že jsem zraňovaný, zastrašovaný nebo odmítaný, podívám-li se hlouběji na tohle reaktivní "já", vidím, že není pevné, věčné ani skutečné. Neexistuje solidní základ jeho existence. V mém těle, v pocitech, v mysli ani ve vjemech se nenachází jako něco jsoucího.

Emocionální proces je skutečný až dost, ale "já", na kterém lpím, je jako emocemi nafouknutá bublina, která při bližším pohledu praskne. Když praskne, pocit staženého povrchového napětí, který ji udržoval pohromadě, se začne uvolňovat. Začne se obnovovat kvalita vnitřního prostoru, který není napjatý a stažený.

Rozpoznání nepřítomnosti pevného "já" a následné uvolnění stahu kolem něj neznamená, že bychom vůbec neměli ego. Je ale důležité rozlišovat mezi normálním, funkčním egem, které představuje ohnisko našeho vztahu se světem, a tímto emočně nabitým, fixním pocitem ega.
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 11 návštevníků

cron