Ze setkání se Sašou Hendrukem: Co je ego a jak funguje

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Co je ego a jak funguje

Příspěvekod Lída » ned 22. srp 2010 11:38:43

Saša Hendruk:

"Ego je funkce mysli. Má schopnost vytvořit nadstavbu světa, který vlastně vůbec neexistuje. Existuje jenom v našich hlavách a dokáže paradoxně ovlivňovat ten svět, který nazýváme "přirozený svět" – který tu je bez naší osobní vůle. Často na něj můžeme působit na základě těch fantasmagorií, který se rodí v našich hlavách jen na základě nepochopených a nezpracovaných zkušeností a přesvědčení, pocitů… pocity, to je téma samo o sobě…

Smířit se sám se sebou – to bych viděl jako velice dobrou techniku: nebát se nahlídnout sám do sebe, ať už tam najdem cokoliv, a přiznat si to. Dalo by se říci, že to je úplně první krok k pochopení toho, co je kolem mě, tak i vůči sobě. Každý sám si sáhnout do svědomí, jak nejhlouběji může, a nedělat, že něco není…

Takže když člověk zná svůj obsah mysli, ví, nad čím přemejšlí, zná svoje sklony… už jen to, že si je přizná – ale všechno, úplně, sakumprásk – to vidím jako naději a šanci k sebepochopení a i k vystoupení ze závislostí a nutkavých tendencí, až nepříjemných, mnohem snadněji, než když s tím budeme bojovat… Boj prohrajeme; vždycky vyhraje ego. Jakmile bojujeme s věcmi, které nechápeme, tak nás zválcujou. Roznesou nás na kopytech.

Ego je jev, kterého se v podstatě nemusíme obávat. Ego – osobní mysl, která dokáže aplikovat egoistický přístup, je v podstatě Univerzální mysl.

Tady je všechno po kupě, všechno je k dispozici: to znamená, že i to pochopení je uprostřed každého triku ega. Ego se vlastně nezničí v tom smyslu, že by se vyhladilo. Ego se dá pochopit tím, že se ztransparentní. Něco jako: dostaneš ho do rohu, posvítíš na něj, a tady je. A ono … "Jo, jsem tady"… a už se nebude snažit.

My jsme ho ale zavrhli někam do žaláře a místo toho, abychom ho měli "pod kontrolou", jsme mu tím dali život. Protože ono v žaláři může budovat silnej underground a můžeme jenom čekat, až se nám rozlítnou dveře hladomorny a nastane převrat v našem životě… a zaujme vládnoucí pozici… a do žaláře půjde pochopení …

Ono má dynamickou schopnost používat věci, tak jak se mu zlíbí a zachce – jenom proto, že může. Proto dokáže vyrobit zmatky, přesunout hodnoty, zamlžit všechno… Ale to jsou všechno technický věci! Protože když člověk (mysl) pochopí jeho motiv, může ho i nechat svým způsobem fungovat. A bude to něco jako "nebezpečnej mazlíček (řekněme) na řetěze."

Už vznik individuální mysli dává pole pro vznik téhle funkce, kterou nazýváme ego. Ego nic nepochopí, ego ve skutečnosti neexistuje, je to funkce mysli, a mysl je to jediné, co existuje; dokáže se projevovat – buď se může projevovat jako chápající sebe samu, anebo se může projevovat jako poblázněná, zatemněná, v některých momentech "úplně šílená".

Ego není něco, co do tohohle světa nepatří a co by se mělo odstranit – to ani nejde ho odstranit. Je to funkce, stejně jako je funkcí schopnost myslet, rozum – to je taky funkce mysli. Přerovnávat, přetřiďovat – to je funkce mysli. Ego má schopnost vytvářet dojem iluze… mysli, která je jinak sama o sobě klidná, je jí všechno šumafuk, ale je tu její určitá část, které to jedno není, a tu my nazýváme ego. Ale je to pořád jeden "špalek"…

Ego ve smyslu dobyvatele, shromažďovače, je část mysli. Kterou prostě neodpářete; je to její schopnost fungovat v nadstavbě nad tím, čemu říkáme přirozený svět.

