Rob Preece: Léčení hluboko zakořeněných zranění

Rob Preece: Léčení hluboko zakořeněných zranění

Příspěvekod Lída » sob 11. čer 2011 7:35:08

Ukázky z knihy Moudrost nedokonalosti:


"Moudrost nedokonalosti představuje příkladnou rovnováhu mezi závazkem k buddhistické praxi a porozuměním hlubinným skutečnostem naší psychiky. Kniha je určena každému, kdo chce pochopit, proč stále sabotuje to, co má nejraději".

Stephen Batchelor



Buddhovo učení o čtyřech vznešených pravdách je nádherným vzorem pro léčení a transformaci, jehož prostota kontrastuje s jeho hloubkou. Výzvu obsaženou v první vznešené pravdě, pravdě o utrpení, můžeme rozpoznat, když bolest, jež je v našich zážitcích podprahově přítomná vystoupí napovrch. Druhá vznešená pravda, pravda o příčině utrpení nás vede k tomu, abychom upřímně a otevřeně čelili skrytému faktu, že jsme utrpěli zranění, které se v našem životě znovu a znovu ozývá. Třetí vznešená pravda nás vede u uvědomění, že existuje jiná možnost. Pravda o zániku utrpení nám poskytuje vizi našich možností, hraje na optimistickou strunu a říká nám, že můžeme dosáhnout celistvosti, pokud se ji rozhodneme hledat. Nacházíme-li se právě v období krize, může nám takové zjištění přinést vítanou úlevu. Kdybychom byli nemocní, asi by pro nás bylo jednou z nejtěžších věcí v život přijmout informaci, že na naši nemoc není léku. Pravda o zániku utrpení může poskytnout náhled a sebedůvěru ohledně toho, že máme potenciál dosáhnout celistvosti.

Další podstatná myšlenka, kterou pravda o zániku utrpení vyjadřuje, je rozpoznání naší zásadní lidské hodnoty. Z terapeutického hlediska je nedostatek sebehodnotí jedním z nejzákeřnějších aspektů našich potíží, jež se v psychoterapii objevují. Výchova v židovsko-křesťanské kultuře, která má tendenci zdůrazňovat padlou a hříšnou podstatu lidství, tento nedostatek vnitřní hodnoty ještě prohlubuje. Plodí tak svým způsobem bezútěšný a depresivní pohled na lidskou přirozenost jako bytostně špatnou. Vykoupit se můžeme pouze úporným bojem proti své temné straně a zapuzením své špatnosti. Následné zjištění, že spása je možná jen skrze nezištnou oběť spasitele, rovněž příliš neprohlubuje náš pocit zplnomocnění či ocenění naší lidské hodnoty. Vyrůstání v kultuře, jejíž duchovní kořeny jsou pevně spjaty s těmito hodnotami, může mít silně ničivý vliv na sebecit. Je tedy zásadně nutné obnovit svůj pocit vnitřní hodnoty, abychom se mohli změnit.

V tibetskému buddhismu je jedním z hlavních aspektů náhledu na zásadní hodnot lidství úvaha o ceně lidského života či „vzácném lidském zrození“. Tradičně je tato vzácnost chápána jak ve smyslu cennosti, tak potenciální svobody. Hodnota spočívá ve vědění, že náš přirozený potenciál je výjimečný. Ke škodě mnoha z nás nám však život plný stresu, materialistické předsudky a vzdělání, jehož se nám dostává, zřídka dopřejí dostatek svobody, abychom porozuměli své přirozené postatě. Proto je přítomnost Buddhy a jeho nauk v našem čase tak důležitá. Prostřednictvím výjimečných bytostí vyznačujících se tak hlubokým vhledem můžeme zahlédnout potenciál, který je skryt v naší běžně rozptýlené, neurotické a věčně zaneprázdněné mysli.

Začneme-li zkoumat přirozenost mysli, nevyhnutelně narazíme na divoké, nekontrolovatelné aspekty své normální, trochu přeplněné, návyky prostoupené mysli. Pouze s pomocí obratné praxe a vedení si můžeme začít uvědomovat, že mysl obsahuje podpovrchový proud jasnosti a světelnosti, který je zcela jiného řádu. Otevřít či probudit tuto přirozenou jasnost znamená rozvinout základnu svého bytí do stavu, který je prost většiny emočních a psychických narušení plynoucích z naší smrštěné, nefunkční identity. Tento stav „buddhovské podstaty“ či probuzený potenciál je zřejmě to nejdůležitější, co musíme na počátku své cesty objevit...

Zdá se, že naše západní pojetí spirituality ve skutečnosti utváří naše očekávání toho, co budeme zažívat. Náš koncept spirituality jako čehosi mírumilovného, světlého a transcendentního spolu s představami zbožnosti, čistoty a svatosti hluboce ovlivňuje naše zaměření. Historicky zapříčinil oddělení spirituality od těla, sexuality a pozemského, světského života. Pojem spásy a přítomnost všemohoucí autority v monoteistických věroukách může také přispívat k nedostatku osobní zodpovědnosti za emoční a psychickou sebetransformaci. Spiritualita pak může být jak neukotvená ve své snaze o překročení každodennosti, tak do jisté míry infantilní ve smyslu přenášení zodpovědnosti na vyšší moc.

Většina lidí se zapojuje do nějaké formy duchovního života, protože hledá řešení svých životních problémů a hlubší smysl. Monoteistická náboženství se od neteistických náboženství, jako je buddhismus, liší v náhledu na cestu ke spáse a její zdroj. V buddhismu existuje pojem osvobození se od utrpení, ale ne ve smyslu úniku před běžným životem. Nirvána jako stav prostý utrpení není nebeskou dimenzí odlišnou od normálního života, jak si někteří myslí. Osvobození přichází skrze vhled do přirozené podstaty života, ne skrz odmítání jeho reality. Je to zásadní změna v pohledu na svět, nikoli únik před ním. V tomto pohledu je málo prostoru pro odmítání čehokoli, co je součástí naší fyzické či emoční zkušenosti.

Když jsem se setkal s buddhistickou psychologií, přirozeně jsem usoudil, že její praxe a techniky mi mohou pomoci uzdravit životní problémy. Tento úsudek je však platný pouze tehdy, jestliže se nemýlíme ohledně toho, co je skutečným kořenem našich potíží.

Je přirozené vstoupit na duchovní stezku, jestliže hledáme smysl a hlubší porozumění zásadním životním otázkám. Tato potřeba je jako instinkt, který musí být uspokojen. Hledání něčeho nadosobního či božského nám může poskytnout pocit důvěry, optimismu a bezpečí jako základ našeho života. Může nám to pomoci být si jistější v tom, kdo jsme, ale vždy to tak být nemusí. V mém životě se buddhistické nauky dotkly hluboko zakořeněné duchovní touhy, a přesto ne vždy vyřešily reálné konflikty, které měly co dělat více se zásadními zraněními mého ega než s mým duchovním životem. Začal jsem si uvědomovat, že hledat tzv. duchovní řešení svých problémů nestačí - bylo nutné se zaměřit na svou běžnou funkční světskou identitu. Zejména jsem se musel zabývat problémy ovlivňujícími můj vztah k ženám.

Na základě vlastní zkušenosti vím, že pokud tyto problémy neodkryjeme, riskujeme, že rozprostřeme plášť spirituality nad hluboko pohřbenými emočními zraněními z dětství, která jen tak jednoduše nezmizí. Spiritualita nás pak může vést k faktickému odříznutí se od emočních problémů, jejich potlačení a dokonce prohlubování prostřednictvím toho, co Welwood nazývá „duchovní bypassing“. Pokud jsme pohřbili část sebe samých, kterou jsme považovali za nepřijatelnou a špatnou kvůli její emoční podstatě, naše duchovnost může jitřit pocity bezcennosti a „hříšnosti“ a vlastně nás dále zraňovat.

Místo léčení hluboko zakořeněných zranění naše víra způsobuje jejich potlačování a posilování. V prvních letech následování buddhismu jsem se velice snažil naplňovat kolektivní očekávání ohledně toho, jak bych se měl chovat, abych byl užitečný, přijímaný praktikující. Stal jsem se dobrým, mírumilovným, pěkně hovořícím, potlačeným, puritánským buddhistou. Naneštěstí to vytvořilo jen mírumilovný povrch, který pohřbil mnoho emočního neklidu, o němž jsem věřil, že musí být zkrocen.

Když se věci takto vyvinou, je velmi pravděpodobné, že se naše spiritualita stane jen dalším projevem naší individuální patologie. Aniž bychom si toho byli vědomi, můžeme překrucovat duchovní hodnoty. Zříkání se se může stát další obdobou odmítání a popírání, soucit se může stát nezdravou, neopodstatněnou sentimentalitou.

Naše touha pomáhat druhým může plynout z „nutkavé péče“ anebo z tendence k sebeobětování, protože se cítíme bezcenní. Buddhistická idea prázdnoty může být rovněž falšována touhou psychicky mizet či splývat a ztrácet hranice ega. Prázdnota však v buddhistickém smyslu neznamená chabou identitu, beztvarou neurčitost a absenci hranic. Má vlastní verze tohoto nesprávného náhledu spočívala ve snaze žít ideál čistoty a zbožnosti, dokud jsem nedospěl k zjištění, že jde o formu vytěsňování, které se nakonec nedalo snášet.

Centrálním tématem buddhistické praxe je hledání řešení našich zásadních zranění. Uzdravení těchto emočních narušení je opravdu cílem této praxe. Pokud si ale přejeme tyto problémy řešit, musíme k sobě být otevření a upřímní ohledně toho, že v nás jsou přítomny. Jedině pak nám nějaká duchovní praxe může poskytnout to, co potřebujeme.

Cílem buddhistické praxe není spirituální transcendence, která by nás oddělila od utrpení. Není jím ani hledání spásy ve formě nějakého vnějšího božstva, které by nás zachránilo z obtíží. Jak jednou řekl jeden z mých učitelů Lama Thubten Yeshe: „Buddhismus je velice praktický: musíte jen rozpoznat, že příčinou vašeho utrpení je vaše mysl. Pokud ji změníte, můžete dosáhnout osvobození.“ Tato zpráva je velmi jasná, i když v žádném případě není snadné ji následovat. Abychom tak mohli učinit, musíme si začít uvědomovat, kde jsme psychicky zraněni...

Buddhistická psychologie klade důraz především na kultivaci vědomí schopného si okamžitě uvědomovat reakce mysli na jakoukoli zkušenost, jež se právě objevuje. Západní psychologie osvětluje zejména podstatu vzorců emočního reagování a zraňování, které naše reakce formují. Společně mohu tyto dva přístupy poskytnout vhled do příčiny utrpení, zejména ve vztahu k podstatě a zraněním ega. Zatímco buddhistická praxe nevěnuje příliš pozornosti historickému vývoji individuální patologie, její postoj k uzdravování se opírá o přímý vhled do podstaty zážitku, když se objevuje. Západní psychologie si velice všímá vývoje a narušení našeho sebecitu. Psychoterapie se proto může mnoho naučit z buddhistického zdůrazňování kultivace okamžitého uvědomování si aktuální zkušenosti, stejně jako může buddhistická psychologie čerpat z detailnějšího a osobnějšího porozumění psychologickému vývoji ega a jeho zranění.
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 17 návštevníků

cron