Rob Preece: Výzva života

Rob Preece: Výzva života

Příspěvekod Lída » čtv 15. pro 2011 10:08:35

"Život je krásné, ale křehké mysterium. Od okamžiku početí nás svírá v čelistech Jama, král smrti, jak to zobrazují tibetské malby na Kole života. Nejzázračnější na tom možná je, že někteří z nás vůbec přežijí a jsou schopni se do života zapojit. V děloze totiž není velká pravděpodobnost, že plod dobu těhotenství přečká. Instinktivní křik novorozeněte je pak projevem mocného pudu k životu. Kolem desátého roku věku bývá tato výzva k přežití již silně opomíjenou skutečností a v dospělosti vyvineme sofistikované strategie a modely, jak se vyrovnat s životními nejistotami a nepředvídatelností. Tyto strategie formují naši osobnost, mnohdy však omezujícím a rigidním způsobem.

Během posilování naší osobnosti a ega může docházet k omezování jejich flexibility a naše přizpůsobivost klesá. Kdysi přirozené mechanismy adaptace, růstu a přežití se mohou změnit v omezení, která ve skutečnosti zesilují naše utrpení. Život nás tedy staví před další výzvu. Jsme připraveni a ochotni probudit se, uvolnit, otevřít své vlastní pomíjivé a iluzorní podstatě? Dovolíme si změnu? Pokud to neuděláme dobrovolně, životní okolnosti si nevyhnutelně vyžádají, abychom čelili sami sobě, svlékli kůži omezujících sebepojetí a objevili svou pravou podstatu. Někteří přijmou tuto výzvu, toto volání, zatímco jiní se rozhodnou odmítnout.

Může být složité představit si vnitřní boj odehrávající se v mladém muži, jenž je uvězněn v dusivém luxusu a zoufale touží osvobodit se a hledat pravdu. Siddhártha, syn bohatého nepálského krále, byl hýčkán v podmínkách, jež byly určeny zejména k tomu, aby mu zabránily vidět svět venku. Jeho otec se obával stezky, po níž by se jeho syn mohl vydat, kdyby v něm takový sklon vyvstal. V čase Siddhárthova narození bylo totiž proneseno proroctví, že se stane buď velkým králem, anebo se království zřekne, bude následovat stezku žebravých mnichů a stane se plně probuzeným, buddhou. Aby předešel druhé možnosti, vytvořil král podmínky, které Siddhárthu uzavíraly ve světě, jenž byl fakticky vězením. Časem se tyto okolnosti ukázaly jako nesnesitelné. Siddhártha se začal tajně vydávat za hranice svého výběhu, aby toho víc zjistil o světě venku. To jen prohloubilo jeho frustraci a zklamání z falešného světa, který obýval.

Můžeme si jen představovat muka, jež musel Siddhártha podstoupit, než zareagoval na sílící volání z nitra. Myslím, že opustit otce, ženu a dítě pro něj bylo nesmírně těžké, ale byl puzen k tomu, aby to udělal. Protože věděl, že by nikdy nezískal souhlas svého otce, musel Siddhártha Gautama, budoucí Buddha Šákjamuni, odejít za noční tmy s vědomím, že se pravděpodobně nikdy nevrátí.

Málokdo je předurčen stát se vládcem bohatého království, nicméně je pro nás běžné zjistit, že jsme se ocitli v rozporu s okolnostmi, v nichž se nacházíme. Jako psychoterapeut se často setkávám s lidmi, kteří se trápí a jsou v depresi, protože mají pocit, že jejich život postrádá smysl a směr. Bývají to velmi schopní a úspěšní lidé, kteří toho po materiální stránce v životě hodně dosáhli. Dospívají však posléze k pocitu, že jsou lapeni světem, který pro sebe vytvořili — tvrdě pracují, ale nikam nesměřují.

Neměli bychom sílící puzení osvobodit se chápat jako únik. Může nás to svádět k cynickému názoru, že Siddhártha jako mnoho jiných mladíků neunesl rodičovskou zodpovědnost a prostě utekl. Opravdu jsem se setkal s řadou klientů s tendencí k takovým únikům. Vnitřní výzva ke změně se však ozývá zejména v lidech, kteří tvrdě pracují. Možná ale svou pozornost úzkoprse omezovali např. na udržování vztahu, výchovu dětí či kariérní postup. Na druhou stranu zde najdeme lidi, kteří náhle procitnou k vědomí, že se dosud životem jen bezcílně potulovali.

Výzva k probuzení a změně se objevuje v různých podobách a může přijít takřka v každém věku. Možná nejnápadnější součástí jakékoli výzvy je hluboký pocit neuspokojení — rostoucí uvědomění toho, co Buddha nazval pravda o utrpení. Buddhův náhled na utrpení není žádná zjednodušující zmínka o bolesti a nepohodlí. Utrpení (v sanskrtu dukkha) se vztahuje zejména k rozpoznání zásadní neuspokojivosti a marnosti toho, co zažíváme. Můžeme věnovat čas a úsilí záležitostem, které se zprvu zdají smysluplné, ale v jisté fázi nutně začneme mít pocit, že jsou plané a neuspokojivé. Můžeme se náhle zastavit a ptát se, proč se o ně vůbec staráme. Seznam možných odpovědí je nekonečný — peníze, status, sebeúcta, pověst, jistota, materiální úspěch, sebeobraz, sebehodnota, uznání, čest. Život může trvat na tom, abychom na sebe pohlédli a přiznali si omezení a hranice, jež jsme sami vytvořili.

Já jsem tuto první výzvu, která postupně změnila můj život, obdržel kolem devatenáctého či dvacátého roku. Školu jsem opustil v šestnácti a poté jsem byl několik let učněm oboru elektronika v jednom britském „novém městě“ v Sussexu. Byl jsem hluboce znechucený a zklamaný továrním prostředím, v němž jsem pracoval. Rutinní práce stovek lidí pracujících od brzkého rána u výrobních linek mi začala připadat ubíjející a nesmyslná. Jako adolescent jsem svou tehdejší vnitřní nouzi vyjadřoval ve formě básnických monologů, z nichž některé mi při zpětném pohledu připadaly trapně naivní, zatímco jiné byly překvapivě hluboké. Každopádně předznamenávaly zjištění, že život továrního dělníka není nic pro mě. Připadal mi depresivní a odpudivý.

Můj tehdejší učitel byl překvapivě všímavý a měl významný vliv na výzvu, jež se ve mně probouzela. Viděl můj vnitřní boj se světem, v němž jsem se nacházel, a postupně rozšiřoval mé obzory tak, abych zahlédl možnosti, jež jsem do té doby neviděl. Omezený pohled na život, v němž jsem byl vychován a veden, se v už tak raném věku začal rozpadat a otevíral mi nové možnosti. Došlo mi, že musím pryč. Ukončil jsem po čtyřech letech učení a šel na universitu, což nebylo v mé rodině obvyklé. Tam jsem našel odpověď na své niterné hledání v podobě jungovské psychologie a buddhismu.

Zatímco v mém případě se výzva objevila v relativně raném věku, mnohým se tak děje v pozdějších fázích života, kdy už mají za sebou mnohaletou cestu určitým směrem. Typickým příkladem může být zkušenost mého klienta, který pracoval jako účetní a zvenčí se jevil jako solidně usazený rodinný typ s manželkou a dvěma dětmi. Zjištění, že jeho manželka má několikaletý mimomanželský vztah, mu způsobilo ničivý otřes, prohloubený jejím prohlášením, že chce být se „skutečným mužem“. To ho donutilo prozkoumat podmínky, jimiž se obklopil, zahrnující jisté, ale nenáročné zaměstnání zvolené
v souladu s přáním jeho rodičů. Za manželku měl cílevědomou, na kariéru orientovanou ženu, jejíž příjem tvořil větší část rodinného rozpočtu, zatímco on se staral o děti.

V souvislosti s odhalením manželčiny nevěry začal procitat do života, který pro sebe stvořil – odříznutého od citů, zabezpečeného a postrádajícího jakýkoli reálný prožitek mužské identity. Začal si bezprostředně uvědomovat svůj pocit nenaplnění a svůj nezájem o to, co dělal. Cítil se bezmocný a jako by byl nikdy doopravdy nevstoupil do svého života. Bolestná výzva k probuzení jej otevřela emočnímu životu a zjištění, že aby měl jeho život a vztahy opravdový smysl, musí se pustit do sebepoznání. Začal chápat, že zůstal hluboko vězet v nevědomé potřebě ochranného mateřského bezpečí a unikal tak před aktivním a vášnivým životem.

Dalším příkladem je příběh klientky, která setrvávala v dusivém a potenciálně destruktivním vztahu, protože se bála změny. Kombinace chronického nedostatku sebeúcty, hlubokého smyslu pro zodpovědnost a strachu z osvobození ji udržovala v nehybnosti. Postupně onemocněla, což ji donutilo si uvědomit, nakolik vytěsňuje svou schopnost být k sobě upřímná. Nakonec pro ni konflikt mezi tím, jaká by mohla být, a tím, jakou se nutila být, začal být tak bolestný, že se pustila do potřebných změn. Pak našla odvahu opustit svého partnera.

Výzva mnohdy přichází proto, že jsme si bezděčně vykopali jámu, která stále nezdravěji omezuje a dusí náš niterný potenciál. A tak se vnitřní podnět ke změně stává v určitém okamžiku nevyhnutelným. Je to projev našeho hlubinného pudu uzdravit se a scelit.

Vnitřní hlas nás staví před nutnost změny. Někdy je zprostředkována vnějšími okolnostmi, jako je nemoc anebo ztráta zaměstnání či partnera, ale může vyplynout i z něčeho méně konkrétního. Život může znehybnět a ztratit smysl anebo můžeme pociťovat hluboký nesoulad mezi svými niternými potřebami a vnějšími podmínkami, jež nás obklopují.

Když lidé mluví o nutnosti změny, často se zdá, že tu působí impuls, jemuž nelze odolat. Jako by byli do svého života puzeni větší silou, než mají oni sami. Jung v této souvislosti mluví o síle bytostného Já, niterného archetypu celosti, která náš život rozvíjí. Důsledky nemusí být nicméně vždy příjemné. Vnitřní puzení k celistvosti může vytvořit takřka nesnesitelný tlak, jehož cílem je probourat se ze stávající situace do nového způsobu bytí. Mnohdy se tak uspíší zážitek zhroucení.

Pro mne bylo konečným impulsem povolávajícím mne na stezku, po níž jsem měl kráčet, období intenzivního utrpení doprovázené sílícím poznáním, že se musím vydat na cestu. Musel jsem opustit známé prostředí a sám se vydat do světa. Během studia na universitě jsem vstoupil na stezku, jež mne postupně vedla kolem světa, až jsem dorazil do Nepálu, kde jsem se o několik měsíců později ocitl u nohou tibetského lamy předávajícího instrukce k buddhistickým meditačním praxím. Měl jsem hluboký pocit, že jsem dorazil domů.

V knize Man and His Symbols (Člověk a jeho symboly) píše Jung o cestě jako o ústředním motivu individuačního procesu. Cesta, jež se objevuje jako odpověď na výzvu, nemusí znamenat cestování ve fyzickém smyslu — cestovat musíme v nitru. Každopádně tato cesta vyžaduje, abychom se začali ptát po nevědomých předpokladech, na nichž jsme založili svůj život. Opustit domov a navštívit cizí země je jedna z možností, jak otřást svými předsudky. Setkávání s jinými kulturami nám pomáhá získat odstup od sociální a kulturní podmíněnosti, v níž jsme byli uvězněni. Pokud reálně nikam necestujeme, můžeme tento odstup stejně dobře získat skrze proces sebezkoumání, např. v terapii. V každém případě je klíčové, abychom si dovolili osvobodit se od známého a vstoupit do říše nejistoty, kde nemusíme udržovat sebeobraz, na němž jsme dříve lpěli. Můžeme to udělat dobrovolně a vědomě, anebo nás do toho uvrhnou okolnosti, jako např. nemoc nebo smrt blízké osoby.

Abychom se měnili a rostli, musíme být flexibilní, a ne statičtí a zkostnatělí. Pak můžeme měnit tvar podle potřeby. Potřebujeme také, aby nám ostatní změnu dovolili. V naukách o bódhisattvovském způsobu života jsou občas zmínky o tom, že může vyvstat nutnost změnit místo pobytu, pokud naše setrvávání na jednom místě způsobí, že nás ostatní začnou vnímat rigidním způsobem. Pokud k tomu dojde, požadavky, očekávání a názory jiných mohou změnu silně ztěžovat. V terapii často od klientů slýchám, že se začínají měnit, a jejich přátelům či rodinám se to nelíbí.

Výzva vydat se na cestu, ať už v nitru anebo navenek, je součástí volání po osvobození se z omezení psychického prostředí, jež nás brzdí všemi možnými předsudky a očekáváními. Z toho plynoucí pocit uvěznění vyvolává z hloubi nitra cosi, co vyžaduje, abychom rozbili, strhli či narušili pevné základy své reality a umožnili tak další růst. Tato niterná síla je přirozeným projevem našeho potenciálu být zdraví. Připomíná mi to mou návštěvu barmského Rangúnu v roce 1973. Nacházely se tam zbytky pověstných viktoriánských budov, které tam Britové zanechali. Nezvyklé však bylo, že stromy, popínavé rostliny a liány už v tu dobu prorůstaly chodníky, zdmi a stropy a hledaly si cestu vrstvami cihel a zdiva. Příroda se svou neodolatelnou silou zabírala město zpět do své moci.

Nasloucháme-li hlasu promlouvajícímu z hlubin nitra, můžeme začít důvěřovat procesu, který nás dovede ke zdraví a celistvosti, k individuaci. Pokud tak nečiníme, následky mohou být hrozné. V našich životech jsou období, kdy výzva přichází. Pokud na ni nedokážeme reagovat, bráníme změnám, ucpáváme skuliny a snažíme se udržet dosavadní stav věcí, výzva se vrátí později. V tom případě bývá důraznější, dramatičtější a ničivější. Okolnosti nebývají v takových obdobích tak snadno řešitelné. Příroda může podpořit své úsilí zaujmout naši pozornost například dlouhodobou tělesnou nemocí. Typickým případem bývá srdeční příhoda ve středním věku.

Výzva nemusí přicházet nutně prostřednictvím utrpení, ale často to tak bývá. V pohádkách bývá obvykle doma nouze. Král je starý a nemocný, země neplodná a v království jsou potíže. Nejmladší syn, který má nejmenší vážnost, je obvykle tím, kdo je povolán, aby nemoc uzdravil. Možnost uzdravení je obvykle spjata se zjištěním, že království může být obnoveno pouze nalezením posvátné perly, zázračného elixíru či vzácného ohnivého ptáka. Tento symbolismus je znovu a znovu rozebírán v jungovské literatuře.

Král představuje ego uprostřed svého stále méně zdravého světa. Ego se musí rozvíjet, postupně se pozdvihnout ze svých počátků ve světě primitivních, instinktivních potřeb a dorůst k zaujetí vědomějšího a zdravějšího vztahu k životu. Je to riskantní cesta – cesta probouzení a rozšiřování vědomí. Výzva nás nutí čelit zranění, jež se nevyhnutelně objevuje v procesu další inkarnace do této materiální existence. Z dřívějších životů jsme si možná přinesli rány, z nichž některé se v prvních chvílích tohoto života znovu otevřely. Barbara Somersová, s níž jsem se učil psychoterapii, říká, že mnozí z nás jsou jako květiny vyrostlé v drsné, chudé, kamenité hlíně, poničené, pokroucené a nezdravé, jež však přesto dokázaly vykvést. Podobně jako tyto květiny jsme i my, než jsme dosáhli dospělosti, mohli být poničeni v rozsahu, jaký sami sotva můžeme nahlédnout. Cesta začíná v okamžiku, kdy si začínáme uvědomovat svá zranění a pomalu kráčet k uzdravení.

Jedna z nejběžnějších odpovědí na výzvu k ozdravení našeho vztahu k sobě samým je hledání takzvané spirituality. Zdá se, že jde o svého druhu instinkt, který je součástí naší lidské přirozenosti. Pro Junga je bytostné Já skutečným jádrem bytí, které ač nevědomé, nás zneklidňuje hluboce prožívanou touhou po celistvosti. Buddhova pravda o zániku utrpení může být nahlížena jako archetypická, primární znalost buddhovské podstaty, kterou jsme každý v sobě uzavřeli „jako drahokam zakopaný pod domem“. Tato pradávná vzpomínka se může přenášet nespočetnými životy a generacemi. Když přijde výzva, něco se v nás pohne a tato vzpomínka a touha po jejím obnovení se v nás probudí. Instinktivně jsme přitahováni zkušenostmi, jež nám nabídnou řešení naší životní nouze. Mnozí z nás se dají na „duchovní cestu“, jak jsme si ji zvykli nazývat. Zda to skutečně vyléčí naši nouzi, to se teprve ukáže."


Z knihy Rob Preece: Moudrost nedokonalosti
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
jamajsky.drap

Re: Rob Preece: Výzva života

Příspěvekod Vyc » sob 17. pro 2011 0:25:01

jj, zkusim přidat osobní pohled:
de o změnu - která má bavit
vývoj - pokud by to bylo snadné, nečinilo by to takovou radost
i radosti se postupně učíme.

Vše je v ciklech , vlnění, opakování, spirála, změna, překlápějící se dualita
Změna - nás baví - je životem

ženeme? se za čímsi novým, chceme cítit a tak se tomu učíme

No holt kmitáme - hrajeme si jak kdo umí.
Ciklus můžeme vidět i v pojetí času - když jsme v přítomnosti a vzpomínkou si odskočíme do minulosti a zpět, úvahou do budoucnosti a zpět, tedy do minulosti, do budoucnosti a né jen od minulosti k budoucnosti.
Vše je relativní - pro jednoho bolest u druhého je štěstím - holt každý sme jiný.
vše je krásně paradoxní - nic = vše a vše splývá v nic.
př.:rozklad "ne-viděného" světla pomocí hranolu na duhu barev.
málo pokory mam - to zvládnůt je nejspíš moje výzva
Uživatelský avatar
Vyc
 
Příspěvky: 69
Registrován: čtv 20. říj 2011 18:23:43
Poděkoval: 4
Poděkováno: 2-krát v 2 příspěvcích


Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 17 návštevníků

cron