Ze setkání se Sašou Hendrukem: Ulpívání

Ze setkání se Sašou Hendrukem: Ulpívání

Příspěvekod Lída » pon 09. led 2012 14:45:55

Jak se zbavovat ulpívání na zážitcích?

"Když člověk prochází zkušenostma normálního života a zkušenostma zapomnění, zabloudění, neštěstí, útrap, utrpením, těžkých karmických uzlů, může se v tom světě zapomnění, kdy on a jeho individuální mysl je malinká a bezmocná, může se ptát, jak to s ní doopravdy je, a můžou nastat podmínky pro to, aby se začala vyprazdňovat... a vyprazdňovat... Tím přichází do momentů, kdy je natolik prázdná, že třeba zažije nekonečný vědomí, nekonečnej prostor, úplnou prázdnotu... Tady ty vnory pomáhají bourat omezenost mysli, která je nabudovaná za tu dobu bloudění a ignorace... Bloudění a ignorace se vzájemně velmi dobře podporují. Vnory pomáhají nabourat struktury individuální mysli a otevírat ji Mysli takové, jaká je. Vrací se sama k sobě.

Nicméně na těch vnorech může individuální mysl ulpět úplně stejně, jako na každý jiný blbosti, kterou si vymyslela za jakoukoliv dobu svý existence. Takže bych tomu nepřikládal větší význam než čemukoliv jinému. Ano, je to zkušenost, může to být příjemná a velké zkušenost, ale co není? Když proběhnete nahý kopřivama, tak to bude taky (smích v obecenstvu) nepopíratelná zkušenost. Takže bych byl opatrný to jakkoliv soudit s tím, že bych tomu dával nějaký příliš velký hodnoty. Protože osvobodit se můžeme, že přijmeme věci, tak, jak jsme. Okamžitě, aniž bychom museli procházet vnorama. Kolikrát člověk zažívá vnor uprostřed denního dění, frmolu, a ani si toho nevšimne. Tak na tom nestaví, zažívá to... až si třeba toho všimne a řekne si "Jé, to je zajímavý!" A tam buď může nastat průšvih, nebo se osvobodí víc od těch svých struktur. Průšvih nastane v momentě, kdy si řekne "Já jsem něco zažil, tohle a tohle, vím to... a teď to mám." Z toho osvobození, který mohlo nastat, si udělá ještě větší kouli na řetězu, než tam předtím měl.

Někdy nám v tomhle směru paradoxně může víc posloužit pasivita než aktivita. To se týká nejen zážitků, třeba duchovních vhledů, ale i destruktivních závislostí – říkají tomu vasány. Tak nějak se nabízí bojovat proti nim, vidím, že to je v kurzu a lidi to zkoušejí, ale to je prohraná bitva, to je Don Quijot, boj s větrnými mlýny... Můžeme vyhrávat, jak dlouho chceme, potlačovat, přetlačovat – do tý doby, dokud nás to nepřetlačí.

My ale nemáme v našem životě a naší mysli jenom tohle. My si neuvědomujeme, že veliký procento toho v mysli je vlastně vyřešená záležitost. Je to stejný jako když se řekne Buddhova přirozenost. Řeší někdo z vás, že je támhle kamera, nebo že jsou tady zrovna tyhle světla? To neřešíte. Prostě – jo, je to tak. O víc nic v podstatě nejde. Jakýkoliv problém, pokud se na něj díváte tímhle způsobem, je vyřešenej.

Člověk zaměňuje vyřešení problému nebo nezaujatost za kontrolu nad problémem. Snaha o kontrolu je nekonečnej boj a to je prohraná bitva. Je to vlastně rafinovanej tah funkce, který říkáme ego, je to taková bludička, co nás zavede do bažin. Když nás nemůže přemoct silou, tak nás zavede do místa, kde nás nechá utonout v bahně.

Ale když tu věc neřešíme, neznamená to, že my jako individuální bytost jsme chráněni od fyzických důsledků jakéhokoliv problému. Jsme chráněni od ulpění, od toho, aby nás pronásledoval, i když jím třeba musíme projít. Třeba musíme projít nějako trpkou, nepříjemnou, bolestivou zkušeností, ale když jí procházíme bez ulpění, procházíme jí tak, že se k nám nevrací. A dokonce tam může vzniknout skulina, že nás sice třeba zabolí, nebo nám ztrpčí život, ale my ji ve zdraví přežijem. Je to takovej přirozenej, hladký průchod i toho v našich představách nejhoršího, zranění, nehody, včetně fyzický smrti, jakýkoliv citový tragédie a podobně – když to bereme tak, jak to je.

Když to řešíme, tak kromě možnosti, že to v sobě obsahuje nějaký nezbytný utrpení, tak to k němu navalí ještě utrpení z tý spekulace, boje a zápolení, že se tomu chceme vyhýbat, chceme to kontrolovat, odrážíme to, odmítáme to, a ono se to k nám vrací. A místo jedný situace nám to přichází vlastně neustále.

Takže můžeme říct, že jak neřešíme věci, který opravdu neřešíme, tak ten – řekněme – stav přenášíme na momenty, kdy cítíme tlaky, kdy nás to bolí... To bych viděl jako docela dobrou nezavádějící techniku. Protože ve výsledku, když něco neřešíme, tak to prostě neřešíme úplně stejně, jako to, že venku jsou zaparkovaný nějaký auta a chodí tam policajt a kontroluje, jestli mají zaplaceno. Teď to neřešíme. Když máme ty svoje – já tomu někdy říkám "démony" – tak ti nás straší všude a pořád.

Ale takhle se to dostane na úplně stejnou úroveň, jako nějaká banalita, která nás vůbec nezajímá..."
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 612
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 149
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
blanka

Zpět na Saša Hedruk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron