Ze setkání se Sašou Hendrukem: Čím vzniká utrpení?

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Čím vzniká utrpení?

Příspěvekod Lída » úte 20. pro 2011 10:01:08

"Někdo chce nirvánu, protože chce konec svýho utrpení, ale bez jeho přičinění, bez jeho tvorby žádný utrpení není. Utrpení je aktivní záležitost. Pro utrpení je třeba vynakládat velikou práci. Konec utrpení je konec vynakládání týhletý práce, týhle aktivity. Takže utrpení není třeba potírat. Je třeba pochopit, jak věci jsou, a utrpení zmizí.

Osvícením můžeme nazvat moment, kdy nám tady ty věci dojdou. Je to ten moment, kdy člověk předtím něco hledal a snažil se něco najít, nějakou svoji představu, jak to je – skrze představy, a to je ten moment, kdy mu dojde, jak to doopravdy je, a vlastně vidí konfrontaci svý představy a to, jak to doopravdy je. Jinými slovy bych řekl, že to je moment sebepoznání, vyvrcholení opravdovosti, o který mluvím. Moment, kdy člověk přestane tvrdit, jak věci jsou, a může jenom připouštět, jak doopravdy jsou. "

"Můžou se objevit ambice, můžeme je mít, ale musíme je mít na zřeteli. Musíme říct "ano, jsou tady." Když se něco vysvětluje, automaticky vzniká dojem, že se pro to musí něco dělat, že se něčemu musíme vyhejbat, že se musíme separovat… Děje se to, ale z toho bych se neplašil. V denním životě není třeba panikařit vůbec s ničím, ať se nám děje, co se děje, ať nás napadá cokoliv. V tomhle momentě, když chceme věcem porozumět, je důležitý si je přiznat. Přiznat si "jsou tady, napadají mě, potkávají mě, jsem jich plnej" – a to je moment, od kterýho se můžeme posunout dál. Protože dokud to neuděláme a ty věci tam jsou, ten obsah v naší mysli je, tak on tam bude a tak dlouho bude čekat, dokud k němu nepřistoupíme a neuznáme ho. To je to, co od nás chce. Chce vlastně jenom uznání svý existence. A chce to jenom proto, že my se snažíme potlačit jeho hodnotu, a tím vytváříme napětí v naší mysli.

To znamená když budu popírat, že mám zálibu v něčem, tak budu vytvářet situace, kdy mě to bude zkoušet, a pořád mě to bude zkoušet... Místo abych řekl "jo, mám tuhletu zálibu, je to tak". To je moment, od kterýho můžu hledat, proč v tom mám zálibu. A už se celá věc posune. Vypadá to velice nenápadně, ale celej ten objekt se posunuje na jinou úroveň, na jinej horizont, stojíme v jiným bodě a vidíme jinou perspektivu. A od ní můžeme jít dál... Protože dokud to neuděláme, tak máme pořád tu samou perspektivu, pořád stejně omezenou, a nemáme srovnání. Kdežto když si ty věci začneme přiznávat, začneme je chtít vidět tak, jak doopravdy jsou – i se všema našima omylama, přehmatama, to vůbec nehraje roli – tak nám můžou posloužit pro další věc. Pokud se je budeme snažit zapřít, že je nemáme a že se nám nesmějí stát, tak se dostáváme do otroctví ega a jeho světa představ, který ono používá pro svoje účely.

Taková introspekce denního života může probíhat v člověku samým, ani není potíž, když se dělí s někým jiným... chce to bejt opravdovej.

Je naprosto samozřejmý, že budou momenty, kdy to bude bolet, skřípat, nebo to bude nepříjemný. Ale to tam patří, to nás vlastně ... nechci říct, že máme bejt vděční, ale jednou to tam je a je to věc, která může přijít na přetřes a musíme jí projít, abychom ji pochopili, nebo se před ni alespoň musíme postavit a uznat ji, že tam je. A všechno se to potom napolohuje úplně jinak.

To se týká našeho osobního, rodinnýho, společenskýho života."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 614
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 146
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích

Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník