Ze setkání se Sašou Hendrukem: Proč je nutná opravdovost

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Proč je nutná opravdovost

Příspěvekod Lída » ned 16. říj 2011 12:02:55

Saša Hendruk o blaženosti:

"Tyhle atributy tam jsou, ale často jsou zneužívané, nebo někdy dost nešťastně používané autoritama, který používají duchovní výrazy a takzvaněpřísliby a vidiny, a spousta lidí se na to chytne ... Je to potom neštěstí, když takovej člověk se o něco snaží, míří jakoby ku pravdě, ale jeho mysl je ve skutečnosti otrokem ega, který chce sebepotvrzení. A takovej člověk třeba má nějaký zážitek, něco se mu jakoby rozjasní ... Třeba zažije nekonečnej prostor, nebo zažije rozšířený vědomí, a teď si myslí "to je ONO, teď jsem to zažil... " Nebo zažije nějakou nekonečnou lásku, nějaký blažený pocit, nějaký blaho... Já tohle vidím jako neštěstí: mysl, která není na tohle připravená, to ve svý hlavě postaví na piedestal, a prosazuje to, jako že to je ONO, že to ví, protože to mu přináší benefit, je to jeho útočiště. A začne to hlásat, má to jako oporu...

To je moment, kdy jeho ego vezme nějaký pojem a dává mu hodnoty, který prostě nemá. Ano, blaženost tu je, ale taky není. Jsme svědky toho, že blaženost nebo extatický stav mysli tady je - není, stejně jako utrpení, bolest, všechny tyhle věci. Když se na ně ale podíváme z větší blízkosti, uvidíme, že tyhle věci jsou všechny tvořený, je to dynamická věc... To jsou všechno moje aktivity, moje omyly, moje představy... není to tak, jak to doopravdy ve skutečnosti je... Je vždycky na nás, co s tím uděláme. Opravdu nejsme vydaní na pospas nikomu a ničemu, jenom sami sobě. A čím opravdovější budeme k sobě, tím rychleji se ta struktura mysli bude ozřejmovat."

...

"Máme tendenci hledat kvalitní život v příjemném životě, v pohodě... bez problémů, hladce – a často to spojujeme i s tím, čemu říkáme "duchovní". Když dosáhnu něčeho, pochopím, osvítím se...

V tom bych neviděl kvalitu života, která se dá spojovat s tak zvanou duchovností – tu bych viděl spíš v pravdivosti... – v tom, co se s námi děje... ve smyslu pravdivosti. To znamená, že člověk ví, co se s ním děje. Protože to je vlastně esence tak zvaného osvícení... To je kvalitativně úplně jiná rovina: člověk – jeho mysl – je pravdivá, to znamená, že je otevřená. Tam není čeho dosahovat: je to jako kdybych si uvědomil, že jsem ztracenej v lese, a buď bych si celou dobu nalhával, jako že vím, kde jsem, přitom vím, že jsem ztracenej, anebo bych si konečně přiznal, že jsem tedy ztracenej. To, že si přiznám, že jsem ztracenej, mě nutně z toho – z tý pozice – nevyndá, ale vyndá mě z pozice lháře sama sobě. Změní to úplně moji situaci. Výchozí bod to úplně změní.

Tady ta změna se vlastně začne starat o nás. Mylnej – on to je vlastně lživej postoj k sobě – zastírá, a tahle změna, když se obrátíme v tomhle směru, že se snažíme sebe vidět tak, jak jsme, tak jsme hotoví...

Naučit se vidět situaci, jaká je... dá se tomu říct pravda – pravda je prostě situace ve svý prostotě taková, jaká je. Každá další a každá předchozí situace byla právě taková... My máme schopnost z toho dělat, co to není, ale my i tu snahu dělat z toho, co to není, můžeme... můžeme k tomu přistupovat stejně pravdivě... Můžeme komplikovat situaci, jak chceme, přesto můžeme zůstávat v prostotě, protože když víme, že jsme to my, co to komplikujeme, tak zůstáváme ve středu všeho toho dění. A nenamlouváme si, že to komplikuje někdo jinej...

Když si člověk stoupne do pozice opravdovosti, tak se vlastně nic neděje. Ano... co by se dělo? Všechno je tak, jak je."

Když člověk zůstává opravdovej v každým okamžiku, odhaluje ty zpětný motivy. Odhaluje svůj výchozí bod, kterej může být vystrčenej ze Středu v tom smyslu, že se žene za nějakou představou a dělá si z toho výchozí bod... Ale to není výchozí bod."

Otázka: Ví člověk o svých skrytých motivech? Nebo to může být zapadlý?

"Může to být zapadlý, ale není to omluva... Je to dohledatelný. To je něco, co by nás mělo zajímat... Když budeme hledat pravdu, ona nás aktuálně právě teď vede skrze věci, který bychom měli řešit. Všechno, co k nám přichází, je aktuální téma. Měli bychom řešit to, co k nám přichází.

Není vůbec nutný měnit dynamiku naší osobnosti, naopak – použít. Akorát si v tom prostě udělat pořádek..."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Saša Hendruk: Jak opravdovost napomáhá bdělosti

Příspěvekod Lída » úte 18. říj 2011 17:39:14

"V nacházení pravdy o sobě a o světě mi velmi dobře posloužilo to, čemu se říká bdělost – ve smyslu používání bdělosti jako nářadí, jako nástroje mysli, kterým se můžem dopracovat – při použití opravdovosti – k tomu, že začnem nacházet významy pojmů, tak, jak ve skutečnosti jsou. Takže v denním životě člověk může sledovat obsah své mysli, když tam probíhají mnohé procesy, od myšlenkových, pocitových, a je na první pohled velikej zmatek. Je to veliká rychlost, hroznej fofr... Něco takovýho zastavovat je těžký a je to vlastně skoro sci-fi.

Když budeme praktikovat bdělost – bdělost nad vším, co dělám – vědomé pozorování veškerého dění..., člověk neztrácí přehled, co se s ním děje, ať už obsah jeho mysli je jakýkoliv. V tom bych viděl mnohem větší prostor pro nějaký rozvoj a možnost chápání, co se se mnou a kolem mě děje. Bdělost ve spolupráci s opravdovostí – to znamená snažit se přijít na smysl všeho, co mě v každodenním životě potkává, až na jejich jádro. Až už to nejde dál rozebrat... A můžu zjistit, že jsem v životě aplikoval něco úplně jinýho, než jsem o tom říkal. Takže když se bdělost použije s opravdovostí, vidím to jako velice dobrou šanci, aby člověk odhaloval pravdy o sobě a o světě, který ho obklopuje. Ta opravdovost – za tím bych viděl nekompromisní přístup k sobě v tom smyslu, že dokud mi věci nejsou jasný, tak se na ně snažím přijít."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Saša Hendruk: Kdy je dobře přijmout, že nevím

Příspěvekod Lída » stř 19. říj 2011 12:49:24

"K tomu bych popsal jednu technickou pomůcku: nebál bych se věci nevědět. Protože ve fázi, chci přijít na to, co je doopravdy bdění, můžu přijít na to, že bdění je, když nespím, anebo bdělost je, když bdím nad každým okamžikem, vím o sobě: když něco dělám, dělám to stále vědomě. Člověk se nesnaží zalepit ten význam něčím jen proto, aby se tam dal nějaký význam. Ale klidně zůstane v momentě, že neví.

Často je tenhle moment v praxi opomíjenej – a on je vlastně hrozně vzácnej a šikovnej, protože to je moment, kdy mysl zůstává otevřená. Přizná si, že neví. A nic tam nedává. A tak je otevřená a může do ní vstoupit význam, smysl, vysvětlení. Kdežto když si řeknu "Chm, tak to bude to a to a to... " nebo "Slyšel jsem tohle a tohle a tohle... " a převezmu jenom slepě nějakou interpretaci, tak se vystavuju nebezpečí, že jsem si tam jen nalepil něco, čemu v podstatě nerozumím, co jsem si nerozebral, a budu to tak používat a budu se tím pádem ve svým životě setkávat i se situacema nejasnýma, kterým nebudu rozumět, kterým budu muset věřit, když je budu chtít použít; a budou pro mě tabu a tajemství a můj život bude v podstatě víc tajemstvím než něco, co dává smysl a může se nějakým způsobem, vysvětlovat."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Saša Hendruk: Jak sám sebe nebalamutit

Příspěvekod Lída » čtv 20. říj 2011 16:34:09

Otázka: jak lépe vidět na nějakou charakterovou vlastnost, která není zrovna to, co by vyhovovalo? Aby do toho člověk moc nemlátil... aby se to prostě trošku učesalo, třeba.

"Dobrý je si ta svoje hnutí dokázat uvědomit ve všech důsledcích. K tomu ale musí člověk napřed mít dostatek odvahy, což – předpokládám – není zas takovej problém, protože to je nejzákladnější podmínka... být ochotný se podívat na svůj charakterový profil, bez bázně a hany. Vlastně až když člověk je schopnej se přijmout takovej, jakej je, to znamená, že to v tom svým nitru najde a dokáže se na to dívat, že to je prostě to, co má k dispozici, aby s tím něco udělal, aniž by se zdržoval tím, že by to nějak posuzoval ve smyslu, že to je dobrý nebo špatný, chci – nechci, ale spíš že by se na to podíval... ne příliš hystericky... Samozřejmě, že si tam může udělat celkem rychle jasno, jako co by si rád podržel a co za to moc nestojí... Ale bavíme se tady opravdu v takovým uvolněnějším nebo volnějším přístupu... přístupu, který odpovídá rozlišování, spíš než posuzování... Nedělat z něčeho, co to není, a neposuzovat to, že to je dobrý nebo špatný... Když něčemu dávám přednost, tak jenom proto, že si to vybírám... vybírám si to proto, že si myslím, že to bude mít takovej a takovej dopad. Kterej je pro mě řekněme žádoucí. Jestli je obecně prospěšnej, se ještě uvidí, ale v zásadě není nic špatný nebo dobrý – všechno jsou to možnosti.

Vzal bych to jako možnosti, i ty tak zvaně špatný bych bral jako možnosti a neříkal bych jim "špatný", protože někdy se pro ně člověk rozhoduje, protože prostě nemá na vybranou. Prostě existujou podmínky, ve kterých se můžeme rozhodovat pro věci velmi neprospěšný a velmi kontroverzní, protože v tý daný situaci nemáme na vybranou. Ne aby se to chápalo jako povolení... to prostě takhle funguje. A najdete spoustu věcí v životě, kdy k takovým situacím došlo. Nejde o to, aby si člověk naplánoval, kdy se rozhodne k něčemu idiotskýmu nebo... To je spíš proto, když k tomu dojde, aby byl schopný najít pro to pochopení. To není alibi, to je prostě jenom mechanika tý problematiky.

Takže když člověk dokáže se na to dívat nějak s nadhledem, na to svoje vnitřní rozpoložení, potom může líp vidět na důsledky svého přemejšlení, jednání a chování. Lidi se často ptají, jak se mají chovat k ostatním lidem. Na to je návod úplně jednoduchej, starej: "Jak chceš, aby se lidi chovali k tobě, tak se chovej ty k nim." Na sobě můžeš vyzkoušet, co vlastně chceš dostávat. Co chceš v životě potkávat. Jenže pak vznikne námitka "No ale já se k nim chovám dobře a oni se ke mně nechovají dobře!" O tom to ale není... Jak chci já, aby se ke mně chovali ostatní, tak se mám k nim chovat! A to, co nechci, aby dělali ono mně, tak to nebudu dělat ani já jim!"

Když mám řekněme nějakej charakterovej rys, kterej bych mít nechtěl, kterýho bych se rád zbavil, protože už začínám chápat jeho důsledky, tak si je začnu uvědomovat hlouběji, víc, a když vidím, že jsem pod vlivem toho a toho rysu, řeknu si: je to něco, co chceš znovu potkávat ve svém životě? Přinese to něco, co chceš, aby k tobě přišlo? Opravdu se doslova nad tím takhle zamyslet, pozastavit, když se mi nepodaří napoprvé ani pod vlivem tohoto přístupu to změnit."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Saša Hendruk: O pokoře

Příspěvekod Lída » ned 30. říj 2011 15:53:33

"Když je člověk přesvědčenej o tom, že je japonským nebo čínským císařem a že je synem nebes, tak se pokládá do nějaký určitý pozice, z který vystupuje. A může si o to sobě myslet, může bejt přesvědčenej a aplikovat ve svým životě velice tvrdě a jasně tady ten fakt, kterej je naprosto iluzorní. Protože náš syn nebes potřebuje na záchod, a když mu to na určitej počet hodin nedovolíme, tak si myslím, že ho to jeho synovství nebes nebude vůbec zajímat.

Když ale syn nebes pochopí, že není žádný syn nebes, že má jenom ty hodnoty, který má, tak ani není třeba nějakým způsobem vypichovat, aby byl pokornej. Když bude přesvědčený, že je synem nebes, a my říkáme "hele, chybí ti nějaká pokora", tak můžeme narazit a vyrábět konflikt s jeho nepochopením, přesvědčením. Kdežto když řekneme "hele, podívej se, ty máš úplně stejný potřeby jako každej člen tvýho dvora, jako každej žebrák na ulici – potřebuješ hamu, papu, napít, vyspat, na záchod, a tím to hasne", a kde bude tvoje nebeský synovství, když jedna z těchhle věcí nebude fungovat? Když bude nabubřelý a pyšný a bude se chtít držet svýho přesvědčení, bude s tím faktem bojovat. Může s ním bojovat tak dlouho, až ho potká něco silnějšího, než je on sám. Nejkrajnějším způsobem může být nadcházející nebo přicházející smrt, řekněme. Takže je tu něco, co ho zválcuje, a tam se bude konfrontovat, jak je to doopravdy s tím jeho synovstvím.

Ale když ten člověk zareaguje a bude schopnej pokory, opravdového přístupu, tak může záhy přijít na pravdy o sobě. A když pochopí, že jeho synovství nebes je jenom šaškárna, na kterou si může hrát a která může mít takový a takový pravidla, pak už ten člověk nemusí ani vyvíjet nějakou zvláštní pokoru. Protože jenom to pochopení – aspoň ve většině případů – mu veškerou tu pýchu a nabubřelost zboří a sebere. A má šanci se stát člověkem, který chápe svou vlastní pravou hodnotu tak, jak je, no a v tom já vidím pokoru, jaká ve skutečnosti je. Není to hra na pokoru, není to nějaký divadlo před sebou samým nebo před někým jiným, ale je to pokora v podstatě nepodmíněná – v tom smyslu, že mysl se opravdu nesnaží lhát ani sobě, ani nikomu jinýmu. Ani ze sebe nedělá to, co není – nedělá ze sebe něco menšího, než je, ani něco většího, než je. Proto – aspoň z mých zkušeností – s pochopením a přijetím se pokora dostavuje naprosto souběžně."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Saša Hendruk: Jak být opravdový?

Příspěvekod Lída » úte 06. pro 2011 23:22:21

"Denně používáme mysl i s jejím obsahem, právě jako teď, její obsah je takový, na jaký se můžeme zrovna podívat, ale není to jen to, co vidíme, je to i všechno, co slyšíme, a je to i spousta věcí, který si neuvědomujeme, ve svých individuálních myslích je procesujeme a pak podle nich reagujeme, aniž to víme nebo nevíme. Nicméně vždycky je tu cesta; pokud budem v běžným životě pozorovat, co děláme a proč to děláme, tak směřujeme k tomu, abychom pochopili, proč tyhle věci děláme – podle míry opravdovosti. To je slovo, který používám hodně. Myslím tím opravdovost ve smyslu čistoty pohledu na sebe sama a na okolní svět. Je to ve smyslu snahy vidět věci tak, jak doopravdy jsou, ne tak, jak si je představuju nebo jak bych chtěl, aby byly. Nesnažím se tím popírat svět představ a fantazie. Nicméně my můžeme upravovat ty naše představy a jednat s nimi jako se skutečností, aniž bychom se se zlou potázali."

Jak to udělat, abych byl opravdovej, když zrovna nejsem opravdovej?

"Když člověk není opravdovej, nebo si myslí, že není opravdovej, tak v tom momentě nejlepší cesta, jak se stát opravdovým, je si to přiznat. Okamžitě se stáváš opravdovým i s jakýmkoliv obsahem mysli, jakkoliv libým nebo nelibým. To znamená ať se v tvý hlavě děje, co se děje, ať jsi byl úspěšnej nebo neúspěšnej, ať jsi udělal průšvih, nebo cokoliv, pokud budš dělat, že to není tak, jak to ve skutečnosti je, tak jsi neopravdovej. Pokud si ty věci přiznáš, tak jseš opravdovej, v tom momentě. A to už je jedno – říkám novu – jak to kvalitativně pro tenhle svět vypadá nebo jak se to soudí obecně, společensky, sociálně, kulturně, všelijak. To s tím už vůbec nemá co dělat. To znamená, že když člověk pátrá po opravdovosti, často se dostane do situace, kdy neví. A snaží se ten moment, kdy neví, zaplnit nějakým přesvědčením nebo představou. A to je ten moment, kdy se stává neopravdovým. Protože místo toho, aby si přiznal, že neví, tak zaujme – i když v dobrým úmyslu – nějakou svoji třeba i nejlepší představu o tom, jak by to mělo bejt, nebo jaký by měl bejt nebo cokoliv v tomhletom smyslu, tak se dostává na šikmou plochu a ta ho oddaluje od něho samýho. Ztrácí pomalu ze zřetele, že neví, jestli je zrovna opravdovej nebo ne. On se snaží si vnutit "Aha, tohleto jsem... nebo nejsem... " Třeba si budu říkat "Nejsem opravdovej", ale bude to motivovaný jen falešnou skromností. Kdy bytost si nedokáže přiznat, že opravdu neví. Nebo nedokáže se poznat, že by mohl bejt opravdovej, protože se nedívá na to tak, jak to je, dívá se na to skrz filtry – společenský, kulturní, skrz filtry vlivů výchovy z dětství, autorit a podobně...

Upřímná touha a snaha opravdově popsat, co se v tom člověku děje, to je na tom důležitý. Není problém něco nevědět nebo misinterpretovat nebo mít falešnou představu, pokud jsme připraveni v momentě osvětlení tuhle falešnou představu odložit a buď se jí zbavit nadobro, anebo ji prohlídnout jako pouhou představu, i s tou hodnotou, jakou doopravdy má, což je tedy jenom představa. To je vlastně moment, kam se tímhle dostanem – tam, kde situace doopravdy je.

Práce s myslí je... jako když je někde tříska. Nemůžeme si vzít příručku a snažit se dočíst, jak tu třísku najdem, abychom jui mohli vyndat... Když o ni zavadíme, tak prostě bolí. My vlastně nepotřebujeme žádnou příručku, my se budeme dívat, sledovat, mapovat v tý mysli, kde to drhne, a to je pro nás aktuální místo nebo problém, to, čemu bychom se mohli nebo měli věnovat. Něco, co nám přichází na mysl, co nás nějakým způsobem oslovuje."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Re: Ze setkání se Sašou Hendrukem: Proč je nutná opravdovost

Příspěvekod Lída » čtv 15. pro 2011 9:00:29

Co je odevzdanost

"Najít sílu to odevzdat, bez nároků na jakoukoliv jistotu, na jakýkoliv potvrzení. To je ten moment, kdy překročí snahu té části mysli, která chce mít kontrolu, která vlastně vůbec nehledá pravdu a osvobození, osvícení, poznání, nebo jak bych tomu řekl, ale hledá sebepotvrzení... Hledá něco, o co by se opřela a řekla "Já to vím; můžete mi říkat, co chcete, ale já to vím"...

Já osobně můžu říct, že já nevím, nevím nic... Odevzdávám celou tu situaci tak, jak je. Ať se jakkoliv dramaticky mění, míň nebo víc... Není tam žádná jistota, žádná opora. Jakmile tam je, tak je to průšvih...

Co vidím jako veliký plus na cestě k Pravdě, je jedině opravdovost. Protože to je maximální introspekce, je to denní praxe, je to každominutová praxe. Je to prostě život sám."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Re: Ze setkání se Sašou Hendrukem: Proč je nutná opravdovost

Příspěvekod AlfaScorpii » čtv 15. pro 2011 15:57:26

Já osobně můžu říct, že já nevím, nevím nic... Odevzdávám celou tu situaci tak, jak je. Ať se jakkoliv dramaticky mění, míň nebo víc... Není tam žádná jistota, žádná opora. Jakmile tam je, tak je to průšvih... Co vidím jako veliký plus na cestě k Pravdě, je jedině opravdovost. Protože to je maximální introspekce, je to denní praxe, je to každominutová praxe. Je to prostě život sám.


Takže jeho oporou a jistotou na cestě k pravdě je opravdovost.
Nakonec to vždy skončí u toho, že si každý nějaký ten princip v životě najde, i když ho zrovna pojímá jako odhození všech jistot za účelem opravdovosti.
Uživatelský avatar
AlfaScorpii
 
Příspěvky: 357
Registrován: čtv 24. pro 2009 17:25:29
Bydliště: Mnichovice u Prahy
Poděkoval: 147
Poděkováno: 148-krát v 94 příspěvcích

Re: Ze setkání se Sašou Hendrukem: Proč je nutná opravdovost

Příspěvekod Lída » čtv 15. pro 2011 16:34:37

Mně to u něj přijde jako výsledek zkušenosti, ne jako opora a jistota v podobě teoretického principu.

V tom vidím dost velký rozdíl. Když se Ti osvědčilo ráno vstávat tak, abys nemusel pokaždé pádit za tramvají s jazykem na vestě, bereš to jako zkušenost a nepotřebuješ si z toho dělat nějaký princip nebo oporu, která Ti dodává jistotu.

btw: z přepisů většinou není znát, že Saša odpovídá na otázky těch, kteří se ho ptají na jeho zkušenosti. Otázky v přepisech většinou chybí, protože zní jako huhlyhuhly odněkud, kde není mikrofon. Později organizátoři těch setkání nějaký mikrofon posluchačům dali, ale moc se to nezlepšilo, asi ho neuměli správně používat.
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích


Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků