Richard Lang

Richard Lang

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:30:33

Richard Lang

Obrázek

anglický duchovní učitel, psychoterapeut, učitel tchaj-čhi a Tance pěti rytnů, autor několika knih (v ČR vyšla loni v prosinci kniha Bezhlavá cesta viz http://www.maitrea.cz/nakladatelstvi/bezhlava-cesta ), CD a DVD, poznal podstatu sebe sama, v 17ti letech.

Stalo se to při účasti seminářů , které vedl Douglas Harding, který se posléze stal jeho blízkým přítelem. Účinnost a jednoduchost experimentů tzv. Bezhlavé cesty (The Headless Way) vedoucí k poznání, kdo skutečně jsme, na něj zapůsobila natolik, že svůj život zasvětil předávání této metody široké veřejnosti po celém světě.

Bývá občas k zastižení i v ČR, konkrétně v Praze, v centru Maitrei, kam přijíždí na pozvání Joshiho vést semináře viz: http://www.maitrea.cz/bezhlava-cesta

Jeho vlastními slovy:

Žijete příliš ve své hlavě? Osvoboďte se od ní! Dotkněte se základního!

Tvá nejvnitřnější podstata je bezmezná a nekonečná, je zdrojem všeho.

Je to také základním poselstvím všech velkých mystiků: tvým pravým Já je Bůh, Zdroj, Milovaný.

Ale nemusíš tomu jen věřit, protože na tomto semináři budeš procházet několika experimenty (cvičeními), které prakticky ověří, zda je to skutečně pravda. Doslova uvidíš, že nejsi pouze svou vnější lidskou identitou, ale že jsi také “To, ve kterém se celý svět objevuje a mizí”. Jakmile jednou spatříš, kdo skutečně jsi, budeš schopna/schopen to vidět znovu kdekoliv a kdykoliv.

Když žijeme ve své hlavě oddělujeme od ostatních, narodili jsme se a jednou zemřeme, máme dané určité hranice, které nás limitují, jsme jako by zamčení v těchto maličkostech. Samozřejmě potřebujeme hlavu pro život v okolním světě, ale jestli to je všechno, čím jsme, tak to je dost omezující. Během dorůstání jsme se naučili přemýšlet o sobě zvnějšku, z pohledu, jak vypadáme pro okolní svět, a stali jsme se „osobou“ za obličejem. Když ale objevím, že sám pro sebe, ve své soukromé identitě nemám žádnou hlavu, najednou tím přijmu, že pro okolní svět jsem někdo, například Richard. Ale soukromě, hluboko uvnitř sebe jsem otevřený prostor pro vás a pro celý svět.

Být soukromě, uvnitř sebe nekonečným prostorem pro všechno znamená, že jsem nesmírně bohatý. Jsem vším, celým světem, všechno vzniká uvnitř mě. Je to spojení se svým vnitřním zdrojem, na který se mohu spolehnout. A to je nádherné tajemství, ne? Protože pro všechny kolem jsem obyčejný člověk, jako každý jiný. Kdokoliv se na nás podívá, vidí náš obličej, ale nemůže vidět to, co je uvnitř nás.

Toto tajemství ale má uvnitř sebe každý! A být si tohoto pokladu vědom je skutečné požehnání.“

reportáž a fotky ze semináře Bezhlavé cesty s Richardem Langem jsou zde
http://www.kaduceus.cz/online/poznani/4 ... langa.aspx
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:34:13

MOJE OSOBNÍ IDENTITA

Obrázek

Pohled dovnitř

Co jsem „já"? To záleží na vzdálenosti, ze které jsem pozorován..
Pro pozorovatele dívajícího se na mne z několika metrů jsem lidský tvor.

Obrázek

Z tohoto pohledu jsem jednou osobou z asi šesti a půl miliardy jiných na této planetě. Byl jsem počat v matčině lůně, vyvíjel se z oplodněného vajíčka skrz rybovité a plazivé formy do lidských embryí (evoluční cesta života) a pak se narodil jako lidské mládě. Postupně jsem přijal umění a dovednosti lidí, učil jsem se smát, lézt, chodit a mluvit. Jako dospělý člověk dále pokračuji v rozvíjení a provádění řady činností a povinností. Jestliže budu žít dlouho, pak můj pracovní život bude následován aktivním důchodem s jeho částečným ubýváním povinností a sil, pak druhým dětstvím, druhými dětskými léty a nakonec přijde smrt.

Pohled ven

Co jsem z mého vlastního pohledu? Ve svém středu nejsem osobou. Jsem vědomým prostorem. Pro co jsem prostor? Podívejme se společně...

Jsem prostorem (kapacitou) pro vše ostatní...

Obrázek

... při pohledu z mého středu do blízké vzdálenosti jsem prostorem pro mé (bezhlavé) tělo ...

... pro mou tvář v zrcadle ...

Obrázek

... a také pro ostatní lidi ...

... V tomto rozpětí, v této vzdálenosti se dívám ven do mé lidské úrovně (zóny).

Obrázek
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:37:27

Výměna tváří

Když se setkám s přítelkyní, vidím její tvář zde v mé "ne-tváři". Vidím její lidskou tvář zde v mém prázdném (ne-člověčím) středu ...

Obrázek

a ona vidí mou lidskou tvář tam v jejím prázdném (ne-člověčím) středu – vyměnili jsme si tváře. Já mám (obsahuji) její tvář, ona má mou tvář.

Obrázek

Já jsem jí a ona je mnou.

Obrázek

Jinými slovy: v tomto schématu vyšší kruh představuje mojí přítelkyni a nižší kruh mne. Bílá postava zobrazuje, jak vypadám z několika metrů. Moje lidská podoba není „uvnitř" mne, ale projevuje se ve středu vnímání kruhu mé přítelkyně. V jejím prostoru nalézá ona mou tvář. Zatímco v mém středu (vnímání) kde jsem já, nalézám já její tvář. Já jsem prostorem pro ní, a ona je prostorem pro mne – vzájemně si vyměňujeme své tváře.

Odraz a vědomí vlastního já

Nejen, že vidím tvář mé přítelkyně zde v mém prázdném centru, ale říkám jí i jak vypadá a kde je. Já to k ní odrážím. Ona přijímá, co říkám a potom vidí (představí si) sebe, jak jí vidím já a převezme svojí tvář do místa, kde je ona, třebaže svou tvář na svém místě vůbec nevidí. Tímto způsobem si vytváří vědomí podoby sebe samotné. Stejným způsobem mi moje přítelkyně nejen říká o mé tváři, ale také kde se nachází. Ona odráží mou tvář ke mě. Já potom vidím (představím si) sebe jak ona vidí mě a uvědomím si, že moje tvář je zde – třebaže ji zde vidět nemohu.

Pokud by se má přítelkyně přiblížila blíže ke mně, moje tvář by byla nahrazena mnoha jinými věcmi (buňkami, molekulami a tak dále) a nakonec prázdnotou. Pokud by byla schopná se obrátit a dívat se ven z mojí nicoty společně se mnou, zjistila by, že jsem prázdnou „schránkou", pro to co nazývám její tváří. Každý z nás obsahuje ostatní a nikdo není jednoduše zde nebo tam.

Jedinec a společnost

Přijímám lidskou podobu a jsem prostorem pro lidskou společnost a potom se chovám, jak mě společnost vidí. Mohu pouze vnímat, že jsem osoba ve společnosti dalších lidí, to jest tam, kde přijímám vědomí mojí osobnosti. Můj život je život, kteří ostatní žijí ve mě (jednoduše jsem prostorem pro ně) a který já žiji v ostatních (oni jsou prostorem pro mě). Ostatní odrážejí zpět, jak mě vidí a jejich pohled, který přijímám za svůj se tak stává mojí osobností. Jedinec a společnost jsou nerozluční a na sobě závislí.
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:39:22

Tři stádia života

Neměl jsem vždy vědomí, že jsem prostorem pro ostatní. Byl jsem zvyklý vidět sebe jen jako jiní viděli mě, jako osobu s vlastní tváří oddělenou od ostatních. Nicméně toto nebyl můj původní pohled na sebe – tento oddělený, externí pohled na sebe byl převzat. Ani potřeba tohoto stupně neznamená, že je posledním stupněm ve vývoji kohokoliv. Jsou zde potenciálně 3 hlavní etapy v životě: první, váš pohled na sebe jen z vašeho vlastního hlediska z vnitřku; druhý, váš vnější pohled na sebe jen z hledisek jiných lidí a finální integrace obou těchto pohledů. Třem etapám odpovídají stupně: dítě, dospělí a vědoucí (probuzený).
(níže jsem k tomu přidal ještě jednu důležitou přechodnou úroveň dítěte.)

Úroveň první – Batole (pohled ven)

Obrázek

Bezhlavý pro sebe, nemám ještě vědomí svého vzhledu v očích ostatních – ještě žádné vědomí jejich pohledu na mě. Ještě nevím, že jsem věc „dítě" a nemám žádnou představu o tom, že „Já" jsem se narodil, nebo zemřu. Jsem prostorem pro svět, jednooký, neomezený, bezčasý; bez myšlení na sebe v těchto nebo nějakých jiných termínech (ještě neznám jazyk). Svět Já jsem prostorem obsahuje moje bezhlavé tělo, city, zvuky, jídlo, další lidi, zvířata, rostliny... Ještě jsem se nenaučil, kde končím a kde začíná zbytek světa, ani o včerejšku a zítřku, dalších místech, ani o „ostatních" lidech"; přinejmenším ne v nějakém rozvinutém směru. Když se dívám do zrcadla, učím se vidět „dítě", ale ještě o něm nepřemýšlím jako o sobě. Jsem prostorem pro tu tvář, stejně jako jsem prostorem pro tváře ostatních, zvuky ptáků, pocit větru, chuť mléka; bez ztotožňování se s jakoukoliv z těchto věcí.

Dítě (přechodný stupeň)

Od prvního dne lidé kolem mě říkají, kdo jsem; oni odrážejí zpět, jak mě vidí. „Krásné malé dítě!". Samozřejmě z počátku nerozumím jejich slovům, ale tato slova se neshodují s tím, co cítím. Já nejsem malé dítě, já jsem prostorem pro svět! Já ještě nepřijímám jejich pohled na mě.

Jak vzrůstá moje pochopení jazyka, začínám se učit vidět sebe, jak mě vidí ostatní. V představivosti cestuji několik metrů před sebe, otáčím se a pozoruji sám sebe z té vzdálenosti skrze oči ostatních; s hlavou na mých ramenech. Postupně se učím, že to dítě v zrcadle není další dítě, ale já sám – to je (s několika úpravami) co ostatní vidí, když se dívají mým směrem. Ačkoliv z mého pohledu jsem bezhlavý, prostorný, neomezený, nikdo v mém světě nepřijímá tento můj soukromý pohled. Ve skutečnosti pokud se o tom zmíním, ostatní se mě vysmívají. Tak začnu přehlížet a slevovat svůj vlastní prostorný pohled na sebe. A začínám velkolepé zde v mé centrální beztvářnosti měnit za tvář, kterou já vidím tam v zrcadle, za tvář o které ostatní říkají, že je zde, třebaže já ji nikdy zde neviděl. Ve společnosti ostatních přijímám (představuji si) sebe tváří v tvář k nim, moje představená tvář zde čelí tvářím ostatních vnímaných tam. Učím se hrát tuto hru – Hru Tváří – ačkoliv si nejsem vědom, že jde o hru. Podstatou této hry je předstírání, že mám tvář, kde nemám žádnou a přijímám to tak důkladně, že jsem o tom přesvědčen.

Můj vzrůstající pocit vnímání sebe, jak mě vidí ostatní mě odlišuje od zvířat ve smyslu, že zvířata nepřijímají oddělenost, jako lidé. Povalující se kočky si nepředstavují, jak se jeví ostatním kočkám – v žádném případě neobdivují (anebo nenávidí) svůj sebe-obraz (pozorujte např. zvířata reagující na svůj odraz v zrcadle).

Proč začíná tento posun vidění sebe sama na z pohledu ostatních? Teď, když jako dítě jsem schopen dělat více věcí fyzicky a skrze řeč mohu lépe komunikovat, chci být součástí toho co je kolem mě, chci se přidat a zapojit do výhod bytí člověkem, chci být plnohodnotným členem společnosti. Základní podmínkou pro účast je znalost, kdo jsem v očích ostatních a přijetí odpovědnosti za sebe jako za člověka. Tak začínám přijímat, že jsem věc oddělená od ostatních. Mám jinou volbu? Žádná jiná možnost není. Mimochodem, odmítnutí být jedním v zrcadle a také nepřijetí pohledu ostatních, by jistě vedlo ke zkušenosti vážného osamocení a bezvýznamnosti, tedy ne že bych to věděl.

Dokonce ačkoliv jsem přijal ve svém vědomí zde, co jsem pro ostatní tam (malé dítě), moje sebeuvědomění je stále částečné. Častokrát zapomínám, jak vypadám, protože můj vlastní obraz ještě není pevně ukotven v mysli. V těchto požehnaných dětských hodinách, slastného nevědomí si svého obrazu, jak zářivý a živý se zdá svět. Při pohledu na květinu vidím květinu čistě bez představ tváře na cestě, ne sebe odděleného od okvětní lístků, té vůně a té struktury. Nevidím květinu, sám jsem viděním květiny. Bez popisování tohoto v těchto termínech prostě jsem květinou. Když si hraji s ostatními dětmi nebo sám, má plná pozornost jde do toho, co dělám – poloviční pozornost ještě není spojená s tím, jak vypadám. Nerozdělený tímto způsobem, mám spoustu energie. Zatím ještě nezaměřený na to co si o mě ostatní myslí, jsem originální a vynalézavý v mé hře, bezstarostný, tvořivý, proud inspirace přichází bez (ne)myšlení uvnitř.

Jednoduše zatím nemyslím na sebe uvnitř lidského tvaru, nebo uvnitř jakéhokoli tvaru. Je pro mě snadné experimentovat s bytím ve všech věcech: jeden moment jsem pták, příště zase lev nebo vlak. Ale pak jde máma nebo táta kolem a říkají k mému chování: "Ty nejsi pták, ty jsi dítě!" Náhle si vzpomenu na jejich pohled na mě. Ale (k jejich zklamání!) právě tak náhle zapomenu a jsem ptákem znovu – prozatím kdykoliv! Těším se ze snadné intimity s jinými, protože jsem prostorem pro ně, nevědomí si v těchto chvílích oddělenosti bytí tváří v tvář k nim, být vzdálený od nich, být věcí rostoucí před nimi a věc oddělená od nich. Neomezen ještě starostmi a dojmy ostatních, jednám jednoduše a otevřeně.

