Jednota s Ďáblem - na vlastní nebezpečí!
"Ďábel je ztělesnění Bohu nepřátelských sil. V monoteistických náboženstvích vystupuje jako lstivý, odpůrce, žalobce a pomlouvač."
Wikipedie...vždycky, když cítí blaho, jinde nějaká jiná bytost kvůli tomu prožívá utrpení a může to být i dítě, ...
V ďábelském pojetí, v iluzi dvojnosti, platí: že když je jeden šťastný, tak druhý musí být nešťastný.
Tudíž jsi šťastný, jen, když je druhý nešťastný. Cítíš blaho, jen když druhý trpí.
A kdyby měl být někdo šťastný, musí se cítit být vinen.
V Království nebeském je sama existence blahem, štěstím bez utrpení, nepotřebuje k tomu peklo dvojnosti. Tu vytváří jen ztotožnění s iluzí.
Skutečnost ke své existenci nepotřebuje žádnou iluzi.
Kristus ke své existenci nepotřebuje Antikrista.
Ta hra dvojnosti tady může být, ale nemusí být k ní připoutanost.
Na začátku jsi, Honzame, říkal, že Ty v té hře nebudeš. Bude tady projev, ale nebudeš v něm. Takový jsi byl v Božím království vším, ale při sjednocení - ztotožnění - s ďáblem v něm nejsi ničím. Neexistuješ v něm jako něco skutečného. Jestli mi rozumíš.Proto se nebe o něco takového nestará. Nesnaží se zachraňovat to, co pro něj ničím není.
Proto, Honzame, jako ztotožněný s ďáblem nemáš šanci vstoupit do srdce, ve kterém září jen čisté Bytí - Kristus.
Není to sebeobětování něčemu dobrému.
Je to jen projev hluboké nevědomosti,
jaká se objevuje v temnotách mysli,
kdy frekvence vědomí (poznávání Skutečnosti) klesá
na nejnižší možnou úroveň.
Tehdy je možné být žalobcem, pomlouvat a vinit.