Ze setkání se Sašou Hendrukem: Co je meditace?

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Co je meditace?

Příspěvekod Lída » stř 14. pro 2011 11:34:15

Saša Hendruk:

"Pro mnoho lidí meditace znamená boj. Boj mezi tím, co si člověk představuje, co chce dělat, a mezi tím, co se v jeho mysli doopravdy děje. To je na základě jeho mylných představ a přesvědčení, který žije. Ty se automaticky v momentě snahy po uklidnění a ztišení v mysli objevujou a nenechají se odehnat. Ale to není že se nenechají odehnat! Člověk je vlastně tvoří, takže je ani nemůže odehnat. Vzniká tam vlastně velikej konflikt v mysli. Chci se soustředit na Já, nebo se chci soustředit na pozornost. A teď přemejším, co bude zítra, jestli zaplatíme elektřinu, nebo jestli budou zákazníci a práce, nebo jestli bude dobrej materiál... spousta věcí. To jsou věci, který jsou v mý mysli procesovaný ať už na úrovni vědomí, nebo podvědomí, to znamená, že běží v podprahový mysli, a když si sednu do meditace, tak se mi zdá, že mě ruší. Ale to mě neruší, jsou to aktuální věci, nad kterýma bych měl meditovat! A neměl bych meditovat jenom nad tím, jestli zaplatím elektřinu, nebo jestli uživím svoji rodinu, ale měl bych meditovat, proč toho mám plnou hlavu! Tak to můžu posunout na jinou úroveň, můžu to posunout tam, kde mě tyhle věci přestanou znepokojovat. A když mě přestanou znepokojovat, tak si sednu do klidu a budu v klidu. Takže některý věci musí být vyřešený dřív než jiný, aby k těm jiným mohlo dojít.

Meditace je slovo a schovávají se za něj mraky představ... Meditace je řada myšlenek, týkající se jednoho objektu. Meditujeme pořád. Meditujeme, když myslíme na něco. Meditujeme o tom, jakým autobusem pojedeme. Jestli to bude lepší tím, nebo tím. Týká se to toho tématu a výsledkem je rozhodnutí. To je meditace...

Jiná věc je objekt té meditace, nebo subjekt té meditace. Někdo medituje nad tím, jak bejt bohatej, krásnej, a někdo medituje nad tím, jak věci fungujou v těle nebo mimo tělo. Někdo medituje nad tím, jak to je s ním a se světem, který ho obklopuje. A podle toho se k těm věcem přibližuje. V tom je jedinej rozdíl. Když si člověk sedne v klidu, tak tomu, co v jeho mysli vyvstává, obsahu, který je aktuální, je třeba se věnovat, věnovat tomu pozornost. Ale věnovat ji opravdově. Věnovat ji na všech úrovních... To znamená, že když nás něco trápí, tak nebudeme dělat, že nás to netrápí, že nás to nesmí trápit, ale budeme se tomu věnovat. Budeme hledat, proč nás to trápí. Tomu říkám meditace s nějakým výsledkem. Než sedět a hledat Já, který když potom najdu, tak budu stejně plnej zmatků, protože Já najdu vevnitř, a svět bude venku, a co s tím teďka budu dělat? Budu chtít pořád do Já, kde je určitý blaho, klid a opora, bezpečí, a venku stojí svět, před kterým se musím schovávat... Takže vlastně ani nemusíme příliš mnoho hledat, nad čím máme přemejšlet. Ty věci nám přicházejí samy, dennodenně. Dennodenně je pro nás něco aktuální. Někdy je pro nás něco aktuální pětadvacet let, je to ta samá věc. Proč? Protože jsme k ní prostě nepřistoupili, nenechali jsme ji k sobě přiblížit natolik, abychom ji pochopili. Proto před nás pořád chodí. Pořád nám leze do hlavy, pořád nás otravuje. Ta věc chce bejt jenom pochopená, chce bejt postavená na to místo, kam patří.

Když budeme tímhle způsobem přistupovat k sobě a k životu, tak se nám ta meditace, po který toužíme a kde chceme hledat svoje Já, stane samozřejmostí. Začneme ji rozeznávat běžně v životě. My ji nebudeme muset vytvářet. Spousta lidí ani netuší, kolikrát za den jsou ponořeni sami v sobě. Ale to není blaženost, která je extatická nebo nějaká zvláštní. Jsou prostě v klidu. V momentě, kdy nic nechce, nemá žádný falešný ambice. To je všechno... Je to určitý stav mysli, který je přirozený pro mysl, která netrpí omyly a představami. Ale to je jen jedna její podoba. Ty ostatní známe. Spěch, ruch, nadšení, extáze, spánek, tupost – to všechno je ta mysl, je ta pravda.

V podstatě, když se k tomu vrátím, je pravda naprosto jednoduchá. Je to tak, jak to je. To ostatní je vlastně schopnost – já tomu říkám gymnastika – mysli, její pohyb v ní samotný. Rozeznávání jejích možností, struktur, všeho možnýho. Ale nic z toho není hodnotnější než cokoliv jinýho... Protože je to ten samej materiál. My jsme tomu říkali příběh medvídka z modelíny uvnitř modelínový koule. Je tam celej příběh, jakej chceš. Veselej, smutnej, tragickej, s happyendem... ani ho nemusíš modelovat, stačí si ho představit. Stačí připustit, že tam je..."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 614
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 146
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
pidla

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Jak to doopravdy je?

Příspěvekod Lída » pát 30. pro 2011 20:37:08

"Co kdyby se zkusilo vzít věci obyčejně, opravdu tak, jak jsou, nehledat nic nového a jiného, a snažit se opravdu přijít na to, jak to leží, stojí, nebo na čem to padá? Můžeme to zkusit ve vyloženě praktických věcech.

Co s tím v životě, co to pro nás znamená, když se snažíme najít, jak nás to ovlivňuje. Už bylo řečeno, že když uznáme základní pravdy, věci se začnou srovnávat samy. V našem osobním životě bych viděl jako užitečný začít s tím, že sledujeme svoje vlastní myšlenkový procesy. Jak se bavíme s lidma, jak se svejma bližníma, jakej máme pocit... Jsou věci, kterým rozumíme. Jsou věci, který nás matou. Jsou věci, který nám nejdou dohromady. Jsou věci, který nám zaklaply. Jsou věci, který bychom viděli ještě trošku jinak. To můžeme pozorovat, a když se přestaneme snažit za každou cenu se dostat do pozice, že my víme, tak si můžeme všimnout, že když chceme získat nějakou pozici – ať už to je pozice ve světě práce, anebo pozici vědění – a když to chceme moc, tak se to navrší v momentě, když o tom máme navíc představu. Místo toho, abychom se snažili přijít na to, jak to doopravdy je, se snažíme přijít na to, že je to tak, jak my chceme, aby to bylo.

A když jsme schopni od tady toho upustit, pole mysli se uklidní, aniž by nutně musela v mysli nastat nějaká prázdnota. A můžeme se v mysli orientovat a sledovat její děje bez napětí a v jednodušším chápání, s pochopením.

Když se člověk snaží o nějakou duchovní praxi a uklidňovat mysl, ale je rozhádanej se šéfem, je rozhádanej s manželkou, naštvanej na děti nebo na kamaráda, tak nebude mít úspěch. Mysl se nevyprázdní, nepřijde do svýho přirozenýho stavu, protože se to tam bude pořád cpát. Cpát se mu to tam bude, protože to je aktuální. A aktuální to je proto, že na tom nějakým způsobem lpí. Když budeme pozorovat věci, proč zaměstnávají naši hlavu, tak zjistíme, že je to lpění, který nás u toho drží. A to může bejt buďto "pozitivní", že něco chceme, a nebo naopak, že to nechceme. Že to odmítáme. To je to samý. Když máme z něčeho strach, odmítáme to, nechceme to slyšet, nechci už toho člověka vidět, nechci takovouhle zkušenost...... A je tady, když ne hned, tak za chvíli, je to jen odročeno, do určitýho momentu.

Takže když přestaneme lpět jakýmkoliv způsobem, anebo se o to začneme snažit, tak se věci zase začnou urovnávat samy. To znamená, když sedím v meditaci a přichází mi to na mysl pořád, nechce mě nechat uklidnit, že jsem na někoho naštvanej, nebo někdo je naštvanej na mě, ať právem, nebo neprávem, prostě když je v mysli napětí, tak je pro mě aktuální se zabejvat tou věcí, která mi do mysli vstupuje – místo abych se snažil s ní bojovat, místo abych se snažil ji potlačit. Ano, můžeme to udělat tím, že to začneme pozorovat. U toho jsem si všimnul jednoho efektu: když člověk cvičí objektivizaci, to znamená že se chce dostat mimo vliv těchhle věcí tím, že je pozoruje, tak může dosáhnout úspěchu v meditaci – řekněme – na dvacet minut, na dvě hodiny... a potká toho člověka a je to v čudu. Nechci to degradovat, spíš bych toho využil, pokud jsem schopnej se uklidnit, sedět, tak bych si měl tu zkušenost pamatovat a přenést ji do toho momentu, kdy to je pro mě aktuální. To je praxe.

To znamená, že ta věc nekončí po těch dvaceti nebo čtyřiceti minutách, co jsem seděl a snažil se o něco, ale pokračuje dál – vlastně ji aplikuju životě. Kterej není ničím jiným než obsahem mý vlastní mysli. Proto bych od toho neutíkal, ale naopak to používal a využíval. Chci téma k meditaci? Podívám se do svý mysli, co je tam aktuální, co mě tíží, co mě trápí, nebo naopak co mi dělá dobře, a můžu to tímhle způsobem sledovat. A – to znáte všichni – když je někde nějaký napětí a člověk to srovná na vnější úrovni, tak nastoupí klid. Nemusíte se vším bojovat. Ano, musíte bojovat předtím, abyste se přemluvili a šli za tím a dali to do pořádku. Abyste udělali ten první krok. Bez ohledu na to, co on... Je tu ještě další mechanismus, který řekne "no dobře, já jsem to udělal, a on nic!" Mně nepřísluší tohleto hodnotit. Hodnocení a posuzování je to nejhorší, co může bejt.

Takže já udělám ze svý strany to nejlepší a tím to pro mě hasne. Co s tím udělá ten druhej, to už je jeho věc. Já jsem kdykoliv připravený zůstat otevřený a ne se hodnotit "já jsem něco pro to udělal a jsem ten dobrej – a teď už je to na něm!" Ne... Dám mu tu svobodu bejt, jakej je. Třeba naštvanej, nebo i chytrej, vidí to třeba líp, než si já dovedu představit. Vlastně se vzdávám svýho postu, svý pozice a svý představy o to, jako by to mělo bejt. Nechám to tak, jak to je. Sleduju, jak to je. A tím indikátorem jsou napětí v mysli."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 614
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 146
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích


Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník