Jak to vidí Trini

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » čtv 29. lis 2018 0:32:21

Aha...

http://cestacloveka.sk/2013/12/13/me-probuzeni-osho/

Mé Probuzení – OSHO

Vzpomínám na ten osudný den dvacátého prvního března roku 1953. Po mnoho životů jsem pracoval – pracoval na sobě, snažil se vykonat vše, co jsem mohl vykonat – a nic se nedělo.

Nyní již chápu, proč se nic nedělo. Totiž samotné úsilí bylo překážkou, samotný žebřík mi bránil, samotná touha hledat byla problémem. Nikdo toho nemůže dosáhnout bez hledání. Hledání je potřeba, ale pak přijde bod, kdy musí být hledání opuštěno. Loďky je třeba k tomu, abychom mohli přeplout řeku, jenže pak přijde okamžik, kdy musíte loďku opustit, zapomenout na ni a nechat ji za svými zády. Úsilí je nutné, bez úsilí to nejde. Ale pouze s úsilím to také nejde.

Právě sedm dní před dvacátým prvním březnem roku 1953 jsem přestal na sobě pracovat. Ten okamžik přijde, když uvidíte marnost celého svého úsilí. Učinili jste všechno, co může být učiněno, a nic se neděje. Udělali jste všechno, co je v lidských silách. Co víc ještě můžete udělat? V naprosté beznaději zanecháte svého hledání.

A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát – se to začalo dít. Vyvstala nová energie – odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu – byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko.

Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké. Hledáme vždycky to, co je vzdálené, hledáme vždycky to, co je daleko – a ono to nebylo daleko. Stal jsem se natolik dalekozrakým, že jsem ztratil schopnost vidět to, co se nacházelo v mé bezprostřední blízkosti. Mé oči se zaměřily na vzdálený horizont, a ztratily schopnost vidět to, co je hned vedle, co nás obklopuje.

Ten den, kdy zmizelo úsilí, jsem zmizel i já. Protože nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy a nemůžete existovat beze snažení. Fenomén ega – sebe – není věc, je to proces. Není to substance sedící kdesi uvnitř vás; musíte jej každým okamžikem vytvářet. Je to jako šlapání na kole. Když šlapete, jede a když nešlapete, zastaví se. Může ještě kousek jet díky své setrvačnosti, ale prakticky v okamžiku, kdy přestanete šlapat, kolo začne zastavovat. Nemá už dost energie, dost síly, aby někam mohlo jet. Spadne. Ego existuje, jelikož neustále šlapeme na pedály touhy, jelikož se neustále snažíme něco získat, jelikož neustále předbíháme sami sebe. To je samotný fenomén ega? předbíhání sebe sama, skákání do budoucnosti, skáká do zítřka. Skákání do neexistujícího vytváří ego. Protože vzniká z neexistujícího, je to něco jako přelud. Skládá se pouze z touhy a z ničeho jiného. Skládá se pouze z žízně a z ničeho jiného. Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jste-li v budoucnosti, pak se vám ego jeví jako něco velmi bytelného. Jste-li však v přítomnosti, ego je pouhým snem, mizí.

Toho dne, kdy jsem přestal hledat… a to není moc správné říkat, že jsem přestal hledat, lepší by bylo říci, že hledání přestalo. Nechte mě to zopakovat: lepší by bylo říci, že hledání přestalo. Protože pokud přestanu hledat, já tu stále jsem. Nyní se zastavení úsilí stává mým dalším úsilím, mou další touhou, a toužení velmi jemným způsobem přetrvává dál. Nemůžete přestat toužit; můžete tomu pouze porozumět. V samotném porozumění se skrývá přestání. Pamatujte si, nikdo nemůže přestat toužit, a skutečnost se stane, pouze pokud vaše touha ustane.

To je dilema. Co dělat? Je tu touha a Buddhové stále tvrdí, že touha musí být opuštěna, a vzápětí zase říkají, že nemůžete přestat toužit. Takže co dělat? Vytváříš v lidech dilema. Touží, jistěže touží. Říkáš, že musí přestat – dobře. A pak říkáš, že nemohou přestat. Takže co mají dělat? Touha musí být pochopena. Můžete jí porozumět, můžete uvidět její marnost. Je třeba přímého pochopení, je třeba okamžitého proniknutí. Podívejte se skrze touhu, jen vizte, co to je, a uvidíte její falešnost, uvidíte její ne-existenci. A touha zmizí a současně s tím zmizí i něco uvnitř vás.

Touha a ego spolupracují, doplňují se. Ego nemůže existovat bez touhy, touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektované ego, ego je latentní touha. Existují společně, jako dvě stránky jediného jevu. Toho dne, kdy toužení ustalo, jsem se cítil velmi beznadějný a bezmocný. Žádná budoucnost – žádná naděje. Nebylo v co doufat, protože veškeré naděje se ukázaly jako marné, nikam nevedly. Bloudíte v kruzích. Stále se to před vámi třepotá, stále to vytváří nové přeludy, stále to na vás volá, „Jen pojď, utíkej, dosáhneš toho.“ Ale jakkoli rychle poběžíte, nikdy toho nedosáhnete.

To proto o tom Buddha hovoří jako o iluzi. Je to jako horizont, který vidíte okolo země. Vypadá, že tam je, ale není. Půjdete-li k němu, bude se od vás neustále vzdalovat. Čím rychleji poběžíte, tím rychleji se bude pohybovat. A čím půjdete pomaleji, tím pomaleji se bude pohybovat i on. Ale jedno je jisté – vzdálenost mezi vámi a horizontem zůstává naprosto stejná. Nemůžete ji zkrátit ani o píď. Nemůžete zkrátit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje leží kdesi na obzoru a vy se snažíte překlenout prostor mezi vámi a obzorem pomocí mostů nadějí a přání. Přání je most, most utkaný ze snů – protože obzor ve skutečnosti neexistuje, tudíž k němu nemůžete vystavět most, můžete o mostu pouze snít. Nemůžete se spojit s tím, co není. Ten den, kdy ustala touha, ten den, když jsem ji prohlédl a uvědomil si ji, stala se mi jednoduše zbytečnou. Byl jsem bezmocný a beznadějný. Ale v tom samém okamžiku se něco začalo dít. Začalo se dít právě to, na čem jsem hodně pracoval po mnoho životů, ale ono se to nedělo.

Ve stavu bez naděje spočívá vaše jediná naděje, ve stavu bez přání spočívá vaše jediné naplnění a ve vaší nesmírné bezmocnosti vám najednou celá existence začne pomáhat. Vyčkává. Když vidí, že si děláte na svém, nezasahuje. Čeká. Může čekat třeba do nekonečna, neboť není kam spěchat. Je to sama věčnost. V okamžiku, kdy opustíte sami sebe, v okamžiku, kdy zmizíte, se k vám celá existence přižene, vstoupí do vás. A tehdy se poprvé začnou věci dít.

Sedm dní jsem žil v naprostém stavu beznaděje a bezmocnosti, jenže v ten samý okamžik se cosi začalo objevovat. Když však mluvím o beznaději, nemám na mysli to, co obyčejně myslíte beznadějí vy. Myslím tím to, že ve mně prostě nebyla žádná naděje. Naděje zmizela. Neříkám, že jsem byl zoufalý a smutný. Byl jsem vlastně šťastný, byl jsem velmi klidný, pokojný, sjednocený a soustředěný. Beznadějný, ale v naprosto novém významu. Nebyla tu prostě žádná naděje, takže jak by tu mohla být beznaděj. Obojí zmizelo.

Beznaděj byla naprostá a totální. Naděje zmizela a její součást, beznaděj, zmizela také. Byla to naprosto nová zkušenost – být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slov – ale nebyl to negativní stav. Byl absolutně pozitivní. Nebyla to jen pouhá nepřítomnost čehosi, cítil jsem něco, co tu bylo přítomno. Cosi mnou proudilo, přetékalo a zaplavovalo mě.

A když říkám, že jsem byl bezmocný, nemyslím tím slovo v běžném významu. Říkám prostě, že jsem byl bez sebe. To je to, co tím myslím, pokud mluvím o bezmocnosti. Rozpoznal jsem fakt, že nejsem, tudíž nemohu záviset na sobě samém, nemohu stát na své vlastní zemi – pode mnou nezbývalo nic. Byl jsem v prázdnotě… bezedné prázdnotě. Nebyl tu však žádný strach, neboť nebylo co chránit. Nebyl tu žádný strach, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se bál.

Bylo to sedm dní úžasné transofmace, totální transformace. A poslední den se stala přítomnost naprosto nové energie, nového světla a nové slasti natolik intenzivní, že se to sotva dalo vůbec snést – jako kdybych explodoval, jako kdybych zešílel blažeností. Mladá generace na západě má na to ten správný výraz – byl jsem doslova vyblažený, napumpovaný.

To, co se dělo, nemohlo navenek dávat vůbec žádný smysl. Byl to velmi nerozumový svět – těžko jej nějak popsat, těžko jej obsáhnout kategoriemi, slovy, jazykem. Všechna písma vypadají mrtvá a všechna slova, která se vztahují k této zkušenosti vždy vyhlížejí velmi bledě, bez šťávy. A toto bylo tak živé! Bylo to jako vlna, příliv blaženosti.

Celý den byl zvláštní, ohromující, byl to do morku kostí otřásající zážitek.. Minulost zmizela, jakoby ke mě nikdy nepatřila, jako bych o ní jen někde četl, jako kdyby se mi to jen zdálo, jako kdyby to byl příběh někoho jiného a někdo mi ho jen vylíčil. Začal jsem ztrácet svou minulost, začal jsem se od ní odtrhávat, ztrácel jsem svůj životní příběh. Začal jsem se nořit do stavu ne-bytí, toho, co Buddha nazývá Anatta. Hranice mizely, mizelo rozlišení. Mizela mysl; byla milióny kilometrů daleko. Bylo nesnadené ji zachytit, vzdalovala se čím dál tím víc a nebyla tu žádná potřeba uchovat si ji nablízku. Zkrátka jsem k tomu byl lhostejný. Bylo to v pořádku. Nebylo tu žádné nutkání zachovávat kontinuitu s minulostí.

K večeru se to už sotva dalo snést – zraňovalo mě to, působilo mi to bolest. Bylo to jako když má žena porodní bolesti, předtím než se jí narodí dítě, a nesnesitelně trpí. V tyto dny jsem chodil spát ve dvanáct nebo v jednu hodinu v noci, avšak tohoto dne bylo nemožné zůstat bdělý. Mé oči se zavíraly, těžko jsem je mohl nechat otevřené. Bylo tu cosi velmi naléhavého, bylo tu něco, co se mělo stát. Těžko říci, co to bylo – třeba se blížila má smrt – ale nebyl tu žádný strach. Byl jsem na to připraven. Oněch uplynulých sedm dní bylo tak nádherných, že jsem byl připraven zemřít, už jsem nic nepotřeboval. Byly tak úžasně blažené, byl jsem tak spokojený, že i kdyby měla přijít smrt, přivítal bych ji.

Avšak něco se mělo stát – něco jako smrt, cosi velmi drastického, cosi, co bude buď smrtí anebo znovuzrozením, ukřižováním anebo vzkříšením – ale cosi obrovského významu se skrývalo hned za nejbližším rohem. A bylo nemožné udržet oči otevřené. Byl jsem omámený. Šel jsem si lehnout okolo osmé. Nebylo to jako spánek. Nyní už chápu, co tím Patanjali myslí, když říká, že spánek a samadhi jsou si podobné. Pouze s jedním rozdílem – že v samadhi jste plně vědomí a přitom spíte. Ve spánku a současně vzhůru, celé tělo uvolněné, každá buňka těla naprosto uvolněná, všechny procesy uvolněné, a přitom plamen bdělosti ve vás hoří dál… čistě, bez kouře. Zůstáváte bdělí a uvolnění, rozpuštěni, ale plně při vědomí. Tělo setrvává v nejhlubším možném spánku a vaše vědomí je na svém vrcholu. Vrchol vědomí a údolí těla se setkávají. Šel jsem spát. Byl to velmi podivný spánek. Tělo spalo, já jsem byl vzhůru. Bylo to tak zvláštní – jako kdybych byl roztržen do dvou směrů, dvou dimenzí; jakoby se oba póly úplně osamostatnily, jakobych byl oběma póly najednou… Pozitivní se setkávalo s negativním, spící se setkávalo s bdícím, smrt se setkávala se životem. To je ona chvíle, kdy můžete říci, že stvořitel se setkává se stvořeným.

Bylo to podivuhodné. Poprvé to vámi otřese až na samotné kořeny, otřese to vašimi základy. Už nikdy nemůžete být stejní po takové zkušenosti; vašemu životu to přinese nové vidění, novou kvalitu. Okolo dvanácté se mé oči najednou otevřely – samy od sebe. Spánek byl přerušen. Okolo sebe v pokoji jsem cítil obrovskou přítomnost. Byl to velmi malý pokojík. Cítil jsem okolo sebe hučící a pulzující život, nádherné chvění – téměř jako hurikán, božskou bouři světla, radosti a extáze. Byl jsem tím pohlcen. Bylo to tak úžasně skutečné, že se všechno stalo neskutečné. Zdi pokoje se staly neskutečné, dům se stal neskutečný, mé vlastní tělo se stalo neskutečné. Všechno bylo neskutečné, neboť právě teď tu poprvé byla s k u t e č n o s t.

To proto Buddha a Šankara říkají, že svět je májou, přeludem; je ale obtížné tomu porozumět. Poněvadž my známe pouze tento svět, nemáme žádné srovnání. Toto je jediná realita, kterou známe. O čem to ti lidé mluví – To že je mája, iluze? Vždyť toto je přeci jediná realita. Dokud však nepoznáte opravdovou skutečnost, nemůžete porozumět tomu, co říkají; jejich slova zůstávají pouhou teorií. Vypadají jako hypotézy. Možná že ten muž vytvořil novou filozofii, která hlásá – „tento svět je neskutečný.“ Když Berkley na západě prohlásil, že svět je neskutečný, procházel se právě s jedním ze svých přátel. Jeho přítel smýšlel velmi logicky, byl to téměř skeptik. Sebral kámen ze silnice a praštil Berkleyho do nohy. Berkley zařval, vytryskla krev a skeptik povídá: „Tak co, je svět neskutečný? Říkáš, že je neskutečný? – tak proč řveš? Ten kámen je neskutečný? – tak proč řveš? Proč se stále držíš za nohu a proč máš tvář tak zkřivenou bolestí?“ Takový typ člověka nemůže porozumět tomu, co Buddha myslí tím, když hovoří o světě jako o přeludu. Nemyslí tím, že můžete projít zdí. Neříká toto – že můžete jíst kameny, a že to není žádný rozdíl, jestli jíte chleba nebo kameny. To neříká. Říká, že je tu s k u t e č n o s t. A jakmile ji jednou poznáte, tato takzvaná realita jednoduše vybledne, prostě se stane neskutečnou. Teprve současně s vhledem do vyšší reality je možné srovnání, dříve ne.

Během snění – sen je skutečný. Sníte každou noc. Snění je jedna z nejpodstatnějších činností, ve které neustále pokračujete. Žijete-li šedesát let, dvacet let prospíte a téměř deset let strávíte sněním. Deset let života – nic jiného vám tolik času nezabere. Deset let nepřetržitého snění – jen o tom přemýšlejte. A každou noc… A každé ráno tvrdíte, že to bylo neskutečné; a v noci, zatímco sníte, se sen opět stává skutečností. Ve snu je velmi obtížné vzpomenout si, že je to sen. Ale ráno je to snadné. Co se tu děje? Jste stále tatáž osoba. Ve snu je přítomna pouze jedna realita. Nemůžete ji s ničím porovnat. Jak můžete říci, že sen je neskutečný? S čím ho srovnáváte? Je to jediná realita. Všechno je stejně tak neskutečné jako všechno ostatní, tudíž tu není žádné srovnání. Ráno, když otevřete oči, je tu jiná realita. Teprve nyní můžete říci, že to všechno bylo neskutečné. Teprve ve srovnání s touto realitou, se sen stává neskutečným. To je osvícení – v porovnání s TOUTO s k u t e č n o s t í TOHOTO probuzení se tento svět stává neskutečným.

Té noci jsem poprvé pochopil význam slova mája. Ne že bych to slovo dříve neznal, ne že bych si neuvědomoval, co znamená. Stejně jako si to uvědomujete vy, jsem si byl vědom jeho významu – avšak nikdy jsem mu neporozuměl. Jak můžete porozumět bez zkušenosti? Té noci nová realita otevřela své dveře, nová dimenze se stala dosažitelnou. Náhle to tu bylo, jiná realita, oddělená realita, skutečná realita, nebo jakkoli to nazvete – říkejte tomu třeba Bůh, pravda, říkejte tomu Dhamma, říkejte tomu Tao, nebo jakkoli budete chtít. Ale bylo to tu – tak nepřehlédnutelné, tak zřejmé a také tak pevné, že byste si na to mohli sáhnout. Téměř mě to v té místnosti dusilo. Bylo toho příliš a já jsem dosud nebyl schopen to vše absorbovat. Vyrostla ve mně hluboká potřeba vyřítit se ven z místnosti, být pod širým nebem – tížilo mě to. Bylo toho příliš! Zabije mě to! Kdybych byl zůstal jen o vteřinu déle, zadusilo by mě to – tak to na mě působilo. Vyběhl jsem se z místnosti, vyšel jsem na ulici. Byla tu obrovská touha být jen tak pod širým nebem s hvězdami, stromy, zemí… být s přírodou. A jakmile jsem vyšel ven, pocit, že se udusím, zmizel. Bylo to zkrátka příliš malé místo pro něco tak nesmírného. Dokonce i obloha byla příliš malá. Bylo to větší než obloha. Ani obloha pro to nepředstavovala žádné omezení. Ale již jsem se cítil volněji.

Kráčel jsem směrem k nejbližší zahradě. Byl to naprosto nový druh chůze, jakoby zmizela gravitace. Šel jsem nebo jsem běžel nebo jsem prostě letěl; těžko říci. Nebyla tu žádná gravitace, pociťoval jsem stav beztíže – jakoby mě nesla nějaká síla. Byl jsem v rukou nějaké jiné síly. Nyní poprvé jsem nebyl sám, nyní poprvé jsem již nebyl individualitou, nyní poprvé kapka sklouzla do oceánu. Teď byl celičký oceán můj, a já jsem byl oceánem. Nebylo žádného omezení. Vyvstala ohromná síla, jakobych mohl cokoliv učinit. Nebyl jsem tu, byla tu jen síla. Došel jsem do zahrady, kam jsem chodíval každý den. Zahrada byla zavřená, na noc ji zavírali. Bylo již příliš pozdě, téměř jedna hodina v noci. Zahradníci už dávno spali. Musel jsem do zahrady vstoupit jako zloděj, musel jsem přelést bránu. Avšak cosi mě k zahradě táhlo. Nemohl jsem si pomoci. Prostě jsem se vznášel. To myslím tím, když stále a stále znovu opakuji: plyňte s proudem, neznásliňujte řeku. Byl jsem uvolněný, nechal jsem všechno dít se samo. Nebyl jsem tam. Bylo tam TO, nazvěme to třeba Bůh – byl tam Bůh. Rád bych to nazval TO, jelikož slovo Bůh je příliš lidské a příliš se pošpinilo nadměrným užíváním, příliš se znečistilo díky tolika lidem. Křesťané, Hindové, Muslimové, kněží a politici – ti všichni poškodili krásu tohoto slova. Proto mi dovolte, abych používal výrazu TO. TO tu bylo a já jsem byl prostě unešen pryč – unešen přílivovou vlnou. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do zahrady, se vše rozzářilo, bylo to všude – požehnání, svatost.

Poprvé jsem mohl spatřit stromy – jejich zeleň, jejich život, jejich samotnou živoucí mízu. Celá zahrada spala, stromy spaly. Ale já jsem ji celou viděl živou, dokonce i maličké lístky trávy byly tak překrásné. Rozhlédl jsem se. Jeden strom nesmírně zářil. Přitahoval mě, táhnul mě k sobě. Nevybral jsem si ho, Bůh sám si ho vybral. Přišel jsem ke stromu a posadil se pod něj. Jakmile jsem usedl, věci se začaly urovnávat. Celý vesmír se stal požehnáním. Těžko říci, jak dlouho jsem v tomto stavu setrval. Když jsem se vrátil domů, byly čtyři hodiny ráno, takže podle hodin jsem tam musel být alespoň tři hodiny – ale byla to věčnost. Nemělo to s časem na hodinách nic společného. Byla to bezčasovost. Tyto tři hodiny se staly celou věčností, věčností bez konce. Nebyl tam žádný čas, nebylo tam žádné plynutí času; byla to panenská skutečnost – neporušená, nedotknutelná, nezměřitelná. A toho dne se cosi přihodilo a stále to pokračovalo – bez souvislosti – pokračovalo to jakoby za vším . Ne jako stálost – nýbrž v každém okamžiku to přicházelo znovu a znovu. Byl to zázrak každým okamžikem. Té noci… a od této noci jsem už nikdy nebyl v těle. Vznášel jsem se okolo něj. Stal jsem se ohromně silným a současně velmi křehkým. Stal jsem se velmi silným, ale ne takovou silou jako Mohammed Ali. Nebyla to síla skály, byla to síla růže – tak křehká ve své síle… tak křehká, tak citlivá a tak jemná.

Skála zůstane, a květina může kdykoliv zahynout; přesto však je květina stále silnější než skála, neboť je více živá. Anebo, síla kapičky rosy zářící na lístku trávy ve svitu ranního slunce – tak krásná, tak vzácná, a každou chvilkou může sklouznout. Tak nepřekonatelná ve svém půvabu, ale zafouká-li i nejnepatrnější vánek, sklouzne a ztratí se navždy. Buddhové mají sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je zrozena z naprosté lásky… Jako růže nebo kapka rosy. Jejich síla je velice křehká, zranitelná. Jejich síla je silou života, nikoli smrti. Jejich moc není ta, jež vraždí; jejich moc je ta, která tvoří. Jejich moc nepochází z agrese a násilí; jejich moc pochází ze soucítění. Ale do svého těla jsem se už nikdy nevrátil, jen se okolo něho vznáším. A proto říkám, že je to úžasný zázrak. V každém okamžiku jsem překvapený, že jsem stále zde; neměl bych zde být. Měl bych odejít, ale jsem tu stále. Každé ráno otevřu oči a říkám si: „Takže – ještě stále tu jsem?“ Protože se to zdá téměř nemožné. Ten zázrak stále trvá… Onehdy mi někdo položil otázku: „Osho, stáváš se tak jemným a citlivým na vůni vlasových olejů a šampónů, že to vypadá, že tě nebudeme moci vidět, dokud všichni neoplešatíme.“ Mimochodem, na tom být plešatý, není nic špatného – pleš je krásná. Stejně jako „černé je krásné“, i „plešaté je krásné“. Ale je pravda, že na to musíte dávat pozor. Já jsem křehký, jemný a citlivý. To je má síla. Když hodíte kamenem po květině, kamenu se nic nestane, ale květina zemře. Avšak stále ještě nemůžete říci, že kámen je silnější než květina. Květina zemře, protože byla živá. A kámen – nic se mu nestane, protože je mrtvý. Květina zemře, neboť nemá žádnou sílu ničit. Květina prostě zmizí a uvolní cestu kamenu. Kámen má sílu ničit, protože kámen je – mrtvý.

Pamatujte si, že od tohoto dne jsem nikdy nebyl skutečně v těle; pouze jemná nit mě spojovala s tělem. A já neustále žasnu nad tím, že mě tu existence jakýmsi zvláštním způsobem chce mít, neboť tu již nejsem ze svých vlastních sil. Musí to být přání celku udržet mě tu, umožnit mi trošku déle se zdržovat na tomto břehu. Možná že existence s vámi chce skrze mne něco sdílet. Od tohoto dne se stal svět neskutečným. Odhalil se jiný svět. Říkám-li, že tento svět je neskutečný, nemyslím tím, že tyto stromy jsou neskutečné. Tyto stromy jsou absolutně skutečné – ale způsob, jakým vy tyto stromy vidíte, je neskutečný. Tyto stromy nejsou neskutečné samy o sobě – oni existují v Bohu, existují v absolutní realitě – ale tím způsobem, jak je vnímáte, je nikdy neuvidíte; vidíte prostě něco jiného, přelud. Vytváříte si okolo sebe vlastní sen a dokud se neprobudíte, budete stále snít. Svět je neskutečný, protože svět, jak jej znáte, je světem vašich snů. Jakmile však sny opadnou, jednoduše vstoupíte do světa, který tu je, skutečného světa. Bůh a svět nejsou dvě věci. Bůh je svět, pokud máte oči, čisté oči, beze snů, bez prachu snů, bez mlhy spánku; pokud máte čisté oči, jasnost a vnímavost, není tu nic než Bůh. Potom je Bůh zeleným stromem, třpytící se hvězdou, kukačkou, a jinde zase květinou, a někde dítětem a jinde zase řekou – pak je jen Bůh. V okamžiku, kdy začnete vidět, je pouze Bůh. Avšak právě teď, cokoliv vidíte, není to pravda, je to jen projektovaná lěž. To je významem slova přelud. A jakmile jednou uvidíte, byť i jen na okamžik, pokud můžete vidět, a pokud si dovolíte vidět, naleznete ve všem přítomnost nesmírného požehnání, všude – v mracích, ve slunci, na zemi.

Toto je překrásný svět. Ale já nemluvím o vašem světě, já hovořím o svém světě. Váš svět je velmi ošklivý, váš svět je svět vytvořený vámi samými, váš svět je projektovaný svět. Používáte skutečný svět jako plátno a promítáte si na něj své vlastní představy. Říkám-li, že je tento svět skutečný, že je úžasně krásný, že je zářící a nekonečný, že je světlem a potěšením, že je oslavou, myslím tím můj svět – nebo váš svět, zahodíte-li své sny. Zahodíte-li své sny, vidíte tentýž svět, jaký viděli všichni Buddhové. Sníte-li, sníte v soukromí. Pozorovali jste to někdy? Sny jsou soukromé. Nemůžete je sdílet dokonce ani s milovaným. Nemůžete do svých snů pozvat svou ženu – nebo svého muže, či svého přítele. Nemůžete říci: „Prosím, přijď dnes v noci do mého snu. Rád bych, abychom spolu snili tentýž sen.“ Je to nemožné. Sen je soukromá záležitost, proto je iluzorní, nemá žádnou objektivní existenci. Bůh je cosi univerzálního. Jednou, až se navrátíte ze svých soukormých snů, je tu. Byl tu vždy.

Jakmile jsou jednou vaše oči čisté, – náhlé osvícení – náhle jste zaplaveni krásou, půvabem a milostí. To je váš osud, to je vaše určení. Dovolte mi to zopakovat. Bez úsilí toho nikdy nedosáhnete, a s úsilím toho nikdo nikdy nedosáhl. Budete potřebovat obrovské úsilí, a jedině potom přijde moment, kdy se úsilí stane zbytečným. Ale stane se zbytečným jedině, když jste už došli až na samotný jeho vrchol, nikdy ne dříve. Až když jste udělali vše, co bylo ve vašich silách – pak, náhle, není tu důvod dělat cokoliv dalšího. Zanecháte úsilí. Ale nikdo nemůže zanechat úsilí uprostřed, může být zanecháno až na samotném konci. Takže jděte až na samotný konec, pokud ho chcete zanechat. Proto neustále zdůrazňuji: vykonejte tak mnoho úsilí, jak můžete, vrhněte do toho celou svou energii a celé své srdce, a jednoho dne uvidíte – že žádné další úsilí už nikam nevede. A toho dne to nebudete vy, kdo zanechá úsilí, úsilí zmizí samo od sebe. A jakmile zmizí samo od sebe, vyvstane meditace. Meditace není výsledek vašeho úsilí, meditace je událost. Zmizí-li vaše úsilí, najednou je tu meditace… její požehnání, její svatost, její nádhera. Je to jako přítomnost… zářivá, obklopuje vás a obklopuje všechno. Naplňuje celou zemi a celou oblohu. Taková meditace nemůže být výsledkem lidského snažení. Lidské snažení je příliš omezené. Tato požehnanost je nekonečná… Nemůžete jí ovládat. Může se přihodit jen jste-li v naprostém odevzdání. Nejste-li zde, jen tehdy se může přihodit. Jste-li Ne-Já – žádná touha, žádné přicházení – jen jste-li tadyteď, bez jakékoliv činnosti, jen prostě jsoucí – vyvstane. A přichází ve vlnách a vlny se stávají přílivem. Přichází jako bouře, a vezme vás pryč do naprosto nové dimenze. Avšak nejprve musíte udělat vše, co udělat můžete, a teprve potom se mužete naučit ne-činnosti. Konání v nekonání je nejskvělejší činností, a úsilí v neúsilí je neskvělejším úsilím. Vaše meditace, kterou vytváříte zpíváním manter anebo tichým a klidným sezením, kdy znásilňujete sami sebe, je velmi obyčejná meditace. Je vytvořená vámi, nemůže být větší než vy. Je lidská, a tvůrce je vždy větší než jeho výtvor. Vytvořili jste ji sezením, nucenými polohami jógy, zpíváním „rama, rama, rama“ nebo čehokoliv – bla, bla, bla – čehokoliv. Donutili jste mysl, aby se stala klidnou. To je vynucený klid. Není to ono ticho, které přichází, když zde již nejste. Není to ono ticho, které přichází, když jste již téměř ne-jsoucí. Není to ona blaženost, která se na vás usedá jako holubice.

Říká se, že když byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu, vstoupil v něho Bůh, nebo v něho vstoupil Duch Svatý, jako holubice. Ano, přesně tak. Když zde nejste, snáší se na vás mír… usedá jako holubice… dosahuje vašeho srdce a zůstává tam a zůstává tam navždy. Vy jste vaší nečinností, vy jste překážkou. Meditace je, když není meditující. Když mysl opustí všechny své aktivity – vidíce, že jsou marné – potom vás pronikne neznámé, pohltí vás. Mysl musí zmizet, aby mohl být Bůh. Poznatky musí zmizet, aby mohlo být poznání. Vy musíte zmizet, vy musíte uvolnit místo. Musíte se stát prázdnými, jen tak můžete být plní. Té noci jsem se stal prázdným a stal jsem se plným. Stal jsem se ne-jsoucím a stal jsem existencí. Té noci jsem zemřel a byl jsem znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen, neměl nic společného s tím, kdo zemřel; nebyl to plynulý proces. Na první pohled se to zdá plynulé, ale není. Ten, kdo zemřel, zemřel totálně; nic z něho nezůstalo. Věřte mi, nic z něho nezůstalo, dokonce ani stín. Zemřel totálně, naprosto. Není to tak, že jsem pouhou modifikací minulosti, transformované, proměněné formy; transofmací starého. Ne, není tu žádná návaznost. Onoho dne, 21. března, osoba, která žila po mnoho a mnoho životů, po miliony let, prostě zemřela. Jiné bytí, absolutně nové, nespojené s minulostí, začalo existovat. Náboženství vám prostě dává totální smrt. – Možná, že proto jsem celý předchozí den pociťoval jakousi nutnost podobnou smrti, jakobych měl zemřít – a opravdu jsem umřel. Znal jsem mnoho jiných smrtí, ale nic co by se s tím dalo srovnat; byla to jen částečná úmrtí. Někdy zemřelo tělo, někdy zemřela část mysli, někdy zemřela část ega, ale tak dalece, jak osoba měla zájem, ego zůstalo. Obnovováno nesčetněkrát, upravováno nesčetněkrát, pozměněno trochu tu a tam, ale jeho kontinuita zůstala neporušena. Té noci byla však smrt naprostá. Byla to noc smrti a Boha zároveň.
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » čtv 29. lis 2018 1:38:40

Alaja píše:http://cestacloveka.sk/2013/12/13/me-probuzeni-osho/

Mé Probuzení – OSHO


Hmm...tak tohle já považuji spíš za samovolné částečné uvolnění astrálního těla ....do Probuzení to má ještě hodně daleko.... :donknow:


:D
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Nic » čtv 29. lis 2018 7:56:45

Trini píše:
Nerada ztrácíš své představy o tom, co by měl říkat probuzený a co ne. To totiž chce opravdu odvahu. Mně se rozsvítilo, když jsem si přečetla o každodenním životě Ramany od jeho nejbližšího spolupracovníka.
Od té doby už ty naivní představy tvého typu nemám. ;)


Zkoumám, jak to je. Možná když vidíme, že provaz, který leží na zemi, není had, tak předpokládáme, že se nebudeme bavit o tom, jak je ten had nebezpečný, jak si na něj dát pozor.

Papaji bych řekla nemohl nikdy nikoho doopravdy soudit, protože ve všech bytostech viděl božství, lásku, sama sebe, podobně jako Nisargadattův učitel. To bylo taky to, co žáky probouzelo a probouzí, že se dívají na sebe jejich očima.

Osho kritizoval, soudil a odsuzoval. Tohle bylo pro mě docela záhadou. Kdysi jsem to vnímala, jako když tímhle způsobem učí padnout mysl. Zakládal si na tom, že něco vysvětlil tak, že to vypadalo jako jasný fakt a v následujícím okamžiku to popřel. Možná z tohoto pohledu může být jeho kritizující učení, je-li to zrovna třeba, vyšším levelem, než učení Papajiho, učí pustit mysl a nic si nemyslet.

Papaji v učení žádné levely neměl. Byla tady jen radost, štěstí, blaho, z toho božství, kterým je, jsi, jsme.

Neměl v tom svém učení žádnou soutěž o dosažení nějakého levelu, protože všechno už je tím nejvyšším levelem.
Nic
 
Příspěvky: 1697
Registrován: úte 07. čer 2016 15:14:14
Poděkoval: 74
Poděkováno: 17-krát v 17 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » čtv 29. lis 2018 8:53:44

Alaja píše:
Alaja píše:http://cestacloveka.sk/2013/12/13/me-probuzeni-osho/

Mé Probuzení – OSHO


Hmm...tak tohle já považuji spíš za samovolné částečné uvolnění astrálního těla ....do Probuzení to má ještě hodně daleko.... :donknow:


:D


Ale myslička, která na svých představách ulpěla, si to radši rozdělí na levely, jen aby nemusela nic pustit. :lol:
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » čtv 29. lis 2018 17:12:48

Trini píše:
Alaja píše:
Alaja píše:http://cestacloveka.sk/2013/12/13/me-probuzeni-osho/

Mé Probuzení – OSHO


Hmm...tak tohle já považuji spíš za samovolné částečné uvolnění astrálního těla ....do Probuzení to má ještě hodně daleko.... :donknow:


:D


Ale myslička, která na svých představách ulpěla, si to radši rozdělí na levely, jen aby nemusela nic pustit. :lol:


Něco podobného jsem zažila na pár minut někdy v šestnácti......bylo to hezké.... ...ale žít bych tak na téhle planetě nechtěla.... :lol:
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » čtv 29. lis 2018 17:59:01

Tak si tak listuji slabounkým útlým sešitkem...

Joga pozornosti od E.Tomáše....

...Člověk je tvor zvyků. Proto ani tento konečný krok ze savikalpa do nirvikalpa není právě snadný, neboť se mu z těchto výšin duchovních zkušeností nechce. Jednak si žák na tyto vysoké duchovní zkušenosti opakovaným savikalpa samadhi zvykl, jednak jsou tyto stavy neobyčejně poutavé pro svoji svobodu, neosobnost a nekonečnost, prázdnotu, pohodu a naprostou přirozenost. Nedovede si ani představit, pokud nirvikalpa samadhi ještě nezažil, že by mohlo existovat ještě něco vyššího než právě zažívá. Pravda je skutečně nepředstavitelná a všechno ostatní je z jejího hlediska naprostá iluze. To už jsme si několikrát řekli. Těžko uvěří kdo v iluzi tohoto druhu žije. Proto rozhodovat se k dalšímu pokroku ze savikalpa do nirvikalpa samadhi, je mimořádně těžké a je k němu třeba použít daleko více rozumu než čehokoli jiného. V joge Pozornosti je naštěstí toto rozhodnutí ulehčeno tím, že je možno postupovat opětně jen silou pozornosti. Tu má žák jogy pozornosti v této fázi již pěkně procvičenou....
...V savikalpa samadhi existovala ještě pozornost zaznamenávající blaženost mysli, svobodu vědomí i samozřejmost bytí. V nirvikalpa, jak jsme si již řekli, je činnost zastavena i po této stránce a proto pozornost se musí utopit jen sama v sobě. Naštěstí to není už Pozornost jako taková, ona už nepozoruje. Jak už také víme, tato Pozornost je Já neboli Nadjá a už dávno, dávno to není zájmeno a nemá ani jeho blízký ani vzdálený význam. Je to naprosté uklidnění, vyprázdnění mysli, což představuje superblaženost čirosti a prázdnoty zvanou Asampradžnata samadhi, neboli samadhi bez semene, to jest bez jediné myšlenky nebo vnitřního pohybu.
Tento stav je možno popsat už jen negativně. Jedinou jeho charakteristikou je naprostá nepřítomnost vědění o vztahu subjektu a objektu, je to klid, který je podoben tichosti kamene, ale ne jeho otupělosti, není bez bdělosti. Právě naopak. Je to nejvyšší bdělost či pozornost sama v sobě. V ní neexistuje ani nejmenší pocit neznalosti Já, protože se právě v tomto stavu ztotožníme s věčně vědomým Nadjá, s Atmanem či Brahmanem, zkrátka řečeno s nejvyšší skutečností čili Absolutnem. To už je konečný výsledek velikého umění diskriminace a jogy Pozornosti vůbec
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » čtv 29. lis 2018 18:06:17

Alaja píše:Tak si tak listuji slabounkým útlým sešitkem...

Joga pozornosti od E.Tomáše....

...Člověk je tvor zvyků. Proto ani tento konečný krok ze savikalpa do nirvikalpa není právě snadný, neboť se mu z těchto výšin duchovních zkušeností nechce. Jednak si žák na tyto vysoké duchovní zkušenosti opakovaným savikalpa samadhi zvykl, jednak jsou tyto stavy neobyčejně poutavé pro svoji svobodu, neosobnost a nekonečnost, prázdnotu, pohodu a naprostou přirozenost. Nedovede si ani představit, pokud nirvikalpa samadhi ještě nezažil, že by mohlo existovat ještě něco vyššího než právě zažívá. Pravda je skutečně nepředstavitelná a všechno ostatní je z jejího hlediska naprostá iluze. To už jsme si několikrát řekli. Těžko uvěří kdo v iluzi tohoto druhu žije. Proto rozhodovat se k dalšímu pokroku ze savikalpa do nirvikalpa samadhi, je mimořádně těžké a je k němu třeba použít daleko více rozumu než čehokoli jiného. V joge Pozornosti je naštěstí toto rozhodnutí ulehčeno tím, že je možno postupovat opětně jen silou pozornosti. Tu má žák jogy pozornosti v této fázi již pěkně procvičenou....
...V savikalpa samadhi existovala ještě pozornost zaznamenávající blaženost mysli, svobodu vědomí i samozřejmost bytí. V nirvikalpa, jak jsme si již řekli, je činnost zastavena i po této stránce a proto pozornost se musí utopit jen sama v sobě. Naštěstí to není už Pozornost jako taková, ona už nepozoruje. Jak už také víme, tato Pozornost je Já neboli Nadjá a už dávno, dávno to není zájmeno a nemá ani jeho blízký ani vzdálený význam. Je to naprosté uklidnění, vyprázdnění mysli, což představuje superblaženost čirosti a prázdnoty zvanou Asampradžnata samadhi, neboli samadhi bez semene, to jest bez jediné myšlenky nebo vnitřního pohybu.
Tento stav je možno popsat už jen negativně. Jedinou jeho charakteristikou je naprostá nepřítomnost vědění o vztahu subjektu a objektu, je to klid, který je podoben tichosti kamene, ale ne jeho otupělosti, není bez bdělosti. Právě naopak. Je to nejvyšší bdělost či pozornost sama v sobě. V ní neexistuje ani nejmenší pocit neznalosti Já, protože se právě v tomto stavu ztotožníme s věčně vědomým Nadjá, s Atmanem či Brahmanem, zkrátka řečeno s nejvyšší skutečností čili Absolutnem. To už je konečný výsledek velikého umění diskriminace a jogy Pozornosti vůbec


:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod adiuv » čtv 29. lis 2018 20:31:22

Joga pozornosti od E. Tomáše

... Jednak si žák na tyto vysoké duchovní zkušenosti opakovaným savikalpa samadhi zvykl, jednak jsou tyto stavy neobyčejně poutavé pro svoji svobodu, neosobnost a nekonečnost, prázdnotu, pohodu a naprostou přirozenost. Nedovede si ani představit, pokud nirvikalpa samadhi ještě nezažil, že by mohlo existovat ještě něco vyššího než právě zažívá. Proto rozhodovat se k dalšímu pokroku ze savikalpa do nirvikalpa samadhi je mimořádně těžké a je k němu třeba použít daleko více rozumu než čehokoli jiného. V joge Pozornosti je naštěstí toto rozhodnutí ulehčeno tím, že je možno postupovat opětně jen silou pozornosti. Tu má žák jogy pozornosti v této fázi již pěkně procvičenou...

Asi je to opravdu velký dar, když někdo, kdo ve stavu savikalpa uvízl, má duchovního Mistra, který své žáky učí pozornosti. Má tak mnohem větší šanci ze svého omylu procitnout, protože nezavrhl rozum a dovede proto pochopit, o čem Mistr z vlastní zkušenosti mluví. Procitnutí ze savikalpa pak nemusí trvat tak dlouho, jako když člověk propadá mylným domněnkám, že pozornost je zbytečná nebo dokonce škodlivá, protože zavrhuje rozum, který považuje za překážku.
Uživatelský avatar
adiuv
 
Příspěvky: 400
Registrován: čtv 01. zář 2011 15:49:54
Poděkoval: 26
Poděkováno: 30-krát v 29 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod honzam » čtv 29. lis 2018 22:45:11

Nic píše:
honzam píše:Jana jenom mlží, v opravdovém peklu ještě nebyla.


Vždyť píšu, že ve skutečnosti nebyla, protože peklo neexistuje. Je to jen projekce mysli, je to jen sen, který se může jevit jako skutečnost, je možné ho prožívat jako skutečnost,ale když se probudíme, tak tahle možnost prožívání zmizí.

Obrázek

Peklo samozřejmě existuje stejně tak, jako existuje zábava. To lidé vědí už od pradávna a odráží se to v mnoha duchovních naukách. Samotné peklo je pak ultimátní zábavou. Zatím jsem sem vložil obrázek, jak peklo vypadá, ale důležité je i jak zní. Stejně jako existují různé spirituální skladby, písně, mantry nebo zvuky, lidé mají možnost zažít i pekelnou hudbu a prožít tak komplexní zážitek dokonalé zábavy.

Peklo zní přibližně nějak takhle:

Yakety Sax
https://en.wikipedia.org/wiki/Yakety_Sax
https://www.youtube.com/watch?v=ZnHmskwqCCQ

Skladba je u nás známá ze Show Bennyho Hilla
http://www.bennyhill.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Benny_Hill

Celistvý zážitek pekla z pohledu Ďábla je skutečně ďábelský. Pro začátek tu mám něco lehčího, ale i shlédnutí tohoto videa upraví vaši karmu směrem k peklu, proto se prosím dívejte jen na vlastní nebezpečí.

E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2923
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » pát 30. lis 2018 7:08:16

https://www.youtube.com/watch?v=7OLmmnP0nyQ

TOP 3 - Lidé, kteří viděli peklo


https://www.youtube.com/watch?v=WDDjY2suVng

Bola som anjelom zavedená do pekelnej priepasti.Z denníčka sv.Faustíny.
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod armin » pát 30. lis 2018 11:02:38

Peklo nespočívá v tom, co se kolem nás děje a co se děje s naším tělem. Peklo, stejně jako nebe jsou v nás.

Šest říší

Když jsme opici opustili, byla v pekelné říši a snažila se prokopnout, proškrábat a prorazit stěnami svého domu ven. Zkušenosti opice v pekelné říši jsou hrůzostrašné a děsivé. Náhle zjišťuje, že jde po obrovských plochách do ruda rozpáleného železa nebo je přikována a čtvrcena, nebo je opékána v kovových kobkách, případně je vařena ve velkých kotlích.


Takové halucinace Pekla vznikají z prostředí klaustrofobie a agresivity. Často je zde pocit, že jsme chyceni do malého prostoru, kde se dusíme a nemůžeme se pohnout. Když je opice takto chycena, snaží se nejen zničit stěny svého klaustrofobického vězení, ale dokonce se snaží zabít i sama sebe, neboť chce uniknout nesnesitelným a trvalým bolestem. Ale ve skutečnosti se zabít nemůže a sebevražedné pokusy jenom zesilují její muka. Čím víc opice bojuje, aby zničila nebo ovládla stěny, tím pevnějšími a svíravějšími se tyto stěny stávají. To trvá až do té chvíle, kdy síla její agresivity trochu opadne. Místo aby bušila do stěn, přestává se na chvíli o ně zajímat a ztrácí s nimi kontakt. Stává se ochromenou, zmrazenou a zůstává obklopena bolestí, aniž by se z ní pokoušela probojovat ven. V tomto stavu zakouší různá mučení včetně úplného promrznutí a beznadějného bloudění neutěšenými, holými a pustými krajinami.

Ale nakonec opice začíná být svým bojem vyčerpaná. Síla pekelné říše se zmenšuje a opice se začíná více uvolňovat. Náhle uvidí možnost otevřenější a prostornější existence. Začíná po tomto novém stavu toužit a hladovět, a tak se dostává do říše hladových duchů neboli préta lóka.

Je zde silný pocit zbídačení a hlad po úlevě. V pekelné říši byla příliš zaměstnaná, než aby měla čas uvažovat o možnosti úlevy. Nyní zakouší velký hlad po příjemnějších a prostornějších podmínkách a v její fantazii se objevuje bezpočet možností jak svůj hlad nasytit. Například si představuje, že v dálce vidí volný, otevřený prostor, ale když se přiblíží, najde obrovskou a děsivou poušť. Nebo může v dáli vidět velký ovocný strom, ale když přijde blíž, zjistí, že je neúrodný nebo že ho někdo hlídá. Opice může také vběhnout do zdánlivě svěžího a plodného údolí, ale po chvíli zjistí, že je naplněno jedovatým hmyzem a šíří se zde odporný zápach hnijících rostlin. Ve všech představách se vždy mihne možnost uspokojení, snaží se ho tedy dosáhnout, ale vzápětí přijde zklamání. Kdykoli se zdá, že je uspokojení na dosah ruky, je hrubě probuzena ze svého idylického snu. Ale hlad ji natolik sužuje, že se nedá zastrašit a neustále dál rozněcuje svou fantazii vidinou budoucího uspokojení. Bolest ze zklamání zaplétá opici do vztahů nenávisti a lásky k jejím snům. Její sny ji okouzlují, avšak zklamání je současně tak bolestné, že ji současně odpuzují.

Muka v říši hladových duchů nespočívají tolik v bolesti, vyplývající z toho, že nenacházíme to, po čem toužíme. Je to spíše neukojitelný hlad sám o sobě, který nám působí bolest. Pravděpodobně i kdyby opice našla velké množství potravy, vůbec by se jí nedotkla, nebo naopak by snědla všechno a její žádost by ještě vzrostla. Je tomu tak proto, že v podstatě opici víc fascinuje stav být hladov než uspokojování hladu. Rychlé maření pokusů uspokojit hlad jí umožňuje hladovět opakovaně. A tak bolest a hlad préta lóka, stejně jako agresivita pekelné říše a dění v říších ostatních, poskytují opici něco vzrušujícího, čím se může zabývat, něco pevného, k čemu vytváří vztah, něco, co jí dává pocit bezpečí, plynoucí z dojmu, že existuje jako skutečná osoba. Má strach se vzdát této bezpečnosti a zábavy, neboť se obává troufnout si ven do neznámého světa otevřeného prostoru. Raději setrvává ve svém známém vězení, i když je nepříjemné a skličující.

Protože se opici opakovaně nedaří její fantazie uskutečnit, začíná být trochu podrážděná, ale současně se s tím smiřuje. Začíná zmírňovat intenzitu svého hladu a uvolňuje se, takže nadále reaguje na svět souborem stereotypních odpovědí. Tímto způsobem svůj svět omezuje. Pes se snaží očichat vše, s čím přijde do styku. Kočka nemá zájem o televizi. Je to zvířecí říše, říše hlouposti. Opice je slepá k tomu, co je kolem ní, odmítá zkoumat nové území, drží se známých cílů a známých podráždění. Je opojena svým bezpečným, do sebe uzavřeným, známým světem, takže se upíná ke známým cílům a snaží se je dosáhnout s neochvějnou a umíněnou rozhodností. Proto zvířecí říši symbolizuje prase. Prase sežere všechno, co se mu objeví před rypákem. Nedívá se napravo ani nalevo, projde vším, jenom jde. Nevadí mu, že musí projít močůvkou nebo že musí zdolat jiné překážky. Prodere se vším a sežere všechno, co se před ním objeví.

Nakonec si však opice začne uvědomovat, že si svoje radosti a bolesti může vybírat. Začíná být trochu inteligentnější a více rozlišuje mezi příjemnými a bolestivými zkušenostmi, neboť počíná usilovat o získání co největšího potěšení a bolest se snaží co nejvíce zmenšit. Je to lidská říše neboli říše rozlišující vášně. Opice se zde zastavuje, aby mohla zvážit, co vlastně chce získat. Stává se vybíravější, zvažuje různé možnosti, více přemýšlí a proto má více nadějí a více se bojí. Je to lidská říše, říše vášně a intelektu. Opice se stává inteligentnější. Nezmocňuje se věcí jednoduše, ale zkoumá je, pociťuje kvalitu a strukturu látek, srovnává věci navzájem. Když se pro něco rozhodne, pak se to snaží uchopit, přitáhnout k sobě a vlastnit. Například když chce opice nějakou krásnou, hedvábnou látku, tak zajde do různých obchodů, zkouší hmatem kvalitu, aby tak zjistila, zda některá látka přesně odpovídá tomu, co hledá. Když najde tu, která odpovídá její představě, nebo se jí blíží, řekne si: „Ach, to je ono, není to nádherné? Myslím si, že stojí za to si ji koupit.“ Pak látku zaplatí, donese ji domů a ukazuje ji svým přátelům. Chce, aby si přátelé na ni sáhli, aby toto nádherné hedvábí obdivovali. V lidské říši opice neustále přemýšlí o tom, jak by mohla získat a vlastnit příjemné věci. „Možná, že bych si mohla koupit plyšového medvídka, abych jej měla u sebe v posteli, měla bych něco milého na mazlení, něco měkkého, teplého a huňatého, něco, k čemu bych se mohla přitulit.“

Ale opice časem zjistí, že i když je inteligentní a může se svým světem obratně zacházet, aby tak získala nějaké potěšení, nemůže je dlouho udržet a také nemůže vždy získat to, co by chtěla. Trápí ji nemoc, stáří, smrt – různá zklamání a problémy. Bolest je neodlučný společník jejich radostí a potěšení.

A tak z toho začíná zcela logicky vyvozovat možnost, že existuje nebe, neboli úplné vyloučení bolesti a získání stálé rozkoše. Její představa nebe může být taková, že sní o získání velkého majetku, slávy nebo moci. Ať je však její představa jakákoliv, vždy ji zaujme soutěžení a úspěch. Je to říše asura, říše žárlivých bohů. Opice sní o dokonalých, ideálních stavech, které jsou vyšší než radosti a bolesti lidské říše. Neustále se snaží těchto stavů dosáhnout, přičemž se pokouší být lepší než všichni ostatní kolem. V tomto stálém boji za dosažení dokonalosti určitého druhu je opice posedlá hodnocením svého pokroku a srovnáváním se s ostatními. Naučila se kontrolovat svoje myšlenky a city, získala větší schopnost koncentrace, takže díky tomu může úspěšněji než v lidské říši ovlivňovat svůj svět. Avšak díky posedlosti být vždy nejlepší a být vždy pánem situace, se stává úzkostlivou a nejistou. Musí neustále bojovat, aby udržela pod kontrolou svoje území, aby zažehnala všechna možná ohrožení svých úspěchů. Neustále bojuje, aby ovládla svůj svět.

Ctižádostivá snaha získat vítězství a na druhé straně strach, že boj může prohrát, dávají vznik pocitu života, ale současně způsobují podrážděnost. Opice stále ztrácí z dohledu svůj konečný cíl, neustále ji však pohání ctižádostivá snaha být co nejlepší. Je posedlá soupeřením a úspěchem. Hledá příjemné a přitažlivé situace, které jsou zatím mimo její dosah a snaží se jich zmocnit. Když zjistí, že je příliš obtížné dosáhnout svých cílů, může se z boje stáhnout, ale vyčítá si pak, že nebyla ukázněnější a nepracovala tvrději. Opice je tedy chycena světem nenaplněných ideálů, sebeodsuzováním a strachem z neúspěchu.

Nakonec opice může svého cíle dosáhnout – stane se milionářem, vůdcem národa nebo slavným umělcem. Zpočátku po dosažení svého cíle se může cítit ještě poněkud nejistá, ale dříve nebo později si začne uvědomovat, že měla úspěch, že je konečně tady, že je v nebi. Pak se uvolní, začne oceňovat a prožívat svůj úspěch, přičemž současně zahání všechno nepříjemné. Je to stav podobný hypnotickému, stav přirozené koncentrace. Tento stav blaha a pýchy se nazývá déva lóka, neboli říše bohů. Ve výtvarném zobrazení se těla bohů znázorňují světlem. Bohy neobtěžují pozemské zájmy a starosti. Jestliže se chtějí milovat, tak je uspokojí, když na sebe pohlédnou a usmějí se navzájem. Když chtějí jíst, upnou svoji mysl k nějaké nádherné podívané a to je nasytí. Je to svět utopie a lidské bytosti předpokládají, že někde existuje. Všechno probíhá lehce, přirozeně a automaticky. Vše, co opice slyší, je jako hudba, vše, co vidí, je plné barev a vše, co cítí, je příjemné. Opice dosáhla autohypnotického stavu, stavu přirozené koncentrace, který zabraňuje vstoupit do mysli všem nepříjemným a dráždivým podnětům.

Nakonec opice objeví, že může jít až za smyslové rozkoše a krásy říše bohů a může vstoupit do dhjány neboli do koncentračních stavů říše nehmotných bohů, což je nejdokonalejší zjemnění šesté říše. Opice si uvědomuje, že je schopna dosáhnout čistě duševní rozkoše, která je nejjemnější a nejstálejší ze všeho, zjistí, že je schopna stále udržovat svůj pocit pevného já tím, že rozšíří zdi svého vězení natolik, že zdánlivě obsáhne celý vesmír a zvítězí tím nad smrtí a změnou. Nejdříve se obírá myšlenkou o neohraničeném, nekonečném prostoru. Pozoruje tento nekonečný prostor; ona je tady, nekonečný prostor je tam a opice ho může pozorovat. Svoje předpojatosti promítá do světa, vytváří nekonečný prostor a touto zkušeností se živí.

V dalším stádiu se soustředí na představu neohraničeného vědomí. V tomto případě se nezabývá jen samotným nekonečným prostorem, ale zabývá se inteligencí, která tento nekonečný prostor rovněž zcela prostupuje. Ego pak pozoruje neohraničený prostor a vědomí ze svého centrálního ústředí. Říše ega je tak plně rozvinuta, že dokonce ani samotné centrální úřady nemají představu, kam až jejich území sahá. Z ega se stalo obrovské, gigantické zvíře.

Ego má nyní tak velký rozsah, že začíná ztrácet přehled o hranicích svého území. Kdykoliv se snaží hranici svého území určit, tak se zdá, že část svého území vynechá. Nakonec dojde k závěru, že hranice určit nelze. Rozloha jeho říše je mimo pojem a představu. Protože obsahuje všechno, nemůže být definována jako toto nebo jako tamto. A tak ego přijme představu, že není ani to ani ono, že není ani pochopitelné, ani představitelné. Ale nakonec ego překoná i tento stav mysli, když si uvědomí, že myšlenka o nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti je sama o sobě pouze pojmem. Ego pak přijme myšlenku o nebytí ne toho a ne onoho. Tato myšlenka o nemožnosti potvrdit cokoliv je něco, z čeho ego žije, čím se pyšní a s čím se ztotožňuje. Používá ji tedy k tomu, aby udrželo svoji souvislou existenci. Je to současně nejvyšší úroveň koncentrace a úspěšnosti, které může samsárická mysl dosáhnout.

Opice dokázala dosáhnout nejvyšší úrovně úspěšnosti, ale nepřekročila dualistickou logiku, na které je tato úspěšnost závislá. Zdi opičího domu jsou stále pevné, protože v jemném slova smyslu mají stále povahu „toho druhého“. Opice může získat dočasný klid, harmonii a blaženost díky zdánlivému sjednocení se svými projekcemi. Ale vše je lehce ztuhlé, neměnné, je to uzavřený svět. Opice se stala tak pevnou, jako jsou zdi jejího domu, dosáhla stavu plného jáství. Je stále zaměstnána svou ochranou a snahou zvýšit svou úroveň, je stále chycena a ovládána neměnnými představami a pojmy, které se týkají světa i jí samotné, stále bere fantazie páté skandhy vážně. Protože stav jejího vědomí je založen na koncentraci, na tom, že se zabývá tím ostatním, musí svůj úspěch neustále ověřovat a udržovat. „Jaká je to úleva, být zde v říši bohů, konečně jsem toho dosáhla. Nyní jsem to skutečně získala. Ale počkat …. Dosáhla jsem toho opravdu? Ach ano, je to tady, dokázala jsem to. Já jsem to dokázala.“ Opice si myslí, že dosáhla nirvány, ale ve skutečnosti dosáhla jen pomíjivého stavu plného jáství.

Dříve nebo později se absorpce začne vytrácet a opice se zmocní panika. Cítí se ohrožená, zmatená, zranitelná a ponoří se do říše žárlivých bohů. Avšak úzkost a závist říše žárlivých bohů opici zmáhá natolik, že začne zjišťovat, kde se stala chyba, co špatného se vlastně stalo a proč tomu tak je. Vrátí se tak do lidské říše. Ale lidská říše je také velice bolestivá. Stálá snaha pochopit a objevit, co se děje a co bylo uděláno chybně, jen zvyšuje bolest a zmatek. A tak opice unikne váhání a kritickému postoji lidského intelektu tím, že se ponoří do živočišné říše, kde se plahočí, trmácí a nevšímá si toho, co je kolem ní. Je hluchá a němá ke všemu, co by mohlo narušovat její bezpečnost, která spočívá v tom, že se neodchyluje z úzkých a dobře známých cest. Avšak přece jen z okolí k ní něco pronikne a podnítí v ní hlad něco získat. Stesk po říši bohů se stane velice silným a intenzita boje, aby se dostala zpátky, se zvětšuje. Opice se alespoň ve snech těší radostmi z božské říše. Ale tyto fantazie uspokojí hlad pouze nakrátko, takže za chvíli je opět hladová. Hlad trvá neustále, až opici nakonec zcela přemůže zklamání z toho, že se hladu nemůže zbavit a pustí se proto ještě do většího zápasu za uspokojení svých žádostí. Agresivita opice je natolik silná, že její okolí na ni odpovídá stejnou silou, takže se vytvoří atmosféra vzrušení, žáru a klaustrofobie. Opice se tak vrátila zpátky do pekla. Podařilo se jí opsat celý okruh z pekla do nebe a opět zpátky. Tento věčný cyklus boje, úspěchu, zklamání a bolesti je kruh samsáry, řetěz karmických reakcí, vyplývající z utkvělé, dualistické představy.

Jak se opice může dostat z tohoto uzavřeného cyklu uvěznění, který je zdánlivě bez konce?

Právě v lidské říši je možné prolomit kruh samsáry, neboli rozbít karmický řetězec. Intelekt lidské říše a možnost rozlišovací aktivity dovolují vytvořit dostatečný prostor pro zamyšlení nad celým procesem boje. Opice má možnost zkoumat svoji posedlost navazovat k něčemu vztah, snahu něco získávat a může pochybovat o pevnosti světa, který zakouší. Aby tomu tak bylo, potřebuje opice rozvinout široké, panoramatické uvědomění a transcendentální poznání. Panoramatické uvědomění jí umožní vidět prostor, ve kterém se boj odehrává a díky tomu může vidět i jeho ironické a humorné kvality. Místo aby jen bojovala, začíná boj zkoumat a vidí jeho marnost. Své halucinace a přeludy bere se smíchem. Objeví, že když se stěnami nebojuje, nejsou tvrdé a chladné, ale jsou ve skutečnosti teplé, měkké a prostupné. Zjistí, že se nemusí snažit vyskakovat z pěti oken, nemusí stěny bourat nebo se jimi nějak více zabývat. Může jimi v kterémkoliv místě projít. Proto se soucit neboli karuná označuje jako „něžné a vznešené srdce“. Je to komunikační proces, který je otevřený, něžný a vřelý.

Jasnost a přesnost transcendentálního poznání umožňuje opici vidět stěny odlišným způsobem. Začíná si uvědomovat, že svět nebyl vzhledem k ní nikdy vně, ale to, co vytvářelo celý problém, byl její vlastní dualistický postoj, rozdělení na „já“ a to „ostatní“. Začíná chápat, že ona samotná vytváří pevné stěny, že ji vězní vlastní touha a ctižádostivé úsilí. A tak si začíná uvědomovat, že chce-li se osvobodit ze svého vězení, musí se vzdát své touhy uniknout a musí přijmout stěny takové, jaké jsou.


Úryvek z knihy Protnutí duchovního materialismu, Chögyam Trungpa
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2011
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod honzam » pát 30. lis 2018 21:25:57

Peklo je ta zábava v nás.
E PLURIBUS UNUM
Uživatelský avatar
honzam
 
Příspěvky: 2923
Registrován: pon 13. zář 2010 16:09:02
Poděkoval: 63
Poděkováno: 127-krát v 120 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod armin » pát 30. lis 2018 21:30:40

honzam píše:Peklo je ta zábava v nás.

I to nebe :)
Uživatelský avatar
armin
 
Příspěvky: 2011
Registrován: pát 11. zář 2015 10:58:43
Poděkoval: 33
Poděkováno: 70-krát v 66 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » pon 03. pro 2018 9:22:42

A tohle vypadá na stárnutí (zrání? ;) ) :


Má duše se pohne, kdykoliv jsem ti nablízku
Víří jako cyklon v mojí hlavě
Jsi čarou mého života, andělem mého bytí
Odpověď na všechny odpovědi, které dokážu najít

Refrén
Zlato, chci, abys mi skočila, skočila do náruče
Nech mě pocítit ten zázrak
Mohlo by to být kouzlo, co dlouho vydrží
Konec konců, mohlo by to být kouzlo

Zlato, vezmi mě nahoru na kopec
Nahoru, kde se hřebec setká se sluncem
Mohl bych tě milovat, postavit kolem tebe svůj svět
Nikdy tě neopustit, až do smrti

Refrén

Má duše se pohne, kdykoliv jsem ti nablízku
Víří jako cyklon v mojí hlavě

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni ... agic-28352




Přivaž ke mně svou duši
Nikdy neodejdu kompletní
Jednoho dne tvé ruce budou
Dost silné aby mě udržely

Možná tu nejsem během všech tvých bitev
Ale nakonec je vyhraješ
Modlím se, abych ti dával vše, na čem záleží
A jednoho dne mi řekneš

"Miluji svůj život
Jsem mocný, jsem krásný, jsem volný
Miluji svůj život
Jsem úžasný, jsem kouzelný, já jsem já
Miluji svůj život"

Nejsem svými chybami
Ale Bůh ví, že jsem jich pár udělal
Začal jsem se ptát andělů
A odpověď, kterou mi dali, jsi ty

Nemůžu slíbit, že nebude žádný smutek
Přeji si, abych ho od tebe mohl vzít
Ale ty najdeš odvahu čelit šílenství
A zpívat, protože je to pravda

Miluji svůj život
Jsem mocný, jsem krásný, jsem volný
Miluji svůj život
Jsem úžasný, jsem kouzelný, já jsem já
Miluji svůj život

Najdi další se srdcem jako máš ty
Utíkej daleko, utíkej volně, jsem s tebou

Miluji svůj život
Jsem mocný, jsem krásný, jsem volný
Miluji svůj život
Jsem úžasný, jsem kouzelný, já jsem já

Miluji svůj život
Jsem mocný, jsem krásný, jsem volný
Miluji svůj život
Jsem úžasný, jsem kouzelný, já jsem já
Miluji svůj život
A nakonec, jsem tam, kde chci být

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni ... ife-783915
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » pon 03. pro 2018 9:41:46

Mně sedí asi víc tohle.



Tohle není písnička pro ty se zlomeným srdcem
Žádná tichá modlitba za zesnulé co věřili
Já nebudu jen tváří v davu
Uslyšíš můj hlas
Když hlasitě zakřičím

To je můj život
Je to teď nebo nikdy
Nebudu žít věčně
Chci jen žít dokud žiju
(To je můj život)

Mé srdce je jako otevřená dálnice
Jak říkal Frankie
Dělám to po svém
Chci jen žít dokud žiju
To je můj život

Toto je pro ty, co stojí nohama na zemi
Pro Tommyho a Ginu, co nikdy neustoupili
Zítra bude mnohem těžší neudělat chybu
Štěstí není vždycky šťastné
Měl bys zažít vlastní pády

To je můj život
Je to teď nebo nikdy
Nebudu žít věčně
Chci jen žít dokud žiju
(To je můj život)
Mé srdce je jako otevřená dálnice
Jak říkal Frankie
Dělám to po svém
Chci jen žít dokud žiju
To je můj život

Radši zůstaň nad věcí, když na Tebe volají
Neskláněj se, nepřestávej,bejby, nevzdávej to

To je můj život
Je to teď nebo nikdy
Nebudu žít věčně
Chci jen žít dokud žiju
(To je můj život)
Mé srdce je jako otevřená dálnice
Jak říkal Frankie
Dělám to po svém
Chci jen žít dokud žiju
To je můj život
Je to teď nebo nikdy
Nebudu žít věčně
Chci jen žít dokud žiju
(To je můj život)
Mé srdce je jako otevřená dálnice
Jak říkal Frankie
Dělám to po svém
Chci jen žít dokud žiju
To je můj život

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni ... life-34299

;) :lol:
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Alaja » úte 04. pro 2018 18:13:08

:lol:
Přílohy
39821219_1783446121708479_585397664418365440_n.jpg
39821219_1783446121708479_585397664418365440_n.jpg (122.11 KiB) Zobrazeno 9938 krát
Proti záři neomezeného prostoru jsou i ty nejkrásnější zážitky neúplné...
Uživatelský avatar
Alaja
 
Příspěvky: 5678
Registrován: stř 09. zář 2015 10:07:22
Poděkoval: 289
Poděkováno: 404-krát v 388 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » úte 29. led 2019 9:52:46

Tohle je výborné:

ČTYŘI VNORY

Přednáška Míly Tomášové a Petra Pavlíka na Vltavské

Míla: Duchovní srdce se hned neozve. To, co se vám většinou ozývá a kam se koncentrujete, je čtvrtá čakra. Ale duchovní srdce se ozve tehdy, až se spojí čtvrtá a šestá čakra, až se vám spojí cit a rozum. Pak se teprve rodí Světlo Poznání.



:yes:

Kdo nakopne rozum, tomu se duchovní srdce nemůže ozvat.

:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Trini za tento příspěvek:
adiuv, Alaja, armin

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » úte 29. led 2019 10:47:27

Armine, moc neděkuj, právě jsem tě kritizovala na Základech vadžrajány. :roll: ;)

Mimochodem: Ta moje známá měla ráda E. Tomáše, ale jeho ženu Mílu ne. Tvrdila, že není u většiny hledajících oblíbená. Ale to, co od M. Tomášové čtu, je opravdu vynikající. Vůbec se nedivím, že ji E. Tomáš považoval za pokročilejší, než byl sám.
:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod adiuv » úte 29. led 2019 11:25:00

Nic píše:To by bylo asi jako bys ráno po probuzení kritizovala nějakou snovou postavu ze svého snu

nebo by ses znovu a znovu snažila vysvětlovat všem těm snovým postavám, že ve skutečnosti neexistují :nono:

:ahoj4: :lol:
Uživatelský avatar
adiuv
 
Příspěvky: 400
Registrován: čtv 01. zář 2011 15:49:54
Poděkoval: 26
Poděkováno: 30-krát v 29 příspěvcích

Re: Jak to vidí Trini

Příspěvekod Trini » úte 07. kvě 2019 12:44:48

Spalničky

Vypadá to, že EU státy konečně objevují moudrost komunistů - povinné očkování proti spalničkám, zřejmě nejen u dětí, ale u každého. :roll:

Každý rok se objevuje spalničková hysterie. Fakt začínám litovat, že jsem se jako tříletá od mého dvouletého brášky, který právě prodělával dětskou nemoc spalničky, nenakazila. Nesměla jsem tenkrát do školky, protože se očekávalo, že to chytnu. Ale nechytla, ani nikdo jiný v rodině.

Pak se začalo očkovat, nejdříve jednou, později dvakrát.

Mezitím přestaly být spalničky dětskou nemocí a staly se velmi nebezpečnou infekční nemocí, která se musí hlásit.

Kdo prodělal spalničky, tak je proti nim v podstatě 100% imunní a to na celý život.

Zato "KDYŽ SE OČKOVANÍ LIDÉ NEPOTKÁVAJÍ S VIREM SPALNIČEK, JEJICH IMUNITA VYHASÍNÁ".
https://www.respekt.cz/spolecnost/kdyz- ... a-vyhasina

Takže to nevypadá růžově. Obzvláště podivné je, že očkovací látka proti spalničkám existuje jen v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Zarděnky a příušnice jsem jako dítě měla. :?

Máme si na epidemie spalniček zvyknout, nebo se s tím dá něco dělat?

Nemyslím, že stovky nebo tisíc nakažených znamenají konec světa. A ano, takové situace se budou opakovat, tisíce nakažených se vyskytly už několikrát, ve Francii, Itálii, Rumunsku. Odhaduji, že letos se v Česku nakazí spalničkami zhruba tisíc lidí, to je nejvíc za posledních dvacet let. Protože roste počet lidí, kteří jsou ke spalničkám vnímaví, můžeme zvažovat, zda do budoucna nezavést nějakou další dávku pro dospělé, zda v nějakém čase neproočkovat celou populaci.
:koukam:

V Německu se má brzy uzákonit povinné očkování proti spalničkám, pokuty 2.500 euro, zákaz přistupu do školky.
V Rakousku chtějí také zavést povinné očkování pro všechny obyvatele. Hon na čarodějnice ale už začal - lékaři, kteří jsou proti povinnému očkování, jsou pronásledováni a zřejmě nebudou smět praktikovat (pokud neodvolají?).

A můžeme se těšit na další a další očkování:
Máme se připravit na to, že bude přibývat nemocí, proti kterým se plošně očkuje, a přesto se šíří – a mohou se jimi nakazit i kdysi očkovaní? Které nemoci to jsou?

Kromě spalniček to mohou být příušnice, případně i černý kašel. Těmito nemocemi je skutečně možné se nakazit i ve státech, kde se plošně očkuje.


Teda naštěstí já ne, protože příušnice a černý kašel jsem prodělala.
:)
Uživatelský avatar
Trini
 
Příspěvky: 5092
Registrován: úte 25. říj 2011 16:26:14
Poděkoval: 330
Poděkováno: 111-krát v 100 příspěvcích

PředchozíDalší

Zpět na Úvahy a zamyšlení

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 33 návštevníků

cron