Na cestě směrem k dospělosti dává dětství přednost dospívání, času kdy je nutné zintenzivnit svojí identitu. Kdo jsem Já? Kam patřím? Co chci dělat ve svém životě? V tomto období života není významná otázka „Kdo jsem pro sebe v mém centru?", ale „Kdo jsem ve vztahu k ostatním ve světě? Během této doby nechci být „nikdo" a „ne-entita", já chci být někdo, dokonce výjimečný někdo. Můj pohled na sebe sama v centru, kde jsem ne-věc, prostor, ticho není v popředí mého vědomí.
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:40:36

Úroveň druhá – dospělí (pohled dovnitř)

Jako dospělý cítím oddělenost prakticky po všechen čas. Vidím sebe, jak mě vidí ostatní. I když už vědomě nepřemýšlím o tom, jak vypadám, oddělenost je moje běžná pozice. Hraji Hru Tváří a automaticky se ztotožňuji se svým zjevem. Druhá osoba na mě může jen zběžně pohlédnout a hned se cítím jako pod inspekcí nebo jako na přehlídce, vědom si svého zjevu tak či onak. Jsem hluboce přesvědčen, že jsem tím, jak vypadám a úplně vypustím šílenou představu bezhlavosti, neomezeného bytí a prostornosti pro ostatní. Vytlačím z vědomí svoje vlastní hledisko. Při pohledu do zrcadla, nemám žádné pochyby a jsem tou osobou. Jsem si jist tváří v tvář s ostatními, že jsem se narodil a zemřu, že jsem 'jen člověk' – nejsem pták, nebo lev, nebo Bůh. Zkrátka ztotožňuji se svým zjevem a ignoruji být neomezeným. Všechny moje vztahy a odpovědi jsou založené na tomto pohledu na sebe. Scvrkl jsem se z prostoru pro všechny věci (z první úrovně) na bytí „jediné věci" proti všem dalším věcem (úroveň druhá).

Na jedné straně mě toto umožňuje fungovat v dospělém světě a těšit se z ohromných výhod. Nyní jsem si vědom své individuality a jsem si vědom dobrodružství života – jsem jedinečným odděleným členem společnosti. (Nemohl bych být člen společnosti, kdybych nebyl oddělený. Pokud bych zůstal v prvním stupni, potřeboval bych instituční péči.)
Na druhé straně, hluboce uvnitř cítím, že něco není úplně v pořádku. Něco chybí. Popření a potlačování mé centrální prostorovosti vrhá stíny na můj život. Ačkoli jsem ve skutečnosti neztratil mou prostorovost, cítím se neúplným, ale nejsem si zcela jist, co jsem ztratil. Jako dítě jsem si užíval bytí nadčasového středu a vlastnictví světa, neomezenosti, ne-oddělenosti od čehokoliv; neznalosti jiného způsobu bytí. Teď jsem jen krátkým zábleskem ve vesmíru, který mě celkem vzato ani nevnímá díky své prostornosti. Není divem pokud se cítím opuštěný a odtržený, nedůležitý, nepoznaný, ztracený a bezvýznamný, rozhněvaný a deprimovaný... A není ani překvapením, jestliže trávím svůj čas zkoušením znovu nalézt svůj význam a smysl v tolika z cest které znám: ve skrze moc, bohatství, slávu, lásku a sex .... Z pozice bytí jediného vlastníka světa jsem se omezil na vlastnictví almužny. Z bytí všeho, jsem hromádkou popela. Závoj překryl okouzlující krásný svět, který jsem znal jako dítě. Moje bezstarostnost a nadšení byla nahrazena nebezpečím a lhostejností, důvěrnost vzdáleností, bezčasovost změnou a smrtí. Je samozřejmé, že se cítím podvedený a oloupený, byl jsem oloupen a podveden. Hluboce uvnitř se samozřejmě obávám hromady mečů Damoklových visících mě nad hlavou. Všude hledám mír a nejasně si pamatuji nevinnost dětství; a jeho světlost, radost a údiv. Matně si připomínám originalitu a otevřenost směrem k jiným, nic nevylučující lásku a pátrám po tom všude. A tak dále. Ztráta mého Skutečného bytí ovlivňuje každou oblast mého života.

Netrpím tímto způsobem, pokud stále zůstávám "dítětem ve svém srdci" a jsem více nebo méně nevědomky ve spojení s mou prostorovostí, s čím já opravu jsem.

Naštěstí je zde třetí úroveň.
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Uspořádání Nebe a Země, pohled Richarda Langa

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:41:54

Úroveň třetí – Vědoucí (integrace pohledu zevnitř a pohledu zvenku)

Jednoho dne jsem poznal, kdo skutečně jsem. Realizoval jsem, že je zde rozdíl mezi tím, kdo jsem pro ostatní, a kdo jsem pro sebe. Seriózně jsem přijal, co vidím z mého vlastního pohledu – bezhlavý zdroj a nádoba pro svět!