Ego si vytváří svůj svět, který má svoje zákony, svůj velice intenzivní život, který se dá chápat, a ještě se tím nemusí nutně celý zbortit. Můžeme pochopit manévry ega a jeho snahy, ten jeho výtvor… a neznamená to, že bychom ho nemohli dál používat…

Popření ega – to je to, co ho naopak živí a dává mu sílu, protože ho potvrzuje; přesně toho ego využije, ono dokáže použít všechno. Řekneme-li "ego je něco, co musíme zničit" – tak to se mu líbí. Protože vidí, že tam bude bitka, že tam je možnost něco získat, nějak narůst, dobýt pozice a podobně.

Ale když ho začneme zkoumat, doopravdy, a hledat, snažit se ho překračovat, tam velice často pocítíme, že je tu "někdo, komu to vadí", že naše snahy, které jsou opravdové, jsou velice nelibě neseny určitou částí naší mysli (a to je právě ego). Často přes ně nemůžeme, něco jako "do toho se mi nechce": přiznat si něco i jen před sebou samým – že bych měl říci "jo, jo, jsem takovej a takovej." Protože když si tohle přiznáme, tak se dostaneme do pozice, ze které vidíme celý reliéf krajiny mysli jinak. Kdežto když si to nepřiznáme, tak jsme v takovém přítmí a ve tmě a ego tam má prostor nás krmit nějakýma představama a svýma konstrukcema a přesvědčeníma a říká: "hele, takhle, tohle, tohle musíme udělat, a tohle je pro mě důležitý."

Dotaz: Existuje tvor, ve kterém se po narození ego nerozvine?

"Nemyslím; už jenom to, že se narodí, že má tělo, svou osobní mysl, to v podstatě patří do funkcí ega. Protože je to omezení. Je tam interakce v tomhle světě. Jsou věci, který bude preferovat, a jsou věci, kterým se bude vyhýbat. I když to budou malinký neškodný věci. Ale už je to selekce, už se něčemu dá přednost; takže ego tam je, ale není to ego, který by chtělo… jít přes mrtvoly, aby naplnilo svoje představy.

Ego je možnost mysli. Můžeme pozorovat, jak se z možnosti stane nutnost, anebo nevyhnutelnost.

Takže snažit se být co nejstřízlivější a nebát se toho, že mi nějaký duchovno uteče: naopak, začnu ho objevovat tam, kde ve skutečnosti je, a tak, jak ve skutečnosti opravdu je.

Je to opravdu mravenčí práce, to je na tom takový nechutný, no… mravenčí práce v tý opravdovosti a upřímnosti k sobě samému; tady mísíme veškerý náš potenciál – psychologický, filozofický, pracovní, mentální, úplně celého člověka… a to kolem. Všechno v sobě odráží všechno ostatní… Když budeme dostatečně opravdoví, tak si vystačíme s minimem toho, co nás obklopuje, na to, abychom zjistili, jak to je. Věci jsou takové, jaké jsou. Nic víc, nic míň ("zen"). Ego jim s oblibou dává hodnotu, kterou ty věci nemají. Každý ví, jak na tom ve skutečnosti je; žije se něco úplně jiného, než je skutečnost.

Prostota mysli – žádná spekulace; tak, jak to je; dívat se na to, jaké to je, a snažit se to vidět tak, jak to je; a když je někde nějaká spekulace, tak se na ni snažit podívat tím způsobem, aby se dala rozložit a pochopilo se, odkud bere zdroj svého života."

O našich snahách opustit některé svoje vžité postoje, kterých se snažíme zbavit, snažíme se něco pustit, a ono to pořád nejde:

"Máme dojem, že jsme toho udělali hodně, a nic se neděje.

Když se člověk snaží upustit od něčeho, opustit něco, a přitom nerozumí, proč, tak to neudělá. To rozebírání věcí slouží k tomu, aby získal řekněme jakoby oporu pro to, aby to mohl pustit. Aby zjistil, že to, co se snaží držet, vlastně nemá tu hodnotu, kvůli které to držel. Že je vlastně zbytečný to držet.

Pokud někomu řeknu "pusť to!", tak on se začne snažit něco pustit, začne vyvíjet aktivitu… Kdežto když mu řeknu "snaž se pochopit, proč tu věc držíš", tak on začne jakoby spalovat sám sebe, začne spalovat zdroj toho nepochopení. Když dojde k tomu, že pochopí, má mnohem větší šanci tu věc pustit. Není nutný takhle to dělat, ale technicky je to dobře použitelný – pro ty věci, který nejsme schopní pustit rovnou. A naopak – jakmile těm věcem rozumíme a pustíme je, nemáme sklon se k nim vracet. Jinak ho to může třeba za deset let čapnout znovu a on zjistí, že vlastně nic nepustil.

Když se ale bude tomu věnovat, bude se snažit pochopit, proč se toho drží (což není vůbec nutný, nikdo to po nás nechce!), bude to svým způsobem fungovat. To není diskuse o tom, že bychom něco měli; je o tom, co můžem.

Vzal bych to jako možnosti, i ty tak zvaně špatný bych bral jako možnosti a neříkal bych jim "špatný", protože někdy se pro ně člověk rozhoduje, protože prostě nemá na vybranou. Prostě existujou podmínky, ve kterých se můžeme rozhodovat pro věci velmi neprospěšný a velmi kontroverzní, protože v tý daný situaci nemáme na vybranou. Ne aby se to chápalo jako povolení... to prostě takhle funguje. A najdete spoustu věcí v životě, kdy k takovým situacím došlo. Nejde o to, aby si člověk naplánoval, kdy se rozhodne k něčemu idiotskýmu nebo... To je spíš proto, když k tomu dojde, aby byl schopný najít pro to pochopení. To není alibi, to je prostě jenom mechanika tý problematiky.

Takže když člověk dokáže se na to dívat nějak s nadhledem, na to svoje vnitřní rozpoložení, potom může líp vidět na důsledky svého přemejšlení, jednání a chování. Lidi se často ptají, jak se mají chovat k ostatním lidem. Na to je návod úplně jednoduchej, starej: "Jak chceš, aby se lidi chovali k tobě, tak se chovej ty k nim." Na sobě můžeš vyzkoušet, co vlastně chceš dostávat. Co chceš v životě potkávat. Jenže pak vznikne námitka "No ale já se k nim chovám dobře a oni se ke mně nechovají dobře!" O tom to ale není... Jak chci já, aby se ke mně chovali ostatní, tak se mám k nim chovat! A to, co nechci, aby dělali ono mně, tak to nebudu dělat ani já jim!"

Když mám řekněme nějakej charakterovej rys, kterej bych mít nechtěl, kterýho bych se rád zbavil, protože už začínám chápat jeho důsledky, tak si je začnu uvědomovat hlouběji, víc, a když vidím, že jsem pod vlivem toho a toho rysu, řeknu si: je to něco, co chceš znovu potkávat ve svém životě? Přinese to něco, co chceš, aby k tobě přišlo? Opravdu se doslova nad tím takhle zamyslet, pozastavit, když se mi nepodaří napoprvé ani pod vlivem tohoto přístupu to změnit.

Můžeme pozorovat osobnost a její strukturu, kde můžeme vidět, co to vlastně ego je, jak ho můžeme pozorovat, nebo jaký je jeho chování. Ve zkratce řečeno ego je funkce mysli, která má neskonalé možnosti (v uvozovkách), protože má jenom možnosti, který má, víc jich nemá. Když je vyčerpá, tak se vyčerpá. Ale ego je vlastně schopnost mysli manipulovat s jejím obsahem tak, jako by ty věci byly oddělený. Je to funkce té mysli, která je neomezená, nekonečná, všeobjímající, vševytvářející atd. – její schopnost říct: "Tady ten kousek jsem já, a to ostatní je něco, co bych měl dobýt. Dostat pod kontrolu. To ostatní je něco, co bych mohl získat". To může jen na základě bludu, kdy se omezí. Kdy mysl, která je neomezená, vystrčí růžky a řekne: ty růžky – to jsem já. A co na ně naberu, to mám. Co na ně nenaberu, to mi hrozí. To mě může ovládat. To mě omezuje. Takže já se budu snažit a budu trkat všude možně a nabírat na ty rohy všechno, co jde. Až naberu úplně všechno a stanu se pánem světa.

Z druhé strany tam můžete už vidět, že kdyby se to egu nějakým způsobem podařilo, tak stejně nedojde nikam jinam, než že zase zjistí, že všechno je jenom To. Ale ono má schopnost se chovat všelijakým způsobem, a kolikrát ne právě decentním. Protože k tomu používá konstrukce – vymýšlí si. Vysloveně si vymýšlí pravdy o sobě a o světě. Vymýšlí si důvody, vymýšlí si hodnoty, přemísťuje, začne si hrát na cokoliv... - na pánaboha... na hodnoty... na úplně všechno. A to od momentu, kdy může prohlásit "tady je něco – a to ostatní je něco jinýho." Ty dvě věci jsou různý. Jsou vzájemně v interakci a ono používá většinou střetů k interakci. Dobývá všechno. Chce se nafouknout. Funguje ve smyslu dobývání, rozšiřování pozic vlastněním. "Všechno, co vlastním, co dobydu coby svoje území, to můžu kontrolovat a v tom se cítím bezpečně. Cokoliv se nachází mimo to, může mě ohrozit. To nemám pod kontrolou a je to něco, co bych mohl získat. Proto bych se měl snažit to dobýt."

To je pokus popsat funkci mysli coby ega. Dokáže se omezit na jedno tělo a s ostatním světem se začne střetávat.

To se v mysli děje, protože tady ta možnost je. Není k tomu žádný důvod, ve skutečnosti se tady vůbec nic neděje a nikdo tady není."

Jak vzniká oddělenost a zapomnění?

"Je to tak, jak to je. Dokážeme to odevzdat? Kde je odevzdání, když ego se zvedá a chce mít kontrolu? Co vlastně ego dělá? Chce vědět, jak to je! Ale proč ego chce vědět, jak to je? Ego to chce vědět proto, aby si to dalo za opasek jako trumf a vytáhlo to v momentě, kdy se potřebuje nějakým způsobem obohatit (v uvozovkách) o to nebo o cokoliv jinýho, co by jemu samotnýmu mohlo budovat a posilovat jeho iluzorní pozici...

Ego dokáže udělat ze všeho svýho spojence, ze všeho dokáže udělat svoje – řekněme – otroky, aby posílilo svoji pozici a svoji velikost, kterou ve skutečnosti nemá...

Ego je funkce mysli. Funkce... manipulovat s obsahem mysli a přenášet hodnoty z míst, kde jsou a jaký jsou, na místa, kam řekněme nepatří. A vytvářet tímhle způsobem struktury, ve kterých se pohybuje. Vytváří v nich pravidla. Ale to všechno – můžeme vidět – je pod větším a větším napětím. Ego vlastně vytváří iluzi, mis-interpretace ... Ono zkouší možnosti. Je to vlastně taková inteligence, která nemanipuluje s celým obsahem mysli, ale manipuluje s jejími částmi. Stejně jako my můžeme manipulovat s LEGEM a můžeme z toho stavět různý věci – ale pořád to bude LEGO. A ego používá určitou část, koncentruje se na omezený pole – je to schopnost mysli koncentrovat se na určitou svoji část, na svůj určitý obsah a manipulovat s ním patřičně omezeným způsobem.

A tak vzniká oddělenost, tak vzniká zapomnění, hlavně zapomnění toho, jak to doopravdy s tím egem je, jak je to s myslí, jak je to s tím, jak to doopravdy je.

V momentě, kdy si chcete připustit, že všechno je tak, jak to je, se ego ozve a cítí tam propast – že nebude mít věci pod kontrolou. Že se bude muset vzdát toho, o co se velice aktivně snaží: snaží se hromadit, snaží se nabývat, ale snaží se to dělat na poli, kde něco takového vlastně ani nejde. Vidím tu tak trochu záhadný fungování mysli, kdy všechno je na svém místě a v pořádku, ale díky tomu, že jsou tam všechny možnosti, je tam i možnost nastolit nepořádek a zmatek a chaos. Je jenom zdánlivej a může se odvíjet jenom na základě falešnýho přesvědčení..."

Jakým způsobem se ego vlastně dokáže oddělit?

"Říká se, že pýcha je největší hřích. Jako jí velice blízký stav bych viděl právě ignorantství. Jakým způsobem může vzniknout ignorantství? Když něco ignorujeme, znamená to, že separujeme něco od něčeho jinýho, vybíráme to a stavíme do jiný hodnoty vůči tomu ostatnímu. V momentě, kdy to odseparujeme, vznikne to, co jsme odseparovali, plus to, co to obklopuje..."

Jak dojít od separace zase zpátky?

"Ego hromadí strastiplné zkušenosti, který jsou výsledkem napětí... Ego má veliký schopnosti, má inteligenci, a používá další a další kombinace a snaží se to dělat tak dlouho, dokud může. Až do momentu, kdy se natolik vysílí a vyčerpá, že se mu to přestane vyplácet. Začne to bejt tak namáhavý, že si říká "Já už možná nezískám víc tím, že bych věci hromadil, možná už získám víc, kdybych se něčeho zbavil." A to je ten moment, kdy se otáčí a začíná se věcí zbavovat, ale ještě pořád pro svůj prospěch. Ještě pořád pro svoji oslavu. Ale to je moment člověka, který začne hledat pravdu. Otočí se, obrátí se a začne hledat, jak věci jsou. Začne chtít najít pravdu o světě a o sobě.

Ale to je jenom ten začáteční moment, On není většinou schopnej slevit okamžitě. Někdo mu řekne "Hele, je to tak, jak to je. I s tím, jak jsi to udělal, jak to máš". Ale on cítí obrovský napětí, kterého se chce zbavit. A říká "Nene, já chci pravdu." Ale ve skutečnosti se chce zbavit jenom toho napětí."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Re: Ze setkání se Sašou Hendrukem: Co je ego a jak funguje

Příspěvekod Lída » ned 25. pro 2011 19:35:29

Hledání pevného bodu

"Ten moment, kdy můžeš ´obkročit´ celej svůj dojem, kterej z toho máš, i s tím pocitem, jenom prostě odevzdáš... že to je taky To... že to je pravda, i ta tvá snaha se od toho oddělit a najít v tom nějakej pevnej bod... Ty se vlastně snažíš tady najít nějakej pevnej bod. A opravdovej přístup byl v tom, že sis přiznal, že ho nemůžeš najít... že ho nevidíš... protože on tam není. V tom uznání, že všechno je tak, jak je, najednou nemáme žádnou oporu... naše ego nemá žádnou oporu... Najednou ono nemá hodnotu. Proto se mu do toho nechce. Přitom je to takhle jednoduchý. Řekneš si "jo, je to tak, ať jsem na tom jakkoliv. Ať mě to bude jakkoliv oslabovat nebo válcovat." ...To je stejně ryzí pravda, jako kdybys tady byl takzvaně osvícenej mudrc dva metry nad zemí s aurou jak Praha – tak to nebude větší pravda než teďka uprostřed tady těch pochyb, pocitů, rozpačitostí... úplně stejně. Jedinej rozdíl mezi náma je, že já se s tím spokojím."

...člověk se cejtí blbě a vlastně nechce, aby se cejtil blbě. A tak se

"...separuje. Okamžitě. Vidíš funkci toho ega."

V čem je ego zajímavé

"Ale my se vlastně od něho můžeme hrozně moc učit. Můžeme se od něho naučit důslednosti. Vidíš, jak důsledně funguje. Jak důsledně vyčerpávajícím způsobem se snaží se vklínit do jakýkoliv situace a vytěžit z ní... Když se to od něj naučíme a stejně důkladně si budeme připomínat, že to je taky pravda, tak neodejdete neosvícení – po těch schodech tam nahoru ...

Ego je strašně zajímavý, funkce ega – to je úplně fantastickej nástroj mysli. Ono nás bude přesvědčovat, bude přesvědčovat samo sebe a celou mysl, že mu jakoby něco vadí.

Teď si představ, jak ono funguje, jak ono používá a zneužívá úplně všeho. Jako v Mrazíkovi, Ivánek – to je takový čistý ego, namyšlený představy o sobě, že je krásný, pěkný, i hodný dokonce, ale přitom mu šlo jenom o něj. Takovýhle ego může fungovat a hromadit a získávat – to je jeho představa: čím bude větší, čím toho víc pohltí, tím bude větší a mocnější, tím víc toho bude mít pod kontrolou a tím se bude v tomhle světě cítit bezpečnější, řekněme v kramflecích. A jsou momenty, kdy ho jakoby něco ohrožuje. A to, co ho ohrožuje, se snaží pohltit, porazit, podmanit, schramstnout... Ale ono je hrozně rafinovaný, nesnaží je jenom brutálně dosahovat a dobývat. I u člověka, který má snahu prohlídnout, pro mysl, která má snahu prohlídnout funkci tohodle ega... Představ si, že třeba se najde kouzelný meč, který může ego nějakým způsobem usmrtit, nebo minimálně zranit, nebo mu useknout velikou část jeho potenciálu. Ego bude utíkat, bude se před tady tím mečem schovávat, bude kličkovat, nebude prostě chtít ani to vidět, a dostane se klidně i do situace, kdy už bude stát a bude pištět, že nechce bejt seknutý tady tím mečem, nechce umřít. A v momentě, kdy ho sekneš, nebo rozsekneš, má schopnost vzít bez mrknutí oka celej ten tvůj kouzelnej meč, hodit ho do skladu a použít ho proti tobě. Přesto, že celou dobu to vypadalo, jako že to je věc, která vyřeší celou situaci.

Zkusím to dát do normálního příkladu: Ivánek se stal medvědem, prostě ego ho stálo utrpení, protože se nechtěl poklonit. A v momentě, kdy už ho to postavilo do rohu a Ivánek začal, že by se chtěl zase stát člověkem, tak tam přišlo trošku pokory. Sice pořád se staral o Ivánka, no ale už slevil, už to nebyl takovej ignorant, už nebyl tak arogantní. Tam je vidět motivace ega, jak přijde za tím hříbečkem a říká "hříbečku, co mám dělat, abych se stal zase člověkem? " A on mu tam říká něco v tom smyslu, že musí udělat dobrej skutek. Co to je dobrej skutek? Dobrej skutek je nezištná záležitost – jen když pravá ruka neví to, co činí levá, jak říká Ježíš. A Ivan – tady vidíte to ego, co udělá: šel do toho s obrovskou vervou, že dobrý skutek mu zprostředkuje zkrášlení jeho ega. Hříbeček mu chce ještě něco říct, ale Ivan už běží, už to prostě pochopil, už jde dělat dobrej skutek. Přitom díky tomu egoismu – kdy si pomyslel "wow, už je to vyřešný, už mám návod, už mám ten meč a vyřeším tu situaci" – se připravil třeba ještě o nějakou radu, kdy to mohl vyřešit už rovnou tam, protože hříbeček mu byl schopnej mu říct "hele, Ivane, je to ještě trošku jinak, než si myslíš"... ale Ivan už byl pryč. A tím začalo druhý kolo jeho egoistickýho putování, začal dělat dobrý skutky. A strašil lidi tím, jak vypadal, každýho vyděsil, a až když už byl úplně unavenej a padal na hubu a už i zapomněl, co chtěl, přestával mít motivaci, tak bezděčně udělal dobrej skutek. Protože ho udělal jenom tak, jak se dá udělat. Zapomněl na sebe, díky všem těm trampotám byl najednou schopnej přestat na sebe myslet a pomohl tý stařeně. A to ho vrátilo zpátky do lidský podoby. Takže tady je vidět, že to neobalamutíme. Proto to chce opravdovost. Ale můžeme taky vidět, že ego se to snaží balamutit, kam až to jde, a i když to nepůjde, tak se bude snažit to zkoušet in limit. Protože to je jeho přirozená funkce v mysli. To je všechno. Pokud je pochopený, nemusí ani mizet, může tady bejt... může v něm probíhat, co v něm probíhá.

Takže důslednost. A toho, co je nám představován jako náš největší nepřítel, jako ten, koho musíme zabít, bych já nezabíjel. Díval bych se pořádně, co dělá, okoukal bych to a dělal bych to samý. Akorát že na druhou stranu."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích


Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků