Ze setkání se Sašou Hendrukem: Zpětný pohled

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Zpětný pohled

Příspěvekod Lída » sob 31. pro 2011 15:19:05

"Když se podíváme na náš osobní svět, když se zpětně podíváme na náš osobní život, můžeme číst, co jsme zač, co vlastně chceme a pro co se rozhodujeme. Tenhle přístup nám dovolí vidět, že nikdo nemůže za to, co se nám v životě děje, že jsme to my sami, protože necháváme vstupovat do zorného pole mysli to, co se v něm odráží. To je, pro co se rozhodujeme. Viníme často situaci, věci, lidi, politiky za to, jak se cítíme a jak se máme. Ale je v naší moci udělat to úplně jinak! Spíš než nadávat na to, co kdo udělal špatně, bych sledoval, co se v mysli vlastně děje, jaký jsou s tím spojený pocity, a jestli to tak musí být. A zjistíme, že minimálně z 98% si věci držíme opravdu jen proto, že jsme se pro ně rozhodli. Můžeme vysledovat, že jsme se rozhodli jakoby na nějakém základě...

Ale všechny ty věci jsou vysvětlitelný, vypozorovatelný, a úzce spolu souvisejí. Bohužel na sebe nepůsobí jenom v linii, ale stýkají se paradoxně v rovinách, kde jsou od sebe jakoby vzdálený. Takže se to stává nepřehledný. Proto se člověk může dostat do situace, kdy slyší "musím to pustit"... a na druhou stranu "nemusím nic pouštět, protože jsem to já ". To je moment, kdy ty věci na sebe v obsahu mysli působí a dotýkají se, a přitom jsou na úplně opačných koncích. A fungujou s jinejma věcma, který se spolu vůbec nedostanou do interakce. To je trochu matoucí a vidím, že člověk ty roviny někdy ztrácí ze zřetele."

Možnost, že to člověk nemusí pouštět, v sobě obsahuje právě to pouštění.

"Ano. A začít u toho, co je pro mě aktuální. Co mám dělat? Mám svůj denní život a v něm probíhá všechno, o čem tady byla řeč. Funguje to podle úplně přesných zákonů, logických postupů. Takže přistupuju k věcem v životě tak, jak jsou: hledám opravdový motivy svého fungování. U toho bych začal. To je podle mých zkušeností nejlepší postup směrem k sobě, čištění mysli... Když držíme v mysli mraky objektů – a my si toho kolikrát ani nevšimnem, protože jsme zvyklí to tam mít – pak nemůžeme vzít další věc... Takže udělat si v tom pořádek: "Nedržím já se něčeho? Neprezentuju něco sám před sebou? " Sám před sebou zjistit, když se něco dotkne, když něco namíchne, když něco osloví – tak se podívám, proč mě to oslovilo, co se vlastně dělo v mý mysli? Co já si od toho slibuju? Co mi na to dělá dobře? Co mě na tom rajcuje, co mě na tom vzrušuje, nebo naopak: co je mi na tom nepříjemný, odporný? Co mi na tom vadí?... Co jsem to řekl, nebo jak jsem to řekl, že z toho byl takovej ... Co v mý mysli mám nevyřešený, že mě v blízkých vztazích potkávají takový věci? Tam, kde je mi fajn, to neřeším, tam to mám vyřešený, ale tam, kde mě to bolí, kde je to palčivý, to je úžasnej materiál na zpracování, k sebepoznávání. To neznamená, že vyhledám v mysli konflikty, abych se na nich rajcoval! Hledám ty věci, který držím, a tím, že je pochopím – "aha, já vlastně tohleto držím. Jsem schopnej a ochotnej to pustit? Myslím třeba, že jo, a co tohle?... tohle ještě ne..." Ale vím ze zkušeností, že když to budu držet, tak přijde někdo a řekne: "Dej mi to! " A já: "Nedám!" (smích v obecenstvu)

Když jsem schopnej si přiznat, že je to palčivý, že se toho držím, ale ještě je mi to drahý, když mám nějakýho takovýho miláčka, je dobrý ho používat k tomu, abych zjistil o sobě hrozně moc! A takhle jednu věc po druhý... a říkám si "Vždyť já vlastně nemusím držet vůbec nic; všechno mám k dispozici a když potřebuju, tak si pro to zajdu! Když budu hodně chtít, tak mě nic nezastaví, abych po tom šel a dosáhl toho! A když jenom říkám "Já bych chtěl tohle, támhleto, tuhle, a už dva roky, deset let bych se chtěl věnovat tomu a tomu..., tak zpětně můžu číst, jakej ve skutečnosti o to mám zájem. Že jenom říkám, že to chci dělat.

Někdo chce poznat Boha: "Chci Ho poznat!!! Ukaž se mi!!!" Ale to jsou jenom řeči! Jakmile bude schopenej pro Něho ztratit i sebe, tak ho najde. Ale pak nemá čas o tom mluvit, nemá čas vůbec na nic jinýho. Každej to zná, do nějaký věci se zahryznete a nemusíte o ní vůbec spekulovat. Jste do toho ponořený prostě tak, že vás to pohltí, stáváte se tím a uskutečňujete svoji představu. To je opravdovost.

Takže hledat v sobě mezi tím, co doopravdy chci, a tím, co říkám. To je podle mě praxe naprosto použitelná, takzvaná duchovní praxe. Potom, co se uvolní tady ty věci, když začnu mít touhu poznat Já nebo Prázdnotu, tak ji poznám... Nebudu mít plný ruce nějakých tvarů, který mě budou od toho odtahovat a zabraňovat mi v tom... Jaký postup k tomu povede, jestli se Jí odevzdám, nebo na sebe zapomenu, nebo si Jí všimnu v běžným životě, už nebudu řešit... Ale mi nebudou překážet tuny věcí, který bych měl pustit, protože se jich držím.

Když se pouští věci, je tu strach, že o tu věc přijdeme. Protože jsme ulpěli na tom, že jsme někdo a že můžeme vlastnit. Že my jsme něco a svět je něco jiného, my si z toho světa budeme brát, protože je to něco jinýho, můžeme vlastnit, ovládat, obohacovat se, anebo můžeme mít strach z toho, že tím pádem můžeme ztrácet. Že nám někdo může něco brát, že to, co je mimo nás, nás ohrožuje, bere nám něco, proto to musíme dobýt, zničit, zabít, nebo uchopit, zachvátit... To je mechanismus, kterej v mysli je funkční a říká se mu ego. V mysli funguje tak, že nám dovoluje se omezit na tělo, větší nebo menší, takový nebo makový.

Když chceme fungovat ve fyzickým světě, tak potřebujeme fyzický tělo a potřebujeme se do určitý míry na něj omezovat. Protože když se jím nebudeme omezovat, život v těle pro nás nebude aktuální a nevím, proč bychom ho vůbec používali. Takže to bych ještě neviděl jako potíž a v tomhle smyslu omezovací princip mysli funguje naprosto harmonicky – až do tý doby, kdy to začne přehánět."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Ze setkání se Sašou Hendrukem

Příspěvekod Lída » ned 01. led 2012 23:30:13

Co pozorovat?

"Obsahy mysli, stavy, pocity, a vidět, jak jeden se mění v druhej... Můžeme ty věci pozorovat, jako že to do mysli vchází odněkud, vždycky něco novýho, anebo se na to můžeme dívat tak, že sama ta věc se pořád mění a odnikud nikam nic nepřichází. Stejně jako se mění obraz na obrazovce a působí na nás, vyvolává v nás nějaký pocity, tak my potom zase zpětně – díky těm pocitům – působíme na fyzikální realitu.

Vidíme, jak myšlenkový a fyzický svět jsou propojený v naší individuální mysli a jak na sebe působí. Proto není zanedbatelný, co se děje v hlavě člověka, ve spekulativní mysli. A proto je tam jakýmsi způsobem zodpovědnost za to, nakolik se k věcem stavíme opravdově a nakolik ne, protože když se k nim stavíme neopravdově, v iluzi a v našich přáních a představách, tak tím působíme zpětně na ten fyzickej svět. To znamená, že někomu řekneme něco, co není pravda, i když si myslíme, že to je pravda, jen jsme to nezpozorovali, začneme prosazovat něco, co je k ničemu, protože máme představu o tom, že by to mělo bejt tak a tak... Ale když se obrátíme dovnitř a budeme sledovat naše motivace a pohnutky, tak to můžeme uklidit a reagovat jenom na to, co se ve skutečnosti v tom fyzickým světě děje. Tam je takovej mechanismus – můžeme pozorovat: vidíme třeba nějakou situaci, člověka nebo věc, a nějak to na nás působí. A praxe je v tom, že sledujeme, proč to na nás takhle působí. Protože jsou i věci, který na nás vůbec nepůsobí, jsme k nim neutrální, nic v nás nevyvolávají. Jsou věci, který se nás víc nebo míň dotýkají, a jsou věci, který se nás dotýkají hodně. A my můžeme sledovat, proč.

Místo abychom od toho chtěli utíkat nebo se před tím křižovali, nebo to popírali a rychle tvrdili, že to tak není nebo že to je jinak, tak budeme sledovat naše motivace. Protože ty motivace jsou často zatočený hodněkrát dokola, na několik koutů. To znamená, že my třeba odhalíme nějakou lež sami v sobě, nějakou falešnou představu, a myslíme si "Aha, tak tohle by to už mělo vyřešit." A ono ne, problém pokračuje dál! Tak se k němu vrátíme a zjistíme, že je to ještě jinak, že tam je ještě něco jinýho, a takhle to může jít hodně dlouho. Opravdu hodně dlouho, věci můžou být opravdu zauzlovaný. Vy si říkáte "Ano, už to klubíčko rozmotávám" – ano, klubíčko se rozmotává a ten provaz je plnej uzlů, takže to je takováhle mravenčí práce...

Vidím cenu tady tý mravenčí práce v tom, že pronikám do struktury mysli. A poznávám možnosti a tvary různých uzlů. Takže když jich udělám nějakou škálu, tak začínám rozpoznávat další a nemusím je už třeba rozvazovat. Protože mysl přesto, že v ní velmi silně panujou mechanický zákony, je víc organická než mechanická, může fungovat analogově i digitálně, takže když pochopíme modelově problém, jsme schopni ho "rozpouštět" ve spoustě jiných oblastí naší mysli, aniž bychom museli procházet tvrdě důsledkama našeho nechápání. Prostě to rozpoznáme "A jejej, tady vidím, je tu problém... to se srovná takhle a takhle, už to znám". Někdy ani nemusím udělat tolik, modelově to poznávám v mysli, že si dělám trable jenom tím, že lžu sám sobě a ostatním... Tak se nesnažím hledat viníky někde kolem, ale vždycky se ponořím do sebe a hledám. A když mi tam něco drhne, tak neřeknu "To nejde. Já už jsem se tomu věnoval..." Prostě v tuhle chvíli mi to nejde. Střílím mimo. Ale protože to drhne, znamená to, že to tam je. Nebudu říkat, že v motoru není písek, když ho slyším. Nebudu říkat "To je takovej olej." (smích v obecenstvu). Jo, je tam písek. Protože olej, ten zní jinak.

Takže v tom bych doporučoval důslednost. "

Při tom je dobrý mít rád...

"S tím to jde určitě snadněji. Ale když budu vědět, že mít něco rád je použitelný a dělá to věci snazší, a budu se o to snažit a nebudu to mít rád, vybuduju takový napětí a nepochopení, že mě z toho bude bolet hlava.

Třeba abych měl rád lidi, protože a protože a protože... A když se zaměřím na svůj pocit... "hele, já necítím nic, já ho nemám rád, nikoho nemám rád! Vím, že by to bylo dobrý, ale ten pocit je takovej! – tak když se toho leknu, můžu se dostat do konfliktu a řeknu si "Ne, já ho MUSÍM mít rád!!! " ... to je odběhnout daleko od opravdovosti.

Takže třeba si řeknu: "Proč já nemám rád lidi?" A postupuju tak. Abych se dostal k tomu, co to je mít rád a abych to pocítil. Pokud mi tam něco překáží... to není, že někdo má rád a někdo nemá. Mysl je v podstatě šťastná, sama sebou. Proto není potřeba žádný velký štěstí hledat. Když ho nepociťuje nebo nemá schopnost ho prožívat, tak tam něco překáží. Je tam vybudovaný něco, co to štěstí transformuje ve frustraci, ve smutek, v depresi, v cokoliv. Takže budu hledat, PROČ nemám rád.

Tak si řeknu: "Nemám ho rád, protože má velkej nos! " nebo "Lidi jsou takový divný, něco říkají, nedají mi pokoj!" Dobře. Nos máme každej nějakej, nemusí se mi líbit. Ano, nelíbí se mi, je divnej. Takovým způsobem se budu stavět před sebe a budu odhalovat všechno, co si myslím. Řeknu si: "Ano, vadí mi, že dělá to a to! Ten nos bych mu odpustil, ale proč mi to vadí, co mi na tom vadí?" A tam se můžu dostávat sám k sobě, k problému mý schopnosti mít někoho rád. A je to pro mě úkol, nebo výzva, dostat se k tomu doopravdy, ne se k tomu přemluvit, znásilnit a vyhnout se tomu prožít, co je mít rád.

Takže když si vezmu nějaký téma, třeba mít někoho rád, a nechám se přemluvit k tomu, abych věřil, že mi to pomůže, tak to začnu hledat tématicky v sobě a začnu se tady tím způsobem k tomu blížit. A můžu zjistit, že já jsem největší překážkou toho, že to je na mně. Třeba jsem něco prožil, něčemu jsem uvěřil, atd., a to jsou věci, který si musím rozmyslet. Buď je budu držet a nemít nikoho rád – budu mít radost, že mám tyhle věci, a nebudu mít rád ty ostatní – nebo si zjistím, no tyhle věci mi zabraňujou v tom mít rád lidi, protože se jich bojím! Protože jsem měl s nima špatnou zkušenost! A protože jsem měl špatnou zkušenost, vidím, že mám tendenci generalizovat a dělat ze všech lidí zvířata. Ale to prostě nejde! Když to tak chci mít, je to moje rozhodnutí a měl bych přestat pištět! A když to nechci, tak to změním a dovolím těm lidem, který nemám rád, dám jim šanci, abych mohl pochopit, co to je mít rád. A mohl to i prožít...

To znamená, že když máme nějaký konfliktní pocity, tak od nich neodbíhejme, použijme je. Když má někdo všeobjímající pocit, fajn. Dobrý, ať to použije. Ale ať si všimne, jestli náhodou někde někomu nestojí na palci... Člověk si často říká "Já prostě si řeknu tohle... " Ano, to si řekne – a ten zbytek na to kašle. Zpětně můžeš číst, nakolik se to děje."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích


Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron