Jak prakticky aplikovat zákon přitažlivosti v každodenním ži

[Nic]

Nisargadatta řekl jasně, že vnímá bolest v těle, když měl rakovinu - jeho zmučený výraz ve tváři to potvrzoval. Stejně tak to bylo u Ramany.

Nisargadatta : „Je sice bolest, ale není žádný trpící. Ten, kdo pozoruje, že bolest je, není postižen bolestí. Jen tělo je nemocné. Já nejsem tělo. Jsem ten, kdo vše pozoruje, a proto nemohu být zasažen tím, co pozoruji.“

I Am That (Jsem To)

[Trini]

Našla jsem toto:

Poslední slova maharadže, než ztratil svůj hlas, byla: Cítím bolest v těle, ale nebolí mne umřít. Jsem To, co stále existuje a předchází jakékoliv manifestaci.


To mi připadá věrohodné. Cítil tělesnou bolest jako každý jiný, pozoroval, že příběh osoby Nisargadatty se blíží svému konci - a řekl vhodná poslední slova na rozloučenou pro žáky.

[Nic]

Našla jsem toto:

Poslední slova maharadže, než ztratil svůj hlas, byla: Cítím bolest v těle, ale nebolí mne umřít. Jsem To, co stále existuje a předchází jakékoliv manifestaci.


To mi připadá věrohodné. Cítil tělesnou bolest jako každý jiný, pozoroval, že příběh osoby Nisargadatty se blíží svému konci - a řekl vhodná poslední slova na rozloučenou pro žáky.

Péťo, neříkám, že s uvědoměním toho, kým skutečně jsme, nutně zcela mizí tělesné vjemy, smyslové vnímání či pocity bolesti. Mistři, jako Nisargadatta nebo Ramana, otevřeně připouštěli, že v těle bolest byla. Rozdíl je v tom, že jejich poznání - sat-čit-ánanda (bytí–vědomí–blaženost) bylo mnohem silnější a stabilnější než prožitek individuálních pocitů.

Je to trochu jako když se v kině během promítání rozsvítí světlo – děj na plátně je pak bledý a ne tak podstatný, zatímco skutečnost plátna a světla je zřejmá. Podobně i ve snech: spánek sám je klidný a blažený, sny mohou být dramatické, ale jejich váha je zanedbatelná, pokud jim mysl nepřisuzuje význam.

Tak i tělesná bolest může být přítomná, ale pro toho, kdo spočívá v poznání svého pravého bytí, nepředstavuje utrpení. Skutečnost, která přesahuje tělo i mysl, je nesrovnatelně silnější než jakýkoli pomíjivý vjem

[Trini]

Skutečnost, která přesahuje tělo i mysl, je nesrovnatelně silnější než jakýkoli pomíjivý vjem

Je tady pořád a v podstatě nikdo ji nevnímá, tak silně ji překrývá proměnlivé. Je totiž velmi jemná, neextatická a ve srovnání se silnými, intenzivními dojmy z proměnlivého působí spíš neutrálně. Eduard Tomáš řekl, že ji většina lidí při úmírání - kdy se prý na kratičkou chvíli každému projeví - bez povšimnutí přejde. Proto je důležité ji vědomě zažít za života - záblesk Poznání.

[Nic]

Skutečnost, která přesahuje tělo i mysl, je nesrovnatelně silnější než jakýkoli pomíjivý vjem

Je tady pořád a v podstatě nikdo ji nevnímá, tak silně ji překrývá proměnlivé. Je totiž velmi jemná, neextatická a ve srovnání se silnými, intenzivními dojmy z proměnlivého působí spíš neutrálně. Eduard Tomáš řekl, že ji většina lidí při úmírání - kdy se prý na kratičkou chvíli každému projeví - bez povšimnutí přejde. Proto je důležité ji vědomě zažít za života - záblesk Poznání.

Píšeš to moc pěkně. Skutečnost je tu pořád, jen když jsme zcela ztotožnění s tělem a osobním příběhem, nevnímáme ji – pozornost je pohlcená proměnlivým. S uvolněním téhle identifikace se však přirozeně začne vyjevovat to, co nikdy nebylo skryté.

Proto Mistři říkají, že to není extáze ani mimořádný prožitek, ale samotný základ všeho. A přesto, když se to jasněji rozpoznává, je v tom nevyslovitelná krása a novost každého okamžiku – protože se ukazuje, že celé bytí je láska sama.

A k tomu umírání - Mistři napříč tradicemi často ukazují na to, že při umírání se přirozeně objevuje stav, který je totožný s tím, co nazýváme Poznáním. Eduard Tomáš to popisuje jako záblesk, Lama Ole podrobně vysvětluje rozpuštění energií a konečné objevení jasného, nadosobního vědomí.

V jádru se ale všechny tyhle popisy shodují v jednom: to, co se při smrti na okamžik odhalí, je přítomno i teď – jen bývá překryto proudem myšlenek, emocí a identifikace s tělem. Proto Mistři zdůrazňují, že je zásadní tuto skutečnost rozpoznat ještě za života. Tehdy se z „krátkého záblesku“ může stát trvalé uvědomění, které smrt už nijak nepřeruší.

Rozdíly v tradicích jsou jen rozdíly v jazyce a symbolice – někdo mluví o světle, někdo o zvuku, někdo o „návratu domů“. Ale všechno ukazuje na tutéž jednoduchou pravdu: že skutečné Já nikdy neumírá.

A proto se nejedná o něco, co by teprve přišlo, ale o to, co je už teď tím, co vnímá, dýchá a žije – i když mysl to přehlíží. Smrt pak není „příležitost něco získat“, ale okamžik, kdy pomíjivé ustoupí a věčné se na chvíli ukáže bez závoje. A kdo to poznal zaživa, ten už se nenechá oklamat.