Daniel Goleman: Jak změnit své chování?

Daniel Goleman: Jak změnit své chování?

Příspěvekod Lída » úte 21. zář 2010 16:33:45

V našem nitru nepřetržitě probíhá tok pocitů držících krok s tokem myšlenek. Vždycky, v každou denní dobu se dá říci, že máme takovou či onakou náladu, přestože si v denním shonu její jemné výkyvy neuvědomujeme. Probouzíme se mrzutí či naopak dychtiví, každodenně vnímáme slabý nápor frustrace vyvolaný nutností odejít do práce, v průběhu dne nás nahoru dolů unášejí stovky, ba tisíce slabších či silnějších citových vzruchů.

Ve spěchu a shonu pracovního dne se naše mysl přednostně obírá proudem myšlení – plánováním dalšího kroku, řešením nějakého aktuálního úkolu, hloubáním nad úkoly nadcházejícími. Aby si člověk neustálé podpovrchové zurčení nálad uvědomil, musí se zastavit, udělat si přestávku – luxus, který si jen málokdy dopřejeme. Naše pocity nás provázejí na každém kroku, jen zřídka však dosahují až k našemu vědomí. Začneme se jimi zabývat, teprve když překročí únosnou mez a vykypí na povrch. Pokud však dokážeme pozorně naslouchat, můžeme zaregistrovat jejich zrod dřív, než se manifestují.

Tempo moderního života nám dopřává příliš málo času na reflexi vlastních citů a případnou rekci na ně. Jsme od přírody nastaveni na pomalejší rytmus než je hektické pracovní a životní tempo, kterým se řídíme. K introspekci, k ponoření do sebe je zapotřebí čas, který buď nemáme, nebo nejsme ochotni si ho udělat. Emoce žijí vlastním životem, podle vlastního rozvrhu hodin, náš způsob života jim ale nedopřává prostor, takže zůstávají pod povrchem. Výsledkem je, že náš věčný spěch a shon nakonec umlčí tichý vnitřní hlas, udávající správný směr, kormidlo, nabízející se k bezpečnému proplutí nástrahami života.

Ti, kdo se nedokáží orientovat ve vlastních pocitech, jsou výrazně znevýhodněni. V jistém smyslu je můžeme označit za emočně negramotné, hluché a slepé v říši reality, jež nás obklopuje a jejíž pochopení je tak důležité pro život vůbec – o životě pracovním nemluvě.

U některých jedinců je tato „hluchota k vnitřním signálům“ provázena navíc nevšímavostí k poselstvím, která k nim vysílá jejich vlastní tělo ve formě chronických bolestí hlavy, bolestí v kříži, stavů úzkosti a podobně. Jiný extrém představují jedinci, postižení alexithymií (termín z oboru psychiatrie), kteří se ve vlastních citech nedokážou orientovat. Takovým lidem se daleko „čitelnější“ a přehlednější jeví vnější svět, nikoli vlastní nitro. Pletou si různé druhy emocí, rozdíly mezi kladnými a zápornými nevnímají, splývají jim, navíc bývá okruh jejich citů omezený, specielně v oblasti emocí kladných, jako je například pocit štěstí. Jelikož jemné odlišnosti vlastních pocitů nevnímají, zůstávají pro ně nečitelné, chybí jim i schopnost naslouchat vnitřnímu hlasu a řídit se jím.

Sebeuvědomění se však jako vlastnost dá kultivovat, pěstovat. Edward McCracken, bývalý generální ředitel společnosti Silicon Graphics, jenž uznává roli intuice v rozhodovacím procesu, říká: „Ve výrobních organizacích většinou nemáte čas na uvažování. Veškerou myšlenkovou práci před rozhodnutím můžete udělat doma, ale v závěru se musíte nechat vést intuicí a nedovolit rozumové úvaze, aby ji přehlušila.“ A jeho metoda rozvíjení intuice? Plných deset let se denně nějakou dobu věnuje meditaci. Jde o časově náročný způsob, jak vejít ve styk s hlubším „vnitřním hlasem“, s proudem pocitů probíhajících v pomalejším tempu – jak si najít čas na „nicnedělání“. Produktivní nicnedělání neznamená jen nepracovat, nýbrž také nezabíjet čas sledováním televize či dokonce, což je ještě horší, dělat něco jiného a současně se dívat na televizi. Znamená to vědomě dočasně odložit veškerou cílevědomou činnost a dělat jen to, co naši mysl pomůže uvolnit pro vnímání hlubšího a pomalejšího toku nejvnitřnější senzitivity.

*

Život přináší stále nové a nové příležitosti, na nichž si lze brousit emoční um. V průběhu života dochází k přirozenému zvyšování emoční inteligence, tak jak se učíme zvládat vlastní emoce, vyrovnávat se s nepříjemnými zážitky, naslouchat druhým a empatizovat – jedním slovem, jak probíhá zrání. Pod pojmem „zrání“ si tedy můžeme představit proces, v jehož průběhu se stáváme emočně inteligentnějšími.

Emoční inteligence se vyvíjí nepřetržitě od dětství po dospělost i během ní a stoupá s přibývajícím věkem a s nabýváním zkušeností. Za předpokladu správné motivace se co do nárůstu emoční inteligence starší pracovníci mladším vyrovnají, ba dokonce je i předčí. Pohlavní rozdíly ve schopnosti zvyšovat emoční inteligenci zjištěny nebyly. Zatímco ženy bývají silnější v disciplínách jako je empatie či sociální inteligence, muži si zase lépe vedou v disciplínách založených na sebeovládání a sebepoznání. Studie probíhající na ekonomické fakultě prokázala, že muži i ženy dokážou zvyšovat své schopnosti stejnou měrou, a to bez ohledu na startovní úroveň.

Schopnost vývoje tak emoční inteligenci staví do příkrého kontrastu k IQ, které se u daného jedince během života podstatně nemění. Čistě kognitivní schopnosti zůstávají na stejné neměnné úrovni, zatímco emočním schopnostem je možné se učit po celý život. Nezáleží na tom, jak necitliví, ostýchaví, vznětliví či nešikovní jsme – pokud budeme mít motivaci, s přiměřenou mírou úsilí může každý z nás v sobě žádoucí emoční schopnosti vypěstovat. Víme však jak?

POUHÉ POCHOPENÍ NESTAČÍ
Lidé většinou správně pochopí, jak by měli změnit své chování – jenže své pochopení nedokážou v praxi použít. Intelektuální pochopení toho, oč se v případě emoční inteligence jedná, je sice důležité, ale samo o sobě změnu v chování nepřinese. Ke změně nestačí jen rozumové pochopení, je nutná i ochota změnit se, důležitá je míra motivace a v neposlední řadě i vhodná metoda. Pokud se chceme pustit do nácviku emočních schopností, pak musíme vyjít z procesu učení, tak jak probíhá v mozku.

Docílit pochopení principu celé věci není nic těžkého, ale tento způsob – ve srovnání s jinými metodami – ovlivňuje změnu chování nejméně. Rozumové pochopení představuje pouze prahovou hodnotu, startovní čáru, z hlediska dalšího učení sice důležitou, ale pro trvalou změnu nestačí. Hluboká, účinná změna předpokládá radikální „překopání“ veškerých zakořeněných návyků v myšlení, cítění i chování.

Co se dalo naučit, dá se i odnaučit – a místo špatného návyku získat návyk užitečnější, pokud jsme ochotni vynaložit určitý čas a námahu.

Učení i odnaučování totiž probíhá na stejné úrovni mozkových spojů.

V průběhu celého života se postupně učíme osvojit si vlastní repertoár myšlení, cítění a akceschopnosti. Znamená to, že nervové spoje, příslušející tomuto repertoáru, se posílily a převládly, že v přenášení nervových impulsů fungují přednostně. Nepoužívané spoje postupně zakrňují, až se vytratí docela, zatímco opakovaně používané spoje výrazně zesilují.

Má-li mozek v této situaci volit mezi dvěma možnými odpověďmi na impuls, zvítězí ta, která disponuje hojnějšími a silnějšími nervovými spoji. Čím častěji má taková odpověď příležitost se uplatnit, tím víc se spojení posiluje. Tam, kde vytrvalým opakováním došlo k vytvoření správných návyků, dojde k volbě posíleného spoje automaticky – zareagujeme spontánně. Na schopnosti emoční inteligence se můžeme dívat jako na vyvážený soubor návyků – obsahuje všechno, co cítíme, myslíme, děláme, jak postupujeme, chceme-li něco uskutečnit. Obsahuje-li náš soubor návyků něco dysfunkčního, pak k jeho nahrazení vhodnějším návykem je třeba dostatečně časté opakování a procvičování. Tím dochází k oslabení nervových drah pro nežádoucí návyk, takže ten nakonec zeslábne, až – jak říkají neurologové – „vyhasne“, zatímco okruh návyku vhodnějšího se dál posiluje, až v podobě automatické odpovědi na příslušnou situaci úplně nahradí původní spojení.

Prověrkou tohoto přeučování, změny okruhu týkajícího se nějaké emoční schopnosti, se stane teprve rozhodující situace, kdy má převládnout pozměněná automatická reakce.

Odborné proškolení je skutečně lehké, srovnáme-li ho s rozvíjením vlastností, spadajících do sféry emoční inteligence. Kvality jako empatie či flexibilita se totiž od kognitivních poznatků liší už svou podstatou, jelikož se týkají jiných oblastí mozku. Spolu s osobními a společenskými vlastnostmi individua vstupují do hry právě ty mozkové oblasti, které spojují neokortex, výkonné centrum, s podkorovými oblastmi mozku – hlavně s nucleem amygdalae. Nácvik emočních dovedností aktivizuje právě tyto okruhy.

Jelikož se učení kognitivní od učení emočního zásadně liší, platí pro ně i odlišný model. Pro zvyšování intelektuální kapacity je odpovídajícím prostředím školní třída, někdy stačí daný poznatek si přečíst nebo jednou si zopakovat. Školní výuka je ve své podstatě hromaděním informací v paměťové bance mozku, sídlící v neokortexu. Tam učení probíhá formou zabudovávání nových poznatků do už existující struktury chápání a asociativního myšlení, proces učení tam rozšiřuje a obohacuje už existující nervové spoje. Tak se dá vyučovat logika, taktika, strategie, počítačové programování nezávisle na kompromisech, které si později vyžádá jejich uplatnění v praxi.

Zvládnutí nové emoční dovednosti vyžaduje kromě pochopení principu i něco navíc: aktivaci emočních okruhů, kde jsou uloženy naše emoční a společenské návyky. Změnit tyto návyky – jako například zaujmout pozitivní postoj k okolí místo odmítání, naučit se naslouchat ostatním či kvalitně zhodnotit něčí výkon – je úkol mnohem nesnadnější, než jen přidávat nové poznatky k zásobě starých. Emoční učení vyžaduje hlubší změnu osobnosti, a to na úrovni neurologické: ono průběžné oslabování už existujících spojů a jejich nahrazování spoji novými, prospěšnějšími.

Pro základní změnu chování je tedy nejvhodnější učebnou sama praxe, to je aréna, kde se každodenní trénink nových schopností zúročí, což si ovšem vyžádá jistý čas, potřebný k procvičování. Optimální hladina emoční inteligence se tedy získává za pochodu. Zahrnuje v sobě soubor praktických poznatků, které lze získat pouze přímou konfrontací s problémem: jak co dělat se naučíme jedině zkušeností.


Myšlenky z knihy Daniela Golemana: Práce s emoční inteligencí, vydalo nakladatelství COLUMBUS 2000
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 715
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 166
Poděkováno: 478-krát v 285 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
Martin, Monika

Re: Tok pocitů

Příspěvekod Martin » stř 22. zář 2010 16:44:20

Ty kokso, síce pekné ale tak napísané, že som sa ledva prehrýzol na koniec.

Ale páči sa mi na tom to, že práve dnes ráno som sa zapodieval tou istou tématikou. Zobudil som sa podráždený a na pokraji depresie a keď som sa hrabal v sebe, ku podivu som dospel k záveru, že nie myšlienky, ale samotné emócie ma norili takto hlboko... :D

No a otvorím inspiruj.cz a tu toto :lol:

Ďakujem ***
Uživatelský avatar
Martin
 
Příspěvky: 35
Registrován: pát 25. čer 2010 9:38:31
Poděkoval: 26
Poděkováno: 29-krát v 16 příspěvcích


Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 9 návštevníků