Zároveň, na rozdíl od malých dětí, jsem si vědom, jak vypadám. Už se rozpoznám v zrcadle! A také vím, že jsem individualitou ve společnosti s vlastními předpoklady k práci.

Uvědomil jsem si, že mám 2 tváře: pro ostatní (a pro své sebe-přemítání) jsem osobou s tváří 'jedinec ve společnosti', pro sebe jsem prostorem pro všechny tváře, všechny tváře jsou ve mě. Tato realizace kombinuje dětský pohled (pohled ven) a dospělí pohled (pohled dovnitř).

Když jsem začal žít vědomě ve vědomí, kdo skutečně jsem, postupně to hluboce ovlivnilo můj život. Stres vyvstávající z vidění sebe jen zvenku – jako zranitelná věc – začal mizet. Teď vidím, že jsem absolutně a vždy v bezpečí jako ne-věc/každá-věc. Zřením, že všechny věci jsou uvnitř mě, získávám nekonečné bohatství. Jsem v důvěrném vztahu s každým a pro všechno jsem nesmrtelným zdrojem všech věcí. Místo pocitů ztráty a beznaděje cítím pocit domova kdekoliv a kdykoliv. Prožíváním života ve vědomém uvědomění, kdo opravdu jsem, objevuji nekonečnou moudrost a dobrotu mé skutečné přirozenosti.

Přeložil Tomáš N. ze stránek: http://www.headless.org

Převzato z http://www.maitrea.cz/bezhlava-cesta
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

rozhovor s Richardem Langem o tom jaké je to žít bez hlavy

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:49:15

"... o tváři v zrcadle, kterou nejsme my; o světě, který je v nás a kterým jsme my; o jednookém pohledu na svět; o pohybující se autobusové zastávce, o mimincích bez identity a samozřejmě o životě bez hlavy.

zdroj: http://www.maitrea.cz/magazin/jake-je-zit-bez-hlavy

Jaké to je žít bez hlavy

Když jsem viděla poprvé svého kolegu Joshiho, jak v rámci příprav na seminář Bezhlavá cesta, který u nás v MAITREI vede, vystřihuje z papírové čtvrtky oválek velikosti lidského obličeje, říkala jsem si: Legrácky, legrácky... Smysl této „legrácky“ jsem plně pochopila až při čtení stejnojmenné knihy Richarda Langa. A začala se na rozhovor s Richardem těšit. Tehdy jsem ještě netušila, že mě čeká něco jako minikurz bezhlavé cesty naživo online pomocí videorozhovoru...

A ani v něm na sebe legrácky nenechaly dlouho čekat; třeba když Richard natáhnul ruce kamsi za web-kameru, což v důsledku vypadalo, jako by je natáhnul přímo ke mně někam za mou hlavu, aby demonstroval „neexistenci rukou, protože nejsou v mém zorném úhlu pohledu“. Chvíli tam něco kutil a pak je znovu vytáhnul - nikoliv s králíky z klobouku jako kouzelník Pokustón, ale s malou peněženkou. O tu ale vůbec nešlo; v tu chvíli jsem vnímala dvě věci: jednak jsem plně pochopila, co znamená „bezmezný prostor místo naší hlavy, ve kterém existuje úplně všechno“, třeba ta malá peněženka; a jednak jsem zjistila, že paměť těla je neskutečná! Moment překvapení a bušící srdce z „kouzla“ funguje i po pětadvaceti letech! ... Takhle rozverný skype-rozhovor jsem dlouho nezažila.

Kdybyste potkal někoho, kdo nikdy neslyšel o metodě bezhlavé cesty, jak byste mu ji popsal?

Řekl bych, že to je všímání si toho nejvíc zřejmého o něm samotném, o jeho tváři... Všichni ostatní vnímají vaši tvář, vidí ji, ale vy sama ne. Podle mě má tohle poznání obrovský význam, protože vy sama „máte“ v sobě obličej všech ostatních místo toho svého. Je to jako když jedete v autě, vy sama jste v klidu a jediný, kdo se pohybuje, je svět kolem vás. A já jenom pozoruji, jak se chová... A buď mohu vypadat jako naprostý blázen nebo si mohu říct „Aháá... Tak takhle ... No dobře...“ (směje se)

Právě čtu vaši knihu a zkouším některá cvičení, která v ní zmiňujete. A musím říct, že někdy to je pro mě nebo spíš pro mou hlavu opravdu těžké přijmout tento naprosto odlišný pohled na svět. Jak přijmout, že nemáme hlavu?

(přemýšlí) Jasně, pro ostatní máte nějakou tvář, koneckonců ji vidíte v zrcadle. A to je právě rozdíl mezi takzvanou veřejnou identitou a soukromou identitou. Pro veřejnost mám určitou tvář, své jméno, věk a svou práci. Uvnitř, to je ta soukromá identita, jsem ale jiný, než jaký vypadám navenek. Teď třeba vím, že vy vidíte můj obličej, ale já ho nikdy neviděl a sám ho ani nikdy neuvidím... Velmi jednoduše udělaná vlastní zkušenost, ne? I beze slov. A udělat ji může každý z nás!

Když jsme byli malé miminko, nebyli jsme si vědomi této své veřejné identity; nebyli jsme si vědomi své tváře, svého jména nebo jak jsme staří. Jak jsme ale vyrůstali, začali jsme si víc uvědomovat to, jak vypadáme pro ostatní svět, jak působíme jako osoba. A v tomto procesu jsme začali přehlížet svou „bezhlavost“. Přehlédli jsme ten obrovský otevřený prostor, ve kterém se nacházíme. A v dospělosti jsme už naprosto přijali, že jsme tím, koho vidíme v zrcadle, a tím, kým nám říkají ostatní, že jsme.

Pokud ale svou pozornost ponoříme hluboko do sebe, můžeme vidět to, co ostatní nemohou. Realita uvnitř nás je daleko hlubší, širší a bezčasová... „Bezhlavost“ je tedy moderní způsob, jak si uvědomit svůj vnitřní a pro ostatní neviditelný poklad. K tomu je ale třeba být dostatečně nezávislí, abychom byli schopní říct: Dobře, tohle je pravdivé pro MĚ. To je MOJE zkušenost, a i když to ostatní nemohou vidět, pro mě to JE pravda.

Jaká je tedy cesta k přijetí své „bezhlavnosti“?

Postupně, jak budeme provádět cvičení, začneme vnímat, že místo svého obličeje v sobě máme obličej těch druhých. A místo našeho vlastního obličeje je tam celý okolní svět; tedy že náš skutečný obličej je celý svět. Neexistují žádné hranice. Třeba když si dám ruce kolem své hlavy (zvedá ruce nad hlavu a jako by si ji osahával), tak pro vás mám ruce kolem hlavy, ale pro mě samotného moje ruce zmizely kdesi v tomto otevřeném prostoru. A je to naprosto skvělé zjištění, že existuje takový otevřený prostor, ve kterém je všechno! Lidé, hvězdy, slova... Všechno.

Právě s tímhle se tak trochu potýkám. Vidím svou tvář v zrcadle, vidím nalíčené řasy a to jsem přeci já, protože jsem to byla já, kdo je nalíčil a kdo je chtěl mít nalíčené! Těžko potom uvěřit, že to, co vidím v zrcadle, nejsem já...

(přemýšlí) Když před nás jako velmi malé děti postavili zrcadlo, nevnímali jsme se ještě jako sami sebe. Viděli jsme naproti sobě jiné, cizí dítě. A postupně, jak jsme rostli, jsme se s tímto obrazem začali identifikovat, nasazovat si ho. Začali jsme se na sebe dívat zvenku, a proto pokaždé, když se podíváme do zrcadla, cítíme se s tímto obrazem propojeni, cítíme k němu zvláštní vztah, třeba když se líčíte... V úvahách o „bezhlavosti“ jsme si ale vědomi, že to je naše veřejná identita a že uvnitř jsme od tohoto vnějšího obrazu osvobozeni.

Třeba teď když vidím malý obrázek sám sebe na obrazovce počítače, vím, že to je Richard. Z pohledu „bezhlavosti“ je ale tady na obrazovce můj obličej (ukazuje prstem jedné ruky na obrazovku svého počítače) a tady (ukáže prstem druhé ruky na svou hlavu) není nic. Mám oboje. To mi na tom celém přijde nejúžasnější: že si nemusím vybírat mezi „mít hlavu“ a „nemít hlavu“; mám prostě oboje. Pro vás hlavu a tvář samozřejmě mám, ale pro sebe ne. A i když se přesto stále víc identifikuji se svým obličejem než s vaším, který vidím na své obrazovce a který je daleko větší než ten můj, oba obličeje jsou teď přítomny v tomto otevřeném prostoru... Podle mě nám tohle vědomí dovoluje být víc svobodní.

To mi připomíná cvičení zmiňované ve vaší knize: Jde o to pozorovat lidi kolem sebe a uvědomit si, že jsou mou součástí, protože mi „dávají“ svou tvář, kterou oni sami nikdy neuvidí...

... Ano! A vy mi teď dáváte svůj obličej... (ukazuje na obrazovku svého počítače a směje se) Vy teď máte Richardům obličej a já mám ten váš... Zkoušela jste cvičení s pohybující se autobusovou zastávkou? (jde o to vnímat, že to nejsem já, co se spolu s jedoucím autobusem hýbe, ale že já jsem v klidu, zatímco do pohybu je uvedeno mé okolí, autobusová zastávka,nástupiště metra, lidé, stromy.., pozn.red.)

Ano, ale můj rozum s tím mám problém, především kvůli působení odstředivé a dostředivé síly, která na moje tělo při během pohybu autobusu působí...

Ano, řekla jste, že vnímáte pohyb svého těla v závislosti na pohybu autobusu. Ale hýbe se současně i tento prostor? (ukazuje nad hlavu) Podle mě ne. Jde o to si to jenom uvědomit, věnovat tomu pozornost a zkoumat to. (přemýšlí) Během toho, jak vyrůstáme, mám řadu podmínek, ve kterých vnímáme sami sebe zvnějšku. A tohle všechno je teď jenom pozvánka k tomu podívat se na sebe zevnitř. A ten pohled je naprosto jiný od toho vnějšího... Takže je naprosto v pořádku a pochopitelné, když přijde reakce typu „Ano, ale... „(směje se) To „ale“ je náš zvyk vidět sami sebe zvnějšku.

Není to lehké zbavit se všech dosavadních, devětadvacetiletých konceptů a začít myslet jinak...

Ne, ale já po vás nechci, abyste myslela jinak a zbavovala se svých konceptů. Já vás jenom vyzývám, abyste se dívala, jenom pozorovala. A dívání se nezávisí na žádných zvycích. Když se teď podíváte sem (ukáže přímo do web-kamery), kolik vidíte obličejů? Jeden – a ještě ani ne svůj, ale můj. Neměníte při tom žádný svůj způsob myšlení či uvažování, prostě se jenom díváte. Protože to je zkušenost získávaná pomocí dívání se, ne pomocí myšlení.

Dá se tedy říct, že toto všechno je způsob, jakým pracujete s účastníky svých seminářů?

Ano, provádím lidi celou řadou praktických pokusů a jenom je navádím k tomu, aby sledovali a pozorovali věci z jiného úhlu pohledu.... Já vám nemohu dokázat to, že nemám hlavu; vždyť ji vidíte před sebou! Čili to není otázka nějakého dokazování; pro mě samotného to je otázka užít si to v sobě a dodat odvahy ostatním, aby se i oni podívali. A podle mě tomu nemůže nikdo racionálně rozumět, ale může to přijmout a pocítit, právě skrz to, že sám nikdy neuvidí svůj obličej.

Mluvíte o jiném pohledu na věc, tak možná můžeme tuto metodu označit jako určitý druh meditace. Co ji odlišuje od jiných typů meditace?

Neodlišuje ji nic ve smyslu, jestli na meditaci nahlížíme jako na způsob, jak se „vrátit k sobě, vrátit se domů“. Pokud se tam chceme dostat, je jedno, jakou jdeme cestou. Ale přece jenom: tato cesta je jiná v tom, že k tomu nepoužívá slova, ale pracuje s díváním se a praktickými pokusy. Ty jsou důležité k tomu, ababychom porozuměli běžným fyzikálním dějům a jevům, které lidé provádějí. Kam mizejí mé ruce, když zmizí z mého zorného úhlu pohledu? Kolika očima se dívám na svět... Schválně, kolika očima se díváte na svět vy, právě teď?

Četla jsem vaši knihu, takže vím, že jenom jedním... (smích)

(smích) Dobře... (smích) Ale teď se podívejte, právě teď. Neptám se, co si pamatujete z knihy. Jak se díváte ven na okolní svět? Kolika pohledy vidíte „ven“?

Jedním...

Jasně! ... A to celkem dost změní úhle pohledu na život a na svět, ne? Vidíte svoje ruce (otáčí dlaněmi)... ale nic to nemění na prostoru, z kterého se na ně díváte.... Je to velmi jednoduché. A to důležité na tom je, že vůbec není zapotřebí nějakého velkého „aha-zážitku“. Je to velmi neutrální a zcela oproštěné od jakýchkoliv emocí a slov.

Zmínili jsme některé pokusy, které jsou součástí vašich workshopů a které také popisujete ve své knize. Mají některý z nich účastníci vašich kurzů nejradši?

Velmi oblíbený je ten s papírovým válcem, kdy do něj strčíte hlavu a díváte se jím na obličej člověka na druhé straně. V tomto pokusu totiž okamžitě a přímo zažijete, že žádné dívání se „tváří v tvář“ neexistuje. Tento pokus umocní zážitek z toho, že na vaší straně žádný obličej není, jen naprostá prázdnota pro všechno a pro všechny. Není tam nic kolem, co by rozptylovalo vaši pozornost.

Ale i s ostatními pokusy se dá zažít spoustu legrace; třeba ten nazvaný „obchodní dům“: Sednete si a představujete volný prostor,zatímco dva jiní lidé si stoupnou před vás a za vás. Ten, kdo je před vámi, se přes vás natáhne, za vaši hlavu a jeho ruce vám zmizí ze zorného úhlu. (natáhne ruce směrem ke mně, kamsi za webkameru) Člověk, který stojí za vámi, mu vloží do rukou nějakou drobnost. (z reproduktorů slyším mírné šramocení) Člověk před vámi se znovu natáhne před vás ... A vy najednou vidíte předmět v jeho dlaních! (vrátí ruce zpátky tak, že na ně vidím... a v nich – voilà, malá peněženka) Vidíte?! (smích)

(smích) Takto online přes skype to je zážitek na úplně jiné úrovni než při čtení knihy...

Přesně tak! Před časem jsem vedl podobné skype rozhovory pro lidi, kteří si byli vědomi své „bezhlavosti“ a měli chuť se s ostatními podělit o své zážitky. A to je, myslím, naprosto skvělá věc: sednout si před počítač a s lidmi z celého světa sdílet svoje zážitky a zkušenosti. Všichni najednou vidíme, že prostor, ze kterého se díváte, je úplně stejný jako prostor, ze kterého pochází čas. Že každý máme jiný úhel pohledu, že já mám svůj a vy máte svůj, že já mám svůj život, který proudí z tohoto místa (ukazuje si na hlavu), že všechno vychází z tohoto prostoru...

Jaké to je žít bez hlavy?

Začnu tím, jaké to je žít s hlavou: tehdy se oddělujeme od ostatních, narodili jsme se a jednou zemřeme, máme dané určité hranice, které nás limitují, jsme jako by zamčení v těchto maličkostech... Samozřejmě potřebujeme hlavu pro život v okolním světě, ale jestli to je všechno, čím jsme, tak to je dost omezující... Během dorůstání jsme se naučili přemýšlet o sobě zvnějšku, z pohledu, jak vypadáme pro okolní svět, a stali jsme se „osobou“ za obličejem. A jsme zase u soukromé a veřejné identity: Když objevím, že sám pro sebe, ve své soukromé identitě nemám žádnou hlavu, najednou tím přijmu, že pro okolní svět jsem Richard, ale soukromě, hluboko uvnitř sebe jsem otevřený prostor pro vás a pro celý svět. A to je nádherné tajemství: Protože být soukromě, uvnitř sebe nekonečným prostorem pro všechno znamená, že jsem nesmírně bohatý. Jsem vším, celým světem, všechno vzniká uvnitř mě. Je to spojení se svým vnitřním zdrojem, na který se mohu spolehnout. A to je nádherné tajemství, ne? Protože pro všechny kolem jsem obyčejný člověk, jako každý jiný... Kdokoliv se na nás podívá, vidí náš obličej, ale nemůže vidět to, co je uvnitř nás. Toto tajemství ale má uvnitř sebe každý! A být si tohoto pokladu vědom je skutečné požehnání...

A co ten život bez hlavy?

Ve starých indických védách se říká: „Já jsem jediný a není nikdo další.“ Mluví se o bohu. A když to vy sama, soukromě prozkoumáte, (odmlčí se) zjistíte, že skutečně není nikdo jiný.... Jste jen vy jediná jakožto jediné vědomí. Je to velmi svobodné, bezpečné a klidné. Už nejsme vyčleněni od ostatních a v jednotě času přijímáme vše takové, jaké to je. A navíc z toho máme to nejlepší: Jsme my jediní, jen my sami a zároveň mluvíme se sebou, jako kdyby tu byl ještě někdo jiný. (smích)

Existuje starý příběh o stvoření světa: Na začátku byl jenom bůh, jenom vědomí, který pak začal tvořit svět; i když nevěděl, jak to udělal, prostě se to stalo. Pak se ale začal nudit, chtěl někoho, s kým by sdílel svou radost a dobrodružství. Ale v dobrodružství musí být přítomen prvek riskování a určitého nebezpečí, jinak to není dobrodružství, ale nuda. A také nesmí být dopředu známo, jak to dopadne, jinak by to zase byla nuda. Bůh si tedy řekl, že stvoří ostatní. V této fázi si byl ale stále vědom toho, že je bůh a že vztahy s lidmi ve světě, který stvořil, nejsou skutečné. Protože dokud on sám o sobě ví, že je bůh, nebude to taková zábava a dobrodružství: Protože bude vědět, že když vyskočí z okna, nic se mu nestane. Takže si uvědomil, že aby se stal skutečnou součástí světa, získal skutečné přátele a zažíval dobrodružství, bude třeba, aby se stal jedním z nich. A tak se stal. Ale to tak hluboce, že úplně zapomněl, že je bůh. (odmlčí se) Jinak by to přece nebylo dobrodružství, kdyby to o sobě věděl... Ale než se rozhodnul, že to o sobě zapomene, velmi riskoval... Sám sobě si položil otázku: Máš nějakou garanci toho, že si později vzpomeneš, že jsi bohem? ... A sám si odpověděl: Ne, nemáš... (smích)

A tohle je příběh života každého z nás...! A je na každém, kdy se probudí a zase si vzpomene. Tohle (ukáže na svůj obličej z pozice přímo před nosem) je náš budík: Ukázat prstem tam, kde ostatní vidí náš obličej, a z tohoto prostoru se dívat. Tam je to, co ve skutečnosti jste... Tam je všechno"
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1132
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích


Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 7 návštevníků

cron