Kurt Tepperwein: Vnější svět coby zrcadlo nás samých

Kurt Tepperwein: Vnější svět coby zrcadlo nás samých

Příspěvekod Lída » sob 25. zář 2010 21:08:58

Veškerá filozofie a všechna náboženství nám však říkají, že na konci, ať už je jakýkoliv, můžeme všichni dosáhnout svého cíle a že ho také dosáhneme. Některá náboženství a věroučné směry ale dnes bohužel spojují dosažení kýženého cíle se splněním určitých podmínek. Pokud je člověk splní, dosáhne štěstí. Pokud ne, přijde do pekla a podobně. Podmínky se v průběhu doby měnily a přizpůsobovaly se daným okolnostem a hlavně potřebám.

Právě v tom, že všechna náboženství, filozofie, věroučné směry shodně s podivuhodnou důvěrou tvrdí, že cíle své touhy můžeme dosáhnout, spočívá jejich největší síla a nejcennější dar. Posilují nás v naší touze, v naší důvěře, a podněcují nás v úsilí při hledání…

Podívejme se tedy, co v nás je. Na jedné straně je naše touha, cit pro to, čeho chceme dosáhnout. Na druhé straně stojí pocity jako hlad, únava, potěšení z nějaké činnosti, hněv atd.

Teď se mnoho lidí zeptá - a jistě nejen těch, kteří už tak intenzívně a dlouho pátrali ve svém nitru - kde tedy vlastně ona cesta, kterou lze nalézt, má být. A to je přesně ono! Jde jen o to pocítit a přijmout to, co je v nás. Mohou to být naše myšlenky, ale i hněv, radost, vztek či vděčnost. Je jedno, co to právě je, stačí to jen uvědomit si a procítit. To je všechno! …Pokud teď nechceme něco zažít, protože jsme patrně změnili stanovisko a názor, klademe odpor a bráníme se proti daným poměrům. Jdeme proti proudu života. A to je příčina všeho trápení: bráníme se zažít něco, k čemu jsme se sami vydali. Ale když něco nezažijeme a neprocítíme to, těžko se toho zbavíme. Doprovází nás to a tlačí se stále do popředí, jen aby se původní záměry splnily.

Pokud přijmu věci tak, jak jsou, a oddám se jejich prožívání, zbavím se všech komplikací. To také myslíme, když říkáme: „Buďte upřímní“, a přesně to se míní tvrzením: „Pravda osvobozuje“. To, co je skutečné, je také pravdivé. A to, co si uvědomuji, je skutečně zde a stačí to jen procítit. Pravda je vždycky prostá. Není třeba nic zvláštního dělat. Je to cesta k naplnění našich tužeb. Co nám brání?

Mnohé z toho, co je v nás, si nechceme uvědomit. Nechceme si přiznat, že v nás je také nenávist, agrese, netolerance, ale i síla, moc atd. O tom, co v sobě akceptujeme, resp. co odmítáme a popíráme, rozhodují naše představy. Naše představy o tom, jací máme být, co je dobré a co je špatné, jací bychom být chtěli, nebo zase v žádném případě nechtěli.

Nosíme tedy v sobě všechny vlastnosti a pokud hodnotíme a vybíráme si, co mít chceme a co ne, část potlačujeme. A toto potlačování způsobuje napětí a je příčinou, že trpíme.

Potenciál ke splnění své tužby máme v sobě. Když ale akceptujeme jen část sebe samých, pak přijímáme také jen část svého štěstí. Musíme přijmout všechno, co v nás je. Přesně to je vyjádřeno otázkou, která se stále znovu vynořuje: „Kdo vlastně jsme?“ Za tou otázkou se neskrývá nic jiného než hledání sebe sama, té části své osoby, která je potlačena a kterou si neuvědomujeme a nechceme vidět.

A tak pátráme všude po odpovědi na tuto fundamentální otázku a nechápeme, že život sám je ideálním učitelem. Pokud se na sebe dokážeme podívat zvenčí, rozpoznáme až podivuhodně jasně, jaké části své osobnosti odmítáme a co jsme akceptovali. Všechno, co odmítáme u jiných, co neshledáváme dobrým, nám ukazuje, co shledáváme špatným i u sebe samých, a co tedy nechceme ani vidět. U jiných lidí vidíme všechno bez zábran, protože věříme, že s námi to nemá nic společného. Jak krásný omyl!

Každý zná ze svého života, že ho někdy dokážou připravit o nervy situace, které ho jindy nechají úplně lhostejným. Dříve nám vadily některé vlastnosti či chování, jež nám dnes už žádné problémy nepůsobí. To je jasným důkazem pro tvrzení, že záleží jen na nás, jak na nás působí některé věci z vnějšího světa či vlastnosti lidí. Druhý člověk, náš protějšek, přitom funguje jen jako spouštěcí mechanismus.

Za povšimnutí rovněž stojí, že některé vlastnosti, které nám nevadí, si už ani neuvědomujeme, resp. že některé nám později začínají jít na nervy, přestože existovaly vždycky. To je dalším důkazem toho, že příčina působení, jaké na nás jiní lidé mají, tkví v nás samých.

Podíváme-li se na věc blíž a bez zábran, poznáme i souvislosti toho, proč s některými bližními nedokážeme vyjít. Zdravě žijící lidé, které leckdy považujeme za fanatiky zdravé výživy, nám vadí jen proto, že v nás probouzejí špatné svědomí, nebo nám připomínají náš vlastní fanatismus. Jinak bychom je sotva brali na vědomí, stejně jako jiné lidi, kteří žijí zcela nezdravě. Mnohým z nás vadí lidé, kteří svému zevnějšku nepřikládají žádnou váhu, ale to jen proto, že naše vlastní marnivost by podobné chování nepřipustila. Proč tolika z nás vadí, když někdo bez zábran říká, co si myslí? Důvod je prostý: protože se sami neodvážíme bez obalu říci, co máme na mysli.

Nakonec nám náš protějšek ukazuje jen to, co se děje v nás samých. Agrese vůči ostatním se obrací vždycky proti nám samým. Netolerance, nenávist, hněv atd. platí jen nám samým. Že takové chování, s nímž se všeobecně nedokážeme srovnat, vede dříve či později k symptomům tělesných chorob, to je už dostatečně známo a všeobecně přijímáno.

Vlastnosti, které jsme akceptovali sami u sebe, nám už u jiných vadit nebudou. Když někdo o sobě ví, že je nespolehlivý, a akceptoval to, nerozčílí ho tato vlastnost ani u jiných. Také tato medaile má pochopitelně svůj rub, i když se o něm bohužel často nemluví. Funguje podle stejného principu. Naše okolí neodráží jen tu část naší osoby, kterou označujeme za nepříjemnou, ale všechny stránky naší bytosti.

V našem podvědomí nejsou jen vlastnosti a schopnosti, které bychom raději neměli, ale i takové vlastnosti a schopnosti, které bychom označili za vysoce pozitivní. Jsme nadšeni lidmi, kteří mají podle nás výjimečné vlastnosti či nadání, a říkáme, že je máme rádi. Pokoušíme se dostat do jejich blízkosti, ba někdy se na ně i lepíme a chceme být stále s nimi, jen abychom mohli využívat tohoto potenciálu…

Ať už tomu věříme nebo ne, svět odráží celou naši bytost. Když si myslíme, že někteří lidé jsou báječní, když oceňujeme jejich schopnosti a charakterové vlastnosti, pak jen nastavujeme zrcadlo sobě samým, i když si to nechceme uvědomit. Neseme v sobě všechno, „negativní“ i „pozitivní“, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Jakékoliv hodnocení znamená, že jsme část své osobnosti neakceptovali. Odpor, odmítání, kritika, to všechno dopadá koneckonců na nás samé. Jakékoliv „dychtění“, jakákoliv potřeba, to je jen zneuznání našich vlastních schopností. Vnější svět je tak pouze zrcadlem nás samých. Ukazuje nám, v čem nejsme „celí“, a pomáhá nám této „celistvosti“ dosáhnout. Teprve pak můžeme říci, že jsme akceptovali celou svou bytost a rozvinuli svůj potenciál...

Každé setkání nám pomáhá pochopit, co jsme dosud neakceptovali jako část sebe samých. To je právě cíl, který je v partnerství nejdůležitější: poznat, kdo vlastně jsme.

Člověk má sklon vyhýbat se nepříjemnostem, proto se také vyhýbáme mnoha lidem. Tím si ovšem upíráme možnost, abychom jim dorostli. Vycházíme z toho, že za naše úspěchy i neúspěchy mohou ostatní. Přitom právě nám vadí způsoby, jednání, vyjadřování atd. ostatních. Vadí nám to a co se nám nehodí, to pokládáme za falešné, nesprávné a zlo.

Mnoho lidí ale tuto skutečnost dosud nepoznalo a to, co je v jejich nitru, si promítají do vnějšího světa a do jiných lidí: „Urazils mě!“, „Zklamal a obelhal jsi mě!“, „Ty za to můžeš!“, „Díky tobě nejsem šťastný!“ Někdy to má i jinou podobu: „Musím si dát pozor, aby mě někdo nezranil, neobelhal, nezklamal atd.!“ Takoví lidé se cítí jako oběti, závislé na tom, koho právě potkali, resp. na tom, zda měli „štěstí“ a potkali právě toho správného partnera či správnou partnerku. A přitom my sami přitahujeme příslušné vztahy a partnery. A proto vždycky potkáme právě toho „správného“ člověka. Ať už to je partner, kolega, přítel nebo nepřítel, vždy jsme si ho našli sami, aby nám něco ukázal, aby nám pomohl v dalším rozvoji, aby vyplavalo na povrch něco, co v nás bylo dosud skryté, abychom mohli stále víc poznávat, kdo vlastně jsme.

To je smysl našeho bytí, to je to, co vlastně chceme: poznat a být, čím skutečně jsme.

Máme v sobě zabudováno cosi, a je dobře, když si to uvědomíme, co nás nechává potkávat a vyhledávat lidi a partnery, kteří tomuto cíli slouží co nejúčinněji. Toto cosi nezná žádné „dobro a zlo“, nic „správného a nesprávného“; vidí věci tak, jak jsou, bez našich oblíbených „šuplíčků“…

Takovým odporem jen bráníme svému vývoji. Přesně vzato to není tak docela pravda, protože v každém případě se vyvíjíme. To cosi v nás, naše vyšší Já, nehodnotí, ani nevybírá. Nemůžeme zabránit svému vývoji. Jediné, co se stane, je, že se budeme trápit, protože něco nebudeme chtít, budeme to hodnotit záporně a stavět se na odpor. To je příčinou všeho trápení. Kdybychom byli otevření, nebránili se a všechno prožili, pak bychom také poznali, že není ani „dobro a zlo“, ani nic „správného a nesprávného“. Splynuli bychom s tímto vyšším stavem vědomí, jenž také už nic nehodnotí, a přitom má evidentně schopnosti a má výraznější vliv na vnější svět než my.

Tento přechod je pochopitelně plynulý, a každý z nás je na cestě tímto směrem. Čím dál jsme došli, tím uvolněněji můžeme reagovat na takzvané vnější okolnosti, tím víc se zbavíme strachu a obav a tím víc jsme schopni ovlivňovat vnější svět. To my tvoříme svůj svět a budeme si toho stále víc vědomi.

Při pohledu na tyto souvislosti je zřejmé, jak velký význam pro náš vývoj mají právě partnerské vztahy. Začínají fází zamilovanosti, kdy toho druhého vidíme jen z té nejlepší stránky a nedokážeme na něm najít nic záporného. Právě tehdy vzniká blízkost a důvěrnost.

Teprve pomalu si pak začínáme uvědomovat i vlastnosti, které se nám nelíbí. Svazek už ale mezitím zesílil natolik, že se kvůli tomu nerozpadne. Teď už se dokážeme vyrovnat i s nepříjemnými stránkami, kterým bychom se jinak vyhnuli. Čím větší důvěrnosti jsme dosáhli, tím spíš vydržíme konfrontaci. V tom tkví velká hodnota partnerství. Protože partnerský vztah je v lidském životě tak významný, můžeme se díky němu učit nejintenzivněji.


KOMUNIKACE:

Když v partnerském vztahu a v manželství nedochází k žádným problémům a konfliktům, nemusejí být ještě nutně dobré, i když to je pro mnoho lidí stále ještě kýžený cíl… Cílem není vyhýbat se konfliktním a problémovým situacím, cílem je naučit se s nimi zacházet. Náš život je plný změn a nejsou jich ušetřeny ani partnerské vztahy. Důsledkem je, že jsme konfrontováni se situacemi, které jsou pro nás nové a s nimiž hned nedovedeme zacházet. Snažit se je nevidět, protože by možná mohly vést ke sporům a problémům, není řešení, důsledkem je jen potlačování a komplikace. Z toho pak vzniknou dříve či později zdánlivě nepřekonatelné konflikty, před nimiž partneři utíkají a raději ukončí samotný vztah, než aby vzniklé situaci čelili. Cítí se zavaleni problémy, a to jen proto, že se bojí konfrontace s nimi. Smyslem partnerského vztahu není připravit si s pomocí toho druhého krásný, pohodlný a bezkonfliktní život, ale vzájemně si pomáhat růst a využívat k dalšímu rozvoji právě ty odlišnosti, které bývají většinou zdrojem problémů.

Předpokladem je vzájemná komunikace, nikdy nekončící vzájemné sdělování a oboustranná výměna. Pro děti to je naprostá samozřejmost, protože ještě nejsou omezeny okolím a výchovou. Dají hned najevo, že se jim něco nelíbí, ptají se, když něco chtějí vědět, a sdělují všechno, co jimi hýbe a co pokládají za důležité. Většina dospělých tuto schopnost již ztratila. Příčin je několik, ale na prvním místě stojí strach z konfliktů. Bojí se odmítnutí nebo možné ztráty. Přitom přesně to je důsledkem jejich chování. Když se nemůžeme projevit, vyjde to téměř nastejno jako odmítnutí, a odcizení, které se v průběhu času díky chybějící výměně vyvine, se od rozluky liší jen vnějškově.

Když budeme ochotni spolu žít ve vzájemné výměně a sdělování, nebudou pro nás pravidla hry na komunikaci ničím obtížným. Především by si oba partneři měli uvědomit, že jejich vlastní myšlenky a pocity jsou právě jen myšlenky a pocity. Nejsou ani dobré ani špatné, ani správné ani nesprávné. Totéž ovšem platí i o myšlenkách partnera. Každý člověk se na svět dívá ze svého vlastního, jedinečného hlediska. Uvědomíme-li si, že partnerský vztah je koneckonců jen nástrojem vlastního vývoje a že všechny životní situace, a tedy i ty, které prožíváme s partnerem, jen odrážejí naše vlastní bytí, dokážeme se vzdát vší kritiky a úsilí chtít toho druhého změnit. Teprve pak se naučíme skutečně naslouchat. Teď už není místo pro trapné kompromisy, ani pro snahu prosadit za každou cenu svou. Společně teď můžeme najít řešení, z něhož oba vyjdou jako vítězové.

Když chcete partnerovi něco sdělit, pak sami vyhledejte příležitost a nečekejte, až vám náhoda přihraje správný moment a místo. Nebojte se vždycky říct, co si myslíte, a vyjádřit to, co cítíte. Mějte partnera k tomu, aby to dělal také tak, nežijte jen vedle sebe. Pokud by se pak opravdu ukázalo, že se k sobě nehodíte, pak je lepší se rozejít hned, než až po bůhvíkolika dalších nenaplněných letech. Sami si tarasíte cestu k naplněnému vztahu.

Umět kdykoliv sdělovat svoje myšlenky a pocity, ale nehodnotit je, to je schopnost, kterou si můžeme báječně osvojit právě v partnerském vztahu. Bez ní není naplněný vztah možný.


Z knihy Kurta Tepperweina: Jsem z tebe nemocný! Vydalo nakladatelství EUGENIKA
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 612
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 149
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
amp, Dagmar, Monika, opcan

Re: Vnější svět coby zrcadlo nás samých

Příspěvekod Dagmar » pon 27. zář 2010 9:20:20

Vnější svět coby zrcadlo nás samých
------------
:thumb: :thumb: :thanx:

Lído, děkuji moc za tento příspěvek. Někdy je zrcadlo veliké jako výkladní skříň, a nevidíme ho. Vždy jsem byla zaměřená na sledování svých negativních vlastností. Ale tímto příspěvkem jsem si uvědomila, že zrcadlo se může týkat také kladných vlastností člověka. Vždyť zastavit se nad krásou rozkvetlé květiny a vnímat ji, nám říká o kráse v nás samých. Jsem pro začít vnímat i ta zrcadla, která nás upozorňují na krásu nás samotných. :yes:
Ještě jednou díky. Dáša :ahoj: :kvetina:
Uživatelský avatar
Dagmar
 
Příspěvky: 58
Registrován: ned 03. kvě 2009 19:57:32
Poděkoval: 161
Poděkováno: 23-krát v 19 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Dagmar za tento příspěvek:
amp, Jana


Zpět na Kurt Tepperwein

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron